Bakunin a národ

„...Stát není vlast; je to abstrakce, metafyzická, mystická, politická a právní fikce vlasti. Ve všech zemích lidové masy hluboce milují svou vlast; je to přirozená, skutečná láska; vlastenectví lidu není myšlenka, ale fakt; ovšem politické vlastenectví, láska ke státu, není správným vyjádřením tohoto faktu, je to znetvořené vyjádření pomocí lživé abstrakce, a to vždy ve prospěch vykořisťující menšiny. Vlast, národnost, obdobně jako individualita, jsou přirozené a společenské fakty, zároveň však i fakty fyziologické a historické; není to žádný princip. Lidským principem můžeme nazývat pouze něco univerzálního, co je společné všem lidem; národnost však lidi rozděluje; není to tedy žádný princip. Ovšem úcta, kterou by všichni měli prokazovat přírodním, reálným či společenským faktům, to princip je. Ovšem národnost, obdobně jako individualita, je takovým faktem. Proto ji musíme respektovat. Zhanobit ji by byl přečin a, řečeno s Mazzinim, stává se posvátným principem, jakmile je ohrožována a zhanobována. Proto se upřímně a vždycky pokládám za vlastence všech utlačovaných vlastí. Vlast je nesporným a posvátným právem všech lidí, všech skupin lidí, sdružení, společenství, regionů, národů žít, cítit, myslet, chtít a jednat po svém, a tento způsob je vždy nesporným výsledkem dlouhého historického vývoje.

Skláníme se proto před tradicí, před dějinami; či lépe řečeno uznáváme je, nikoliv proto, že, představují abstraktní bariéry, vytvořené metafyzicky, právně a politicky učenými vykladači a profesory minulosti, leč pouze proto, že opravdu přešly do krve a masa, do reálného myšlení a vůle dnešních populací. Každý lid, každý jedinec je bezděčně tím, čím je, a má nepopiratelné právo být sebou samým... Jestliže však nějaký lid nebo jedinec existuje určitým způsobem a nemůže existovat jinak, rozhodně z toho nelze usuzovat, že má právo, nebo že je pro něho užitečné, aby v jednom případě byla pokládána jeho národnost - v tomto druhém pak jeho individualita - za výlučný princip, jímž bude třeba se navěky zabývat. Naopak, čím méně se budou starat sami o sebe a čím víc budou prosáknuti obecnou představou lidstva, tím víc ožijí a tím víc získají vnitřní pocit buď vlastní národnosti (v případě lidu) nebo (v případě jedince) vlastní individuality. ...nepochybně vlastenci, ovšem v nejlidštějším smyslu toho slova, to znamená zároveň vlastenci i internacionalisté...“