Poruchy sexuálních preferencí

Úvod

Když se řekne sousloví sexuální deviace, většina lidí si představí postaršího muže, pobíhajícího v baloňáku okolo dětského pískoviště a lákajícího hrajícího hrající si děti do křoví na sladkosti. Problematika sexuálních deviací je však mnohem složitější a musím podotknout že taky zajímavější, což je taky důvod, proč jsem si jí vybral jako téma své maturitní práce. Pojďme tedy spolu poodkrýt závěs nevědomosti a předsudků a nahlédněme spolu do světa lidské sexuality a jejich netradičních podob.

Deviace je slovo vzešlé z latinského de viare, znamenajícího sejít z cesty. Ve všeobecném smyslu se používá pro označení odchýlení se od normálu,v případě lidského chování od kulturních, biologických a sociálních norem. Tento pojem začal být používán v sociologii počátkem 20. století a postupně si jej vypůjčila i psychologie a sociologie.

Mluvíme-li o deviaci ve vztahu k lidské sexualitě, pak ji odborně nazýváme parafilii. Parafilie je sexuologické a psychiatrické označení lidského sexuálního jednání, které je v dané kultuře a dané době považováno za poruchu osobnosti.

To že je člověk parafilikem však v žádném případě neznamená, že je oním uslintaným pedofilem v baloňáku, nebo jinou zrůdou. Naopak. Většina sexuálních deviací (parafilí) je zcela společensky neškodných a jimi postižení jedinci se s nimi vyrovnají zcela bez porušení zákona.

Samo slovo parafilie pochází z řechých slov para – vedle a filia – láska. Mezinárodní klasifikace nemocí, poruch a stavů (MKN-10) nazývá tématickou kapitolu (F 65) „Poruchy sexuálních preferencí“.

Sexuální deviace (parafilie) dělíme do dvou základních skupin podle toho zda se jedná o poruchu sexuální aktivity jako takové, nebo poruchu objektu sexuální touhy.

Sexuální deviace (parafilie) v aktivitě

Sexuální deviace v aktivitě jsou ty deviace, pro něž je charakteristická porucha způsobu dosahování a uspokojování sexuálního vzrušení. Mezi tyto poruchy patří zejména voyeurismus, exhibicionismus, frotérismus, tušérství, patologická sexuální agresivita, agresivní sadismus a sadomasochismus.

Příklady jednotlivých sexuálních deviací v aktivitě, jejich charakteristika a výskyt:

1. Tušérství

Tušérství je sexuální deviace, při níž se deviant sexuálně uspokojuje dotýkáním různých částí těl (poprsí, nohy, genitál apod.) anonymních žen. Jako prostředí vhodné pro uspokojování svých potřeb využívá zejména hromadných dopravních prostředků, případně jiných front a tlačenic, kde se může jako by náhodou dotýkat těl svých obětí, aniž by podstupoval vysoké riziko odhalení. Tušérství je jednání zcela anonymní tj. deviant nevyhledává dalšího kontaktu se svou objetí (např. rozhovoru) a je tudíž zařazováno do kategorie poruch schopnosti navazování párových vazeb (Zvěřina 1995). V tom se tušérství shoduje s dále popisovaným frotérismem, se kterým se nezřídka kdy vyskytuje společně u jedné osoby devianta.

Co se týče výskytu této poruchy mezi pohlavími, tak je tušérství s největší pravděpodobností poruchou ryze mužskou, neboť nejsou blíže zdokumentovány případy výskytu tušérství u žen (Fereunda 1990).

Poruchu tušérství můžeme společně s frotérismem počítat mezi nejlehčí formy sexuální agrese (kontaktní deviantní chování), neboť na rozdíl od voyeurismu zde již dochází k narušení jak psychického, tak fyzického osobního prostoru oběti.

2. Frotérismus

Frotérismus je deviace projevující se potřebou třít se a zejména pak svůj úd o těla anonymních žen. Pro uspokojování této své potřeby vyhledává stejně jako osoby postižené tušérstvím prostředí městských hromadných prostředků, případně tlačenic. Deviant postižený frotérismem často dosahuje prostřednictvím tření vyvrcholení, které mnohdy končí ejakulací na šaty oběti, což zvyšuje pravděpodobnost jeho odhalení. Přesto frotéristé nejsou odhalování příliš často , neboť napadené ženy se raději snaží přemístit na jiné místo v dopravním prostředku, nebo jiným způsobem opustit blízkost agresora, než aby riskovaly přímý konflikt s nejistým výsledkem. Často si také ženy uvědomí že se staly obětí útoku frotéra až po uplynutí delší doby od útoku samého po nalezení ejakulátu na svém ošacení.

Frotérismus je stejně jako tušérství charakteristický vyhledáváním anonymních obětí a také vysokou nutkavostí, jak prokázali Abel a spol. při svém výzkumu z roku 1987, kdy zkoumali skupinu 62 deviantů s primární diagnózou frotérismu a zjistili, že na jednoho pacienta připadá v průměru 849,5 napadení žen.

Dále je pak frotérismus velice často kombinován s dalšími deviacemi, nejčastěji pak s tušérstvím. Již zmiňovaný Abel a spol. vyšetřili v roce 1988 561 netrestaných a dobrovolně hospitalizovaných osob s diagnózou frotérství a pouze u 21% z nich zjistili jen tuto deviaci. U každého z nich pak diagnostikovali 4, 8 různých parafilií. K podobnému zjištění pak došel při svém výzkumu i Bradford v roce (1992).

3. Voyeurismus

Voyeurismus je sexuální deviace, při níž se postižený jedinec sexuálně uspokojuje sledováním intimního počínání (svlékání, masturbace, soulož, intimní hygiena apod.) jiných osob. Název voyeurismus je odvozen od francouzského slova voir – vidět. Někdy se též používá pojem skoptofilie, čili slídičství. Podobnými projevy jako voyeurismus jsou podle Moneyho (1996) skoptolagnie (pozorování lidí během sexuálních aktivit), piktofilie (preference vzrušení skrze pornografické materiály), skoptofilie (pozorování nahých objektů) a mixoskopie (pozorování souložících párů), avšak tyto sexuální preference nesplňují podmínky pro jejich klasifikaci jako sexuálních deviací a taktéž na rozdíl od voyeurismu nesplňují požadavek anonymity a neinformovanosti obětí o tom, že jsou sledovány.

Charakteristické pro voyeurskou poruchu je potřeba devianta vzrušovat se sledováním svých obětí a to i v případě, že je jim sexuální uspokojení běžného způsobu (tj. mají přístup k vhodnému sexuálnímu partnerovi a v normě se pohybující fyzické, psychické a sociální předpoklady pro navázání sexuálních vztahů), běžně jinak zcela dostupné. Voyeurismus se vysvětluje jako možnost uspokojit své sexuální potřeby bez nutnosti provedení pohlavního styku v anonymitě (Bancfort 1989).

Voyeuři mívají často rozdělené rajony, které pravidelně obcházejí a vyhlížejí své objekty. Díky pravidelnosti této činnosti vědí již přesně, kde mohou co očekávat. Typují si tak své oblíbené oběti, které opakovaně sledují. Své deviaci podřizují voyeuři i volbu zaměstnání (stávají se například umývači oken apod.), volíce si takové, které jim umožňuje ukájet své potřeby za co nejmenšího nebezpečí odhalení.

Podobně jako u tušérství a frotérismu je voyeurismus často kombinovaný s jinými deviacemi, nejčastěji pak exhibicionismem, se kterým sdílí i efekt stoupajícího vzrušení devianta s narůstajícím nebezpečím odhalení. Přibližování voyeurismu a exhibicionismu dosahuje mnohdy takové podoby, že mnozí exhibicionisté začínali svou řekněme kariéru jako voyeuři a obráceně. Tomuto fenoménu se věnoval např. nám již známý Abel a spol., který roku 1988 podrobil zkoumání vzorek 142 exhibicionistů, u kterých odhalil výskyt voyeuristického chování a 62 voyeuristů, u nichž odhalil exhibicionistické chování v 63%. Rovněž zmiňovaný Bradford v roce 1992 zkoumal 115 voyeuristů, u nichž odhalil exhibicionistické chování v 52% případů. Voyeurismus je v dalších případech kombinován převážně s deviacemi lehčího typu. Jen 20% těchto kombinací je provázeno sexuální agresivitou (Freund a Watson 1990).

I tak (či možná právě proto) se doporučuje při klinickém či forenzním vyšetřování deviantů trpících voyeurismem počítat dopředu s možnou přítomností vážnějších a nebezpečnějších sexuálních deviací a to i přes to, že sami vyšetřovaní devianti uvádějí méně škodlivou poruchu voyeurismu jako svojí jedinou deviaci (Hanson Harris 1997). Příkladem tohoto předpokladu je například přistižení devianta jak uspokojuje své voyeurské potřeby v blízkosti prostor, v nichž se ve zvýšené míře pohybují děti (školy, školky, koupaliště apod.), u kterého můžeme předpokládat přítomnost pedofilní sexuální preference. Samo sledování intimního počínání dětí (např. převlékání, hygiena apod.) tak může být jen náhražkou, často dočasnou (mezistupeň vývoje deviace), fyzického styku s dítětem.

Další zajímavou kombinací voyeurismu a jiné deviace je jeho kombinace s deviacemi v objektu, při níž deviant např. preferuje sledování oběti při močení (urofilie) (Freund 1990).

Každopádně patří voyeurství k deviacím velice komplikovaným a převážně ventilujícím přemíru psychického napětí a jako prostředek k této ventilaci je silně rezistentním vůči snahám o léčbu. Někteří devianti mají voyeurství jako jediný prostředek uspokojení sexuální tužby, jiní jej mají jen jako jednu z mnoha možností sexuálního vzrušení a další jej zase provozují jen po určitou dobu převážně v těžkých psychicky náročných životních obdobích.

Všeobecně však platí, že je voyeurismus charakteristický velkou nutkavostí. Například Rouleau roku 1990 na souboru 62 pacientů postižených voyeurismem zjistil 52669 voyeuristických aktivit na 55887 obětech. Voyeuři však jsou za své jednání málo kdy stíhání, což pramení ze samé podstaty jejich útoků a dobrovolně léčbu vyhledají jen zřídka a to převážně z důvodu neurotických problémů a sexuálních disfunkcí s voyeurismem často spojených.

Pro řešení voyeuristické problematiky však není vždy potřeba zahajovat ambulantní nebo ústavní léčbu. Jak prokázali mnohé statistiky (například Kutschinský 1979), výrazný vliv na snižování voyeurských aktivit má dostupnost vizuální pornografie a striptízových kratochvílí. Např. v Kodani klesl po povolení volné distribuce pornografických materiálů počet registrovaných voyeurských útoků ze 76 na 2. Ani pornografie a striptérská vystoupení nejsou všespasitelné, neboť při její sledování chybí voyeurům pocit predátora pozorujícího nic netušící oběť a vzrušení z možnosti odhalení.

Další charakteristikou voyeurismu je jeho výskyt ve vztahu k věku jim postižených deviantů. Podle dostupných statistik a výzkumů se většina voyeurských aktivit odehrává do 35 roku devianta. Do této doby jsou sexuální potřeby většiny lidí nejsilnější, což se odráží i na aktivitách deviantů – nicméně deviantní preference jsou celoživotního rázu. Přitom většina deviantů má první zkušenosti s voyeurskými aktivitami před dosažením 15 let.

Voyeurismus je u žen mnohem méně rozšířen než u mužů. To pravděpodobně souvisí s rozdílnou sexualitou žen a mužů, kdy u mužů převládají převážně vizuální erotické stimuly, zatímco u žen je hlavním stimulem jejich představivost. Rozdílná sexualita mužů a žen se tak odráží i v konzumaci pornografie, kdy ženy tvoří naprosté minimum jejich konzumentů, neboť pornografie není využívána ženami jako hlavní iniciační prostředek při autosexuálních praktikách.

4. Sadismus a masochismus

Sadismus se do sexuologické literatury dostal skrze dílo Krafta Ebinga Psychopathi sexualis z roku 1886. Název sám je pak odvozen od francouzského šlechtice a myslitele hraběte A. de Sade, proslulého svými knihami popisující zvrhlý sexuální život části francouzské šlechty předrevolučního období (Justinie, Juliete a 120 dnů Sodomy).

Deviace sadismu se projevuje dosahováním sexuálního vzrušení skrze totální kontrolou nad obětí - fyzickou i psychickou. Sadista je vzrušen utrpením (psychickým a fyzickým) oběti a jejím ovládáním.

Masochismus je naproti tomu nazván podle rakouského myslitele a spisovatele hraběte L. Von Sacher-Masocha, autora knihy Venuše v kožiše. V této knize autor rozebírá problematiku potěšení jedince z podřízenosti a bolesti.

Deviace masochismu se projevuje dosahováním sexuálního vzrušení skrze absolutní podřízení se druhé osobě, skrze bolest a ponížení.

Mluvíme-li o sadismu nebo masochismu jako o sexuální deviaci, pak tak označujeme pouze to chování, které vede bezprostředně k sexuálnímu vzrušení jedince, čímž oba pojmy odlišujeme od významů přiřazovaným jim v nesexuálních kontextech.

Obě deviace pak k sobě mají velmi blízko, neboť se svou protilehlostí přitahují o osob deviantů, ale taktéž se často vyskytují u jedné osoby, u které se ve vzájemné kombinaci nazývají sadomasochismem.

U sadistického a masochistického chování je pak nutné taktéž předpokládat možnou nejen psychologickou, ale též biologickou podmíněnost, danou našimi znalostmi chování mnohých živočišných druhů. Příslušníci těchto druhů běžně využívají sexuálního styku k řešení vnitroskupinových problémů, a to už formou sexuální agrese, demonstrující sociální postavení jedince uvnitř skupiny, či formou sexuální poddanosti používané jako prostředek zklidňování situace při sporech. Tento způsob chování známý, například u mnoha druhů primátů, může v jisté formě přežívat v potlačované (převážně společensky) podobě i do dnešních dnů v rámci lidské populace. Důkazem tohoto „přežívání“ může být i přerozdělení sexuálních rolí v rámci společenských stereotypů do dominance přiřazované mužskému elementu a submisivitě přiřazované ženskému elementu, jenž se táhne v různé podobě napříč lidskou historií.

Dále je při zkoumání této deviace důležité zmínit, že jistá míra bolesti při sexuálním styku uzpůsobovaná si navzájem partnery je přirozená v určitém stupni intenzivně prožívaného sexu. Například Alfred Kinsey uvádí ve své práci z roku 1953 že z jím souboru dotazovaných lidí netrpících žádnou sexuální deviací uvedlo 50% mužů a 55% žen reagovalo vzrušením na kousnutí během pohlavního styku, avšak jen 12% žen a 22% mužů reagovalo vzrušením na povídky se sadomasochistickou tématikou.

Nejčastější výskyt sadistických a masochistických praktik je u partnerských dvojic, v rámci jejichž sexuálního života se potřeby obou partnerů vyrovnávají. To znamená že zde neplatí podmínka anonymity, jenž je typická pro jiné deviace. Často se však také stává, že sadistické, či masochistické potřeby má jen jeden z partnerů a druhý se přidává převážně z důvodu zájmu na udržení vztahu.

Praktiky používané sadisty a masochisty k uspokojování svých potřeb se dají rozlišit na psychické (přiřazování rozličných rolí, slovní urážky, přikazování atd.) a fyzické (počínaje svazováním, přes bití až po různé typy mučení). Typické je i stálé opakování používání rozličných předmětů (vibrátory, didla, hole, biče, pouta apod.) a inscenovaných rolí/situací (žák/učitelka, vězeňkyně/dozorce, inkviziční výslech, fingovaná poprava apod.). Při znehybňování (svazování) pak jde o psychické a fyzické dovršení (demonstraci) bezmoci jednoho z partnerů a zdůraznění podřízenosti druhého.

Touto formou probíhající uspokojování sadistických či masochistických potřeb probíhá převážně v náznacích a symbolech, tj. nerozvíjí se do své úplné podoby. K tomu dochází většinou za specifických podmínek legalizace násilí (války, vězení, otrokářství apod.), při niž mohou někteří jedinci plně rozvinout své deviantní představy aplikujíce je na realitu, aniž by svým chováním za těchto podmínek demonstrovali i jejich pravou podstatu.

Při diagnostikování masochistické deviace je zapotřebí splnit podmínku, že pro sexuální uspokojení musí být deviant ponižován, či poškozován a účastnit se sexuálních aktivit, během nichž se provozují tyto aktivity. V potřebách většiny masochistů má důležitou roli bolest. Ta však má několik důležitých charakteristik. 1. musí být působena pouze po přesně určenou dobu – po jejím uplynutí již masochista bolest odmítá. 2. bolest musí být nepříjemná, ne však nesnesitelná. 3. je pocitově oddělena od prvotní biologické funkce, signalizující nebezpečí ohrožení organismu (Baumeistera a Butlerová 1997). Bolest, po které masochista touží, musíme odlišovat od přímého poranění, kterému se povětšinou silně vyhýbá. Koneckonců většinou ani bolest mimo oblast sexuality nevyhledává.

Další častou masochistickou potřebou je požadavek ponižování či ztráty společenského statusu. Toho dosahují například symbolickou přeměnou na nemluvně, dítě, koně, psa atd., nebo plněním ponižujících úkolů.

Některé masochistické potřeby mohou však být i vyloženě nebezpečné. Klasickým případem je asfyxifilie, laicky známá jako přiškrcování, kdy nedostatek kyslíku zvyšuje erotické prožitky. Přiškrcování často končí smrtí, či vážným zdravotním postižením provozovatele. To však není jediná životu nebezpečná potřeba, vyskytující se u masochistů. Oblíbená je též stimulace prostřednictvím elektrického proudu či různých halucinogenů.

Zajímavé je, že díky výrazně menšímu počtu žen sadomasochistických potřeb vzniká rozdílná situace na heterosexuální a homosexuální sadomasochistické scéně. Zatímco scéna heterosexuální, je z velké části odkázána na řekněme dotování počtu žen z řad prostitutek nabízejících sadomasochistické služby, život homosexuální sadomasochistické scény stojí převážně na partnerských navzájem se doplňujících dvojicích. Můžeme tak říci že mezi devianty se sadomasochistickým zaměřením převažují početně osoby s homosexuální orientací (Bancroft 1989).

Zatímco masochismus je záležitostí převážně deviantova osobního sexuálního života a nezasahuje do jeho života v rámci společnosti, u sadistů bývá situace opačná. Není výjimkou, že si sadisté vybírají povolání, kde mohou svou potřebu ukájet v nesexuálním rámci, tj. vyhledávají si zaměstnání kde mají úplnou kontrolu nad svými podřízenými (školství, armáda, vychovatelství apod.) Pro tato zaměstnání je charakteristická přísná hierarchie, poslušnost a disciplína. Takovémuto způsobu jednání sadistů říkáme pseudopedagogický sadismus.

Další z verzí sadismu, se kterým se můžeme v odborné literatuře setkat, je tzv. sadismus fetišistický (Zvěřina 1995). Tento typ sadismu je charakteristický fixací na určité předměty se sadismem spojené, kdy osoba partnera (či oběti) ustupuje do významového pozadí.

Sexuální deviace (parafilie) v objektu

Sexuální deviace v objektu jsou ty deviace, pro něž je charakteristická porucha objektu sexuálního vzrušení a uspokojování. Mezi tyto poruchy patří zejména pedofilie, transvestitismus, fetišismus, zoofilie a nekrofilie.

Ukázky jednotlivých sexuálních deviací v objektu, jejich charakteristika a výskyt:

5. Fetišismus

Klasická definice pojmu fetiš (odvozeného z a latinského slova facticius) je neživá věc, které jsou přiřazovány vlastnosti živých bytostí, či nadpřirozených schopností. Rozeznáváme tak tři základní druhy fetišismu: Náboženský fetišismus – je náboženské uctívání předmětů pro přiřčené nadpřirozené vlastnosti, Sexuální fetišismus – je erotické zaměření na určité druhy předmětů, či na jisté části těla Komoditní fetišismus – je marxistickými teoriemi definovaný stav společenských vztahů v kapitalistické společnosti, ve kterém jsou tyto vztahy deformovány komoditami. Bavíme-li se o fetiši/smu v intencích sexuálních deviací, pak mluvíme o deviaci, jenž je charakteristická fixací na určité předměty, nebo části těla, kdy osoba partnera jako taková ustupuje významově do pozadí (tuto formu sexuální fixace nazýváme též parcialismem). Do odborné literatury se sexuální fetišismus dostal nezávisle na sobě prostřednictvím děl Krafta Ebinga (1886) a Brineta (1987).

Podmínkou pro klasifikaci sexuálního fetišismu jako sexuální deviace je bezpodmínečné upřednostnění částí těl či předmětů jako jediného zdroje sexuálního vzrušení. Je proto potřeba odlišit fetišismus od naprosto běžné preference části partnerova těla nad ostatními (nohy, poprsí, zadek apod.), která je charakteristická pro všechny lidi bez rozdílu.

Zvěřina v tomto ohledu tvrdí že pochopení fetišismu má zásadní vliv na pochopení lidské sexuality jako takové, neboť každá sexuální deviace je svým způsobem sexuální deviací. Podstatná je též biologická analýza fenoménu fetišismu. Epstain, který se věnoval problematice fetišismu, došel k těmto závěrům:

1. Fetišistické chování není čistě lidský fenomén, neboť byly pozorovány příklady takovéhoto chováni i mezi zvířaty.

2. Fetišismus může být vysoce automatizovaný způsob jednání (skrze sexuální vzrušení), jenž spustí vzrušený podnět, zahajující celosystémovou reakci organismu.

3. Mechanismus může být podpořen i geneticky, určitou informací zakódovanou v mysli každého z nás, která je za normálních okolností potlačena, ale za určitých okolnosti vyráží napovrch.

4. Význam mohou míti nesexuální podněty, jako napr. fascinace určitým objektem apod.

Existuje předpoklad, podle kterého je fetišismus způsoben poruchou vývoje lidské bytosti v těle matky, kdy během formování jeho sexuality dojde ke vzniku defektu při identifikaci objektů majících navodit sexuální vzrušení. Díky tomu devianta sexuálně vzrušují nepodstatné věci jako například ženino spodní prádlo, namísto ženy samotné.

Objevují se však i názory, že deviace fetišismu může vznikat prostřednictvím podmiňování či imprintingem (spojením určité části těla nebo předmětu s prvním dosaženým orgasmem). Jenginger (1974) prováděl pokusy s navozováním sexuálního vzrušení můžu prostřednictvím dříve sexuálně neutrálních předmětů. Použil například ženskou botu, po níž mužům účastnícím se pokusů promítal erotické akty. Výsledek se dostavil.

Bancroft definuje tři základní druhy mužských sexuálních preferencí u fetišistů:

1. Část těla: preference určité části lidského těla, jenž převýšila zájem o partnera jako takového. U této preference může dojít až k situaci, kdy je deviant fixován například na určitý defekt partnera (hrby, vybouleniny, amputace apod.). U fixace na určitou část těla můžeme vysledovat i historicko-sexuální vývoj. V minulosti byl například běžný fetiš na ruce a krk – jediné části těla které nebyly u žen zakryté oblečením. Dnes v době všudypřítomných vyobrazení polonahých, či nahých ženských těl tyto fetiše prakticky vymizely.

2. Neživé prodloužení těla: preference určitých předmětu povětšinou doplňujících lidské tělo jako takové. Jedná se převážně o oblečení, spodní prádlo, punčochy, boty apod. U fetiše na ženskou obuv mluvíme o retifismu. Tento název je odvozen od francouzského šlechtice de Retife, autora knihy Božské nožky.

3. Specifické materiály: preference určitého materiálu, jako jsou různé látky, kožichy, latex apod. Také u fetiše na různé materiály lze vysledovat historicko-sociální podmíněnost. Vdobách minulých bylo například častým fetišem hedvábí.

Fetišistické aktivity jsou převážně provázány prostřednictvím sebeukájení za přítomnosti a užití určitého fetiše (bot, plen, spodního prádla apod.), nebo zapojováním objektu fetiše do běžných sexuálních aktivit jedince (latexové spodní prádlo, punčochy apod.). Často se vyskytujícím průvodním jevem fetišismu je druhotné použití fetiše, kdy fetišista například využívá prádlo, či obuv nošenou jinými osobami. Nejčastěji jsou tedy fetišisté postihováni za krádeže různých kusů oblečení, povětšinou tedy nejsou více společensky nebezpeční, není-li jejich fetišismus spojen s nějakou jinou nebezpečnější deviací a i v těchto případech není jejich fetišismus onou nebezpečnou, ke společensky nebezpečnému chování motivující deviací.

Deviace fetišismu není jen mužskou záležitostí, ale i zde dominuje mužský element (Zavitzianos 1971). Rozdělení výskytu fetišismu u obou pohlaví vysvětluje například teorie Kinseyho a spol., podle které možnost podmiňování určitými sexuálními zkušenostmi je pravděpodobnější u mužů. Experimentálním zkoumáním této teorie se zabývali v roce 1953 duo Letourneau a O´Donohue (1997), kteří se se pokoušeli u žen vyvolat fetišistické reakce podmiňováním, což však na rozdíl od mužů dopadlo neúspěšně. Dalším použitelným vysvětlením je rozdílnost sexuality u žen a mužů, kdy mužský element je sexuálně více fixován na vizuální vjemy.

6. Zoofilie

Zoofilie je sexuální deviace projevující se preferencí zvířat jako objektu sexuální touhy. Název sám pochází z řeckého zoon – živočich. Do odborné literatury byl zaveden Kraftem Ebingem jako náhrada za dříve používané názvy jako byla bestialita, bestiosexualita, sodomie atd.

O zoofilii mluvíme jako o deviaci v okamžiku, kdy sexuální preference zvířat je upřednostňována nad lidskými sexuálními partnery, a to i v případě, že je sexuální styk s lidským partnerem zcela dostupný.

Zajímavou variantou zoofilie je mikrofilie (z latinského formica – mravenec), projevující se sexuální fixací na malé živočichy (mravence, šneky, žáby apod.), které si deviant klade na tělo, nejčastěji pak na pohlavní orgány (Money 1986).

Nejčastěji, jsou však objektem sexuálního chtíče zoofilů velká zvířata jako psi, koně, na venkově pak i ovce, krávy apod.

Je těžké identifikovat procento výskytu zoofilie jako deviace, avšak lze předpokládat že bude její výskyt nižší než poměrně častý výskyt zoofilního chování tj. občasného sexuálního styku se zvířaty. Jak uvádí Kinsey ve svých pracích z let 1948 až 1953, má sexuální styk se zvířetem alespoň jednou v životě 8% mužů a 5% procent žen. To jsou však čísla paušální, které odpovídají zprůměrování výskytu zoofilního chování ve městech a na venkově. Jak už jsem však naznačil výše, výskyt zoofilního chování roste s počtem možností jeho uskutečňování a tak je procento jejího výskytu na venkově mnohem vyšší. Kinsey uvádí výskyt zoofilního chování u obyvatel venkova ve 40% až 50% procentech, s tím že u osob s nižším vzděláním jeho výskyt stoupá. Výskyt zoofilního chování je také často provázán s výskytem vážných psychopatologických poruch, kdy se u takto postižených osob vyskytuje až v 55% případů.

U osob s diagnostikovanou sexuální deviací často nalézáme poruchy schopnosti navazovat vztahy, strach před ženami, malou sebejistou, komunikační problémy apod. Nevíme však jistě nakolik tyto osobnostní problémy zoofilii u deviantů způsobují a nakolik jsou jejím přímým následkem.

7. Nekrofilie

Nekrofilie je deviací projevující se sexuální fixací na přítomnost smrti. Její projevy tak mohou mít různé formy od lehčích (vyhledávání sexuálních aktivit v prostředí hřbitovů, márnic a hrobek), až po těžké (sexuální styk s mrtvolami, souložení v jejich přítomnosti atd.).

Název této deviace sám je odvozen od řeckého slova „nekros“, znamenajícího mrtvý.

U nekrofilie je potřeba odlišit pravé nekrofily, kteří jsou sice společensky obtížní, ale kteří nejsou veskrze nebezpeční od tzv. sadistickonekrofilních deviantů, kteří své oběti usmrcují a to obvykle zvláště brutálně, aby pak na nich ukájeli svou sexuální potřebu.

Výskyt nekrofilní deviace je velice zřídkavý. Rosman a Resnik uvádějí, že během svých retrospektivních výzkumů známých případů nekrofilie zaznamenali 122 známých případů napříč zeměmi, jejichž pachateli byly z 92% případů muži a 8% ženy. Většina z nich žila ve zcela fungujících partnerských vztazích a manželstvích.

Nekrofilové pak stejně jako mnozí jiní devianti vyhledávají zaměstnání, které jim umožňuje provozovat svou deviaci za co nejmenší pravděpodobnosti odhalení. Stávají se tak hrobaři, pracovníky pohřebních služeb, patology apod.

Závěr

Problematika lidské sexuality je pro nás ještě pořád ne zcela přečtenou knihou. Sexuální deviace jsme schopni popsat, rozlišit jejich druhy, definovat jejich projevy a mnohé z nich jsme schopni i úspěšně léčit. Doposud však v oblasti identifikace jejich příčin zůstávají velké neznáme, neboť se doposud vědcům nepodařilo rozluštit všechna tajemství lidského mozku a v něm probíhajících procesů, jenž se odráží ve fungování naší psychiky.

Ať tak či onak, můžeme se v oblasti výzkumu sexuálních deviací dočkat ještě mnoha překvapivých objevů a zjištění. Stejně jako pokračování tohoto výzkumu je však důležité i zprostředkovávání jeho výsledků široké veřejnosti. Jenom tak bude možné vyvrátit řadu předsudků, které se váží k sexuálním deviacím, jako například házením osob s lehkými poruchami sexuálních preferencí (např. fetišisty) do jednoho pytle s nebezpečnými devianty (např. patologickými sexuálními agresory) a zvýšit pozornost veřejnosti vůči těm jinak přehlíženým projevům závažných a společensky nebezpečných sexuálních deviaci, které umožní rychlou identifikaci a pacifikaci jimi postižených deviantů. Nezbývá než doufat že i tento text pomůže svou troškou k tomuto nelehkému úkolu.

J. Radegast

Redakčně kráceno (mimo jiné byly vynechány grafy, tabulky a seznam použité literatury)