|
Napsali o nás:
Na protiradarovém hnutí
parazituje nacionálně bolševická strana
V minulých dnech jsem obdržel ústní informaci ze
zdroje, který pokládám za dostatečně věrohodný, že do činnosti brněnské
pobočky Ne základnám se ve zvýšené míře zapojují zástupci extrémistické
nacionálně bolševické strany. Mimo jiné se podílejí na přípravě únorové
protiradarové demonstrace, která má proběhnout pod hlavičkou lokální
pobočky hnutí Ne základnám. Na závěr celé záležitosti, která bude
vzhledem k politice Obamovy administrativy patrně rozhodnuta v
neprospěch českých proponentů radaru, to nelze označit jinak než jako
politováníhodné selhání samočistících mechanismů v táboře protiradarové
opozice.
Nehledě na propagandistické proklamace pravicových antikomunistů o tom,
že bolševismus a nacismus jedno jsou, se reálným srůstáním obou
extrémních ideologických směrů u nás zatím zabýval málokdo. Pokud jsou
militantně antikomunistické proklamace vůbec něčím fakticky podloženy,
bývá to poukaz na srovnatelný rozsah zločinů, spolupráci Hitlera a
Stalina v rámci paktu Molotov-Ribbentrop, případně na podíl sovětského
hospodářství na úsilí o znovuvyzbrojení Německa (který byl ještě
významnější než zapojení amerického kapitálu).
Ideologickému srůstání obou směrů v době nástupu nacismu se u nás na
okraji svého literárního díla ve studii nazvané „Ožehavé téma“ věnoval
Josef Škvorecký (1991); od té doby se po mém skromném soudu v českém
prostředí neobjevilo nic, co by tuto věc posunulo někam dál.
Pokud jde o českou odnož bolševického nacismu, je třeba začít tím, že
stejně jako ostatní podobné organizace v Evropě je napojena na zakázanou
ruskou Nacionálně bolševickou stranu (Nacbol) Eduarda Limonova.
Limonovův projekt, jehož se na počátku účastnil mimo jiné dnes velmi
dobře etablovaný politolog a geopolitik Alexandr Dugin, je přitom do
značné míry výsledkem misie západoevropské ultrapravice v Rusku v
průběhu 90. let minulého století. Zásadní roli přitom sehrál
kontroverzní belgický politik a někdejší kolaborant s nacisty Jean
Thiriart, který do veřejného života vstoupil v 60. letech coby ultralevý
oponent antikolonialistické politiky vůči někdejšímu Belgickému Kongu
(dnes Demokratická republika Kongo, DRC). Poté co selhaly jeho pokusy
získat podporu pro své hnutí Mladá Evropa v maoistické Číně a u
rumuského diktátora Nicolae Ceausesca, na konci studené války se pokusil
vrátit k Leninově teorii nejslabšího článku a přeorientoval se na
opětovné svržení kapitalismu v Rusku. V rámci misie iniciované a do
značné míry financované Thiriartem tehdy tuto zemi navštívily i některé
ikony neonacistického hnutí, jako například belgický nacista a veterán
Hitlerova východního tažení Léon Degrelle. Ačkoliv zesnulého Thiriarta
coby „evropského nacionalistu“ je třeba odlišovat od faktických rasistů
(„segregacionistů“) reprezentovaných například směrem International
Third Position, a stejně tak se od rasismu distancuje i sám Limonov,
nelze nevidět, že odmítnutí rasismu je především pragmatickým
rozhodnutím vyplývajícím z politické taktiky uznávající nutnost
organizace v rámci velkých územních celků překračujících rozměr
národního státu. Duginovy texty z nacionálně bolševického období, opřené
mimo jiné o hyperborejský mýtus transponovaný do geografické osy, dávají
ovšem jednoznačně najevo, že „Sever vládne nad bezmyšlenkovitým Jihem“ -
a přesně v tomto kontextu je třeba vnímat i pokusy nacbolů či Duginova
Hnutí Evrasia o budování mostů k muslimské komunitě. Nejde ani tak o
pokus reinterpretovat Marxovo třídní vymezení „skutečného lidu, který má
vládnout“ v kulturních a zeměpisných termínech, jaké se objevovaly již
na přelomu 19. a 20. století (Sultan Galijev, Ikki Kita), jako spíše o
pokus budovat pragmatické spojenectví s „podřadnými“ elementy, ne
nepodobné někdejšímu vztahu bývalých prominentních nacistů (Otto
Skorzeny) k arabskému světu.
Ostatně Thiriartova misie spustila v Rusku vlnu recepce krajně pravicové
expozitorní literatury všeho druhu, od autorů, kteří jsou ještě
relativně „salonfähig“ (Thiriart, de Benoist) až k ruralistovi Juliu
Evolovi a nacistickým rasovým teoretikům 30. let.
Jak už jsem uvedl, ruská nacionálně bolševická strana je úředně
zakázána; díky uvěznění „politického performera“ Limonova však získala
mučednický nimbus, díky němuž v ruské opozici jako celku přesto sehrává
prominentní roli.
Pro české občany mohou být ve vztahu k bolševickým náckům nejméně dvě
věci velmi matoucí: Obecně je to pokus nacbolů modernizovat tradiční,
značně ustrnulý styl a formy politické práce zděděné po obou směrech, na
něž fakticky navazuje. Bolševická i nacistická tradice pracovaly v
logice masové moderní společnosti soustředěné kolem fordovské ekonomiky,
v případě stalinismu tu byly dokonce pokusy o úředně dekretované
napodobování renesančního stylu. Performer Limonov toto vše začal
pragmaticky ředit výpůčkami ze současné konzumní kultury. (Česká
veřejnost se patrně poprvé dozvěděla o působení nacionálních bolševiků u
nás, když několik brněnských nacbolů spustilo stranické erotické
stránky, kde polonahé „bojovnice“ lákaly nové příznivce.) Modernizace
kulturní formy ovšem nic nemění na slepé poslušnosti vůči ideologii,
kterou tento obskurní politický směr po svých příznivcích vyžaduje – v
„nejlepší“ tradici nacismu i stalinismu.
Dalším velmi matoucím prvkem je konfúze místních nacbolů s anarchismem,
který si v české společnosti uchovává rebelský kredit. Čeští nacbolové
záměrně a účelově používají anarchistické symboliky a snaží se zmocňovat
prostředí i témat, kde anarchisté působí. Nic by však nebylo tak
zavádějící jako myslet si, že nacionální bolševici mohou mít s
anarchismem cokoliv společného. Individualismus a nezávislost žijící v
tradici evropského anarchismu jsou této polovojenské organizaci zcela
cizí.
Jak už jsem napsal v úvodu, parazitování nacbolů na protiradarovém hnutí
považuji za velmi vážné, pokud ne přímo fatální selhání samočistících
mechanismů protiradarové opozice. Ta opakovaně čelila obvinění, že je
řízena z Moskvy, působí v ní političtí extrémisté, ale i mnoha dalším
diskreditačním pokusům ze strany vládní propagandy. Nacionálně
bolševický radarový coming-out, k němuž právě dochází v jihomoravské
metropoli, alarmujícím způsobem ohrožuje věrohodnost úsilí stovek a
tisíců lidí nejrůznějších politických orientací, kteří od roku 2006
usilovali o zastavení české účasti na Bushově projektu Hvězdných válek.
Karel Dolejší (Uveřejňeno na Britských
listech)
Napsali o nás:
S českými nacionálními
bolševiky nechceme nic mít
Iniciativa Ne základnám prohlašuje, že situace v Brně
dosáhla neúnosné míry. S okamžitou platností nepovažujeme skupinu
působící dosud pod jménem Iniciativy v Brně za součást Iniciativy a
vyzýváme všechny místní aktivisty a sympatizanty Iniciativy k ukončení
kontaktů s touto skupinou. Iniciativa Ne základnám hodlá v nejbližší
době iniciovat vznik nové brněnské skupiny. Informace o tom budou s
předstihem zveřejněny na oficiálním webu Iniciativy Ne základnám.
Minulost
Poprvé byla Iniciativa Ne základnám informována o
podivných kontaktech brněnské skupiny na jednotlivce z Nacionálně
bolševické strany (Nacbol) před 17. listopadem 2008. Na důrazné
upozornění, že takové kontakty jsou nepřijatelné a že poškozují dobré
jméno Iniciativy, vydala brněnská skupina prohlášení, ve kterém se od
spolupráce s Nacbol a podobnými organizacemi distancuje. Považovali jsme
to tedy za uzavřenou kapitolu, ke které došlo nedostatkem zkušenosti,
neopatrností či omylem. Opětovný návrat tohoto problému, nás nutí ke
kroku, který jsme popsali výše.
Současně chceme poděkovat těm, kteří upozornili na situaci v Brně a
poskytli nám tak cenný pohled z vnějšku. Sami nejsme schopni vše
„uhlídat,“ nicméně „samočisticí mechanismy“ v Iniciativě fungují.
Iniciativa Ne základnám je založena na dobrovolnosti a zodpovědnosti
lidí, kteří se do její práce zapojí.
Karel Dolejší se ve svém článku dopouští jisté nepřesnosti, když čistě
identifikuje české Nacbol s ruskými. Na rozdíl totiž od těch ruských,
které popsal přesně, se v Brně jedná o bývalé členy rozpuštěného
Komunistického svazu mládeže (KSM). To také dostatečně osvětluje
politickou úroveň některých členů rozpuštěné organizace.
Jak dál?
Boj proti radaru a za referendum ještě není u konce.
Za dobu více jak dvou a půl let si Iniciativa Ne základnám prošla řadou
útoků, pomluv a obtíží. To vše jsme přečkali a dokázali dál pracovat jen
díky novým a novým lidem, kteří přišli a byli ochotní se s námi do
společného projektu pustit. Žádáme proto všechny, kteří chtějí posílit
hnutí proti radaru, aby se k nám připojili.
Za Iniciativu Ne
základnám,
tiskoví mluvčí,
Jana Glivická
Jan Májíček
(Uveřejňeno na Britských listech)
Reakci na tyto články najdete zde:
>>> |
