4 nešumavské povídky

Povídka třetí: Učebna bez dveří

Na gymnáziu probíhala hodina matematiky. Slunce svítilo do třídy, ve které nebyly žádné dveře. Bylo horko a děti neměly co pít. Seděly zpocené v lavicích a hluboký hlas diktoval čísla. Chlapcovy mokré dlaně zanechávaly na papíře slané skvrny. Bylo nesnesitelné dusno a chlapci kručelo v břiše hlady. Hluboký hlas pravil:

Skřípot křídy na tabuli zraňoval jako jekot brzdícího vlaku.

Enzymatická polévka naleptávala sliznice dětských žaludků a kousavý svetr dráždil jako pohlazení drátěným kartáčem. Papír s čísly byl promočený potem a hučení v hlavě a uších stále sílilo.

Hluboký hlas zahlaholil sarkastickou narážkou a listové péro vlakových brzd se opět rozzvučelo pod tlakovým nárazem odmocniny v absolutní hodnotě.

Písmenka se chytla s čísly za ruce a roztančila se kolem grafu funkce. Chlapci se zatočila hlava a chtělo se mu zvracet. Došel k umyvadlu a vyzvracel dvacet derivací implicitních funkcí.

Pak ucítil andělský dotek. Zazvonilo. Otevřelo se okno a studenti roztáhli ruce a jeden po druhém odlétali domů. Vyskakovali z okna, lehce plachtili ve větru a ztráceli se na horizontu.

Chlapce přepadla úzkost. Neuměl létat. Poslední student zmizel v oblacích. Chlapci se rozbušilo srdce. Roztáhl ruce, rozběhl se a vyletěl z učebny.

„Doprdelezavolejteněkdokurvasanitku!“ zakřičel hluboký hlas.

Král Šumavy