Arkaim - záhadné město uprostřed ruské stepi

Objev Arkaimu

Dvacátého června 1987 nikdo neočekával nic zvláštního. V létě toho roku měla zkoumat skupina archeologů vedená Genadijem Zdanovičem z Čeljabinské státní univerzity  archeologická naleziště v údolí řeky Bolšaja Karaganka, kde byla předchozího roku zahájena stavba přehrady. Údolí leží na jihu Čeljabinské oblasti (Jižní Ural) na soutoku Karaganky a Utjaganky. Tamější archeologická naleziště příliš nevynášela a nebudila žádné naděje. Letní vykopávky přinesly dostatek informací o obecném kulturním vývoji v údolí, které mělo být zatopeno na jaře 1988.

Zvědavost dvou mladíků brzy naruší plány archeologům i developerům. Dvacátého června Aleksandr Voronkov a Aleksandr Ezril, dva školáci pracující pro expedici, ukázali archeologům zvláštní valové ohrazení, které našli ve stepi. Zkušenému oku bylo zřejmé, že odhalili něco velice zvláštního. Ještě ten večer informoval Zdanovič ostatní členy expedice o výjimečném objevu a školáci, kteří jej našli jako první, dostali za odměnu plechovku kondenzovaného mléka. 

Co archeologové ve stepi našli a co je tolik ohromilo? Během 70. a 80. let byli sovětští odborníci v rozepři ohledně umístění pravlasti prvních Indoevropanů, povaze a vývoji jejich kultury a průběhu migrací jednotlivých skupin. Tyto spory rozhýbali lingvisté Vjačeslav V. Ivanov a Tomaz Gamkrelidze, kteří vyslovili názor, že Indoevropané přišli z Malé Asie. Oponoval jim přední historik dávného východu Igor M. Djakonov, který umístil první Indoevropany na Balkán. Mnoho sovětských archeologů bylo přesvědčeno, že hlavní sídliště prvních Indoevropanů byly v eurasijské stepi a lesostepi, a že kulturám, které vyvinuli, odpovídají pastevecké populace, z nichž vzešla pozoruhodná civilizace Skýtů.

Z hlediska jazyka byli Skýtové iránským národem a jazyk iránských národů je blízce spřízněný s ostatními indoevropskými jazyky, z nichž nejznámější je sanskrt, jazyk véd, spisů indických Árjů. Jednoho času tvořila perština a indoárijské jazyky jeden celek. Archeologové ztotožňují indické Árjany se stepními kulturami druhého tisíciletí před n. l. Podstatou sporu je kdy a kde se Indoevropané vyčlenili jako zvláštní skupina a jak se dostali do Indie. Někteří autoři umisťují jejich pravlast na Jižní Ural, zatímco jiní ji hledají při severních březích Černého moře.     

Z toho důvodu objev Arkaimu způsobil mezi archeology takové vzrušení. Arkaim je kruhové opevněné sídliště, má zhruba 150 m v průměru, datuje se do sedmnáctého až šestnáctého století př. n. l. Je obklopeno dvěma soustřednými obrannými valy s dřevěnou konstrukcí vyplněnou hlínou a nepálenými cihlami.  Vnitřní kruh obsahuje asi šedesát z poloviny odkrytých domů s ohništi, místnostmi, tavnými pecemi a studnami. Příbytky se otevíraly směrem ke kruhovému prostoru s dřevěnou podlahou. Podél tohoto prostoru byla vybudována odtoková šachta se sběrnými nádržemi a střed sídliště zdobilo pravoúhlé „náměstí“.  Do města vedly čtyři důmyslně postavené vchody, přes které mohli jen ztěží přijít nepřátelé. Všechny okolnosti naznačují, že sídliště bylo zbudováno podle obecného plánu, což ukazuje na společnost s rozvinutou společenskou stavbou a místní vládce vysoké autority. Tento dojem je dále podpořen skutečností, že nedávno bylo v severním Kazachstánu a Jižním Uralu nalezeno více než dvacet kruhových a čtvercových sídlišť z šestnáctého a sedmnáctého století př. n. l. Území, kterému archeologové přezdívají „země hradů“ [1], pokrývá plochu 400 x 150 km. 

Odpověď na otázku, zda je na Arkaimu něco neobvyklého, je zároveň kladná i záporná. Na přelomu 60. a 70. let archeologové začali nacházet v této oblasti další opevnění a bohatá pohřebiště z druhé čtvrtiny druhého tisíciletí př. n. l. Největším úspěchem sedmdesátých let byly vykopávky na pohřebišti Sintašta, kde byla vykopána bohatá hrobka obsahující mimo jiné zbytky válečného vozu a koňské výstroje. Bylo v té chvíli zřejmé, že Jižní Ural byl nejdůležitější oblastí vytvoření složité společnosti používající válečné vozy – div soudobé vojenské technologie. Arkaim tyto domněnky potvrdil, poskytl nový úhel pohledu a měl tu přednost, že byl prvním detailně archeologicky zkoumaným a zachovalým opevněným sídlištěm. To, že jím byl právě Arkaim, je výsledkem náhodné souhry okolností. Je skutečností, že v současné době známe větší opevněná sídliště stejného typu s mnohem úchvatnější kamennou architekturou.  

Viktor Šnirelman (*)

Poznámky překladu:

[1] „strana gorodov“

článek vyšel pod názvem Archaeology and ethnic politics: the discovery of Arkaim v odborném časopise Museum International 50, č. 2 (1988); překlad z anglického originálu

Bitva o Arkaim

Arkaim získal jedinečný věhlas především kvůli dramatickému boji o jeho záchranu a uchování. Stavba přehrady byla v té době řízena všemocným Ministerstvem vodních zdrojů SSSR. Původně se mělo za to, že stavba bude dokončena v roce 1989, ale stavaři rozhodli zatlačit na pilu a dokončit ji o rok dříve. Celé údolí včetně naleziště by bylo zatopeno už na jaře 1988. Tomu mělo být zabráněno všemi prostředky. Archeologové udělali vše pro to, aby prosadili názor Arkaim zachovat. Akademici, přední učenci a známé osobnosti se vyslovili pro jeho záchranu.

Přestože archeologové původně nežádali více než počkat s pracemi do roku 1990, brzy se začalo mluvit o vytvoření památkové zóny a dokonce i archeologickém muzeu v údolí Bolšaja Karaganskaja. V březnu 1989 po vášnivé diskuzi, jíž se účastnili odborníci a představitelé veřejných skupin, předsednictvo Uralského oddělení Ruské akademie věd vydalo dekret ustanovující zvláštní vědeckou laboratoř pro studium pravěkých civilizací v Čeljabinské oblasti a požádalo Radu ministrů Ruské federace o zřízení chráněné památkové zóny.

Argumenty vyslovené akademiky byly natolik přesvědčivé a hlas veřejnosti natolik silný, že se místní a oblastní úřady přidaly na jejich stranu. Ve stejné době došlo k demokratizačnímu procesu a Ministerstvo vodních zdrojů rychle ztratilo vliv s tím, jak se přibližovalo zhroucení Sovětského svazu a v Ruské Federaci docházelo k postupné regionalizaci. Vše dospělo k tomu, že Rada ministrů Ruské federace rozhodla v dubnu 1991 zastavit stavbu přehrady a zřídit „památkovou zónu historického a geografického muzea Arkaim“. V následujících letech se začal budovat vědecký kampus, zařízení pro turisty a Muzeum historie krajiny a člověka. Je navrženo uzdravit přírodní prostředí v údolí, které bylo silně narušeno zemědělstvím. V té době vzhledem k neblahému stavu ruské ekonomiky muzeum neustále čelilo finančním problémům. Jeho ředitelé museli často přijímat finančí dary, zvláště od „astrologů“, což archeology postavilo do pochybné pozice.

Arkaim a další památky mohly být podle názoru mnoha odborníků vystavěny časnými Indoiránci dlouho před jejich rozdělením a tažením eurasijským stepním koridorem a pohybu na jih do Indie a Persie. Někteří badatelé načrtli paralely mezi sídlištěm s kruhovým opevněním a městem legendárního krále Jimy představujícím obraz vesmíru [1], o němž píše Avesta, posvátný spis dávných Peršanů. [2]

Všechny tyto hypotézy badatelé snaživě vyložili ve snaze Arkaim zachránit. Ve snaze posílit své argumenty a zahrát na fantazii úředníků se uchýlili i k odvážným závěrům. Arkaim byl představen jako nejstarší sídliště v zemi, „středisko prvního královského státu“, chrámová observatoř srovnatelná se Stonehenge, dokonce i jako rodiště iránského proroka Zarathuštry. Návštěvníci a turisté v Arkaimu dnes mohou vidět ceduli s nápisem „Zde se narodil Zarathuštra“. A navíc, Arkaim byl zařazen do seznamu „národních a duchovních svatyní“. V této souvislosti se někdy tvrdilo, že Arkaim nebyl postaven Indoiránci, ale Indoárijci, kteří jsou údajně blízce spřízněni se Slovany a slouží jako vzor harmonického vztahu lidstva a přírodního prostředí. O „zemi hradišť“ se mluvilo jako o nepochybné „pravlasti pravěkých Árjů“ a byla obestřena určitým závojem duchovnosti. Slovo „Árjové“ se začalo v širším slova smyslu používat pro „Indoiránce“.

Viktor Šnirelman (*)

článek vyšel pod názvem Archaeology and ethnic politics: the discovery of Arkaim v odborném časopise Museum International 50, č. 2 (1988); překlad z anglického originálu; článek je podle předlohy rozdělen do dvou tematických kapitol, kráceno 

Doslov překladatele:

Vztah jmen „Indoiránci“ a „Indoárijci“ není dodnes vyjasněn, ale spor je zcela bezpředmětný (viz. souvislost slov árja – Irán) a je motivován spíše politickou korektností než čímkoliv jiným; dva nejvýznamnější kulturní komplexy doby bronzové ve stepní oblasti, Andronovo (2300 – 1000 př. n. l.) a Karasuk (1500 – 800 př. n. l.), mohou být bezpochyby ztotožněny s Árjany, kteří vtrhli do dnešního Paňdžábu někdy v letech 1700 – 1100 př. n. l. jako nositelé védské kultury; tuto invazi popisuje nejstarší védský text Rgvéda.

Prvními historicky zaznamenanými národy v této oblasti jsou Kimmeriové a Sakové/Skýthové, o jejichž tažení na západ mluví assyrské záznamy. Tyto národy dosáhly černomořské stepi (dnešní Ukrajina) zhruba v 9. stol. př. n. l. a přes Kavkaz dosáhli Anatolie a Assýrie na konci 8. stol. př. n. l. Hérodotos umisťuje archaické Skýty (Sigynnae) za Dunaj severně od Thráků a Strabón na pobřeží Kaspiku. Hérodotos i Strabón je mají za Iránce. Bible zná Kimmery pod jménem „Gomer“ (nejstarší Jáfetův syn); jeho tři synové (národy) jsou Aškenáz, Riphath a Togarmah.

Poznámky překladu:

[1] v češtině na to poukazuje souvislost slov ves-vše (z árijského základu *vis); například vesnice-vesmír

[2] král Jima, Jama (Jamarádž), je identický s prvním „králem světa“ Manúem („král Muž“), ustanovitelem “zlatého věku“; jedná se o dvojčata, tedy o zdvojení principu, nahlíženého ze dvou hledisek;  jeho sídlo na severu je podle Avesty totožné s „Thulé“; jméno Jima je etymologicky spřízněno s germánskou ledovou prabytostí Ými, z níž povstal svět, slovanským zima, ale např. i Himálaj. Později se Jamarádž objevuje i jako střežitel karmy, pán smrti řídící kolo světa (kruh, strsl. karug-karma).

Souvislost zima-zemlja ve významu materia prima, doslova základ – osnova stojí vzhledem ke své geografické symbolice za prozkoumání. Podle jiné etymologie slovo zemlja pochází z řečtiny (přes bulharštinu) záměnou θεμελη (themeli - řec. osnova) za Σεμελη (semeli); odtud např. české tmelit.

Mars