Idealismus Eurasie proti
materialismu Atlantiky – část I., základy geopolitiky
Co to znamená, když se řekne „Eurasie“? V českém prostředí je
jistě širokému spektru lidí znám geografický význam tohoto slova –
Eurasie jako zeměpisné vyjádření pozemního propojení mezi Evropou a Asií
v „jeden kontinent“. Druhý, a méně známý výklad pojmu Eurasie je
výkladem geopolitickým a do jisté míry i filosoficko-okultním. Eurasie
jako geopolitický koncept, namířený proti svému úhlavnímu konkurentovi –
Atlantice.
Kdo je dnes atlantistou a kdo eurasijcem? Oba dva geopolitické směry
mají překvapivě hluboké metafyzické kořeny a žádný z nich se nedá vázat
na výlučnou ideologii, náboženství, víru, nebo konkrétní postoj.
Alexandr Dugin mluví pravdu, když říká, že jak eurasijci, tak atlantisty
mohou „praví“ i „leví“, věřící současně s ateisty a vlastenci, stejně
jako kosmopolité.
Okultní kořeny
Konflikt mezi Eurasií, kontinentální světovou
geopolitickou koncepcí a Atlantikou, kladoucí důraz na mořskou a
zaoceánskou orientaci, vyjadřuje tisíciletou realitu, byť samotný pojem
„geopolitika“ má poměrně mladou historii.
Předně je třeba si uvědomit, že přesvědčení o „historickém konfliktu“
mořské a kontinentální civilizace obsahuje řadu prvků ne náhodou
podobných okultním teoriím různých spiknutí. Na rozdíl od „zaručeně
prokázaných“ spiknutích templářů, jezuitů, zednářských lóží, nebo židů,
však neleží metafyzický základ konfliktu Eurasie x Atlantika v
existenciálním odmítání druhé strany.
Eurasie, stejně jako Atlantika představují v jejich sakrálních a
ontologických kořenech dva sobě navzájem protikladné typy světového
názoru, dvou cest kosmem, dvou velkých principů postavených nejenom
proti sobě, ale sobě též nezbytných, protože na této dvojici je založen
veškerý kosmogonický a kosmologický proces, jakož i celý cyklus lidských
dějin (Dugin).
Mytologicky je „euroasijský řád“ připodobňován k řádu mužského principu,
Slunce, hierarchie, často označován za projekci Hóra, Apollóna, Ormuzda,
Krista v Slávě, Spasitele, Eurasie jako země východu světla, země ráje,
impéria, naděje a pólu.
Atlantický řád je naproti tomu řád ženského principu, Měsíce, rovnosti,
je projektem egyptského Seta, Pythona, Ahrimana, Krista Strádajícího,
Lidského, pohrouženého do metafyzického zoufalství osamělé getsamentské
modlitby, Atlantika, Atlantida, země Západu je zemí noci, centrem
planetární skepse, zemí velkého metafyzického splínu.
V planetární historii existují, jak bylo zmíněno, dva navzájem si
konkurující přístupy k ovládnutí zemského prostoru: přístup pevninový a
mořský.
Historické souvislosti
Atlantismus –
představuje odkaz dávných mořských civilizací. Mořskou civilizací byla v
minulosti Foinicie a její hlavní město – Kartágo. V novodobé historii se
ostrovním a mořským pólem stala „vládkyně moří“ – Anglie a později
gigantický „ostrov“ osídlený anglosaskými puritány – Amerika.
Anglie, stejně jako staří Féničané, využila moře jako svůj základní
nástroj pro panství námořního obchodu a tím kolonizace pobřežních
oblastí. Aby nedošlo k omylu, antagonismus „pevninská civilizace“ kontra
„civilizace mořská“ neznamená rezignaci „pevninských sil“ na námořní
obchod, či námořnictvo, stejně jako rezignaci „mořských sil“ na
pevninský vliv, rozdíly spočívají nikoli v detailech, nýbrž v odlišné
politické kultuře a světonázoru.
Fénicko-anglosaský geopolitický typ zrodil specifický
„kapitalisticko-tržní“ model civilizace (opět: nepředkládat a priori ve
smyslu „Eurasie je socialistická“), spočívající především na
ekonomických a materiálních zájmech a zásadách neregulovaného
ekonomického liberalismu. Výsledkem je, že jakýsi obecný archetyp mořské
civilizace vždy vyjadřuje směřování k primátu ekonomiky nad politikou.
Eurasianismus – pevninským
impériem protikladným Kartágu je Řím. Punské války jsou názorným typem
opozice mořské civilizace a civilizace pevninské (Dugin).
Na rozdíl od fénického modelu Řím představoval vzorek
vojensko-autoritativní, idealistické struktury a primátu politiky nad
ekonomikou. Řím představuje typ kolonizace pevninského typu.
V nové historii se jako kontinentální mocnost ustavilo ruské impérium,
jakož i impérium středoevropské. Rusko, Německo, ale i Rakousko-Uhersko,
nevyjímaje jeho podstatnou slovanskou složku (pozdější velkoněmecké
snahy například Alexandr Dugin označuje za atlantický odklon) jsou
symboly geopolitické pevniny v novodobé historii.
Tvůrce definice geopolitické doktríny,
Helford Makinder (1861-1947), sám velký atlantista ve svých
dílech prosazoval, že v několika posledních staletích mořská orientace
skutečně znamená dnešní atlantismus, neboť dnes „mořskými mocnostmi“
jsou převážně Anglie a Spojení státy, tj. anglosaské země.
Proti Atlantice, ztělesňující nadřazenost individualismu, ekonomického
liberalismu a demokracie protestantského typu, stojí eurasijství s
předpokládaným autoritarismem, hierarchičností a nadřazeností zájmů obce
nad čistě lidské, individualistické a ekonomické zájmy. Výrazně
euroasijská orientace charakterizuje dnes převážně Rusko a Německo, dvě
nejmohutnější kontinentální mocnosti. Jejichž politické, ekonomické a
světonázorové zájmy jsou zcela v protikladu vůči zájmům Anglie a USA,
tj. atlantistů (Dugin).
Podstata
geopolitické doktríny
V odpovědi na Makinderovu práci odhalili v průběhu
20. století ruští (Trubeckoj) a
němečtí (Haushoffer) eurasijci
logiku alternativní kontinentální strategie, která nepozorovaně po
několik tisíciletí vytvářela protiklad mořské civilizace.
Tento protiklad má kořeny v programu dvou vskutku svatých osobností
evropské historie – Renovatiu imperii
romanorum císaře Oty III.
a papeže Silvestra II., v
ghibellinské říšské ideji Fridricha
Barbarossy, ale stejně tak v Byzanci a Svaté alianci, navržené
carem Alexandrem I. Jeho odraz se projevuje v evropské protiosmanské
alianci, úzce spojené s portugalskými výpravnými cestami a snahou
carského Ruska o definitivní rozdrcení Tatarů, stejně tak v Bismarckově
středoevropské politice 19. století.
Ze střípků historických fragmentů a souvislostí lze sestavit
archetypální obraz jisté univerzální myšlenky, jejíž odraz můžeme při
důkladném a bližším studiu nejen vysledovat v minulosti, nýbrž i
předpokládat chod událostí v blízké budoucnosti.
Střední a východní a jihovýchodní Evropa vždy silně tíhla k pevninské
civilizaci. Na tom nic nemění vzájemné konflikty mezi jednotlivými
národy, neboť, jak bylo poznamenáno v úvodu, dichotomie „Eurasie x
Atlantika“ představuje v základě silně metafyzický, dějinný podtext, ve
srovnání s nímž jsou veškeré politické ideologie a režimy pomíjivé a
nicotné. Alexander Dugin ve svém silně metafyzickém a okultním výkladu
geopolitického eurasijství zdůrazňuje roli „agentů“ Eurasie i Atlantiky
na obou stranách.
Z toho vyplývá nadsazení geopolitické ideje nad všechny ideologie,
stejně jako rasovou a etnickou identitu. Dugin připomíná roli „pravých“
i „levých“ eurasijců, stejně jako atlantistů. Hovoří o roli eurasijců v
nacistickém Německu, stejně jako Sovětském svazu a stejné úloze
atlantistů, taktéž na obou stranách barikády.
Eurasianismus staví jednotu geografického prostoru a kultury nad jednotu
„národa, rasy a krve“ (německý eurasijec první poloviny 20. století
Haushoffer, ač tvůrce pojmu „Lebensraum“ byl například odpůrcem
Hitlerovy rasové, zejména protislovanské politiky, „Lebensraum v
Haushofferově pojetí nebyl založen na výlučné nadřazenosti „německé
rasy“, nýbrž na kontinentálně-kulturním, indoevropském pojetí).
Tím nevolá po „etnickém pluralismu“, či rozpuštění se v jakémsi
multikulturním kotlíku, odmítá však stavět výlučně na principech ve
srovnání s geo-strategickou vizí nepoměrně malých – rase, národu,
etniku. Součástí dvou vzájemně si konkurujících geopolitických vizích –
eurasianismu i atlantismu je vždy celá škála často i protikladných a
vzájemně si odporujících politických ideologií, různá náboženství a
tradice a obě se staví vysoko nad rasu, či „krev a půdu“.
Byť tkví jádro obou koncepcí v „bílém světě“, obě nepovažují příslušnost
k „bílé civilizaci“ za stěžejní a nestaví ji nad ostatní. Naopak –
staleté přibližování se například Německa a Ruska s Japonskem je noční
můrou všech atlantistů, obdobně ovšem hraje „atlantická lobby“ s
muslimskou kartou vůči Evropě (Kosovo).
Dnešek?
V současné době je to paradoxně rozporuplný projekt
Evropské unie, který se, přes značnou míru kritiky (a nutno dodat, že
oprávněné) zdá v dnešní době být v určitých náznacích přibližováním se k
euroasijské ideji.
Souřadné prvky nechybějí – důraz na evropskou spolupráci (mnozí
architekti Evropské unie se navíc nikdy netajili hledáním vzorů
například v Karlu Velikém, či
Svaté Alianci), rozvíjení pozitivních vztahů s Asií, zejména Čínou a
Japonskem, ale i jihovýchodní Asií, nekonfliktní přístup k Rusku
(alespoň ze strany některých vrcholných představitelů –
Angela Merkel) a vymezování se
vůči USA (diplomatický a politický střet v souvislosti se zahájením
války proti Iráku). Velice často se mluví o ose Paříž-Berlín, a pokud k
ní doplníme Moskvu, máme osu Paříž-Berlín-Moskva, což je dávný cíl snah
eurasijců.
Navzdory proklamacím o „společném evropském zájmu“ však Evropa zůstává
rozdělena. Důležitým faktorem je také (stále bolestné) dědictví všech
národnostních konfliktů a vzájemných křivd, kterými je celé 20. století
doslova protnuté. Mnohým uším zní silně nelibě, kontroverzně a možná i
hrůzně, užší kooperace s Ruskem, či Německem, nemluvě o jakékoli
„geopolitické ose“. Dědictví rudé hvězdy a hákového kříže je bohužel
stále živé. Stejně tak nelze podcenit roli politiků, kteří na jednu
stranu podporují vnitřní hlubší integraci EU (ono pověstné
„evropeizování“), ale paradoxně nedělají nic pro emancipaci EU na
Spojených státech, nebo za vyhraněně atlantické (a v podstatě podřízené,
lokajské) postavení Evropy bojují.
Zůstává zde ovšem obrovský nevyužitý potenciál. Tragédií osudu je, že
současná Evropská unie tento potenciál nedovede využít. Namísto rozhodné
geopolitické politiky se utápí v nesmyslných vnitřních euro-integračních
a regulačních agendách, svazujících zemědělské a sociální politiky
jednotlivých národních států, předepisování bezúčelných jednotných a
uniformizujících nařízeních (via „český rum“) a orwellovských orgiích
(ad absurdum dovedená antidiskriminační legislativa). Evropská integrace
tak sama sebe v očích mnoha občanů diskredituje a znechucuje.
Výsledkem je, že frustrované evropské politické síly hledají ochranu u
Spojených států. Současné Spojené státy však sledují především vlastní
mocenskou (a hegemoniální) politiku a ta musí být a je, logicky zaměřená
především na obhajobu vlastních zájmů. Netřeba ovšem USA lacině
démonizovat, jak to má ve zvyku značná část antiglobalizační levice,
Spojené státy hrají a vždy hrát budou, především na sebe, to je úděl
hlavního reprezentanta „mořské civilizace“, jak jí ontologicky definoval
Makinder. Jsou protikladem k
Eurasii, ale bez Eurasie by neměly smysl, stejně jako Eurasie bez
Atlantiky.
Co dnes Spojené státy opravdu nechtějí, je silná Evropa, kooperující s
Ruskem a s dobrými vztahy v Asii. Americká politika proto dělá logicky
vše pro to, aby pozice Evropy oslabila a zabránila její strategické
spolupráci s Ruskem (viz Brzezinského
strategie). Podpora panturectví, vstupu Turecka do EU, výstavba
radarových základen v Evropě (jen „náhodou“ obkličujících Rusko a
plánovaných v strategických středoevropských zemích typu České
republiky) a podpora protiprávní kosovské nezávislosti je logickým a
jediným možným krokem.
Karel Kaiser
Délský potápěč
