Hudbou proti teroru III.

Zde vám předkládám autentické příklady, jak ze strany radikálně pravicové, tak levicové scény, poukazující na míru svobody slova a kulturní tvorby v naší zemi. Sami si pak udělejte svůj názor.
 

Pravice: Zpátky do 80. let
 

Hudba byla, je a vždy také bude jednou z nejúčinnějších forem našeho boje proti útlaku a porobě. Je to něco, co dodává člověku spoutanému v okovech sílu, odhodlání, sounáležitost se stejně smýšlejícími kamarády. Hudba je něco, co spojuje něco, co zpříjemňuje trpké chvíle boje za svobodu.

V České republice dříve působilo mnoho výborných a nacionalistických hudebních skupin, jejichž texty dodávaly sílu a odhodlání obrovskému počtu lidí. Vzpomínám si na koncerty s účastí blížící se tisíci osob, které doprovázely mohutné policejní manévry a hysterický novinářský vřískot. Potom byl několik let relativní klid- koncerty probíhaly, lidé se bavili, policie pouze „monitorovala“ a novináři mlčeli. Pod pláštíkem boje proti extemismu se letos strhla skutečná hysterie a policie uposlechla hlasu shůry a bez legislativního opodstatnění tvrdě a hlavně protizákonně zasahuje. Historie se opakuje: Dříve byly v nelibosti mocných „máničky“, dnes jsou to „plešky“...
 

Docela nedávno jsem ze zvědavosti navštívil festival deathmetalové hudby nazvaný „Noc plná zla“. Z toho, co měli někteří dlouhovlasí účastníci na sobě, by měli páni cenzoři žně, stejně jako z CD, kazet a dalších věcí, které tam byly k dostání. To bylo zástupných symbolů... Vše je však v tomto případě v naprostém pořádku, a to že někteří lidé vyznávají Budhu a někteří třebas i Satana mi přijde naprosto normální (i když si to tom mohu myslet své, pokud tito svým chováním neporuší všeobecně uznávané hranice etiky a morálky dané společnosti). Myslím, že otázky víry jsou osobní záležitostí každého jedince a nikdo nemá právo do nich zasahovat. Pozoruhodné ale bylo, že jsem v sále spatřil dva zcela nenápadné pány v metalistických tričkách (jež se tam prodávala), ve kterých jsem zcela bezpečně identifikoval policisty. Nejspíš tajný ideologický dozor...

Zdroj: NSV – říjen/listopad 2001

Levice: Vlajka stoupá vzhůru

Vlajka stoupá vzhůru, vlaje nad semknutými řadami pochodujících kamarádů, v srdci odhodlání a na rtech – bojová píseň. A nebo jiný obraz. Podstatně horší – policejní kordony, gumoléčba, vazba a rozpuštěná akce.

Kdo četl knihu „Kytary řev aneb co bylo za zdí“, tak mi dá jistě za pravdu, že dnešní doba se mnohdy velice podobá letům 1977-1989, kdy věc jako zorganizování koncertu, pro tehdejší punk rockové kapely spíš připomínala bojovou hru. Pokud jste tehdy šly po ulici s dlouhými vlasy, zejména pak hlavně barevnými či náušnicí v uchu, znamenalo to pro vás perzekuci a nakládačku na policejní stanici.
 

Nikdo ovšem netuší, že to byli neznámí hrdinové, kteří měli větší snahu bojovat proti cenzuře, než nažehlení intelektuálové z Charty 77. Dnešní politici a režim ovšem také ukazují, jak mladým, když se baví přejí. Největším příkladem byl CZECH TECH 2005, ale i před ním bylo mnoho levicových i pravicových extrémistů odvedeno proti-extrémistickou policijí nebo akce zrušeny pro politickou závadnost či alespoň minimálně kontrolovány tajnými policisty připomínající tehdejší tajnou STB.

Kytary řev aneb co bylo za zdí
- úryvek z úvodu

Knížka „Kytary a řev“ měla kromě jiného za cíl těm později narozeným zkusit popsat, jak hloupé bylo žít v režimu, který nejen, že kontroloval, co děláte, ale tak jako v Orwellovi ještě navíc s oblibou řešil i to, co si myslíte, resp. zdali je to, co si myslíte, v souladu s tím, co by si měl myslet řádný občan socialistického zřízení. Sice už jsem si na to víceméně zvykl, ale stejně mě čas od času vytočí, když si uvědomím, že dnes, stejně jako před dvaceti lety řeší policie ne to, jestli porušujete zákony nebo ne, ale to, jestli by jste je náhodou v budoucnu porušovat nemohli jen na základě toho, jak vypadáte nebo co říkáte. Boj proti tzv. extrémismu skýtá pro nikoliv nepočetnou skupinu (140 tajných policistů po celé republice) zaměstnanců Ministerstva vnitra skvělou příležitost jak navázat na ty nejlepší tradice předlistopadových estébáků – koneckonců čas od času se zjistí, že nkěkterým zásahům proti „levicově extremistickým demonstrantům“ velí ti samí lidé, co svou prací kvalitně odváděli už před listopadem 1989 např. během Palachova týdne, takže kontinuita tu rozhodně je. Že se dnes nezakazují koncerty (nejlépe výhružkou provozovateli klubu nebo hospody)? Že dnes tajní policisté v rámci svého okresu nesestavují seznamy místních „extrémistů“? Že se dnes na řádně ohlášených a zcela legálních demonstracích neobjevují tajní v důmyslných převlecích (věk nad 35, armádní kanady, šátek s lebkami a hlavně týden neholená tvář), jimž asistuje armáda kameramanů, které rozhodně nezaměstnává televize? Tohle všechno samozřejmě funguje dál. Hlavně je ale „boj proti extremismu“ skvělým nástrojem, pomocí kterého můžete, máte-li přístup k masmédiím, nositele nepohodlných názorů spolehlivě očernit a v očích veřejného mínění tak zcela vyřadit ze hry – aniž by vám hrozilo jakékoliv nebezpečí.

Podle svých potřeb určuje, co a kdo pod pojem extremismus spadá, na základě těchto vlastních kritérií pak špehuje (korektnější výraz ovšem zní „monitoruje“) lidi, kteří v ničem zákon nepřekročili a když na to dojde, různými způsoby jim znepříjemňuje život – třeba tím, že je nepustí přes hranice, koná-li se ve státě, kam oni míří, nějaký větší politický protest nebo tím, že je na stránkách tisku nevybíravým způsobem skandalizuje.. a když už dojde k nějakému tomu ostřejšímu zákroku (např. Czechtech 2005), tak potom se mnohem lépe odůvodňuje policejní brutalita, když obušky dopadají na „nebezpečné anarchisty“.

Ve zprávě za rok 2003 se pak dočteme, že celkem bylo za tento rok objasněno 265 trestných činů s extremistickým podtextem a za ně bylo stíháno celkem 334 osob. Tato čísla ovšem příliš vysokou vypovídací hodnotu nemají, protože zde chybí údaj kolik z oněch stíhaných osob bylo nakonec doopravdy odsouzeno a kolik soudem osvobozeno s tím že se o žádný trestný čin nejednalo. Nevím, jestli o tom nějaké statistiky existují, v každém případě ale občasné novinové články, o tom, jak jeden vedle druhého odcházejí od soudů např. Organizátoři neonacistických koncertů coby bezúhonní občané, stavějí výčet policejních úspěchů do trochu odlišného světla. Zajímavé je i to, že většina uvedených extrémistických trestných činů souvisí s propagací fašismu (§260, 261 TZ – v roce 2003 celkem 180 tedy plných 68%) - když pominu fakt, že v některých zemích se za toto netrestá, tak mi i tak přijde tak masivní policejní nasazení zrovna na tento druh kriminality směšné – v době internetu už přece není problémem propagovat cokoliv uznáte za vhodné a jak dosvědčuje množství neonacistických stránek tak už i bez hrozby postihu. Navíc se domnívám, že drtivá většina skutečně nebezpečných trestných činů (především fyzické útoky proti ideologickým odpůrcům) dávaných do souvislosti s „extrémisty“ nemá ani tak moc co do činění s politikou jako spíš s psychiatrií (pochopitelně na straně útočníků), ale v tom se samozřejmě nedá tak dobře politologicky pitvat a nedá se na tom savět celá důmyslná policejní strategie.

Zdroj: Kytary aneb co bylo za zdí

Pavel Herman, NBS ČS Vyškov