Kauza DS

Tak je to tady a bylo jasné, že dřív nebo později muselo něco takového přijít. Poprvé byla v ČR zrušena politická strana z jiných důvodů, než kvůli formálním náležitostem, konkrétně díky protiústavnosti, v tomto případě tedy z důvodů ryze politických. Tentokrát tedy systém „uspěl“ a vtipně vyřešil nepohodlné počínání nepohodlného subjektu tím, že ho zrušil a zakázal. Tadá! Demokracie se sama ubránila, hrozba je zažehnána, nasměrovali jsme dějiny na správnou cestu, neonacisté jsou bezmocní a slušní občané se jich už nemusí bát...Tak si to celé ještě naposledy proleťme.

Poprvé vláda podala návrh na rozpuštění DS v roce 2008. Zde argumentovala především napojeností strany na „otevřeně neonacistické“ subjekty jako Národní odpor (v té době čím dál tím méně aktivní) či Autonomní nacionalisté (zajímavé je srovnání s aktuální situací na NS scéně, především s oficiálním distancem právě Autonomních nacionalistů a dalších od nástupnické strany zrušené DS - Dělnické Strany (sociální spravedlnosti) z 8.3.2010). Důkazy v tomto návrhu však byly těžce nedostatečné, přestože předseda senátu Nejvyššího správního soudu JUDr. Šimíček několikrát upozorňoval na možnost doplnění důkazů. I další důvody pro rozpuštění strany ve vládním návrhu byly nedostatečné či neprokázané. Šlo především o volání po nulové toleranci k současnému politickému systému, opakované porušování shromažďovacího zákona a narušování veřejného pořádku. Proto Nejvyšší správní soud rozsudkem ze 4.3.2009 k tehdejší velké radosti Vandasovců návrh zamítl. To podstatné, co však tento judikát zanechal, je exaktní definice podmínek, které musí politická strana splňovat, aby mohla být soudem rozpuštěna.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu Pst 1/2008 – 66 říká: „...Důvod k rozpuštění politické strany tedy vyplývá z kumulativního splnění několika podmínek: 1) zjištěné chování politické strany je protiprávní, 2) je této straně přičitatelné, 3) představuje dostatečně bezprostřední hrozbu pro demokratický právní stát a 4) zamýšlený zásah je přiměřený sledovanému cíli, tzn. není narušena proporcionalita mezi omezením práva sdružovat se v politických stranách a zájmem společnosti na ochraně jiných hodnot...“

Tím byl jasně předurčen postup pro další návrh – tedy vyargumentovat, proč DS splňuje všechny tyto čtyři podmínky a tudíž by měla být rozpuštěna. Způsob, jakým potom byly tyto podmínky aplikovány v tomto případě, je diskutabilní. Podstatnější než obsahová stránka druhého vládního návrhu na rozpuštění DS jsou jeho důsledky. Nejvyšší správní soud napodruhé uznal argumentaci vlády tentokrát zastupované prominentním JUDr. Sokolem a rozsudkem Pst 1/2009 – 348 ze 17.2.2010 Dělnickou stranu rozpustil. Téhož dne vydala NBSČS na svých stránkách prohlášení, kde se jasně odmítá ztotožnit s tímto rozhodnutím hned z několika důvodů a to i přesto, že zde jasně deklaruje svůj všeobecný nesouhlas s DS.

V současnosti je zaregistrována již zmíněná nástupnická strana DS pod názvem DS(SS). Už pouze tento fakt svědčí o nesmyslnosti soudního rušení politických stran v situaci, kdy jakákoliv strana, jejíž program není v rozporu s příslušnými zákony, je vždy zaregistrována. A tak jsou registrovány absolutně všechny politické strany, jelikož i banda hňupů, kteří si založí neformální kroužek s názvem např. „Smrt méněcenným rasám!“ a sní o svinstvech zjevně protiústavních, si počase může zkusit založit např. „Demokratickou stranu ČR“ a vyhoví-li podmínkám Zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, což vpodstatě znamená pouze zformulovat program tak, aby byl „košér“ a sehnat si oněch 1000 podpisů, bude zaregistrována. Rozhodnutí NSS potom říká, že může být zase zpětně rozpuštěna, bude-li zlobit. Co potom ale ostatní strany které také zlobí? Podíváme-li se na ony čtyři podmínky pro zrušení politické strany a vezmeme-li v úvahu korupční skandály parlamentních stran, prorůstání těchto stran s organizovaným zločinem, které je všeobecně známé, nebo třeba šovinistickou politiku lidovců, vede nás to k zamyšlení, zda-li je spíše nesplňují ony parlamentní strany. No nevím jak Vy, ale nacbolové už návrhy na rozpuštění parlamentních stran formují

Podle stanovisek národního bolševismu je totiž nesmyslný už samotný ústavní princip mantinelů svobody projevu. Jak již několikrát bylo zmíněno, neměl by být postihován projev jakéhokoliv názoru a to ani prostřednictvím politických stran. Společnost přece dokáže ideologie, které jdou proti jejím zájmům sama vytlačit na okraj dění a čelit autoritářským tendencím by se mělo především ideologicky, nikoliv tak, že zakážeme jejich propagátorům sdružení v politické straně. Obvzlášť když si můžou ihned založit stranu novou. Argument, že Dělnická strana nezůstala jen u slovního projevu a propagace svých myšlenek, ale přešla i k činům, je diskutabilní. Nicméně páchání trestných činů jedntlivců a přiřaditelnost kolektivní viny straně, jíž jsou daní jednotlivci členy, nás opět přivádí k tomu, zda se nám tu neobjevil oprávněný důvod rozpustit všechny parlamentní strany.

Samozřejmě, že absolutní svoboda projevu potom může být v rozporu s některými principy nutnými pro spravedlivě fungující společnost, např. propagace xenofobie versus ochrana menšin. To už ale sociální konstrukce jako je současný systém, nebo řekněme i stát obecně, vyřešit nedokáže. A co se týká toho přechodu k činům? Inu systém se dá změnit i legálně, právo je holt dvojsečná zbraň.

Kromě toho je to jasný signál všem aktivistům, který říká, že jim kdykoliv bude možné odebrat právo sdružit se v politické straně nebo hnutí, obvzláště přejdou-li k „činům.“ Nakolik je tedy v zájmu lidu, aby byly soudně rušeny politické strany? A nakolik je to v zájmu tohoto systému? Může koncept bránící se demokracie, kterým argumentuje i Nejvyšší správní soud, zabránit opakování se svinstev z minulosti, nebo má jenom chránit svinstva současnosti?

Dejv, NBS ČS Brno