Nestor
Ivanovič Machno, anarchistický partyzánský velitel, je jednou z nejbarvitějších
a nejhrdinštějších postav Ruské revoluce a občanské války. Po něm
pojmenované hnutí na Ukrajině představuje jeden z mála historických
příkladů, kdy anarchisté po delší dobu kontrolovali nějaké rozsáhlejší
území. Po více než jeden rok představovalo na stepi větší sílu, než
Trockij nebo Děnikin. Machno byl rozený vojenský vůdce, machnovské hnutí
bojovalo současně na několika frontách, postavilo se rudým i bílým,
rakousko-uherským vetřelcům i ukrajinským nacionalistům a to ani nemluvě
o bezpočtu marodérských band, pročesávajících step křížem krážem v honbě
za kořistí. Podle Victora Sergeho byl Machno „nepřekonatelně schopný
stratég, jehož rolnická armáda se vyznačovala skutečně epickými
organizačními a válečnickými kvalitami,“ Emma Goldmanová ho nazvala „nejpitoresknější
a nejživější osobností, kterou vynesla do popředí revoluce na Jihu.“
Machno se narodil 27. října 1889
v chudé rolnické rodině v Ukrajinském městečku Guljaj Pole, položeném v Jekatěrinoslavské
gubernii mezi řekou Dněpr a Azovským mořem. Nebyl mu ani jeden rok, když
jeho otec zemřel a zanechal tak své ženě na starost pět malých chlapců.
V sedmi letech začal Machno pracovat jako pasáček ovcí a krav pro místní
rolníky a později si našel práci jako zemědělský dělník a kovářův
pomocník. V roce 1906 se ve věku 17 let přidává v Guljaj Pole k místní
anarchokomunistické skupině. O dva roky později je postaven před soud za
účast na teroristickém útoku, který stál život místního policistu.
Tribunál ho odsoudil k trestu smrti oběšením, ale vzhledem k Machnově
mládí mu byl trest proměněn na doživotní vězení v moskevských Butyrkách.
Machno se ukázal být nepoddajným vězněm, neschopným přizpůsobit se
vězeňské disciplíně a během devíti let, strávených za mřížemi, byl často
ukován do želez nebo umístěn na samotku. Po určitou dobu ale sdílel celu
se starším a zkušenějším anarchistou Petrem Aršinovem, který ho učil
základům anarchismu a utvrdil ho v Bakuninově a Kropotkinově přesvědčení.
Machno byl propuštěn po Únorové
revoluci z roku 1917, vrátil se do své rodné vesnice a brzy začal hrát
vedoucí roli v rozhodování o místních záležitostech. Pomáhal založit
odborový svaz zemědělských dělníků a po nějaký čas byl jeho předsedou.
Poté byl zvolen předsedou místního svazu tesařů a kovodělníků a rovněž i
Guljajpolského sovětu dělnických a rolnických zástupců. V srpnu 1917 ze
své funkce hlavy sovětu postavil jednotku ozbrojených rolníků a začal
vyvlastňovat pozemky místní šlechty a rozdělovat půdu zemědělcům. Od
tohoto okamžiku ho vesničané začali považovat na nového Stěnku Razina
nebo Jemeljana Pugačova, seslaného na zem, aby uskutečnil jejich staletý
sen o půdě a svobodě.
Machnova činnost se ale zastavila
příští jaro, když sovětská vláda podepsala brest-litevskou smlouvu a
značná síla německého a rakousko-uherského vojska vpochodovala na
Ukrajinu. Machno sdílel rozhořčení svých anarchistických soudruhů nad
tímto kompromisem s „německým imperialismem“, ale jeho partyzánská
skupina byla příliš slabá na to, aby mohla klást jakýkoli reálný odpor.
Machno byl přinucen se skrývat, ustoupil k Volze a pak sevydal do Moskvy, kam dorazil v červnu 1918.
Během krátké návštěvy hlavního
města měl Machno inspirující setkání se svým idolem Petrem Kropotkinem,
které je jímavě popsáno v Machnových pamětech. Byl rovněž přijat v Kremlu
samotným Leninem, který ho vyslechl v rozhovoru na téma postoje
ukrajinského rolnictva k bolševikům (Mluví-li se v tomto článku o
bolševicích, myslí se jimi komunističtí Leninovi bolševici, kteří časem
ovládli bolševické hnutí a jeho nekomunistické části zlikvidovali – viz.
např. kronštadtská vzpoura za opětovnou demokratizaci a dekomunizaci
bolševického hnutí poz. red.), vojenské situace na Jihu a rozdílů
mezi bolševickou a anarchistickou koncepcí revoluce. „Většina anarchistů
myslí a píše o budoucnosti,“ řekl Lenin,“aniž by rozuměla dnešku. V tom
se liší od nás, komunistů.“ Přestože anarchisté byli lidé „plní
sebeobětování“, pokračoval Lenin, „jejich slepý fanatismus jim bránil
vidět dnešek i budoucnost v jasných obrysech… Myslím, že ale ty,
soudruhu,“ řekl Machnovi, „máš realistický přístup k naléhavým potřebám
dnešní doby. Pokud by i pouhá třetina anarcho-komunistů byla jako Ty,
pak bychom my, komunisté, byli za jistých známých podmínek ochotni
pracovat s vámi ruku v ruce na cestě ke svobodné společnosti námezdně
pracujících.“ Machno se ohradil, že anarchisté nejsou utopickými snílky,
ale realistickými muži akce. Připomněl Leninovi především to, že na
Ukrajině se nacionalistům a privilegovaným třídám brání spíše anarchisté
a eseři než bolševici. „Možná skutečně nemám pravdu,“ odpověděl Lenin,
který následně nabídl Machnovi pomoc při návratu na Jih.
Když se Machno v červenci 1918
vrátil do Guljaj Pole, byla oblast okupována rakousko-uherskými
jednotkami a milicí jejich ukrajinské loutky, hejtmana Skoropadského.
Machno zorganizoval partyzánskou jednotku pod anarchistickou vlajkou a
zahájil sérii nájezdů na rakušáky, hejtmanovce a sídla místní šlechty.
Základními Machnovými taktickými zásadami byla mimořádná pohyblivost a
soubor chytrých triků. Jeho muži se přepravovali v sedle nebo na lehkých
rolnických vozících (tačanka) s namontovaným kulometem a rychle se
přesouvali po stepi mezi Dněprem a Azovským mořem, postupně se rozrostli
do malé armády a u svých protivníků začali vzbuzovat hrůzu.
Původně nezávislé partyzánské
skupiny přijaly Machnovo velení a shromáždily se pod jeho černým
praporem. Vesničané dodávali hnutí potraviny a čerstvé koně a umožňovali
machnovcům přesouvat se bez větších obtíží až o šedesát nebo sedmdesát
kilometrů denně. Machnovci se překvapivě objevili tam, kde by je nikdo
nečekal, zaútočili na šlechtu a vojenské posádky a pak se vytratili
stejně tak rychle jako přišli. V ukořistěných uniformách infiltrovali
nepřátelské pozice, aby se dozvěděli o plánech protivníka nebo zahájili
palbu až z bezprostřední blízkosti. Při jedné příležitosti byli Machno a
jeho doprovod vpuštěni na statkářský ples v převleku za hejtmanovské
gardisty a přímo uprostřed veselí zaútočili na hosty. Když se machnovci
ocitli v obklíčení, zakopali své zbraně, jednotlivě se vrátili do svých
vesnic a věnovali se normálním polním pracem a jen čekali na signál
vyhrabat ze země jiné zbraně a nečekaně udeřit z opačného směru. Pro
Izáka Babela, autora „Povídek o Rudé jízdě“, byl „Machno nevypočitatelný
jako příroda sama. Tačanky v bitevní sestavě obsazují město, svatební
průvod dojde k budově místního výkonného výboru a náhle zahájí
soustředěnou palbu, malý kněz mávající černou anarchistickou vlajkou,
nařizuje úředníkům a buržoazii, aby proletářům servírovala jídlo a pití
a bavila je hudbou. Armáda tačanek má neskutečné manévrovací schopnosti.“
Machno byl malý agilní pořízek,
schopný vůdce, spojující v sobě železnou vůli a smysl pro humor a
získávají si nekonečnou oddanost svých stoupenců. V září 1918, poté, co
u vesnice Dibrivki byla jeho oddílem poražena velká přesila
rakousko-uherských jednotek, mu jeho lidé dali laskavou přezdívku „Baťko“,
byl jejich „tatíček“. O dva měsíce později vedlo ukončení I. světové
války ke stažení rakousko-uherských a německých vojsk z ruského území.
Machnovcům se podařilo zmocnit se části jejich výzbroje a výstroje. Poté
se Machno obrátil proti stoupencům ukrajinského nacionalistického vůdce
Petljury. Na konci prosince úspěšně napadl jeho posádku v Jekatěrinoslavi
a vytlačil ji z města. Machnovské jednotky schovaly zbraně pod civilní
šaty, přijely na hlavní nádraží v obyčejném osobním vlaku, vzaly
překvapené nacionalisty útokem a vyhnaly je z města. Příští den se ale
objevily nepřátelské posily a Machno byl přinucen uprchnout přes řeku
Dněpr a vrátit se do své základny v Guljaj Pole. Petljuristé vzápětí
podlehli Rudé armádě.
Během prvních pěti měsíců roku
1919 byla guljajpolská oblast prakticky prosta vlivu jakékoli vlády.
Rakušáci, hejtmanovci a petuljuristé byli vytlačeni a ani rudí ani bílí
neměli sil, aby zaplnili vzniklé vakuum. Machno využil této doby, aby se
pokusil zrekonstruovat společnost podle anarchistických zásad. V lednu,
únoru a dubnu machnovci uspořádali sérii Regionálních kongresů rolníků,
dělníků a povstalců za účelem diskuse o ekonomických a vojenských
otázkách a posouzení úkolů, spojených s rekonstrukcí oblasti.
Regionálním kongresům dominoval
problém obrany území před těmi, kteří by ho chtěli dostat pod svoji
politickou kontrolu. Druhý kongres, konaný 12. února 1919, odhlasoval „dobrovolnou
mobilizaci“, což de facto znamenalo brannou povinnost, protože všichni
bojeschopní muži byli v případě potřeby povinováni vojenskou službou.
Delegáti rovněž zvolili Regionální vojensko-revoluční sovět rolníků,
dělníků a povstalců, aby vykonával rozhodnutí pravidelně svolávaných
kongresů. Nový sovět zejména podporoval ustavování „svobodných sovětů“
ve městech a na vesnicích, což znamená sovětů, z nichž byli předem
vyloučeni členové politických stran. Machnovým cílem v procesu vytváření
těchto orgánů bylo odstranění vlády a Vojensko revoluční sovět,
jednající v souladu s Regionálními kongresy a lokálními sověty v okolí
Guljaj Pole vytvořil jakousi volnou síť anarchistické politické autority.
Podobně jako Vojensko-revoluční
sovět, byla Povstalecká armáda Ukrajiny, jak se machnovské síly nazývaly,
teoreticky podřízenou složkou Regionálních kongresů. Ve skutečnosti ale
pravomoci držel v rukou Machno a jeho štáb. I přes upřímné snahy
vykořenit cokoli zavánějící reglementací, Machno sám jmenoval své
klíčové důstojníky (zbytek byl volen mužstvem) a podřídil své jednotky
přísné vojenské disciplíně, tradiční mezi kozáckými legiemi z nedalekého
Záporoží. Povstalecká armáda ale nikdy neztratila svůj plebejský
charakter. Všichni její důstojníci pocházeli z řad rolníků nebo v
několika málo případech továrních dělníků a zaměstnanců služeb. Marně
bychom hledali jakéhokoli velitele, pocházejícího z prostředí střední
třídy nebo radikální inteligence.
Po určitou dobu zůstaly Machnovy
vztahy s bolševiky přátelské a sovětský tisk ho vychvaloval jako „statečného
partyzána“ a revolučního předáka. Situace byla nejpříznivější v březnu
1919, kdy Machno a komunisté uzavřeli smlouvu o společné vojenské akci
proti Dobrovolnické armádě generála Děnikina. V souladu s ní se
Povstalecká armáda Ukrajiny stala součástí Rudé armády, podléhala
bolševickému nejvyššímu velení, ale podržela si své vlastní důstojníky a
vnitřní strukturu, stejně jako jméno a černou vlajku.
Podobná gesta ale nemohla odsunout
do pozadí nepřátelství mezi těmito dvěma politickými proudy. Komunistům
nebyl příliš po chuti autonomní status Povstalecké armády a její ohromná
přitažlivost pro rolnické rekruty. Machnovci se na druhé straně obávali,
že Rudá armáda se dříve nebo později pokusí potlačit jejich hnutí. Jak
napětí vzrůstalo, sovětský tisk přestal se svými chvalozpěvy na
machnovce a začal na ně útočit jako na „bandity“. V dubnu 1919 se III.
Regionální kongres rolníků, dělníků a povstalců sešel i přes zákaz
vyslovený sovětskou vládou. V květnu byli dopadeni a následně popraveni
dva agenti Čeky, vyslaní zavraždit Machna. Ke konečnému rozkolu došlo,
když machnovci svolali na 15. června IV. Regionální kongres a vyzvali
vojáky Rudé armády, aby na něj vyslali své představitele. Trockij,
vrchní velitel bolševických ozbrojených sil, zuřil. Komunistické
jednotky provedly překvapivý nájezd na Guljaj Pole a rozbily zemědělské
komuny, založené machnovci. O několik dní později dorazily děnikinovské
síly a dokončily tuto špinavou práci a zlikvidovaly i lokální sověty.
Křehké spojenectví s bolševiky
bylo spěšně obnoveno v létě, kdy Děnikinovo tažení na Moskvu uvedlo ve
zmatek jak komunisty, tak machnovce. Během srpna a září byly machnovské
partyzánské oddíly zatlačovány směrem k západním hranicím Ukrajiny. 26.
září ale Machno u vesnice Peregonovka blízko Umaně zahájil překvapivý
protiútok, přetnul bělogvardějské zásobovací linie a způsobil paniku a
chaos v děnikinském týlu. Toto byla první vážná Děnikinova porážka v jeho
postupu do srdce Ruska a důležitý faktor, který způsobil zpomalení
nástupu na bolševické hlavní město. Na konci roku donutila protiofenzíva
Rudé armády Děnikina zatroubit na ústup směrem k břehům Černého moře.
Na konci roku 1919 dostal Machno
od velení Rudé armády instrukce, aby přesunul svoje oddíly na polskou
frontu. Rozkaz byl zjevně sestaven s úmyslem odvést Povstaleckou armádu
od jejího domovského území, na kterém by pak bylo možné zavést
bolševický režim. Machno se odmítl podřídit. Řekl, že Trockij chce
děnikinovské jednotky nahradit Rudou armádou a vyvlastněné statkáře
politickými komisaři. Poté, co vyjádřil odhodlání, vyčistit Rusko od
anarchismu „železným koštětem“, Trockij odpověděl tím, že machnovce postavil mimo zákon. Začalo osm
měsíců zuřivých bojů s těžkými ztrátami na obou stranách. Vážná epidemie
tyfu rozšířila řady obětí. Machnovští partyzáni stáli proti značné
přesile, vyhýbali se otevřenému střetu a spoléhali se na partyzánskou
taktiku, kterou po dvou letech občanské války přivedli takřka k dokonalosti.
Nepřátelství bylo přerušeno v říjnu 1920, kdy Děnikinův nástupce na Jihu,
baron Wrangel, zahájil velkou ofenzívu a udeřil z Krymu směrem na sever.
Rudá armáda znovu potřebovala Machnovu pomoc. Výměnou za to komunisté
souhlasili s amnestií pro všechny anarchisty v sovětských věznicích a
garantovali jim svobodu projevu za podmínky, že se zdrží výzev ke
svržení bolševického režimu.
Sotva o měsíc později již Rudá
armáda de facto získala vítězství v občanské válce a sovětští vůdci
roztrhali na kousky svoji dohodu s Machnem. Machnovci již nebyli potřeba
jako vojenští spojenci a dokud „Baťko“ zůstával naživu, bolševický režim
se děsil anarchistického ducha a nebezpečí rolnických povstání. 25.
Listopadu 1920 byli machnovští velitelé na Krymu krátce po svém
vítězství nad Wrangelem zajati Rudou armádou a popraveni. Příštího dne
Trockij nařídil útok na Machnovo velitelství v Guljaj Pole, během nějž
byli zajati členové Machnova štábu, dílem uvězněni a dílem postříleni na
místě. Samotnému „Baťkovi“ se společně se zbytkem své armády, jenž kdysi
čítala desítky tisíc mužů, podařilo vyhnout svým pronásledovatelům. Poté,
co většinu roku známý partyzánský předák křižoval Ukrajinou, byl
vyčerpán a trpěl neléčenými zraněními, překročil řeku Dněstr do Rumunska
a posléze skončil v Paříži.
(...)
Machnovy poslední chvíle
dojímavým způsobem ztvárnil Malcolm Menzies. (26) V červenci 1934,
čtyřicet čtyři let starý Machno leží na smrtelné posteli v jedné
pařížské nemocnici. Udolán horečkou se propadá do polospánku a sní svůj
poslední sen, sen o své milované zemi, o široširé sněhem pokryté stepi.
Na azurové obloze zářivě svítí slunce, Nestor Ivanovič v koňském sedle
se pomalu blíží k houfu svých soudruhů na koních, čekajících opodál,
kteří ho zdraví a vyhazují čepice vysoko nad hlavy. Čas ubíhá, jedno
roční období vystřídá druhé, je tady jaro! Germinal! Znovuzrození naděje,
všude je zelená tráva, půda voní, je slyšet zručení potoka – ale – to
vše je pouhý okamžik, pouhý závan svobody. Pak už není nic, jen
nekonečné ticho. Machnovo tělo bylo spáleno a popel rozptýlen na
hřbitově Pére Lachaise, nedaleko masového hrobu pařížských komunardů,
kteří zde byli zmasakrováni v roce 1871.
