|
Další z praotců národního bolševismu -
Ernst Jünger
Esejista a romanopisec Ernst Jünger se narodil v Heidelbergu v roce
1895. Byl nasazen ve světové válce jako důstojník a své vzpomínky shrnul
v knize In Stahlgewittern (Ocelová bouře), která vyšla v roce 1920.
Přeloženo do řeči míru, Jünger se stal stoupencem extrému a
militaristického nacionalismu. Ačkoli Jünger flirtoval s národními
socialisty nějaký čas, odmítl jejich rasový program a víceméně se
situoval do role revolucionáře-konzervativce, vydat publikaci pro Stahlhelm s názvem Die Standarte. Ačkoli byl Jünger radikální
nacionalista, byl také elitářským aristokratem, který pohrdá špinavou
vulgárností politické poslušnosti ve prospěch politiky jediného
vládnoucího diletanta.
Další faktor, který odlišoval Jüngera od zbytek
lidových romantiků bylo jeho ideologické objetí technologie. V Bouři
oceli a jiný raných dílech zkoumal, ale nedokázal vyřešit, dichotomy
mezi důležitostí vůle člověka a síly mechanizovaného válčení. V díle Der
Arbeiter: Herrschaft und Gestalt (Pracovník: Mistrovství a forma),
publokovaného v roce 1932, spojil tyto elementy jako ‘vůli využít
technologii’.
Metafyzický tónem, Der Arbeiter chápal pracovníka
jako formu (číslo, vzor, osud) přicházejícího věku, a předpokládal
univerzální společnost vojáka-pracovníka, ve kterém technologie
vyjádřila anachronický ideologický konflikt a nacionalismus.
Technologie, zvláště zprostředkováním filmu, by
snížila význam mas. Technokratická elita by dokonce pracovala s určitým
stupněm autonomie.
Všechna tato Jüngerova pojetí připomínají více
postmoderní éru, než plánovanou ekonomi a podporu průmyslu. Kniha byla
vítaná nacionálními bolševiky Ernsta Niekische ale obecně považovana
fašisty za levicovou a komunisty za pravicovou.
Jüngerův aristokratický elitismus nemohl ale nikdy
skutečně koordinovat s ideologiemi lidu dvacátého století, a Auf den
Marmorklippen z roku 1939 (Na útesech mramoru) odrážel jeho desilusi
totalitarismem. Je pozoruhodné, že i přes svůj antinacismus zahvrhl
pasivní fatalismus.
Jünger sloužil v německé armádě znovu během druhé
světové války, ale po většinu času v Paříži. Válečný sestup Německa do
barbarismu a snaha stáhnou s sebou dolů i vlast, nakonec hnal staré
německé důstojnické sbory do vzpoury. Jünger byl účastníkem té vzpoury a
napsal esej Der Friede (Mír, 1941-44), ve které odhalil snahu
nacistického Německa sjednotit Evropu násilím. Přes jeho taktické
přijetí křesťanské tradice jako protiváhu k opilosti nacisty, se
Jüngerův ethos nezdá být ničím jiným, nežli neopohanstvím.
Jünger unikl Hitlerově čistce v důstojnickém sboru,
možná kvůli Hitlerovu respektu k jeho spisům z války. Jüngerův syn byl
nicméně zabit v Itálii, kde bojoval v trestní jednotce kvůli kritice
velení.
V poválečném období nacistický zákaz Jüngera byl
následován čtyřletým zákazem vydávání v Brity okupovaném pásmu.
Část jeho poválečné práce naznačila postmoderní
teorii, nejvíce pozoruhodným je jeho román Gläserne Bienen (Skleněné
včely, 1957), a Eumeswil (1977). Ernst
Jünger zemřel 17. února 1998.
Matin Ilgner
Belbog, redakčně
kráceno |