Antropologie Slovanů - Ladislav Horák 1928

O působení neolitiků-políčkářů na našem území není asi pochyby. Složitější je otázka, kým byli porobeni? Archeologicky je věc jasná: museli být porobeni obojím lidem, který se objevuje v jejich oblasti, tedy jak kulturou ozbrojených koster z 1. stol. př. Kr., tak i národem popelnicových polí (před II. stol. př. Kr.). Že onen lid byl vysloveně bojovným a poroboval, o tom se nepochybovalo; archeologie navíc potvrzuje, že šlo o státotvorný element. Na tomto místě není třeba řešit otázku další, historickou kontinuitu; ale pro dobu popelnicových polí je nesporné, že tento národ ovládl neolitiky. A proto je nejvýše nutné osvětlit si jeho charakter, jeho duševní vlastnosti.

Národ popelnicových polí svou dobou zabral zemi, o tom není pochyby, a proto zabral i lid; vidíme to z toho, že jej později pohlcuje, a mimo to sociologicky si nelze vzájemný poměr jinak vysvětlit.

 Státy a državy vůbec nevznikaly jinak, než záborem země a lidu (země nebyly prázdné), o tom je dnes svorné mínění. »Na celém povrchu zemském není národa, který by byl vznikl jinak, než pohlcením a asimilací celé řady národů jiných a jejich částí,« dovozuje na základě Gumplowicze V. Dvorský ve spise »Základy politické geografie a čsl. stát«, a může se v tom opřít o celou školu Gumplowiczovu, zejména o Oppenheimera nebo Ratzenhofera, jenž ve svém životním díle »Podstata a účel politiky« (něm.) výslovně prohlašuje »Podrobením kmenů již usedlých kočovnými kmeny – čímž výbojci dobyli pozemkového majetku a zároveň pracovníků – vznikla složitá společnost a stát. « Domněnka, že stát se vyvinul z patriarchální rodové organizace, patří minulosti, resp. patří ke společnosti primitivní, předstátní.

Lid popelnicových polí byl – nelze pochybovat – na stupni hospodářství kočovného. Týž stupeň předpokládá v té době L. Niederle i pro Slovany. Čtěme, co praví. (L. Niederle, Život starých Slovanů I.):

»Slované, podobně jako Germáni, vedli dlouho až do počátků doby historické život polokočovný, tj. obdělávali sice půdu, aby z ní dobyli obilních plodin, ale obdělávali ji jen krátký čas, na rok, někdy snad i na dva, tři roky na jednom místě. Potom se hnuli dále a rolničili stejným způsobem. Po celou tu dobu byli přirozeně k takovému způsobu života přizpůsobeny i jejich přibytky; nebudovali je na stálo, nýbrž jen na jednoroční či dvouroční pobyt. Proto nebyly nikterak pevné a stabilní. Bylo by škoda opouštět po roce nebo dvou srub, který stál mnoho času a práce.« Celý ráz polokočovného života vyžadoval stavby lehké, které se daly buď snadno rozebírat, naložit na sáně nebo na vůz a vléci na nové stanoviště, jako je tomu dosud u sedmihradských Valachů, v Bosně nebo Hercegovině.

Proto praví ještě Prokopios v pol. VI. stol. po Kr.: »Slované bydlí v bídných chýších roztroušeni daleko od sebe, obyčejně mění všichni místo svého bydliště.« V době po přelomu letopočtu se začali Slované usazovat; ale definitivní obrat k pevným sídlům a trvalým dědinám nastal teprve v době avarské a souvisí archeologicky s budováním hradisek, s kulturou zvanou hradištná. Vznik našich hradišť spadající asi do V.-VIII. stol. ukazuje, že asi v tu dobu slovanští obyvatelé českých zemí cítili potřebu stálého obranného útočiště a bydleli v jeho okolí.

Kočovné kmeny jsou prosté kmeny pastýřské, neboť pastýřský život je nutně životem kočovným, tj. spásajícím postupně rozsáhlý revír (nikoli jej opouštějícím, jak vidíme dodnes u stepních národů asijských).

A. a D. Herbertsonovi, Člověk a jeho dílo: »Ochočování a chov zvířat je jediným zaměstnáním, k němuž se step dokonale hodí. Na okraji stepi stačí vláha pro vzdělání polí a tuto oblast možno obyčejně rozšířit zavodňováním, ale valná část zůstává i nadále pastvinou, jak byla od nepaměti. Obyvatelé stepi necítí žádné touhy po životě, který nemohou žít. Opovrhují rolnictvím a pohodlím i nadbytkem, jež přináší pokročilejší civilisace. Jejich stáda postačí úplně jejich potřebám. Kůže je dostatek, takže se jí užívá na přístřeší i na oděv, obuv i jiné potřeby. Drahé pláště a haleny, jejichž krása je příslovečná, sevyrábějí také z vlny a srsti, neboť materiálu je hojnost. Jsou praktické a lehké, a jako zboží na výměnu mají velkou cenu. Za potravu jim stačí mléko a maso… Všechen blahobyt obyvatelů stepí záleží na stádech, a proto i život je tak upraven, aby zabezpečoval nejlepší podmínky pro domácí zvířata. Stáda ustavičně spásají trávu, ale zkušený pastevec zná způsob, aby pastviny co nejdéle vydržely. Nejprve posílají do vysoké trávy koně, které pak zaženou o něco dále, na jejich místo pustí velbloudy a hovězí dobytek. Když pak ani pro ně nemá již píce, vženou na pastvu ovce, které, třebaže paběrkují po předchůdcích, najdou ještě dost píce. A konečně nadejde chvíle, kdy již ani ovce nemůže najít potravu, a tak se musí všichni hnout dále.

Potulný život počíná v dubnu nebo v květnu a trvá po celé léto. Když se nastoupí pochod, jdou nejprve koně pod dozorem zvláštních pastevců, za nimi pak následují ostatní stáda. Vše se pohybuje pomalu, zvířata se mezi tím pasou až do soumraku. Čím více léto pokračuje, tím je tepleji a roje dotěrného hmyzu působí značné škody. Proto táhnou na výše položená místa, takže při potulkách těchto kočovných pastevců nerozhoduje pouhá náhoda. Když se blíží zima, vracejí se do krajin níže položených a konečně do zimních obydlí, která jsou obyčejně každého roku stejná … Když se zřizuje zimní obydlí, dělají se stěny obyčejně z pleteného proutí nebo ze svazků rákosí, které lze snadno nasbírat podél vody. Střecha je z rákosových došků. Toto obydlí má ovšem ztuchlý vzduch a je také tmavé, proto dávají přednost jurtě. Pro slabá mláďata se zřizují chlévy, pro stará ohrady.«

Ocitovali jsme si tyto výňatky o kočování, abychom si kočovníky-pastýře nepředstavovali jako lidi těkavé, bez domova; jejich revíry měly stálé hranice, určité a přísně hájené a zimní obydlí trvalá, což tedy souhlasí s odkrytými sídlišti a pohřebišti. Jsou to patrně ony tvrze a dvorce, jež shledáváme při rodových vsích a které se dnes uznávají za typicky slovanské. Vísky při nich byly rodové vsi původního obyvatelstva, jež se stalo čeledí zemanské nebo vladycké rodiny Slovana.

Z hlediska antropologických dedukcí je zvláště důležité, že kočovníci, byť měli i svá zimní sídla, nezaujímají chat (zemnic) políčkářů, které si porobili. Tibetský Tatar, žijící pod stanem, nikdy neusedá ke krbu tibetského usedlíka v chatě, nýbrž rozdělává si svůj oheň na dvoře, vůbec na otevřeném vzduchu; to potvrzují cestopisci. Toto pozorování nám vysvětluje:

1) že osady původního lidu zůstaly jim i nadále, natrvalo a navždy. Pastýř-podmanitel volil svůj byt, stan, později srub, tvrz, dvorec opodál nebo v sousedství, jak též potvrzuje archeologie;

2) že je-li kde na sídlištích souvislost archeologických vrstev od svrchu z doby hradištní až ku spodu do doby neolitické, nelze předpokládat záměny obyvatelstva pastýřského za políčkářské, nýbrž buď jen kontinuitu téhož, nebo záměnu téhož – tj. usedlého, zemědělského typu.

Proto lze přijmout i o neoliticích nejstaršího typu zdejšího: půdu neopustili, ale vyžívají se na ní tisíciletí i v době historické. Z tohoto stanoviska se stává archeologická nepřetržitost kulturních vrstev i nepochybným etnologickým faktem.

Tím jsme pokročili i v otázce národní příslušnosti podmanitelů, otázce historicky tak těžké, že se považuje takřka za neřešitelnou. Zhostili jsme se totiž staré představy Slovanů-otroků, (pod jejímž vlivem se tradičně otázka vlastně řešila), a seznali jsme v prvověkých Slovanech polokočovné pastýře, bojovníky a podmanitele.

Překvapí, že stejně v zánovní teorii jako v tradiční představě žije právě prvověký Slovan jako porobenec, jako takřka typický otrok. Neni to už jen podoba názvů Slavi-Sclavi, ale je zde celá teorie o jezernaté pravlasti, z niž si Slovan přinesl svoji tvárnou povahu. Jako nomád je produktem vyprahlé solné pouště, tak Slovan je produktem bláta. (Peisker: Die ältere Beziehungen der Slawen) Vykládá se o staleté porobě turko-tatarské, pak zase germánské, která tuto povahu prý nadobro zotročila a zanechala otroku i několik termínů ze své dobytkářské produktivity. Je sice pravda, že tyto konstrukce byly našimi vědeckými pracovníky (Niederle, Janka, Bidlo aj.) vyvráceny a odmítnuty, ale byla tady i stará vžitá představa o trpné „holubiči povaze národa slolvanského“ (Palacký) a přestože byla již dávno historickými fakty překonána a dnes již patři nenávratné minulosti, její stopy se stále udržují.

Z poznání omylu, ze zjištění charakteru pastýřských národů vůbec a velmi bojovné povahy slovanských kmenů, nebyly pro rekonstrukci starého obrazu dějin většiny slovanských čeledí vůbec vyvozeny důsledky. Toto prostě logické domyšlení je vlastně účelem těchto řádků. Jsme takřka u jádra věci: Slované, a to právě ti, o nichž je řeč v prádávnu našich zemí, nebyli nikdy otroky ani potomky otroků, byli státotvornou rasou vládců.

Byli jí již jako polokočovníci tj. vlastníci zabrané půdy. Staří Slované nebyli výlučně pastýři; tomu odporuje ohromná rozloha půdy. kterou obývali. Na počátky zemědělství u nich ukazují i různé původní názvy. Nelze pro prvověk brát za doklad svědectví Ibrahima ibn Jakuba z X. stol., že naši Slované »s horlivostí provozují orbu, i předčí tím všechny národy severní.« Je pochopitelné, že právě v našich zemích nemohl trvat stepní pastýřský život. Že i ti Slované, kteří dospěli k jakémusi sloučení pastvy a orby, byli s převahou pastýři, méně se zabývali zemědělstvím, plyne z výslovných zpráv (Zprávy císaře Lva Moudrého, 912) a je dnes uznávaným přesvědčením.

Polofeudální náčelníci a jejich družiny nejsou nakloněni usedlému zemědělství. Dobývat a nutit porobené obyvatelstvo k zemědělské práci je jistě poutavějším programem. Slované byli bojovníky – vždyť zakládali státy a říše!

Připomínám vpády podunajských Slovanů, kteří byli takovou metlou byzantské říše, že si u kronikářů zasloužili projev o „prokleté slovanské rase“. Severní Slované zase vládli znamenitými loďstvi, se kterými podnikali daleké kořistné výpravy.

Redakčně upraveno a kráceno