Egypt: Přechod k "pořádku" nebo stále otevřená revoluce?

 
Stovky tisíců Egypťanů se 27. května vrátily zpět, aby převzaly náměstí Tahrír a protestovaly tak proti pokračování Mubarakova (i když bez Mubaraka) režimu v zemi, proti represivní povaze vojenské rady, která je u moci, a pomalosti reforem „prozatímní vlády“ – což nám připomíná, že revoluční vlna, která v lednu zachvátila Egypt a zanechala za sebou více než tisíc mrtvých, není ještě u konce. – V protikladu k fatalistickým stanoviskům, která předpovídala, že egyptský proces je vyčerpán, zajistila revoluční mládež pro shromáždění podporu významných sektorů společnosti, aby vyjádřily požadavek prohlubování rytmu a podstaty změn, čímž demonstrují, že pád Mubaraka – významem vzdálený konec boje – je jen začátek.

Osud egyptského procesu nebyl uzavřen. V tomto stále rozhořčenějším boji mezi revolučními a kontrarevolučními silami existuje řada otevřených možností. S tím, jak se vyjasňují jednotlivá stanoviska, zaujímají nerozhodní své pozice a ti, kteří se drali do vlaku změn pozdě a nerozhodně, vystoupili. Události utvářeli čtyři aktéři: armáda, technokraté, národní a mezinárodní kapitál a lidová hnutí. Budoucnost egyptské revoluce a spolu s ní velká část větrů změn vanoucích napříč arabským světem bude záležet na tom, jak jsou řešeny rozpory mezi těmito aktéry.

Prozatímní četník

Od Mubarakova pádu spočívala moc v rukou Nejvyšší rady egyptských ozbrojených sil (kterou budeme jednoduše nazývat vojenská rada) vedené Mohammedem Husseinem Tantawim, bývalým Mubarakým ministrem obrany, a Samim Hafezem Ananem, vojákem, který má sympatie muslimského bratrstva. Ve skutečnosti je moc v zemi v rukou armády od roku 1952 a v tomto smyslu můžeme říci, že to, čeho jsme svědky od Mubarakova pádu, není nic jiného, než pokračování tohoto modelu.

Zatímco média před lednovými a únorovými protesty prezentovala armádu jako neutrálního aktéra a lidové sektory byly nadšené z toho, že armáda – domněle – bude na jejich straně, je nezbytné vidět rozhodnutí armády přestat útočit na lidi (tak jak to dělala policie) jako politickou kalkulaci, která umožnila egyptské vládnoucí třídě udržet ústřední pilíř její moci v klíčové pozici tak, aby se stal garantem jejích zájmů v post-mubarakovském Egyptě.

Realita se brzy krutě vyjevila, roztříštila iluze, které si někteří dělali o „mužích v uniformě“: 24. března, uprostřed vln protestů a stávek, představila vojenská rada zákon, který by v důsledku zakázal stávky a další manifestace a veřejné protesty s pružným argumentem, že „škodí národnímu zájmu“. Od té doby se vojenský tribunál pokusil uložit více než 5 tisícovkám lidí velmi tvrdé pokuty a rozsudky až deseti let věznění. Jako vždy je prvním krokem kontrarevolucionářů „disciplinovat“ dělnickou třídu a uklidnit zaměstnavatele drakonickými opatřeními, které jasně ukazující, na čí straně jsou.

Ruka armády se nezachvěla ani při potlačování jednoho a půl milionu demonstrantů, kteří obsadili náměstí Tahrír mezi 8. a 9. dubnem, aby vyjádřili požadavek potrestat Mubaraka; zanechala v ulicích dvě mrtvá těla. Společně s přetrvávajícím stavem nouze je jasné, že armáda hraje roli, která může být popsána jako cokoliv, jen ne coby neutrální.

Akademik a vůdce nové Socialistické strany, Mamdouh Habashi, říká k armádním záměrům: „To, co chtějí, je opětovný přesun moci zpět do starých struktur, což jsou sítě etablované Mubarakem kolem bezpečnostního aparátu.“ To, že jsou tyto sítě činné, je prokazatelné faktem, že po oficiálním zrušení Mubarakovy politické policie je odhadováno, že větší část z jednoho a půl milionu příslušníků, které měla, bude recyklováno do nového bezpečnostního aparátu. Blogger a socialistický militant Hossam el Hamalawy poznamenal s absolutní jistotou, že „pokud neukončíte tuto moc, kterou armáda drží, žádný režim nebude radikálně odlišný od toho, který již známe.“ Je to mimo jiné dáno popularitou, které armáda stále požívá, a to vzhledem k mysticismu její historie protikoloniálních bojů – přestože nebyla (od dohody z Camp Davidu*) ničím víc než poddajným chapadlem Spojených států, kterými byla přímo financována částkou 1,3 miliardy dolarů ročně. Tato popularita se ale v každém případě začíná rozpadat s tím, jak se vyjasňuje pravá tvář armády.

Prozatímní vláda

Jako záštita vojenské rady existuje prozatímní občanská vláda, vedená nejprve Ahmedem Shafiqem, vojákem, kterého Mubarak jmenoval předsedou vlády pár dní předtím, než sám padl, a který byl tlačen k odstoupení masivními protesty na počátku března. Na postu ho vystřídal Essam Sharaf, bývalý spojenec Mubaraka a ex-ministr dopravy, který se přidal na stranu „prodemokratického“ hnutí během únorových dnů a vedl ve vládě frakci liberální menšiny.

Charakter této prozatímní vlády je definován Hamalawym coby „technokratický, plný figur starého režimu. Ale ve skutečnosti je pod kontrolou Mubarakových generálů. To oni dnes mají v Egyptě skutečnou moc.“

Neznamená to, že by neexistovaly rozpory mezi sekcemi prozatímní vlády a vojenskou radou, jak uvedl egyptský anarchista Tamer Mowafy: „Musíme upozornit na skutečnost, že mnohé z klíčových osobností egyptské buržoazie nyní po nějakou dobu argumentovaly, že demokratičtější režim by mohl být snáze ovladatelný a stabilnější. Některé mocenské síly ve Spojených státech byly stejného názoru. Myslím, že zatímco se obě strany zmiňují o nebezpečí současné situace, obě se domnívají, že na ni lze nahlížet jako na příležitost pro přestavbu režimu do nové formy, která je stabilnější a více napojená na západ.“

Zatímco armáda se ukázala být konzervativnější, zdrženlivá k většině kosmetických úprav, nacházíme v prozatímní vládě lidi, kteří požadují, a to efektivně, liberální buržoazní demokracii v jakkoliv zakrnělém stavu a věří, že je předpokladem pro rozvoj neoliberálního modelu, který byl Egyptu pevně předepsaný od poloviny 70. let.

V současnosti probíhají politické změny nesmírně vleklým tempem: Stále platí ústava z roku 1971, ačkoliv 19. března byla odsouhlasena řada reforem – někteří se adaptovali na myšlení typu „lepší něco než nic“ – v hlasování, kterého se účastnilo pouze 41 % voličů – což může být více než při zmanipulovaných Mubarakových volbách, ale každopádně to nereflektuje přílišný entuziasmus obyvatelstva. Pravděpodobně nejvýznamnějším zákonem, který vláda schválila pod tlakem stávek a masových bojů, je svoboda odborů, což velkou měrou narušilo státní kontrolu nad odbory.

Vzhledem k tomu, jak se nyní věci mají, by jak prozatímní vláda, tak vojenská rada umožnily v září volby, které by předaly moc „demokratické“ vládě. Nikdo nesdílí přílišná očekávání z výstupu procesu „přechodu k pořádku“, jak to nazývá Obama. Levice, která stále sází na cestu voleb, moc nemluví o tom, co by se v těchto volbách mohlo stát, vzhledem k tomu, že nový zákon o stranách činí od nynějška prakticky nemožným formalizovat nové alternativy – požaduje pět tisíc registrovaných členů, milionovou částku peněz k zaplacení registrace a zveřejnění stanov v oficiálním tisku, což stojí další peníze. Podle Habašiho se koalice u moci snaží proces, jak je to jen možné, urychlit, aby se postarala o to, že jej budou moci realizovat pouze příznivci Mubaraka a Muslimského bratrstva: „nemůžeme přistoupit na to, že nový parlament je složený pouze z islamistů a zástupců starého režimu, kteří jsou jediní finančně schopni obstát v soutěži těchto voleb. Otázka času je zde velice důležitá. Plán kontrarevolucionářů je co nejvíce uspíšit volby, aby proběhly už v září. Tento nový parlament by poté začal organizovat ústavodárný sněm se starým režimem a islamisty.“

Prozatímní bankéři

Říká se, že když jsou vody neklidné, rybářům se daří. A to je přesně to, co v současnosti dělá ruka Spojených států v Egyptě, kde unášením lidových požadavků pro reformy a pro větší svobodu tlačí k prohloubení neoliberálního projektu, který byl zaváděn během posledních čtyřech dekád nejprve Sadatem, poté Mubarakem. Zatímco se demonstranti 27. května vrátili, aby obsadili Tahrír, setkáním G8 ve Francii byl oznamován balíček 20 miliard dolarů, jako „výpomoc“ pro Egypt a Tunisko. Je odhadováno, že Egypt by mohl obdržet kolem 15 miliard jako pomoc investicemi a půjčkami od zemí G8 (zejména Spojených států), od emirátů Perského zálivu (GCC – země Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu – Kuvajt, Saudská Arábie, Katar, Spojené arabské emiráty, Bahrajn a Omán) a od mezinárodních finančních institucí. Tyto fondy budou použity k „posilnění“ soukromého sektoru a obecně na podporu balíčku opatření namířeného na liberalizaci obchodu a „institucionální reformy“ za účelem lepší adaptace na požadavky nadnárodního kapitálu.

Svoboda je tak po překroucení převedena na otázku volného trhu, a to za stavu, kdy lidé požadovali svobodu jako akt kolektivního zplnomocnění. Stejným způsobem je redukován skutečný smysl hnutí z 25. ledna k uspíšení vytunelování sloganů a požadavků revoluce – ve jménu prohlubování neoliberální ekonomické agendy – na bezvýznamný protest proti „diktatuře“, který ponechává stranou sociální prvek a ekonomické požadavky lidí, kteří se bouřili hladoví a proti Mubarakovým neoliberálním přístupům.

Spojené státy tedy přebírají pád Mubaraka, aby upevnili svou ekonomickou politiku proti lidovým požadavkům, jako jsou například znárodnění a opětovné znárodnění podniků a klíčových sektorů pro ekonomiku (kde jsou již nějaké významné zisky), kontrola zahraničního kapitálu, přiměřené a kvalitní veřejné služby, kontrola cen či konfiskace peněz ilegálního původu.

Aby posílili ekonomickou reformu, mohou se spoléhat na tlak nehorázného egyptského dluhu (35 miliard dolarů a roční splácení 3 miliard, což by mohlo učinit z dluhu lukrativní byznys pro nadnárodní finanční organizace), z něhož bylo 85 % vytvořeno Mubarakovou diktaturou. Obama navrhnul z dluhu „prominout“ miliardu dolarů výměnou za balík ekonomických reforem, které by otevřely Egypt Spojeným státům ještě více než tomu bylo doposud. Jak Světová banka, tak Mezinárodní měnový fond se angažovaly půjčkami, dokud nebudou splněny určité podmínky týkající se modernizace ekonomiky (otevření, flexibilizace práce atd.). Jak Evropská unie, tak také Spojené státy a středověké monarchie ze Zálivu daly jasně najevo, že pro Egypt mají biliony k investování, zvláště během privatizace.

Lidé v hnutí

Na druhou stranu ale lidé využili momentu, který získali hnutím 25. ledna, k vyvinutí tlaku na splnění základní, stejně tak jako těch vyšších, požadavků. Lidové výbory vyzývají k oceňování základních potravin; nezávislé odbory se zjevují všude s požadavky od lepších platových podmínek po opětovné znárodnění svých pracovních míst; ženské skupiny tlačí k upevnění kroků, které jim byly po desetiletích organizace a boje odepřeny, kroků založených na nové sebejistotě, kterou získaly na barikádách; studentské organizace požadují zásadní reformy vzdělávacího systému a odsun lidí jmenovaných diktaturou, přidávají své hlasy k lidovému protestu. Především mládež, ale za ní i všechny lidové sektory, ztratila strach se vyjádřit a nebojí se vyrazit znovu do ulic, pokud si to situace vyžádá.

To, co je zřejmé ohledně protestů z 27. května, je, že boj nejenže dále pokračuje, ale že se také stává vyjasněnějším. Muslimské bratrstvo coby organizace se samo odtáhlo od těchto demonstrací a zaútočilo na ně s odůvodněním, že nebyly žádné důvody protestovat, čímž se usvědčilo z toho, že je součástí koalice u moci. Jako takové nemá žádnou roli, kterou by hrálo na straně nového Egypta.

Specifické požadavky, po kterých demonstranti organizovaní Koalicí revoluční mládeže** volají, jsou urychlení procesu s Mubarakem a jeho spolupracovníky a jejich obžaloba z politických zločinů, a to nejen za korupci; zbavení se spolupracovníků režimu ve státě; restrukturování policie a odvolání lidí odpovědných za represe; nezávislost soudní moci a vymícení zkorumpovaných soudců; prosazení minimální mzdy, která by odpovídala hranici chudoby; stejně tak vyzývají k navržení nové ústavy.

Egypťanům je jasné, že aby dosáhli svých cílů, nemohou polevit v lidového tlaku ani přímých akcích. Jak řekl Hossam el Hamalawy: „Změny se udály, ale vždy nastaly skrze tlak zdola. Například jeden z Mubarakových důvěrníků, Ahmed Shafiq, podporoval Nejvyšší radu egyptských ozbrojených sil od počátku, ale byl to lidový protest, který ho svrhnul. V důsledku lidového tlaku byli také přinuceni restrukturovat státní bezpečnostní policii, Mubarakovu politickou policii, ale když lidi tato nedostatečná opatření unavila a navázali na případ útokem na velitelství politické policie, museli to zarazit.“

Vidíme tedy tvárný a tekutý stav, který může být nakloněn na jednu nebo druhou stranu. Kontrarevoluční sektor má zbraně, peníze a podporu „nadnárodního společenství“. Revolucionáři mají ale podporu mas, které si uvědomily svoji moc a které okusily chuť svobody na Tahríru a v ulicích a na náměstích větších měst Egypta. A především vědí, že Egypt bez nich nemůže nadále existovat.

José Antonio Gutiérrez D.
3. června 2011

* Dohoda díky níž Izrael a Egypt v roce 1978 souhlasili s normalizací vztahů a vyjednali vzájemný mír. Součástí dohody se stalo spojení Egypta s Izraelem proti palestinskému lidu a egyptská armáda obdržela miliardy dolarů americké vojenské pomoci.

** Koalice složená z mnoha mládežnických skupin, které byly v pozadí protestů, včetně skupiny „We Are All Khalid Said“, „April 6th Movement“ a mládežnického křídla doštěpeného od Muslimského bratrstva.
 

Překlady: Jonathan Payn, K.