|
Napsali o nás:
Dvojrecenze:
Kniha mrtvých
Zdroj:
I literatura
Eduard Limonov:
Kniha mrtvých.
Limbus Press, Sankt-Petěrburg 2001, 424 stran
Málokomu se poštěstilo nezaslechnout jméno
Eduard Limonov. Málokdo tuší, koho si pod ním vlastně
představit. Mladíka, který na konci 60. let přijel z Charkova dobývat
uměleckou Moskvu? Nadějného básníka, který vyváděl s generačně blízkými
„smogisty“ a na literárním poli spolubojoval se staršími „lianozovci“?
Krejčího z nezbytí? Správce domu amerického milionáře? Přispěvatele
francouzských ultrapravicových i ultralevicových plátků? Účastníka válek
na Balkáně a v Podněstří? Vůdce Nacionálně bolševické strany? Prvního
vězněného spisovatele ve svobodném Rusku? Skandalistu, trpitele a
spasitele Ruska?
Snazší než odpovídat na nekonečnou řadu otázek bude
nahlédnout do jedné z Limonovových knih posledních let. Do rukou mi
padla Kniha mrtvých, vzpomínky napsané v létě roku 2000,
věnované těm, koho Limonov znal, kdo svého času pobýval v jeho životě a
kdo již zemřel.
V obsahu je více než tři desítky kapitol, „mrtvých“ je v knize ještě o
něco více. Limonovovo vyprávění postupuje chronologicky, text se stává
osobitým životopisem samotného autora. První kapitoly jsou výsekem ze
života v Charkově, vzpomínkami na tamní přátele a popisem neutuchající
touhy dostat se za hranice provincie, do velkého světa Moskvy. S
příjezdem do Moskvy se v knize otevírá nový prostor, do kterého vstupují
noví lidé, jejichž jména jsou i bez Limonovovy snahy zapsána do dějin.
Limonov se v Moskvě usadil v roce 1967 a hned rovnýma
nohama skočil do tehdejších neoficiálních uměleckých kruhů, mezi své
vrstevníky, básníky skupiny SMOG (Samoje molodoje obščestvo genijev –
Nejmladší společnost géniů), kterým (především Leonidu
Gubanovovi a Vladimíru Alejnikovovi) věnuje
některé ze svých kapitol. Na okraj přitom poznamenává: „Mé nároky na
umění jsou velmi vysoké, můj životní cynismus je ostrý jako nebezpečná
břitva. K tomu všemu jsem ještě patologicky čestný. Takže nakonec mé
vzpomínky o mých mrtvých mohou jen rozčílit jejich příbuzné,
obdivovatele a přátele.“ Limonov skutečně na nikom nenechá jedinou
suchou nitku. Spokojeně mohou spát snad jen lianozovští básníci
Jevgenij Leonidovič Kropivnickij,
Genrich
Sapgir a
Igor
Cholin (i z nich si Limonov samozřejmě tak trochu vystřelí,
tentokrát jen pro Cholinovo podnikatelství a šmelinu se vším možným,
včetně Limonovova vlastního oblečení). Lianozovští básníci jsou jen
milou vzpomínkou na romanticky naivní mládí. „Kaji se, že jsem začal
přezírat své druhy těch dávných sedmi moskevských bohémských let, lidi
moskevského umění, poté co jsem objevil jiné způsoby života, mnohem
hrdinštější. A objevil jsem je v listopadu roku 1991 s první válkou…“
Přezírání umění a pohrdání jím se vleče celou knihou, aby na závěr její
autor mohl nabídnout jinou možnost, aktivní politiku. „Domnívám se, že
přece jen bude spravedlivé pokaždé poopravit dobu i Limonova, předsedu
Nacionálně bolševické strany, člověka, jehož „bunkr“ vyhodili do
povětří, člověka, jehož lidé sedí ve vězeních, (…) umírají v bunkru,
zabíjejí. Co je pro takového Limonova pohádková stařenka, kterou spatřil
v mládí? Tenhle člověk provezl zbraně přes celou Bosnu a Hercegovinu,
přes stovky závor a pohraničních stráží a na první obyčejnou otázku
mnohonárodnostních vojáků: „Vezete zbraně?“ bodře odpovídal: „Ne,“ a
věděl, že je veze, že leží v tašce, v kufru auta. Okamžitě by ho
postavili k nejbližší skále a oddělali by ho, kdyby je našli. Ale on je
přesto vezl. Jel dva dny a dvě noci. A co je pro takového člověka, s
jeho nervy, kultura s jejími mýty. A její legendy.“
A přece je kultuře, přesněji uměleckým kruhům,
věnováno nejvíce pozornosti a místa na papíře, snad proto, že její idoly
by měly být svrženy dolů ze svých mramorových piedestalů. Právě takovým
idolem ještě z Limonovova romantického moskevského období je Veněčka,
tedy Venedikt Jerofejev, autor kultovní knihy
Moskva-Petuški. Limonov se s Jerofejevem setkal všeho všudy
jedinkrát, na večírku v bytě organizátora tehdejší neoficiální kulturní
Moskvy Stanislava Ljona, přesto nemohl Veněčku
opominout, protože: „Vzpomínám si, že jsme se nakonec někdy tak v roce
1973 seznámili s textem Moskva-Petuški. Musím říct, že na mě
ani tehdy ani potom tento text žádný dojem neudělal. Zakouším vášeň k
přímým tragickým textům a stylizované menipeje, sarkastické alegorie,
všichni ti Zoščenkové, Stavební jámy a Psí
srdce nebo anekdoty o Čapajevovi, co se rozrostly
do rozměrů románu – zkrátka všechny ty konvenční knihy – mě nechávají
chladným.“
S Limonovovou emigrací (na konci 70. let odjíždí s
izraelským vízem přes Rakousko do Spojených států, kde žije do roku
1983, poté se stěhuje do Paříže, kde se mu přes různé tahanice podaří v
roce 1987 získat francouzské občanství, do Ruska se vrací v 90. letech)
nabývá Kniha mrtvých přímo „světového“ rozměru – jejími
„mrtvými“ hrdiny se stávají Salvator Dalí, Andy
Warhol či beatníci Allen Ginsberg,
Lawrence Ferlinghetti a Gregory Corso. Všichni
bez výjimky dopadají podobně jako Jerofejev. Z ruských model, s nimiž je
třeba zatočit, zbývá už jen jedna z největších, Josif Brodskij,
laureát Nobelovy ceny za rok 1987.
„Brodskij je nepřekonatelný obchodník se svým
vlastním zbožím a hlavní je, že mu pomohla sovětská moc, když mu
bezplatně udělala reklamu, díky rozruchu kolem soudu za příživnictví se
neznámý člověk stal známým.“ Limonov se přese vše přiznává: „Napsal (Brodskij)
několik básní, které bych chtěl napsat sám.“ Brodského vnímá jako
jediného reálného soupeře na poli poezie, proto se raději uchyluje k
próze, kde podle svých slov neměl konkurenci, a nakonec vykročuje ještě
dál: „(Brodskij) navždy zamrzl v téže formě, zatímco já nabírám
zvláštností biografie, v roce 1991 přibyla krvavost a válečné příhody a
opravdové činy. A v roce 1994 noviny a strana. Boj. Represe. A on toho
všeho nedosáhne.“
V podobném výčtu „poražených soupeřů“ by bylo možné
pokračovat donekonečna, ale i bez něj začíná na povrch prosakovat to
jediné, na co se kniha soustředí - sám její autor, přesněji jeho
dokonalý obraz, který se v jakékoli snaze o uchopení tříští. Po
vzpomínkách na umělce na scénu přicházejí noví hrdinové, váleční a
straničtí, tentokrát již nikoli soupeři, ale spolubojovníci. Už bylo
dost bojůvek a šarvátek vedených na papíře s tzv. umělci, protože: „Když
čtete knihu, milí čtenáři, myslíte si, že žijete. Ale kdepak, život je
jinde – ve svistotu minometů, v mlze nad limany, nad močály, nad horami,
v zradách a intrikách.“ Začíná skutečný boj, nebo alespoň výzva k němu,
k možnosti stát se „jedním z nich“, spolubojovníkem.
Kniha mrtvých je knihou, tedy literaturou, fikcí, či alespoň
stylizací. Takovou stylizací jako Limonovův knírek a špičatá bradka,
tlusté kostěné brýle a zpola vyholená hlava? Chtělo by se věřit v
odtrženost literatury od reality, chtělo by se zanechat jí v jejím
vlastním uzavřeném prostoru. Chtělo by se věřit v geniálního
mystifikátora Eduarda Limonova, který se nad námi, naivními čtenáři, jen
směje. Ale…
Malčik naoborot a jeho
Kniha mrtvých
Zdroj: Souvislosti.cz
OPTICKÝ KLAM / Andrej Sedych si nasadil brýle,
podíval se na borovici a vidí: na borovici sedí Limonov a hrozí mu
pěstí. Andrej Sedych si sundal brýle, podíval se na borovici a vidí, že
na borovici nikdo není. Andrej Sedych si nasadil brýle, podíval se na
borovici a opět vidí, že na borovici sedí Limonov a hrozí mu pěstí.
Andrej Sedych si sundal brýle a opět vidí, že na borovici nikdo není.
Andrej Sedych si opět nasadil brýle a vidí, že na borovici sedí Limonov
a hrozí mu pěstí. Andrej Sedych si nepřeje věřit v takový úkaz a
považuje tento úkaz za optický klam. (Vagrič Bachčaňjan/Daniil Charms)
Vagrič Bachčaňjan zaměnil ve známé Charmsově anekdotě o literátech pouze
jména, ale obraz Eduarda Limonova sedícího na větvi a hrozícího pěstí se
nám před očima tu a tam objevuje již několik desetiletí. Každá z jeho
knih vyvolává rozruch a rozvášněné debaty, protože v každém díle se mu
daří někoho urazit - některé jmenovitě, jiné jako sociální skupinu. S
jeho knihou vzpomínek pod názvem Kniha mrtvých (Kniga mjortvych, Sankt-Peterburg,
Limbus Press 2001) tomu nebylo jinak: vyrojily se desítky hysterických
recenzí, obvinění z neúcty k mrtvým, z výsměchu svým dobrým i letmým
známým. Nakolik jsou takové výčitky oprávněné, může čtenář posoudit z
ukázek v přítomném čísle Souvislostí. Michail Šemjakov, Limonovův dávný
kamarád ještě z dob emigrace v Americe, se k tomu vyjádřil takto: "Mně
se zdá, že Limonov má všechno na háku. Kromě sebe. Je velice
talentovaný. V nitru velice osamělý. Pronikl k těm nejzajímavějším
událostem. Nezávidím nikomu, kdo se ocitl v jeho zorném poli: Limonov ho
v dalším románě vykreslí se vším všudy. To, co napíše, bude mít na
Západě pořádný úspěch. Limonov je rozumný, cynický, sarkastický člověk."
Eduard Limonov (nar. 1943), vlastním jménem Eduard Savenko (pseudonym mu
vymyslel jeho charkovský přítel Vagrič Bachčaňjan), je autorem ryze
subjektivním, břitkého jazyka a nevybíravého lexika. Měřítkem pro Knihu
mrtvých mu bylo dle vlastních slov jediné: "Oceňuji své přátele pouze
podle toho, do jaké míry mi pomohli a do jaké míry mi nepomohli."
Limonov je skutečným mistrem detailu. V Knize mrtvých sleduje množství
drobností, které se mnohdy ukáží jako klíčové. Své hrdiny zachycuje v
jakési vteřině, kdy je vytrhne z jejich životního běhu, osvítí svou
přítomností a vrhne zpátky. Někdo to považuje za samolibé, jiný za
strhující. Chceme-li však pochopit způsob zachycování dění v Knize
mrtvých, musíme se vrátit k počátkům Limonovovy víceméně čistě
autobiografické tvorby, do dob Sovětského svazu a dělnického rajónu v
Charkově.
Edáček a Majakovskij
Když se Eduard Limonov přestěhoval roku 1967 z
rodného Charkova do Moskvy, získal v undergroundových kruzích slávu jako
básník a výrobce kalhot na zakázku. Vydělával obojím. Sbírka básní stála
pět až deset rublů (dle solventnosti zákazníka), kalhoty o něco víc.
Rychle vklouzl do uskupení SMOG (Smělost, Mládí, Odvaha, Genialita),
záhy však nastaly rozepře s Leonidem Gubanovem, a tak začal Limonov
dojíždět do Lianozova, příměstské stanice Moskvy, k Jevgeniji
Kropivnickému. Na základě těchto setkání se pak začala definitivně
formovat poetika jeho básní. I když začal Limonov psát a samizdatově
vydávat již v roce 1958, svůj první shrnující výbor veršů (Stichotvorenija.
Jekatěrinburg, Ultra kultura, 2004) uvedl sbírkami období druhé poloviny
šedesátých let (Kropotkin a jiné básně a Procházky Valentýna, 1967-
1968), tedy básněmi vzniklými po setkání s Kropivnickým.
Limonovovy básně byly od počátku inspirovány dědictvím dvou ruských
literárních velikánů počátku dvacátého století - Velemirem Chlebnikovem
a Vladimírem Majakovským. Oběma byl vlastní důraz na experiment, oba
pracovali především se zvukem: Chlebnikov na úrovni slov, slabik a
hlásek (například jednou z jeho básní je pokus o zvukový portrét);
Majakovskij do svých básní přenášel především zvuky ulice, hluku, útržků
vět a slov. Majakovskij také mnoho stavěl na skandovaném čtení - na
výrazné dikci a mohutnému křiku nad hlavami posluchačů.
Zachycování zvuků je u Limonova zřetelné v rané poémě GUM z roku 1967.
Lyrický subjekt se zde prochází po odděleních sovětského obchodního
domu, zapisuje útržky rozhovorů a vytváří črty lidí, které odposlechl
(česky srov. Babylon, Literární a výtvarná příloha č. 8/XIV, 2. května
2005, s. 3). Limonovově poezii je však vlastní především hledání
"skutečného realismu", často hraničícího s naturalismem, jako například
v básni o staříkovi z roku 1967:
V docela prázdné zahradě,
kdosi se chystá jíst,
dát si něco chystá se stařík,
nějaké jídlo z papíru.
Polovina ho živá je
(polovina staříka je živá),
a druhá mrtvá úplně,
a stařík začíná jíst.
Sune cosi do vnitřností úst,
přemílá to dásněmi,
něco co tvaroh připomíná,
něco tvarožnatého.
Jako básník vystupoval Limonov jen do první poloviny
sedmdesátých let, tj. během svého pobytu v Moskvě a ještě krátce v
newyorské emigraci (ze Sovětského svazu odjel v roce 1974 se svou ženou
Jelenou Ščapovovou). Poté se soustředil na psaní prózy. Prozaické texty
poloviny sedmdesátých let - tedy jeho nejslavnější kniha To jsem já,
Edáček (1979) a méně známý, ale neméně mistrný Deník smolaře (1982) -
orga... nicky navazují na předešlé básně. Knihy byly napsány rychle,
autor pak ale několik let hledal vydavatele - autobiografický román To
jsem já, Edáček odmítlo třicet šest amerických vydavatelství a vyšel
poprvé ve Francii pod názvem Ruský básník má raději velké negry (název
vznikl podle jedné z vypjatých sexuálních scén v knize). Nová je zde
oproti básním sociální kritika a silný, živelný antiamerikanismus, pro
autora zcela přirozený: "I ten nejzaplivanější Američan, který stráví
týden v SSSR na turistické dovolené, chápe jako svou povinnost napsat
polemizující knihu. A je přesvědčen, že má právo na svůj rychlokvašný
názor. A vydavatele v Americe ani nemusí hledat... Já, který jsem prožil
v Americe léta, čistil vaše podlahy, umýval vaše hovna (mezi dalšími
podřadnými pracemi), nemám žádné právo (a přitom zlehka, v povídání o
Edáčkovi) na vlastní výpověď?"
Román byl kontroverzní. Nejen sociální kritikou a neustálou vzpurností a
výbušností hlavní postavy - Edáčka, ale i jeho nezastíraným narcismem a
neustálým opěvováním vlastního "já". V tomto přístupu k sebeprezentaci
se Edáček blíží básnickému "já" raného Majakovského. I on popisuje jen
"své" hoře, "svou" sílu a slabost, jen "svůj" nářek. Limonov k těmto
bolestivým stavům přidává i stavy příjemné a láskyplné, nasycené sebou
samým až k autoerotismu:
Jen stěží v myšlenkách druhého člověka udržím,
tak trošku na chviličku... a zas ho pustím,
a zřídka jen zřídka jsou takoví lidé,
jež dýl než půlhodinu bych v hlavě udržel.
Všechen zbylý čas zůstávám sám,
uspávám - laskám - hladím se,
k polibku skláním se,
zdálky sám sebou se kochám,
Ale vždyť každou na sobě zevrubně prohlížím,
košili,
já ji až do švů zkoumám,
i na záda dohlédnout se snažím,
natahuju se a natahuju,
hle zrcadlo pomůže,
spolupůsobením dvou,
znaménko hledané na kůži uvidím.
Už dávno jsem ho hladil, tak ho miluji.
Ne s ostatními výslovně ne,
mám tolik práce se sebou.
Co s ostatními?!
Sklouzl svou tváří mávnul rukou,
a cosi bílého se někam vytratilo,
a já se sebou stále jsem.
(1969)
Jestliže v básních počátku sedmdesátých let ještě
převládá tento spokojený, milkující stav ega, v Edáčkovi se ledacos
změnilo. Krátce po příjezdu do New Yorku se s Limonovem rozešla jeho
žena Jelena Ščapovová, a román vznikal v autorově velké duševní krizi.
Samozřejmě že v něm zůstalo mnoho sebeobdivných poloh - Edáček je ve
svém vidění krásný mladý muž v bílých širokých kalhotách a fialkovém
sametovém sáčku, prochází se v botách na podpatku denním i nočním New
Yorkem, je svůdný, je sexuální a krásný a měl by být milován. Jenže ho
nemiluje nikdo. Ani žena (přestože sexuálních příhod je v knize
bezpočet), ani vydavatelé, ani redaktoři, ani zaměstnavatelé.
A v tomto momentu se Edáček vydal cestou, kterou se vydalo skoro sto let
před ním básnické alter ego mladého Majakovského: "Dnes na flétně budu
hrát / Na páteři vlastní." (Flétna a páteř, 1915) Edáček o sobě vypráví
se stále větší a větší otevřeností, s exhibicí své bolesti. Čtenář je
svědkem mnoha "trapných" scén, které by si rád odpustil, ale to mu
Limonov nedovolí. Knížka je totiž přes všechnu svou sexuální
výstřelkovitost a zcela nepoddajný lexikon jedním velkým křikem,
podobným křiku Majakovského v poémě Oblak v kalhotách (1914- 1915):
hlasitému, nepříjemnému a ryzímu. Zní v něm všechno: nadávky, ponížení,
pláč, hysterie, láska - a všechno se knihou uzavírá do pevného celku
bolesti.
Hledání řádu světa:
sex
V této situaci, v palčivém a bolestivém životním
stavu let 1976- 77, vznikla Limonovova další kniha - Deník smolaře
(vydána v roce 1982). Podobně jako To jsem já, Edáček je založena na
autobiografických vyprávěních o životě v New Yorku, ale zatímco v
prvotině jsou životní příhody podávány dokumentárně a s motivem příběhu,
Deník smolaře tvoří pouze zvláštní obrazy - deníkové záznamy. Nevyčteme
z něj, co se odehrálo. Chceme-li rekonstruovat příběh, je třeba sáhnout
po knížce předešlé. Z hlediska formy tvoří tato kniha volný přechod
básní počátku sedmdesátých let do prózy: každá stránka je jako vlna s
vlastní náladou a obrazem, která se přelévá přes čtenáře.
Vznik této knihy Limonov okomentoval v jednom z interview: "Knížku jsem
psal v určité životní krizi. Neměl jsem tehdy v New Yorku práci a žilo
se mi špatně: hladově a nuzně. Ale to nebylo to hlavní. Hlavní bylo, že
jsem učinil objev, který udělá v životě každý: libovolný tvor, libovolné
biologické individuum, je druhým nepotřebné. Pocítil jsem tehdy přímo
kosmickou samotu a ponořil se do ní." Pustotu světa nahlíží hrdina skrze
dvě barevná sklíčka: sociální nespravedlnost a sexualitu. Obě zabarvují
svět do jiných barev, často se však i překrývají:
Vyšlapuješ si po ulici, čapku sis posunul víc do čela, sametové sáčko tě
obepíná. Jak jsi pěkně stavěný - všímáš si častých ženských pohledů. A
ty víš proč. Vypadáš evropsky, máš jemný obličej, jakoby něčím utrápený.
To se ženám líbí. A přes to přese všechno, plodů své přitažlivosti
nepojíš - ta tvoje díra, které říkáš pokoj, je příšerná - zaplivaný
hotel. Stěží do něj s tebou nějaká žena půjde. A nemáš prachy. Ani na
drink ji pozvat nemůžeš, nemáš jí co nabídnout. A tak pokračuješ ulicí
dál.
No a budu zase čekat - když prodám nějakou knížku -
dostanu malé, ale aspoň nějaké peníze. A do té doby seď a čekej a chval
to, co ti Bůh seslal - všechny ty ošklivky a ty s různými defekty. I
když někdy, velmi zřídka, výjimečně se objeví i něco vzácného.
Vyprávějte mi po tomhle všem o nějakém spravedlivém uspořádání
společnosti. Spravedlnost tu bude tehdy, až sex nebude záviset na
penězích:
"Dobrý den, madam. Líbím se vám?"
"Jo."
"A vy se mi taky - líbíte. Kolik máte u sebe?"
"Tři třicet."
"A já tu mám dva šedesát. Pojďte, koupíme víno a dáme se na cestu do
mého špinavého hotelu."
A dali se na cestu.
Jediným systémem, který v této životní krizi
nezklamal, je - sex. Nikoliv láska, milování, žena, vztah - ale čisté
sexuální spojení dvou těl. Je to jakýsi věčný mechanismus, v němž není
valného smyslu, zato však stojí na pevných základech a vydržel všechny
otřesy, je všeobecně platný. Jestliže v knize To jsem já, Edáček je sex
používán k efektu výstřednosti, v Deníku smolaře je zdrojem i bodem
návratu. Je to jakýsi metasystém, do něhož je umísťován celý svět.
Limonov se zde na milimetry přiblížil k surrealismu a sám toto dílo
považuje za své nejzdařilejší. Vidí v něm i jakýsi metafyzický výtvor,
protože v knize je několik proroctví, která se následně v životě autora
vyplnila. Spojuje ho proto s vnitřním ponorem a "osvícením".
Surrealismus v knize dominuje, ale je prokládán sociálně-kritickými
motivy a politickými názory hlavního hrdiny:
Jsou některé věci, které nejdou připomenout a popsat tak, aby je ostatní
pochopili. Třeba hlad, to neuvěřitelné osvícení hladem, do kterého se
dostáváš, když jsi celé měsíce v nouzi a nemáš nic do pusy.
Planoucí miska kuřecího vývaru se mění ve sluneční kruh, ještě několik
let poté si ji moc dobře pamatuješ.
Jaké podivné a krvavé hrůzy se mohou zdát ve vyhladovění! Jaké tresty a
mučení vymýšlíš pro bohaté a syté, když se s nimi potkáš na ulici, když
nějaký pár vychází v kožiších ze zářivě osvětlených dveří restaurace. A
jaké je to štěstí, jak nepopsatelné je to štěstí pro člověka z ulice,
pro člověka s hladovýma očima, když se mu podaří ojebat bohatou holku.
Někde se s ní náhodou seznámit a jebat. "Já jsem plebejec," myslíš si v
duchu, "ale teď jebu tebe! A budu tě jebat, a budu!"
Sociální náboj Deníku smolaře se ukázal být pro Limonovovu tvorbu
osmdesátých let rozhodující. I když sex i nadále hrál jednu z hlavních
rolí ve všech dalších knihách, jeho všeobjímající moc nahrazuje druhá
vášeň autora - politika. Barevná sklíčka sexuality a sociální kritiky z
Deníku smolaře se navždy oddělila.
Kniha mrtvých: Z
Charkova až na konec světa
V roce 1980 se Eduard Limonov přestěhoval do Francie,
o sedm let později zde získal občanství, celá osmdesátá léta vydával
romány a pracoval jako člen redakční rady extremistického francouzského
týdeníku L`Idiot International. Největší úspěch zaznamenaly romány
Výrosek Savenko (francouzský název zněl Autoportrét bandity v době
jinošství, 1983), pojednávající o autorově dětství v Charkově, a poměrně
drastický Kat (1986). Kniha To jsem já, Edáček byla během osmdesátých
let přeložena do jedenácti jazyků.
Na počátku let devadesátých se Limonov vrátil do Ruska se svým dávným
snem o politické revoluci, plný energie a zkušeností s extremistickou
publicistikou v L`Idiot International. Nejdříve se v roce 1992 přidal k
Žirinovského nacionalistické lidově-demokratické straně, kde se s ním
počítalo jako se stínovým ministrem ozbrojených sil, záhy se však s
touto stranou rozešel a v roce 1994 spolu s Jegorem Letovem, punkovým
zpěvákem a frontmanem kapely Graždanskaja oborona, vyhlásili frontu
sjednocení radikálních pravých a levých extremistů - vznikla
Nacionálně-bolševická fronta. Později se přetransformovala na politickou
stranu.
Dva roky spolupráce (1994- 1996) s punkovou hvězdou Jegorem Letovem, s
hudebním skladatelem a výraznou postavou ruské kulturní scény Sergejem
Kurjochinem (koncem osmdesátých let dokázal ve svém televizním pořadu
minimálně polovinu ruského národa přesvědčit o tom, že Lenin nebyl
člověk, ale hřib) a s filozofem a spisovatelem Alexandrem Duginem byly
naplněny extravagantními vystoupeními a koncerty. Stranickou ideologii
NBP (Nacional Bolševistskaja Partija) zformuloval Dugin v roce 1994:
"Koktejl z pravého i levého radikalismu, pořádně okořeněný mystikou a
avantgardou." Na koncertech vystupovaly krávy, ruští mužici a velbloudi,
probíhala show Kurjochinovy "pop-mechaniky", strana se stala platformou
umělecké bohémy a punkové scény. Začal vycházet list pod názvem Limonka,
což je jazyková hříčka, spojující Limonovovo jméno a ruský výraz pro
ruční granát (ten je také ve znaku novin). Ne jedné z fotografií prvního
čísla sedí za stolem Letov, Limonov a Dugin. Tato stranická spolupráce
však trvala jen do roku 1996. Kromě Limonova všichni jmenovaní odešli,
Kurjochin v roce 1996 zemřel. Limonka se následně stala silně
extremistickou a nevybíravou v otázkách války (v Jugoslávii, v
Čečensku), bylo na ni podáno trestní oznámení, protože propagovala
kolektivní vinu národů (chorvatského a čečenského), ve stejném roce byl
Limonov na ulici přepaden a surově zbit, následně se totéž stalo
spolupracovníku Limonky Igoru Mininovi, o měsíc později byl přepaden
štáb NBP. V tisku probíhaly na Limonova útoky za jeho údajné
homosexuální praktiky popsané v knize To jsem já, Edáček. Limonov za tu
dobu vydal v podstatě jen jednu knihu - Limonov proti Žirinovskému
(1994), ve které si s lídrem lidových demokratů vyřizuje jakési
politické účty.
K oživení jeho spisovatelské činnosti došlo až v novém tisíciletí. V
roce 2000 byl zatčen a dva a půl roku roku držen ve vyšetřovací vazbě,
následně odsouzen ke čtyřem letům ve vězeňské kolonii a měsíc po
rozsudku osvobozen a propuštěn na svobodu. Obviněn byl z terorismu a
organizace ozbrojeného povstání (podle obžaloby měl v plánu se svými
stranickými kolegy provést revoluci v severním Kazachstánu, poté
překročit hranice s Ruskem a násilně se chopit moci v Moskvě). Během
těchto tří let ve vězení napsal osm knih a jednu divadelní hru. Kniha
mrtvých je druhou v této sérii, vznikla během dvou měsíců, když byla
Limonovovi ve vězení vyhrazena místnost, v níž mohl osm hodin denně
psát. Její úvod je datován 29. června, imprimována pro tisk byla 29.
srpna 2000, vyšla začátkem roku 2001.
Tato vzpomínková kniha zahrnuje Limonovův život od rodného Charkova,
přes Moskvu let šedesátých, New York sedmdesátých, Paříž osmdesátých a
Rusko devadesátých let, až po uvěznění v roce 2000. I když její kostru
tvoří setkání s mnoha lidmi, kniha je opět výpovědí především o
Limonovovi samém. Jeho spisovatelská strategie se příliš nezměnila -
kniha stojí na různých druzích šoku. Nejen že se o "velikánech kultury"
nepíše uctivě a s pietou (Salvador Dalí se v jeho podání až nápadně
podobá staříku z Limonovovy básně, jehož jedna "polovina živá je / a
druhá mrtvá úplně"), ale události jsou zde poskládány tak, že "malé" je
srovnáváno s "velkým", důležité s nicotným a tak dále. Kapitola o Taťáně
Jakovljevové-Libermanové, jedné z nejvlivnějších kulturních dam v
Americe a vášnivé lásce Majakovského v Paříži konce dvacátých let
dvacátého století, začíná takto: "Je udivující, jak důležitý člověk byla
Taťána Jakovlevová. Teprve nyní, když prošlo čtvrt století, je to
zřejmé. Vždyť ona je zodpovědná za můj účes - teď jsem si vzpomněl. Byla
to ona, kdo mě přemluvil, ať se ostříhám nakrátko." Neznamená to, že se
o ní v kapitole nic víc nedozvíte, ale Limonov prostě považuje za nutné
upřesnit především její vztah k sobě samému, a pak teprve k druhým.
Největší rozhořčení vyvolala kapitola o nejslavnějším ruském básníku
žijícím v Americe - Josifu Brodském. Z hlediska autora je to však
pochopitelné, přečteme-li si pozorně jeho poznámku o tom, že měl ve svém
životě jediného literárního soupeře a tím byl - Josif Brodskij. Svůj
odmítavý postoj (týkal se především bohatství Brodského po udělení
Nobelovy ceny a jeho údajné neochoty pomáhat ostatním básníkům a
literátům) Limonov vyjádřil v mnoha časopisech během druhé poloviny
osmdesátých let a úplně stejně jej popsal ve své knize. Vzhledem k tomu,
že Brodského a Limonovův spor byl všeobecně znám, je trochu s podivem,
že to literární kritiky i veřejnost tak rozčílilo.
Úplně jinou atmosféru získala kapitola o Lianozovu a Jevgeniji
Kropivnickém. Navazuje na vyprávění o rodném Charkově, jeho dělnickém
rajonu továren a periferií. Lianozovo je představeno jako svět podobný
charkovskému dětství a mládí a v tomto světě je zvěčněn starý básník
Kropivnický, rovněž v dost bizarní situaci: sedí s Limonovem na břehu
jakési špinavé říčky a stoicky pozoruje okolo plovoucí růžovou zdechlinu
psa...
Celé Limonovovo psaní je hrou se čtenářem. Rozčilování, odmítání,
zavrhování, nadšení či obdiv - autoru nezáleží příliš na tom, jaké
stanovisko čtenář zvolí, jde mu především o vyvolávání reakcí. Limonov
potřebuje publikum, debaty a rozruch kolem svých děl. Jeho životní i
literární poetika je založena na vzpouře, na romantickém snu o revoluci,
na jakési věčné, živoucí, pulsující opozici. Ne nadarmo si získal
přezdívku "malčik naoborot" - chlapec, který jde proti proudu.
Odsud vychází také Limonovova estetika. Průsečíkem mezi ní a politikou
je pro něj gangsterství a banditismus. Jeho vzorem je gangster ŕ la
"Kmotr" nebo generál s železným tělem v uniformě na pozadí přepychového
hotelu, květin a krásných žen: "Ty květy, ženy, zbraně, kanonáda,
dobrovolníci běhající pod oknem v plné polní - to všechno na mě silně
zapůsobilo. Zapůsobilo to i na mé rozhodnutí odejít do politiky. Protože
politika se mi zdála být přesně takovou - krásnou, kinematografickou,
hrdinnou. Později se ukázalo, že může být nejen takovou, ale to už bylo
rozhodnutí přijato." Ve svých romantických obdobích vnímá Limonov
realitu jako film, který je každý estét povinen žít, s kamerami i bez
nich. Limonovův film je snem o hrdinech, o vytříbených životních
obrazech a především o sobě - zhrzeném Edáčkovi i hrdém lídrovi "jednoho
politického impéria".
Kniha mrtvých je knihou o celoživotním filmu Eduarda Limonova, o
nasvíceném hlavním hrdinovi, o nejrůznějších situacích, o umění střihu,
detailu a herectví...
Radka
Bzonková |
