#MENU:

~Úvod
~NBS ČS
~Ideologie
~Časopisy              ~Články 
~Osobnosti             ~Zločiny systému
~Knihovna                ~Foto
~Video
~Audio
~ART                     ~Archiv novinek ~Fórum        ~Regiony
~Odkazy
~Kontakty
~Přidej se! ~Póńńęč/English

d

d

 #ČLÁNKY:

Natália Medvedava - zpěvačka noci

Chladné únorové noci vstoupila do potemnělého moskevského bytu nahá ženská postava. Došla až k lůžku kde právě odpočívala Natálie. Podala jí ruku, ta vstala, usmála se a pak společně ty dvě krásné ženy odkráčely až tam, kde se cesta života míjí s řekou zapomnění. Tak svět přišel o Natálii Medvedavu – ženu jíž bylo říkáno zpěvačka noci.

Natália Medvedava, ruská zpěvačka, textařka, básnířka a spisovatelka, se narodila 14. července 1958 v Leningradu. Ve věku 17 let emigrovala do Spojených států amerických. Zde se usadila v Los Angeles, kde se snažila protloukat jako modelka – pózovala například pro Playboy a její tvář se objevila na obalu debutového alba skupiny The Cars. Již v této době byla známá svou nezkrotností a divokostí na jedné straně a vysokou inteligencí na straně druhé. Těmito svými vlastnostmi společně se svým neskrývaným ostře kritickým pohledem na životní styl a politický systém USA šokovala, znervózňovala a budila obdiv napříč americkou společností.

V téže době se v jedné z nespočtu Las Angeleských restauracích setkala s avantgardním spisovatelem a taktéž ruským emigrantem E. Limonovem. Navzájem si padli do oka, a to zejména díky jejich podobnému povahovému založení. Následovala svatba. Limonov Medvedavu ovlivnil zejména v oblasti literární tvorby – jak sama říkala, byl pro ní velikou inspirací. Pod jeho vlivem také definitivně zasvětila svůj život boji za lepší svět.

Manželství Medvedavy a Limonova bylo takové, jaké byly jejich povahy – divoké, vášnivé, plné rozchodů a vzájemného sbližovaní, oboustranné tvůrčí inspirace, divokých večírků, alkoholu, drog, zvratů a omylů. Toto americké období svého života Medvedava shrnuje ve svém románu „Hotel Kalifornia“. V roce 1982 se oba manželé přestěhovali do Paříže.

Zde se Medvedava živila jako barová zpěvačka. Naplno se zde také rozvinul její literární potenciál – píše básně, články a eseje pro francouzské časopisy Madame Figaro a L'Idiot International. Sepisuje také dva autobiografické romány „Mami, jsem zamilovaná do zloděje" (Mama Ya Zhulika Lyublu) a "Můj boj" (Moya Borba). Ve Francii se také začínají pozvolna projevovat její problémy s drogami a alkoholem, které na rozdíl od Limonova není schopná překonat.

V roce 1993 následuje Limonova a vrací se definitivně do své ruské vlasti. Tady se aktivně podílí na výstavbě národně bolševického hnutí a organizuje protesty umělců proti Jelcinem nařízenému útoku armády na ruský parlament, který stál v cestě jeho proamerické diktatuře v Rusku. O rok později se definitivně rozpadá její manželství s Limonovem. Zůstává však stranicky a politicky aktivní.

Na konci devadesátých let začíná žít se Sergueiem Vysokosovem, kytaristou skupiny "Korrozia Metala“. Začíná také vystupovat s vlastní kapelou Tribunál, se kterou vydává postupně dvě alba - "Trubinal Natalii Medvedeoi" a "AU Nikh byla Strast“. Vysokosov však táhne Medvedavu čím dál více ke dnu. Půjčuje si od ní další a další peníze a podle Medvedaviných známých jí i duševně tyranizuje. Ona ho přesto miluje. Medvedava upadá do hlubokých depresí, které se snaží překonat alkoholem a drogami. To jí definitivně podlamuje už tak chatrné zdraví, od mládí sužované vrozenou chorobou zpomalující hojení ran.

Natálie Medvedava umírá v noci z druhého na třetího února 2003 ve spánku na zástavu srdce. Podle E. Limonova a některých jejích přátel šlo o sebevraždu, neboť těsně před svou smrtí volala svému bratrovi do Leningradu, kterému řekla, že chce ukončit svůj život. Na Medvedavino přání bylo její tělo zpopelněno, popel rozdělen na čtyři části a každá z nich byla rozptýlena ve městech „jejího srdce“ – Moskvě, Leningradu, Los Angeles a Paříži.

Natália Medvedava překročila řeku zapomnění a opustila náš svět. Její divokost, nezkrotnost, nenávist k jakékoliv nespravedlnosti a útlaku a pohrdání zkažeností a stereotypy tohoto světa však bude navždy kolovat v žilách našeho hnutí, které pomáhala zakládat. A jak by řekl Edvard Limonov: „Čeká na nás pod klenbami národně bolševické Valhaly v zástupech našich padlých hrdinů. Ano, smrt!“

J. Radegast

 

   

 

 

 


ZPĚT