17. listopad, aneb demonstrační klobásky...

17. listopad patří v naší zemi k oblíbeným demonstračním dnům. Je volno. Ve vzduchu je cítit předvánoční pohoda. Ta trocha zimy se pak lehce přebije svařákem, či špetkou něčeho ostřejšího. Člověk proto rád vyrazí na nějaké to shromáždění, zařve si "Revoluci!", nebo "Hanba vládě!" a cítí se jako student z Národní třídy 89. roku, nebo oběť vysokoškolských zátahů z 39. roku. Když si pak večer doma u televize otevírá pivo, cítí v sobě tu hrdost, velikost a sílu. Dnes změnil svět a napřesrok zas!

A protože i my rádi chodíme dělat do ulic bordel, 17. listopad nemohl zůstat výjimkou. Jenže, jak se do všeobecného veselí zapojit? Provokací a sabotáží už bylo letos dost. Kdejaký aNALista z nás má ještě tiky a neoliberál koktavě vysvětluje, že to vážně nesmrdí on. Co takhle být pro jednou milí a přítulní!? Rozhodnutí padlo. Sbalili jsme náš gril, klobásky, zásoby teplého čaje v termoskách, stánek s peticí proti zdražování MHD v Brně a vyrazili na brněnskou odborářskou manifestaci pomoci buřičům a rebelům překlenout tento letos poněkud mrazivý sváteční den. No nejsme skvělí?! Jsme...

Když jsme dorazili před Mahenovo divadlo, náměstí maršála Malinovského, zábava již probíhala v plném proudu a řečníci se navzájem doplňovali s davem. Řečnice: "Tak jakou dáme známku vládě za (...blablabla...)? Jedničku?!" Dav: "Néé! Fujjj! Hamba!!!" Řečnice: "Co to slyším?! Dvojku?! Dav: "Néé, fůůj, hamba!" Nebudu vás déle napínat a dodám, že se nakonec k těm pětkám dopracovali. Příjemně překvapila i přítomnost historiků v davu, kteří jiného řečníka, snažícího se připomenout roky 1989 a 1939 vypískali, řvouce "My historii známe vole!!!" Inu, člověka potěší zjištění, jak vzdělaní jsou obyvatelé jeho města.

My se však nenechali rozptylovat. Rozložili jsme stánek, zapálili gril, začali rozlévat čaj. Do výšky sálající oheň a čaj rázem podlomili odhodlání řady demonstrantů pokračovat v hodnocení vlády a zvýšil naši popularitu. U ohně bylo narváno k prasknutí - každý se rád ohřál a popil něco teplého. Podpisy proti zdražování přibývaly úměrně s poplácáváním po zádech a pochvalami. Družná nálada byla všeobjímající. A i když se občas našel nějaký ten škarohlíd, nadávající nám klasicky do fašistickokomiunistickýchanarcholiberálů, tón jeho slov zněl pro tentokrát jinak - tak nějak laškovně a přátelsky. Když pak oheň rozpálil uhlíky a první klobásky pustily šťávu a chuť, naše popularita dosáhla vrcholu. Zatím co se manifestace rozpustila v neurčitosti, chumel okolo nás dosáhl vrcholu. Pilo se, cpalo mastnotou, diskutovalo a smálo. Vytáhli jsme kytaru a začali hrát a zpívat. Pohodička a klid, jak má na 17. listopadu být.

Dokonce i mladí komunisté, jejichž führer odjel pózovat kamerám do Prahy, zanechali své snahy SOSat studenty a nalezli odvahu dojít si na klobásku a kus řeči. Zprvu nesměle, posléze s nadšením. Diskutovali a laškovali. Zazpívali si s námi Popleteného Ivana, Partyzánskou i Anarchistickou lidovou. Uvolnili se a my je nesnědli. Doufejme, že je za to nečeká přísná stranická důtka, popřípadě pokárání od nadřízeného stranického funkcionáře. I když se to občas nezdá, jsou to taky jenom lidi.

Tři hodiny po ukončení demonstrace odborů už i shromáždění okolo nás prořídlo. Kdo pospíchal na večerníček, odešel jako první, kdo byl ostřílenější, začal nyní pociťovat podemonstrační únavu. Se všemi jsme se tedy rozloučili, leckdy přibalili i výslužku a poslední klobásy spořádali sami. Řeknu vám, zasloužená odměna. Pak jsme se zvedli a odletěli na svou domovskou základnu. S hřejivým pocitem, že můžeme být někdy i MY populární. Stačí být trochu milí a přítulní. Ale nezvykejte si na to! Na nasrávanou... 

Radegast

Fotografie z akce najdete zde: >>>