4 nešumavské povídky

Povídka třetí: Okamžik, kdy astrofyzik začíná věřit v Boha

Chlapec pracoval na táboře jako vedoucí. Byl rád, že se mu podařilo na pár hodin zmizet. Šel si odpočinout.

Ze silnice byl vidět zatopený lom. Nad ním skála a místo, kam chodili vedoucí o poledním klidu kouřit.

Vylezl na skálu, skopnul vajgly do vody a díval se dolů pod sebe.

Dvacet metrů mezi vodou a zemí.
Pětina vteřiny mezi životem a smrtí.

Na táboře byly tyto děti: Alenka, Jonáš, ubrečená Markéta, Honza, kterému píšou z domova každý den, Johanka, co nejí maso, retardovaný Zdenda, Jiří, Zuzka, která chodí s vedoucíma kouřit, a který rodiče se znají s jinejma rodičema, který ho prej taky znají.

Vytáhl z kapsy tatranku a žmoulal jí v puse. Obloha se zatáhla. Chlapci ujela noha a množství písku a kamení se dalo do pohybu. Udeřil se pádem do hlavy. Skála se zbarvila chlapcovou krví. Chlapcovo vědomí zůstalo nahoře na skále.

Chlapec viděl své tělo plachtit mezi životem a smrtí. Písek, kamení a tělo letěly vesmírem po nebeském rovníku.

Chlapcovo vědomí na skále pocítilo bolest a chlad. Tělo protnulo olověnou černou hladinu.
Kolem těla se otáčely planety. Chlapec padal odnikud nikam. Chlapcovo vědomí se cítilo mnohem volněji než kdy předtím. V okamžiku, kdy začíná astrofyzik věřit v Boha.

Tělo dopadlo na dno jezírka. Jezírko bylo plné dětí. Byli tam: Alenka, Jonáš, ubrečená Markéta, Honza, kterému píšou z domova každý den, Johanka, co nejí maso, retardovaný Zdenda, Jiří, Zuzka, která chodí s vedoucíma kouřit, a který rodiče se znají s jinejma rodičema, který ho prej taky znají. Mrtví, zetlelí a porostlí řasami.

Chlapcovo vědomí se rozplynulo v pocitu naplnění.

Král Šumavy