65 let od Karpatsko-dukelské operace

Karpatsko-dukelská operace byla útočná operace sovětských a československých vojsk na severovýchodním Slovensku na podzim roku 1944, která měla spojit povstalecké síly SNP se sovětskými armádami. Po potlačení povstání do hor ztratila svoje opodstatnění a byla ukončena.

Celková situace v oblasti na podzim 1944

Hlavní vojenský plán, se kterým počítalo vojenské ústředí a organizátoři Slovenského národního povstání předpokládal, že dvě východoslovenské divize, držící asi 100 km frontu mezi německými jednotkami v oblastech severovýchodního Slovenska, otevřou Karpatské průsmyky a povstalecká armáda soustředěná na středním Slovensku bude toto území ve spolupráci s partyzánskými oddíly bránit až do příchodu Sovětské armády. Tento plán schválili komunisti i Londýnská vláda, přičemž ho prodiskutovali s velením sovětských vojsk. Povstání však vypuklo předčasně, když ani jedna ze stran nebyla na ozbrojený boj důsledně připravená. Vstup německých vojsk na Slovensko 29. srpna 1944 byl katalyzátorem nezvratných událostí, které se od něj rychle odvíjely. Pro Karpatsko-dukelskou operaci však bylo rozhodující to, že 31. srpna začala německá vojska odzbrojovat jednotky východoslovenské armády a tak narušily základní předpoklady úspěchu celého povstání.

Začátkem září 1944 se levé křídlo vojsk 1. ukrajinského frontu, které tvořila 38. armáda generálplukovníka K. Moskalenka a pravé křídlo 4. ukrajinského frontu, který tvořila 1. gardová armáda generálplukovníka A. Grečka, nacházela v předhůří Karpat, zhruba na severovýchod od linie Krosno - Sanok. Tato vojska jen krátce předtím ukončila Lvovsko-sandoměřskou operaci. Po vypuknutí bojů na Slovensku v týle německých armád, velení Sovětské armády uložilo 1. a 4. ukrajinskému frontu uskutečnit vojenskou operaci na pomoc Slovenskému národnímu povstání, překročit Karpaty, vstoupit na území Československa a spojit se s povstalci. Na přípravu tohoto vstupu dostala vojska pouhé 4 dny.

Německá obrana

Karpaty se vkliňovaly do území osvobozeného sovětskými armádami jako nejpevnější část německé obrany. Samotné sovětské velení nejdříve ani neplánovalo tyto hornaté oblasti pracně dobývat, ale spoléhalo se na to, že je Němci sami opustí, jakmile sovětské jednotky proniknou rovinami Polska a Maďarska dále na západ.

Severovýchod Slovenska bránila německá operační skupina Heinrici, kterou tvořila 1. tanková armáda a 1. královská maďarská armáda. Obě dvě se nacházely v dobře vybudované a hluboké obraně sahající až do hloubky 50 km. Obrana se soustředila hlavně na průchodná údolí potoků a říček a na horské průsmyky, které byly jedinými schůdnými místy pro sovětskou těžkou techniku.

Sovětský plán

V nejdůležitějším směru hlavního úderu Krasno - Dukla - Prešov měla útočit sovětská 38. armáda, posílená 25. tankovým sborem, 1. gardovým jezdeckým sborem a Prvním československým armádním sborem v SSSR. Pomocnou ofenzivní činnost ve směru Sanok - Prešov mělo poskytnout pravé křídlo 1. gardové armády. V operačním plánu se dále předpokládalo, že první pásmo obrany v Karpatském předhůří překonají nejdříve vojska 38. armády a potom 25. tankový, 1. gardový jezdecký a První československý armádní sbor zabezpečí rychlým tempem vývoj operace tak, že v průběhu 4 až 5 dní útočící vojska dosáhnou pásmo Stará Ľubovňa - Prešov. 38. armádu při tom měla podporovat část 2. letecké armády a 1. gardová část 8. letecké armády. Útok dvou východoslovenských divizí do týlu německé obrany byl naplánovaný na 3. den.

Až v období dokončování příprav vyšlo najevo, že žádnou pomoc od Slovenských armád, které držely průsmyky nedostanou a naopak sami se musí pokusit pomoci povstalcům, kteří se nacházeli několik stovek kilometrů hluboko v německé obraně, která byla dobře zajištěná v terénů nevhodném na rozsáhlou ofenzivní činnost a nasazení tanků.

Boje

8. září 1944 vyrazily vojska 38. armády se značnou podporou letectva do útoku a úspěšně překonala první pásmo německé obrany, přičemž však nebyla schopná dobýt Krosno za pochodu, ale byli ho nuceni obejít. Ivan Koněv nařídil nasadit ráno 9. září druhý sled 38. armády: 1. gardový jezdecký sbor, 1. československý armádní sbor v SSSR a 25. tankový sbor, které se do výchozích postavení přesouvaly v noci. Jejich následující postup ale nebyl dostatečně rychlý a odpor německých jednotek zesílil. Ty totiž začaly obsazovat dříve vybudovanou obrannou linii v hloubce 6 až 12 km. Německé velení v té době přesunulo do oblasti bojů 2 tankové a 2 pěší divize (o celkové síle asi 12 500 mužů), které stáhlo z jiných úseků fronty a hlavně z nasazení proti povstalcům. Na této linii se Němcům podařilo zadržet postup sovětských a československých jednotek. V té stejné době přešlo do útoku i pravé křídlo 1. gardové armády, které ale úpornou německou obranou také podstatně neproniklo. Na styku 38. a 1. gardové armády byli nasazení vojáci 2. československé paradesantnej brigády, kteří ve spolupráci se sovětskými tankovými jednotkami vybojovali urputné boje o obce Pułavy, Pielin, Dalany a Jędruskowce. Následně se 18. září na rozkaz velitele fronty začali stahovat do týlu, kde se připravovali na odlet na Slovensko k povstalcům. V souvislosti s pomalým postupem útočících vojsk byly z frontových záloh vyčleněné na pomoc operaci 4. gardový a 31. tankový sbor, další menší jednotky a hlavně dělostřelectvo.

Po zdlouhavých několikadenních bojích se sovětským a československým jednotkám podařilo vyvrátit i druhé pásmo německé obrany a obsadit město Dukla. 1. československý armádní sbor od 10. září 1944 vybojoval velmi těžké boje o kótu 534, dominantu německé obrany u města Dukla. Tyto boje vrcholily 20. září. Od 13. září začal mezerou v německé obraně postupovat do německého týlu 1. gardový jezdecký sbor. Jeho úlohou bylo postoupit ve směru na Zborov a Bardejov, odkud měl dále rozvíjet ofenzivní činnost směrem na Starou Ľubovňu. Německé velení ale proti pronikajícímu sboru nasadilo tankové jednotky, kterým se podařilo uzavřít vzniklý průlom a začali ho obkličovat. Sovětským tankovým jednotkám se už nepodařilo postoupit za gardovým jezdeckým sborem, který se dostal na jihovýchod od Dukelského průsmyku, a ten proto dostal novou úlohu obsadit komunikaci spojující průsmyk se Svidníkem a odříznout tak Němcům ústupovou cestu na jih. Ani to se mu však kvůli silné obraně nepřítele, která se stále stupňovala, a pro nedostatek munice nepodařilo. Proto se začal probojovávat zpět k sovětským vojskům.

V druhé polovině září 1944 z útočících jednotek postoupila nejvíce 4. gardová armáda. Do útoku byly postupně nasazované i ostatní síly 4. ukrajinského frontu, které začaly východokarpatskou operaci, která měla za cíl osvobodit celou oblast Východních Karpat. 20. září 1944 1. gardová armáda překročila hlavní karpatský hřeben a vstoupila na československé území. Jednotky prvního sledu ze 3. horského střeleckého sboru 21. září 1944 osvobodili první slovenskou obec Kalinov, ale celkově se jim nepodařilo výrazně postoupit přes německé pozice. Koncem září probíhaly též těžké boje v prostoru 38. armády, když se československé jednotky snažily probojovat ke státní hranici. Česko-Slovenský armádní sbor tu vybojoval těžkou ozbrojenou bitvu o Hyrowu horu, ale stále nacházel severně od dukelské komunikace, u obce Zyndranowa a v okolí průsmyku. Část jednotek 67. střeleckého sboru 4. října 1944 přemohla německou linii jižně od Dukelského průsmyku a postoupila na československé území. Česko-Slovenský armádní sbor je při tom následoval, překročil Dukelský průsmyk a ještě ten stejný den po boji osvobodil Vyšný Komárnik. Německé jednotky se ale zachytily na dalším obranném pásmu 6 km jižně od průsmyku a opíraly svou obranu o vrchy Javira a Obšar. Další útoky na tuto linii obrany se fašistům podařilo odrazit. Velení 38. armády proto rozhodlo přenést úder jihovýchodně od průsmyku ve směru cesty Kapišová - Svidník. Odtud se jednotky 67. střeleckého sboru s podporou tanků pokusily prorazit k hlavní komunikaci směřující z Dukelského průsmyku. Právě zde se v údolí potoka Kapišovka se mezi obcemi Nižná Pisaná a Kapišová od 25. do 27. října 1944 odehrály nejtvrdší boje celé operace. Německá obrana se tu opírala o kopcovitý terén, který byl v té době důsledkem deště těžko schůdný. Obě strany v krvavých bojích vedených za nepříznivého podzimního počasí utrpěly těžké ztráty. Sovětským jednotkám se nepodařilo výrazněji postoupit.

Právě v té době se německým vojskům podařilo potlačit povstaleckou armádu na středním Slovensku, a proto velení 1. ukrajinského frontu rozhodlo Karpatsko-dukelskou operaci zastavit. Česko-slovenské a sovětské jednotky přešly 28. října 1944 do dočasné obrany.

Postup hornatým terénem Slovenska trval československým, rumunským a hlavně sovětským vojskům až do dubna 1945. Osvobozovací boje byly završené v rámci východokarpatské operace.

Karpatsko-dukelská operace jednoznačně neskončila úspěchem. Odehrávala se v krajně nepříznivých podmínkách, ale byla do značné míry plýtváním lidských a materiálních sil SSSR. Od začátku neměla velké vyhlídky na úspěch, ale byla spíše politickým gestem náklonnosti Sovětského svazu k Československu. Vázala ale velký počet vojsk, které mohli Němci jinak nasadit proti povstalcům a tak byla asi největší vojenskou pomocí, kterou povstání poskytli. Útočné úsilí sovětských a československých vojsk bylo nesmírné, což je pozorovatelné na jejich částečném postupu neprůchodným a tvrdě bráněným horským terénem. Při tom vtlačili nepřítele do hloubky Východních Karpat a způsobili mu značné ztráty na životech (podle sovětských údajů: asi 52 000 mrtvých, raněných a nezvěstných), na technice a zbraních (800 děl a minometů, do 185 tanků). Ztráty Sovětů a Čechoslováků ale byly také těžké. Padlo 19 000 sovětských vojáků a 1 800 příslušníků 1. československého armádního sboru.

Informační zdroj: Wikipedia.cz