www.narodni-bolsevik.org

Celkem 107 vyšších důstojníků bývalé jugoslávské armády je obžalováno kvůli jejich působení při útocích na Dubrovník na začátku „Chorvatské války“ (1991-1995). Obžaloba jim vyčítá zločiny vůči obyvatelstvu města a zničení historických a kulturních objektů v Dubrovníku, jak informoval státní zástupce 5.12.2009. Podle obžaloby bylo při bombardování středověkého města v r. 1991 až 1992 nejméně 116 civilistů zabito a stovky zraněny. Město, zařazené mezi kulturní světové dědictví, bylo těžce poškozeno. Mezi obžalovanými jsou 4 bývalí generálové.“ (Přeložil ing. J. Liška, Neue Zürcher Zeitung, 7.12.2009, str. 20)

Jak to všechno ve skutečnosti bylo?

Před řádnými soudy se však dosud nezodpovídala řada chorvatských generálů a důstojníků, včetně příslušníků paravojenských jednotek, kteří se podíleli na vyvražďování a vyhánění srbského obyvatelstva z Chorvatska, zvláště z oblasti Srbská Krajina. Dosud Západ vytrvale pokračuje v protisrbské dezinformační kampani, která zatím, doufejme, že jen skutečně dočasně, pomáhá hromadným vrahům a zločincům se vyhnout odpovědnosti. Všeho do času!

Mezi Tři velké okruhy propagandistických podvodů Západu patří na prvním místě události, ke kterým došlo v oblasti Vukovaru. Podrobně, i v souvislosti s během dějin, nám je osvětlí prof. dr. Rajko Doleček, DrSc., jeden z největších našich znalců balkánské problematiky, v následujících kapitolách. – red.

Bitva o Vukovar

Při rozbití multietnického a multináboženského, prosperujícího státu Jugoslávie se oficiální Západ (státníci, media, mezinárodní organizace) dopustil řady zavrženíhodných postupů, doslova zločinů. Svým zcela protiprávním zasahováním do vnitřních záležitostí Jugoslávie, pošlapal Západ závěrečný akt Helsinské konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z roku 1975, jehož Klauzule IV, Deklarace o principech, říká: „Zúčastněné státy (mezi nimi byla i SFRJ, Svazová Federativní Republika Jugoslávie) budou respektovat územní celistvost každého ze zúčastněných států a tudíž se budou zdržovat od jakékoli činnosti…namířené proti územní celistvosti, politické nezávislosti, nebo jednotě kteréhokoli ze zúčastněných států…“ Největší vinu za toto nese právě sjednocené Kohlovo Německo, za pomoci Vatikánu, Rakouska, jakož i Maďarska, Itálie, tedy zemí (mimo Vatikán), které 6. dubna 1941 za vedení Hitlerova Německa přepadly a zničily Království Jugoslávii. Během konference Evropského společenství, ES (pozdější Evropské unie), 17. prosince 1991 v Maastrichtu, německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher doslova dokopal prodejné ES, aby předčasně a protiprávně uznalo po násilné secesi (25. června 1991) samostatnost Chorvatska a Slovinska, později následované Bosnou & Hercegovinou (6. dubna 1992). Toto vše bylo mohutným podnětem pro vznik občansko-etnicko-náboženské války v Jugoslávii. Podle Maastrichtské deklarace Evropské společenství uzná nezávislost všech republik SFRJ (Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Chorvatsko, Makedonie, Slovinsko a Srbsko), které si to přejí, pokud splní určitá kriteria a požádají o to do 24. prosince. ES trapně opomenulo skutečnost, že Srbsko a Černá Hora mají již od Berlínského kongresu 1878 (nehledě na dávnou historii) nezadatelné právo jako samostatné, suverénní státy, které jím ES nepřímo odpíralo, když se pokoušelo prosadit, aby i tyto historicky hodně přes 100 let suverénní státy požádaly o své uznání.

Předčasné uznání Chorvatska a později Bosny a Hercegoviny nesplňovalo některá základní kriteria Konvence z Montevidea (1933), podle kterých může být uznán stát za samostatný pokud: a) má pod kontrolou celé své teritorium, b) má pevně určené své hranice, c) má stálé obyvatelstvo. K tomu se později přidala klauzule d) o zajištění práva menšin. Pouze Slovinsko do jisté míry splňovalo výše uvedená kriteria, protože nemělo žádnou významnou menšinu a formálně splňovalo kriteria a,b,c, i když jeho secese byla násilná. Při tom všem podle ústavy SFRJ měla každá republika právo a možnost, po patřičných jednáních, vystoupit z federace. Ani jedna z uvedených republik toto nevyužila.

Během občansko-etnicko-náboženské války v Jugoslávii Západ rozehrál fantastickou hru propagandistických podvodů až lží, kterou umožňoval jeho globalizovaný a finančně vysoce zajištěný informační systém. Systém bezprostředního zpravodajství, který poskytovala televize, zajišťoval „přímou účast“ diváků na událostech, kteří při profesionalitě a finanční zainteresovanosti tvůrců informací byli těmito příliš často zneužiti, zmanipulováni. Triumfy slavil postup „mávání zkrvavenou košilí“, patřící údajně Západem podporovaným lidem. Tak se zrodily, kromě mnoha dalších, TŘI okruhy velikých propagačních podvodů, ve kterých informační mašinérie těch bohatších a silnějších (tj. Západu) doslova překřičela informace té druhé, chudší a slabší strany, i když nikdo nebyl zcela bez viny v krvavých událostech. Ta „překřičená“, tj. srbská strana, se nemohla bránit, i když jednoznačně hlavními viníky byli ti, kteří válku podněcovali, kteří nabádali k násilné secesi, kteří dodávali zbraně secesionistům, jakož i pomoc v propagandě, v jednostranných a koupených mediích, v mezinárodních organizacích, včetně OSN, OBSE (Organizace pro Bezpečnost a Spolupráci v Evropě), NATO, Evropské Unie (EU). Ty TŘI okruhy propagandistických podvodů byly události kolem Vukovaru (1991), údajné masakry Muslimů v Srebrenici (1995) a vymyšlené masakry Albánců na Kosovu (1998-99). Vymyšlené masakry kosovských Albánců se brzy ukázaly jako podvod, nicméně mýty o Srby provedených masakrech kolem Vukovaru a obzvláště pak kolem Srebrenici dosud trvají. Nicméně tyto události nelze odbýt mávnutím ruky, protože bylo při nich prolito hodně krve a zničeno mnoho hodnot, plánovitě zvýšena etnická nenávist. Je nezbytné ukázat, že se nejednalo o jednostranné záležitosti, je nutné odhalit dezinformace, které z nich udělala propaganda těch, kteří je pomohli podnítit. Jak to vtipně uvedl čtyřhvězdičkový US generál Charles Boyd, bývalý zástupce velitele US armády v Evropě, ve svém článku „Dělání míru s obviněným“ (Foreign Affairs, září/říjen 1995): „Etnické čistky jsou pouze odsuzovány, když je provádějí Srbové, ne ale, když jsou oni jejich oběti…“

Své zcela nelegitimní, trestuhodné postupy a provinění proti SFRJ a obzvláště pak proti zbytkům Jugoslávie během zločinecké NATO agrese a 78 dnů trvajícího bombardování na jaře 1999, na základě podvodných informací, se Západ (USA, NATO, EU) snaží připsat na účet zbytku Jugoslávie, na Srbsko, během soudu s Miloševićem, pomoci nelegitimního, právního „zmetku“, tribunálu v Haagu („klokaní soud“ ICTY), o kterém Ramsey Clark, bývalý státní žalobce USA, prohlásil koncem podzimu 2005 v Bělehradě: „Tribunál v Haagu je nelegitimní, protože Rada bezpečnosti OSN nikdy neměla zmocnění k založení takového druhu trestního soudu, jeho založením OSN zneužila pověření a jakékoli mezinárodní právo…Jsem přesvědčen, že veřejné mínění světa a Rada bezpečnosti OSN přiznají, že v případě Miloševiće byla provedena veliká chyba…“

Pod mohutným vlivem Clintonovy vlády, paní Albrightové, se ICTY stal „prodlouženou rukou amerických zájmů“, která má prokázat, že za celou tragedií Jugoslávie stojí Milošević, tedy i Srbové. Přes tribunál v Haagu (ICTY) se Západ, NATO (USA) snaží rehabilitovat zločince, zodpovědné za nevyhlášenou válku proti Jugoslávii v r. 1999, za tisíce mrtvých a zmrzačených, za devastaci země a za škody úrovně 50 až 100 miliard US dolarů. A při tom by tito zločinci (ať už to je kdokoli) patřili sami před obdobu Norimberského tribunálu. Jako by tito lidé vůbec neslyšeli o rezoluci Rady bezpečnosti č. 1244 z roku 1999, která jednoznačně uvádí Kosovo a Metochii jako součást Srbska – a také poukazuje na budoucí přítomnost srbského vojska v této oblasti.

Opakovaná informace „Podvody kolem Srebrenici pokračují“ vyšla koncem října 2005. Před rozpravou o bitvě o Vukovar je nezbytné vrátit se o řadu let zpět k zjištění toho, co události předcházelo. Království Jugoslávie bylo rozděleno v roce 1929 do 9 správních celků, bánovin, které se kromě jedné výjimky (Přímořská bánovina) jmenovaly podle jimi protékajících řek. Když 26. srpna 1939 došlo za vlády premiéra Jugoslávie, Srba Dragiši Cvetkoviće k „vyřešení“ tzv.chorvatské otázky s předákem Chorvatské selské strany Vlatko Mačekem, vznikla „veliká Chorvatská bánovina“ s mnoha pravomocemi, která „pohltila“ sávskou (chorvatskou) a přímořskou bánovinu, části Zetské (černohorské), Drinské a Vrbaské (obě byly bosenské), jakož i Dunajské (srbské) bánoviny. Tím se do pravomocí Chorvatské bánoviny dostaly i četné téměř čistě srbské kraje a přes milión Srbů. Podle odhadu žilo v roce 1940 v Chorvatsku (mimo Istrii a Dalmácii) kolem 500 000 Srbů, kteří představovali přes 31% obyvatel. Podle sčítáni lidu (1981) v Chorvatsku žilo 530 000, tj. kolem 12% Srbů. Obyvatelstvo s absolutní srbskou většinou (např.v oblastech tzv. Krajiny, vesnice kolem Vukovaru, značná část Sremu atd.) v roce 1939 ostře protestovalo, že se stalo součástí Chorvatské bánoviny. Dubrovník, který nikdy nebyl chorvatský, se stal náhle významným městem Chorvatska. Tyto kraje pak zažily genocidu nebývalých rozměrů Srbů, podobnou holocaustu Židů, během ustašovského Nezávislého státu Chorvatska, NDH, (1941-45), po porážce Jugoslávie (duben 1941) hitlerovskou Třetí říší (Německo a Rakousko), Itálií, Maďarskem, Bulharskem.

Podle údajů, které pro americkou OSS (Office of Strategic Service – Kancelář strategické služby, předchůdce nynější CIA) připravil ve Washingtonu (1943) jako mapu Chorvat Serggio Krizman, povraždili Pavelićovi ustašovci a jejich muslimští spojenci v NDH, které v té době patřila i Bosna a Hercegovina, od dubna 1941 do srpna 1942 na 600 000 srbských civilistů.. Na mapě s názvem „Masakr nevinné srbské populace, provedený v Jugoslávii Osou (Německo a Itálie) a jejími satelity“ představuje jeden křížek 1 000 povražděných civilistů. Celkem bylo v té době povražděno, podle Krizmanem zveřejněné mapy, na 744 000 Srbů (z toho Němci povraždili 78 000, Maďaři 30 000). Když se tyto hrůzné zprávy v roce 1943 dozvěděl prezident Roosevelt, chtěl po válce celé Chorvatsko vojensky okupovat. I otrlí němečtí velitelé se děsili nad hrůzným vyvražďováním Srbů, loupením a ničením jejich majetku v NDH. Proto Německo odmítalo platit reparace, protože většinu vraždění a ničení (jejich podrobnosti znali Němci) provedli ustašovci. V té době vznikl asi 100 km jihovýchodně od Zagrebu likvidační koncentrační tábor Jasenovac („největší srbské město pod zemí“), ve kterém bylo povražděno do 1945 podle chorvatské lidové komise v Norimberku kolem 500-600 000 lidí, převážně Srbů, na 20 000 Židů, kolem 40 000 Romů, několik tisíc protiustašovských Chorvatů, komunistů. V památníku holocaustu, Jad Vašemu, v Izraeli, je Jasenovac uveden na prominentním místě (autor se o tom osobně přesvědčil). Americký novinář N .Lewis v článku „Tábor smrti v nacistickém Chorvatsku“ (New York Times, 14. listopadu 2001) uváděl neslýchanou krutost při vraždění, jeho odhad povražděných byl 100 000, hlavně Srbů. Podobně jako na Západě někteří popírají rozsah holocaustu, tak i řada předáků „nového“ Chorvatska, včetně jeho prvního prezidenta Franjo Tudjmana, popírá obrovské rozměry vyvražďování v táborovém komplexu Jasenovac (kolem 200 km2).

Po konci II. světové války (1945), aby nedošlo k nekontrolovaným pomstám nad vrahy (postiženi byli hlavně Srbové, zahynulo jich celkem kolem 1 200 000), zavedl režim Tita-Broza tvrdě prosazované heslo BRATRSTVÍ a JEDNOTY, které nedovolovalo jitřit staré, i když ještě zcela svěží rány. Usmíření se stávalo stále reálnější, mluvily o tom i sňatky mezi různými etniky, mezi Srby a Chorvaty, mezi Srby a Muslimy, které v řadě „sporných“ oblastí dosahovaly až 30%, kolem Vukovaru místy prý až 35%.

Kolem velmi vlivného chorvatského nacionál-komunisty Ivana Krajačiće se utvořila skupina těch, kteří snili a v tom směru pracovali, o samostatném, dle možnosti etnicky čistém Chorvatsku. Ve skupině byli Franjo Tudjman (budoucí prezident), Stipe (Stjepan) Mesić (nynější prezident Chorvatska), Josip Boljkovac (budoucí ministr vnitra) a Josip Manolić (budoucí premiér). Velmi jim při tom pomáhala Německá federální zpravodajská služba, BND (Bundesnachrichtendienst), jejímž ředitelem byl v době kolem smrti Tita-Broza (1979-82) Klaus Kinkel, budoucí šéf německé diplomacie, jehož organizace pomáhala navazovat styky těch, kteří plánovali secesi Chorvatska, s ustašovskou emigrací, s Vatikánem, se zdroji financí. Před tím v Chorvatsku secesi do jisté míry připravovalo od 70tých let protijugoslávsky a protisrbsky zaměřené hnutí MASPOK (masovni pokret - masové hnutí).

V roce 1990 proběhly v celé Jugoslávii první vícestranické volby, když před tím v lednu 1990 došlo k roztržce SKJ (Svaz komunistů Jugoslávie) během jeho 14. mimořádného kongresu, protože kongres opustily chorvatská a slovinská delegace, později i makedonská, na Kosovu propukly nepokoje. Chorvatské volby s více stranami (22. dubna a 6. května 1990) vyhrála ultranacionalistická HDZ (Chorvatské demokratické společenství), vedená bývalým generálem JNA (Jihoslovanská lidová /narodna/ armáda) a předákem komunistů, později disidentem a vůdcem separatistů, Franjo Tudjmanem, která získala 41,5% hlasů. Druzí byli komunisté. Tudjman vedl kampaň v ostře protisrbském duchu, za výrazné renesance ustašovské ideologie. První předvolební sněm HDZ v Záhřebu (24. a 25. února) zvolil F.Tudjmana za předsedu strany, který prohlásil, že Pavelićův ustašovský stát (NDH 1941-45) nebyl pouze kvislingovským výtvorem a fašistickým zločinem, ale i projevem dějinných snah chorvatského lidu. Toto prohlášení vyvolalo pobouření a úzkost mezi Srby, žijícími v Chorvatsku (asi 12% populace), podobně i u projugoslávských Chorvatů. Na sjezdu vystoupila i řada členů ustašovské emigrace, jejíž členka z Německa, Jasna Babić, pozdravila sjezd za jásotu davu fašistickým pozdravem zvednuté pravice…Do chorvatského praporu se dostala jako erb „šachovnice“, která tam byla za ustašovského vůdce Paveliće. Jako protiváha této svým způsobem fašistické provokace, proběhla 4. března 1990 veliká chorvatsko-srbská manifestace v Kordunu, v oblasti Petrova Gora, jihovýchodně od Záhřebu, s heslem „za integritu SFRJ a proti neofašizmu a F.Tudjmanovi“. Tato oblast byla známá z masakrů ustašovců vůči Srbům a z bojů hlavně Srbů a později i stoupajícího počtu Chorvatů proti ustašovcům.

V Chorvatsku se začala objevovat protisrbská hesla, nápisy „Smrt Srbům“, dokonce i „Tudjman je Bůh“, na srbských domech se objevovaly nápisy USTAŠA nebo veliká „U“,což mělo stejný význam jako v „Sudetech“ před válkou hákové kříže na českých domech. Státní správa začala masivně propouštět vedoucí pracovníky srbské národnosti, v krajích se srbskou většinou začali, proti dosavadním zvyklostem, propouštět srbské členy milice (policie) a vyměňovat je za Chorvaty. Na univerzitě v Oseku postupně propustili, protože byli Srbové, 12 profesorů a 11 docentů. Kdosi začal ničit výbušninami srbské domy, chaty. Velikou ránou pro Srby, žijící v Chorvatsku, byla tzv. „vánoční ústava“ ze dne 22. prosince 1990 (byla neobčanská), která uváděla Chorvatsko jako „stát Chorvatů“, takže se Srbové místo dosavadního konstitutivního národa náhle stali menšinou. Začali se vracet ustašovští emigranti, mezi nimi např. z Kanady proustašovský majitel pizzerie Gojko Šušak, který se stal ministrem obrany (!) Chorvatska. V různých částech země byla hlášena napadení srbského obyvatelstva, na vojáky JNA, na srbská kulturní a církevní (pravoslavná) zařízení, která prováděly tvořící se paravojenské chorvatské skupiny, utvářející se ZNG (Sbor /Zbor/ národní gardy). Mezi vojáky JNA již mnoho měsíců probíhala propaganda proti JNA, která stále ještě představovala významného strážce integrity SFRJ, protože mnoho chorvatských i slovinských důstojníků bylo naladěno projugoslávsky. Skupina kolem Tudjmana, Mesiće, Boljkovce, Manoliće a dosavadní formální ministr obrany Chorvatska, generál Martin Špegelj, právník Šeks atd. připravovali plány na BLOKÁDU KASÁREN JNA, doprovázenou přerušením proudu, vody, telefonního spojení, dodávky potravy, včetně střelby a útoků na kasárna. Připravovaly se adresy bytů důstojníků JNA, k jejich případnému zneškodnění.

Pro Srby, kteří za dvou světových válek (1914-18 a 1941-45) tolik vytrpěli, byla samotná Jugoslávie garancí jejich bezpečnosti. Za I. světové války zahynula téměř 1/3 obyvatel Srbského království a skoro 60% všech dospělých mužů, za II. světové války bylo povražděno přes 1 200 000 Srbů, většina z toho v tzv. Nezávislém státě Chorvatsko, od ustašovců a jejich spojenců, části bosensko-hercegovských Muslimů. Protože v samotném „klasickém“ Srbsku žilo jen kolem 55-60% Srbů, ve Vojvodině, na Kosovu a Metochii, v Makedonii 15-20%, v Bosně a Hercegovině, v Chorvatsku kolem 25%, představovala Jugoslávie státní útvar, ve kterém byli vlastně sjednoceni a za kterou za I. světové války tolik obětí přinesli. A teď se začaly objevovat v Záhřebu, ve Vídni, v Budapešti mapy „Velikého Chorvatska“, ve kterých byla obsažena celá Bosna a Hercegovina, celý Srem až po Zemun, Bačka (západní část Vojvodiny), část Černé Hory.

Během prvních vícestranických voleb byla Tudjmanova strana HDZ ve Vukovaru poražena, získala 25% hlasů, zatím co většinu hlasů získaly Srbská demokratická strana a Strana demokratických proměn (dřívější komunistická strana). Starostou Vukovaru se stal Srb Slavko Vukmanović. Tudjmanova klika se zmocnila vlády nad Vukovarem 25. července 1991, když Tudjman dekretem rozpustil ve volbách řádně zvolenou obecní radu, novým starostou jmenoval člena HDZ Marina Vidiće. Slavko Vukmanović později zemřel ve vězení, ve vyšetřovací (!) vazbě „amerického“ ICTY v Haagu, prý následkem sebevraždy (v noci 28.-29. června 1998).

Za ustašovského Chorvatska žilo v teritoriálně-administrativní jednotce Velika župa Vuka (podle sčítání z r. 1931) 439 000 obyvatel, z toho 211 000 Srbů, 118 000 Chorvatů, ostatní byli Němci, Maďaři, Češi, Slováci aj. V samotném Vukovaru (46 000 obyvatel) žilo 19 300 Srbů, 12 200 Chorvatů, kolem 7 500 Němců. Za války (1941-45) se stal Vukovar sídlem německé 7.SS divize.

7. SS divize „Prinz Eugen“, sestavená z “Volksdeutscherů“, příslušníků německé menšiny v Jugoslávii, se „proslavila“ trestnými expedicemi, zabíjením civilistů a ničením měst i vesnic po Jugoslávii, v jejich převážně Srby obývaných částech, při likvidaci domácího protifašistického a protinacistického odboje, v roce 1944-45 pak jako pomocník při krvavých akcích částí 21. albánské SS divize „Skenderbeg“ na Kosovu a Metochii, v Černé Hoře, v Bosně. Při osvobozování Jugoslávie (zima 1944-45, jaro 1945) představoval Vukovar významnou německou pevnost, která přes měsíc odolávala útokům Titových jednotek NOVJ a POJ. Bránila bok ústupové cesty wehrmachtu z Balkánu.

Chorvatská propaganda tvrdila, že Vukovar (komuna, tedy veliký okres) je chorvatská bašta. Při tom podle sčítání lidu (1981) tam bylo uvedeno 31% Srbů, 37,1% Chorvatů, 21,2% Jihoslovanů, z kterých byla veliká většina Srbové, protože se tito velmi často hlásili jako Jihoslované, Chorvati jen výjimečně. Podobně se jako Jihoslované hlásili i někteří Muslimové z Bosny & Hercegoviny. Kolem Vukovaru byla celá řada vyloženě srbských vesnic.

Vláda ultranacionalistické strany HDZ Chorvatska, ještě před secesí 25.června 1991, se snažila zajistit svou moc v místech se srbskou většinou policejními stanicemi, obsazenými chorvatskými milicionáři (policisty). Chtěla tak znemožnit jakýkoli budoucí srbský odpor. Proti dosavadnímu pravidlu, že srbští milicionáři obsazují stanice v oblastech se srbskou většinou, začala vláda HDZ vyměňovat (často násilím) srbské členy milice a nahrazovat je chorvatskými. A pak začalo docházet ke střetům. Byli i první mrtví. Velmi závažný střet, ještě za plné existence Jugoslávie, se odehrál v březnu 1991 u města Pakrac, (komuna, tj. větší okres Pakrac, v západní Slavonii, měl 28 000 obyvatel), kam se odebrala jednotka chorvatské ZNG (Sboru národní gardy) a 600 členů speciální policie, aby obsadila stanici milice s většinou srbských milicionářů. Když se dovědělo o této nezákonné akci velitelství JNA (jihoslovanská lidová armáda), poslalo tam obrněnou jednotku, která oddělila „znepřátelené“ strany. Z jednoho obrněného transportéru chorvatského MUP (ministarstvo unutrašnjih poslova – ministerstvo vnitra) zahájili palbu na vojáky JNA, kteří v zápětí zahnali útočníka. Jejich reakce však nebyla přes závažnost situace (jednotka, patřící do systému bezpečnosti státu, zahájila palbu na jednotku JNA) dostatečně energická, aby chorvatský MUP odradila od dalších podobných akcí. V referendu 12. května 1991, zda chtějí zůstat v Jugoslávii, bylo v komuně Pakrac registrováno 20 525 voličů, z kterých se 51% vyjádřilo, že chtějí setrvat v Jugoslávii (Srbsku).

Ustašovskými elementy a agitátory HDZ vybičovaná chátra v Zadru v noci 1.-2. května 1991 (tedy ještě před secesí Chorvatska a Slovinska) připravila pro tamní Srby „křišťálovou noc“, zcela podobnou té, kterou provedla nacistická chátra v Německu 9. listopadu 1938 proti Židům. Bylo vyloupeno, vypáleno mnoho srbských restaurací, obchodů a holičských salonů, soukromých domů. Mnoho Srbů bylo zmláceno, potlučeno. Podobné běsnění chátry zažili i obyvatelé Šibeniku a jiných měst Chorvatska.

V řadě oblastí Chorvatska docházelo k přestřelkám, někdy až k urputným bojům, když se chorvatské paravojenské jednotky, ZNG a MUP, snažily násilím obsadit stanice milice v krajích s absolutní srbskou většinou (např.v Kninské Krajině). Byly to kraje, kde za ustašovského fašistického NDH (Nezávislý stát Chorvatsko) docházelo ke genocidě Srbů během 1941-45. JNA se na začátku snažila oddělit znepřátelené strany, sama se však stala terčem krvavých útoků chorvatských bojůvek, které začaly i s blokádami kasáren JNA, kterým byl přerušován proud, dodávka vody, potravy. Byly přepadány menší útvary JNA, výbušninami byly ničeny po Chorvatsku domy Srbů a Černohorců. Docházelo k dezerci části chorvatských, slovinských, albánských, později i muslimských vojáků, poddůstojníků, důstojníků z Bosny a Hercegoviny, i když řada důstojníků Chorvatů, Slovinců i Muslimů byla pro zachování Jugoslávie. Media Německa, Rakouska, Maďarska a Itálie byla zaplavena štvavou protijihoslovanskou propagandou. Zbraně z Německa, přes Maďarsko a Rakousko, proudily do Chorvatska a Slovinska. Evropské společenství, předchůdce Evropské unie, nijak nereagovalo na neuvěřitelné porušování dohod z Helsinek z roku 1975, o nevměšování do vnitřních záležitostí suverénních států, o nedotknutelnosti jejich hranic.

Na Velikonoce 2. května 1991 se silná jednotka chorvatské policie pokusila dobýt stanici milice v Borovom Selu, několik kilometrů na sever od Vukovaru. Byla se ztrátami odražena, jednotka JNA ji zachránila před zničením. Když se jednotky chorvatského MUP a ZNG v té době pokusily obsadit stanici milice a dobýt srbskou vesnici Mirkovci (asi 15 km na jihozápad od Vukovaru), zahynulo 12 útočníků. V srpnu 1991 (už po secesi Chorvatska 25. června 1991) se sváděly těžké boje s mnoha mrtvými mezi oddíly ZNG a ozbrojenými Srby ve vesnicích se srbskou většinou kolem Vukovaru. Zde nutno připomenout, že za ustašovského teroru za II. světové války poměry mezi Chorvaty a Srby v tomto kraji byly docela dobré. Nicméně po II. světové válce se sem přistěhovalo dost Chorvatů ze Západní Hercegoviny, z oblasti prosáklé ustašovskou ideologií, odkud pocházela řada ustašovských vůdců. Přistěhovali se na místa po odsunutí německého nebo maďarského obyvatelstva.

V době, kdy začaly propukat boje mezi Chorvaty a Srby, byl šéfem policie v Osijeku velmi inteligentní, elitní 35 letý Chorvat Josip Reichl-Kir, který se všemožně snažil udržet křehký mír mezi Chorvaty a Srby, chránil své srbské spoluobčany. Sám nikdy nenosil zbraň. Mezi Osijekem a Vukovarem (ve vzdušné linii kolem 40 km) bylo mnoho srbských vesnic, které u Osijeku dlouho odolávaly vlivu rychle se tvořících srbských paravojenských jednotek, které vznikaly jako sebeobrana proti akcím rychle vznikajících chorvatských jednotek. Koncem června 1991 někdo zaútočil granáty na stanici milice v Tenji, ve vesnici se srbskou většinou, 8 km od Osijeku, ve které žilo mnoho Srbů, propuštěných z práce v Osijeku, protože byli Srbové. Kir-Reichl to zajel vyšetřit. Na vstupu do Tenje rozstříleli jeho auto, populární modrou „Zastavu“. Byl zabit Kir-Reichl, jeden srbský člen milice a Kirův chorvatský poradce. Vrahem byl Chorvat Antun Gudelj, člen Tudjmanovy HDZ, politicky blízký s HDZ fanatikem Branimirem Glavašem, budoucím velitelem chorvatské ZNG v oblasti Osijeku, „seriovým vrahem v maskáčích“ (Misha Glenny „Pád Jugoslávie„/The Fall of Yugoslavia/, New York, Penguin Books, 1992), který se stal „mocným pánem“ ve Východní Slavonii. V té době již emisaři z Bělehradu začali vyzbrojovat tamní srbské obyvatelstvo.

Následkem dezercí Albánců, Chorvatů, Slovinců a části Muslimů, se výrazně oslabil 9. armádní sbor, zajišťující oblast Krajiny. Stávala se z něho srbsko-černohorsko-makedonská jednotka. V té době ohrožení krajů s absolutní srbskou většinou chorvatskými paravojenskými jednotkami, MUP a ZNG, poslalo Vrchní velení v červnu 1991 do Kninu elitního důstojníka, podplukovníka Ratka Mladiće, aby obnovil bojeschopnost 9. sboru, což se mu během krátké doby podařilo, a tím zabránil ničení a zabíjení v té oblasti. Mladić se narodil blízko bosenského městečka Kalinoviku v r. 1943, jeho otec Nedjo (čti nedžo) zahynul v r. 1945 v boji s ustašovci. Později, už jako generál, Ratko Mladić řekl autorovi: „Já jsem už třetí generace Srbů, kteří nepoznali své otce, protože zahynuli v bojích, když jejich synové byli ještě malí“. V té době blokád kasáren JNA a útoků na její vojáky, řekl Mladić i toto: „Nepřítelem je každý, kdo střílí na naše vojáky, kdo jim zastavuje dodávky vody, proudu, kdo je provokuje, blokuje.“

Po násilné secesi Chorvatska a Slovinska (25. června 1991) poslalo Evropské společenství 28. června 1991 svou „TROJKU“, trojčlennou „mírovou misi“do Jugoslávie (SFRJ). Trojka tvrdě vnutila zemi jako předsedu předsednictva, tj.prezidenta, Chorvata Stipe Mesiće, známého svými protijihoslovanskými postupy. Paradoxní bylo, že přední politik a předák secesionistů Chorvatska, které se právě násilím odtrhlo od SFRJ, byl „násilím“ Evropského společenství „vnucen“ za prezidenta SFRJ. Zatím se po zemi stále více bojovalo, a secesionistům zcela nakloněná Evropa narežírovala celkem 14 příměří, vždy ve prospěch secesionistů, pro jejich znovuvyzbrojení a zvýšení počtu jednotek. Tudjmanovo Chorvatsko začalo 25. června 1991 akce proti JNA s mnoha jednotkami MUP a pouze 7 brigádami ZNG, a po 14 příměřích a po porážkách u Vukovaru a Dubrovníku, po úspěších JNA kolem Kninu, bylo už těch brigád 61, v kterých byli i příslušníci paravojenských HOS (chorvatské obranné síly), ustašovci z diaspory a kolem 10 000 cizích žoldáků. Neúprosně pokračovaly blokády a útoky na garnizóny (kasárna) JNA po celém Chorvatsku, jako začátek totální války proti JNA. Evropské společenství, pod silným tlakem Kohlova Německa, bylo jednostranně na straně secesionistů, Chorvatů a Slovinců, podobně i OBSE. Helsinské úmluvy o nevměšování a o zachování celistvosti států a jejich hranic z roku 1975 nenávratně zmizely. Vzhledem k nebývalé politické moci Kohlova sjednoceného Německa a Rakouska i Vatikánu, a neuvěřitelné propagandě na Západě, to, co se stane s tamními Srby, Evropské společenství nezajímalo.

Už několik dnů po utvoření ustašovského státu NDH, po kapitulaci armády Jugoslávie 17.dubna 1941, byl ve východní Slavonii vytvořen ustašovský prapor, vedený Augustem Halašem, odpovědný za masakry Srbů. Ustašovci a maďarští okupanti postříleli 21. dubna 1941 ve vesnici Sarvaš, v kraji mezi Osjekem a Vukovarem, 24 Srbů. Podobná situace se opakovala i v létech 1990/91, kdy po nástupu vlády HDZ tu byla už 24. března 1990 utvořena jako zárodek budoucí armády Chorvatska, 204. brigáda ZNG, pod velením Tomislava Merčepa, zplnomocněnce HDZ pro Vukovar, který tu zahájil svoji krvavou kariéru: masakry Srbů ve Slavonii, Záhřebu a hlavně pak kolem města Gospiće, kam ho doprovázel i jako jakýsi „kat z Vukovaru“, Josip Gažo. (Gospić je město v kraji zvaném Lika, pod pohořím Velebitu, nedaleko vesnice Smiljan, kde se narodil srbský světoznámý vědec Nikola Tesla /1856-1943/, jehož muzeum ve Smiljanu bylo po nástupu HDZ k moci zdevastováno). V rámci 204. brigády ZNG byly vytvořeny i zvláštní „skupiny pro tiché likvidace“, které započaly svou práci v první polovině 1991, ještě než začal větší srbský odpor. Velikými „pomocníky“ Merčepa byli již uvedený Branimir Glavaš, Blago Zedro a Tudjmanův starosta Vukovaru Marin Vidić, který se dostal k moci, když prezident Tudjman 25.července 1991 dekretem rozpustil řádně zvolenou obecní radu Vukovaru. Etnická čistka Vukovaru od Srbů byla domluvena v domě Tomislava Merčepa už v únoru 1991, nedaleko Vukovaru, za přítomnosti poslanců chorvatského Saboru (sněmovny) Vladimíra Šekse, Branimira Glavaše, Ivana Vekiće. Znamenala zprostit občany srbské národnosti všech vedoucích funkcí, zastrašováním je přinutit opustit komunu, případně některé zlikvidovat. Podle rozhodnutí výkonného výboru HDZ pro Borovo Naselje (pár km od Vukovaru) ze 13.března byli postupně odstraněni všichni vedoucí srbští pracovníci obuvnického kombinátu „Borovo“ (v Království Jugoslávie to byl „BAŤA“), jehož finanční prostředky byly převedeny do zahraničí k nákupu zbraní, výstroje. Tudjmanův starosta Vukovaru Vidić zprostil služby ředitele nemocnice, Srba Radetu Popoviće, srbské vedoucí pracovníky soudnictví, policejní správy atd. Postupně docházelo i k ničení výbušninami srbských restaurací, obchodů, kiosků, 2. května byla násilím obsazena rozhlasová stanice Radio-Vukovar.
Soustavné vraždění srbských obyvatel v širším Vukovaru začalo v červenci 1991, hodně jich přišlo o život v Borovom Naselju (ve sklepě pizzerie „Abazija“ „vyslýchal“ zajaté Srby Ivan Kapular). Zavraždění byli shazováni do Dunaje. Existují seznamy zločinců, ze skupiny Merčepa, Glavaše, Gaži, Dedakoviće, aj., kteří se zúčastnili bezuzdného vraždění kolem 4 000 Srbů. Novopečený starosta Marin Vidić si vedl deník, ve kterém byly i jeho zločiny. Likvidace Srbů ve Vukovaru a okolí trvala více měsíců, zapojovali se do ní stále noví zabíječi. Dva ostřelovači Miro a Zvonko Tvorel sami postříleli kolem 30 lidí, včetně žen a dětí, Mirko Filković-Kinez odpovídal za nějakých 50 vražd (sám vyslýchal a pak zabíjel), Zoran Šipoš (oslavován jako „hrdina vlastenecké války“) postřílel řadu Srbů i Chorvatů, kteří byli projugoslávští. Ivan Arbanas byl velitelem vojenské policie ZNG, vojenský soud v Bělehradě měl doklady o jím organizované likvidaci 45 osob. Popravy se konaly na břehu Dunaje, na polích, lidé byli podřezávání jako za „starých ustašovských časů 1941-45“. Žoldáci z mezinárodních brigád „Kondor“ a „Chicago“ také tu rádi zabíjeli. O vraždění Srbů v této oblasti (východní Slavonie) existuje otřesná fotodokumentace.

Chorvatské jednotky ve Vukovaru obklíčily a útočily na tamní garnizonu JNA, kde byli soustředěny dva prapory JNA a četa vojenské policie. Před zahájením operace JNA o Vukovar, požádal Bělehrad Evropské společenství, ES, aby zprostředkovalo uvolnění obklíčených jednotek JNA a zajistilo v Záhřebu konec vraždění srbských civilů. Vše bylo bez efektu – možná, že samo ES skrytě, vzhledem k velikému vlivu Kohlova Německa, podobné akce tolerovalo, ne-li i podporovalo. Kolem Vukovaru byla koncentrována asi 1/3 všech chorvatských sil (204. vukovarská brigáda, brigády ze Záhřebu, Vinkovců, kolem 150 členů MUP, přes 400 nových gardistů ZNG z Vukovaru, paravojenské jednotky HOS, žoldáci z mezinárodních brigád). Před boji bylo z města evakuováno přes 6 000 žen, dětí a starých osob chorvatské národnosti. Srbům evakuace nebyla povolena.

Po neúspěchu s vyjednáváním, aby byly zachráněny obklíčené jednotky JNA a aby zabránilo dalším masakrům srbského obyvatelstva, rozhodlo se Vrchní velení JNA 14. září použít vyšší jednotky při osvobozování Vukovaru: 12. sbor z Vojvodiny, jednu gardovou brigádu a několik menších jednotek I. vojenské oblasti. V bojích byla zničena řada budov a zařízení, protože velení JNA nemohlo vystavit své jednotky velikým ztrátám v pouličních bojích. Byla použita taktika americké armády (viz Irák) ničit nepřátelské cíle na vzdálenost. Bitvu o Vukovar také uspíšily série přepadů na garnizóny JNA po celém Chorvatsku: v Záhřebu, Varaždinu, Gospići, Zadru, Šibeniku, atd. Sám Vukovar byl silně opevněn, jednotky JNA tu zneškodnily přes 10 000 min a našly mnoho konzerv a jiných předmětů označených NATO. Jako konec bojů se označuje 20. listopad 1991. Do zajetí se dostal celý krizový štáb obrany, včetně starosty Vidiće a mnoha uvedených zabíječů. Během bojů, jakož i přímo po konci bojů o Vukovar, došlo k projevům revanšizmu, odplaty některých příslušníků srbských paravojenských oddílů, proti příslušníkům chorvatské národnosti, ať už v uniformách nebo bez nich. Známý je masakr kolem 190 zajatých členů MUP, ZNG, paravojenských oddílů a civilů u statku Ovčary, který neospravedlňuje ani skutečnost, že mezi těmi zajatými byli i ti, co vraždili vojáky i civily, nejen Srby, ale někdy i Chorvaty s projihoslovanským smýšlením. Pomsta a revanšizmus poškodily dobré jméno srbského národa, který vedl za více než 100 let osm válek za osvobození, ve kterých jeho vojáky zdobila statečnost, vysoká morálka, důstojnost a slušnost vůči zajatcům. Revanšizmus je cizí válečným dějinám a mentalitě srbského i černohorského národa.

Jak skutečně nazvat konec bojů o Vukovar – osvobození nebo dobytí města? Vzhledem k tomu, že akce znamenala osvobození obklíčené posádky, zastavení vraždění zbývajících Srbů, kteří se stali obětí ultrašovinistických snah vlády HDZ a vzkříšených ideálů ustašovského hnutí, lze říci, že to přece jen bylo osvobození, i když za vysokou cenu a s těžkými následky pro soužití Srbů a Chorvatů. I zde si strůjci neštěstí Jugoslávie ze zahraničí mohou mnout ruce: krvavá hranice mezi Srby a Chorvaty se stala krvavější, i když ne pro všechny.

Po osvobození Vukovaru došlo k hysterické odezvě významné části západních medií i řady státníků, bylo jednoznačně vidět, komu fandí a komu bezostyšně pomáhali zničit úspěšný multietnický a multináboženský stát Jugoslávii. Vykřikovali hesla o zbytcích komunizmu a nepřipomínali, že to byl právě Západ, a obzvláště Veliká Britanie, která za války (1941-45) jednoznačně umožnila převzetí moci v Jugoslávii Titem-Brozem vedené komunistické straně. Téměř nikdo z nich nemluvil o vraždách Srbů, o jejich hrozných historických zkušenostech před necelým půl stoletím za vlády ustašovců, jen se oháněli falešným heslem, že představují ideály „svobodného světa“. Po vukovarské porážce, po neúspěších v Krajině a kolem Dubrovníku, byla vojenská situace Chorvatska velmi vážná. Nicméně dobří přátelé z Evropského společenství (pod tlakem Kohlova Německa), z USA, z OBSE, z USA ovládané OSN, velmi Chorvatsku pomohli, za cenu nebývalého poškození oprávněných zájmů Srbů i Černohorců, za cenu úplného rozvratu zbývající Jugoslávie, za bezohledného zavlečení Bosny a Hercegoviny do občansko-etnicko-náboženské války, aby se pomohlo a ulevilo Chorvatsku. Významně pomohl i příchod „modrých přileb“, UNPROFOR, a odchod JNA z Chorvatska. Získaným časem a dodávkami zbraní pomohli „přátelé“ reorganizovat armádu Chorvatska, sankcemi dále poškodit zbytky Jugoslávie. Jako epilog krvavých bojů mezi jihoslovanskými bratry byla schůzka tehdejšího premiéra zbytků Jugoslávie Milana Paniće s chorvatským premiérem Franjo Gregurićem v Budapešti (8. srpna 1992), organizovaná Mezinárodním Červeným křížem. Podepsali smlouvu o výměně válečných zajatců, podle hesla VŠICHNI ZA VŠECHNY. Tak se na svobodu dostalo příliš mnoho zmiňovaných zabíječů, za což byl Panić velmi kritizován a musel opustit vládu v Bělehradě. (M. Panić byl významný americký byznysmen, který téměř jednoznačně uskutečňoval cíle USA, ne své země).

A jako výsměch spravedlnosti, řada srbských velitelů i bojovníků z vukovarské operace byla obžalována a zatčena (někteří možná právem) Soudním tribunálem pro válečné zločiny v Haagu (ICTY), ale vyhlášení organizátoři vražd Srbů i projihoslovanských Chorvatů z východní Slavonie (např. Merčep, Šeks, Glavaš aj.) nebyli vůbec ani obžalováni.

Redakce : J. Skalský, připravil: dr. O Tuleškov, Prof. Dr.Rajko Doleček, DrSc. Prop.sk

ZPĚT