Chladné únorové noci vstoupila do potemnělého moskevského bytu nahá
ženská postava. Došla až k lůžku kde právě odpočívala Natálie. Podala jí
ruku, ta vstala, usmála se a pak společně ty dvě krásné ženy odkráčely
až tam, kde se cesta života míjí s řekou zapomnění. Tak svět přišel o
Natálii Medvedavu – ženu jíž bylo říkáno zpěvačka noci.
Natália Medvedava, ruská zpěvačka, textařka, básnířka a spisovatelka, se
narodila 14. července 1958 v Leningradu. Ve věku 17 let emigrovala do
Spojených států amerických. Zde se usadila v Los Angeles, kde se snažila
protloukat jako modelka – pózovala například pro Playboy a její tvář se
objevila na obalu debutového alba skupiny The Cars. Již v této době byla
známá svou nezkrotností a divokostí na jedné straně a vysokou
inteligencí na straně druhé. Těmito svými vlastnostmi společně se svým
neskrývaným ostře kritickým pohledem na životní styl a politický systém
USA šokovala, znervózňovala a budila obdiv napříč americkou společností.
V téže době se v jedné z nespočtu Las Angeleských restauracích setkala
s avantgardním spisovatelem a taktéž ruským emigrantem E. Limonovem.
Navzájem si padli do oka, a to zejména díky jejich podobnému povahovému
založení. Následovala svatba. Limonov Medvedavu ovlivnil zejména
v oblasti literární tvorby – jak sama říkala, byl pro ní velikou
inspirací. Pod jeho vlivem také definitivně zasvětila svůj život boji za
lepší svět.
Manželství Medvedavy a Limonova bylo takové, jaké byly jejich povahy –
divoké, vášnivé, plné rozchodů a vzájemného sbližovaní, oboustranné
tvůrčí inspirace, divokých večírků, alkoholu, drog, zvratů a omylů. Toto
americké období svého života Medvedava shrnuje ve svém románu „Hotel
Kalifornia“. V roce 1982 se oba manželé přestěhovali do Paříže.
Zde se Medvedava živila jako barová zpěvačka. Naplno se zde také
rozvinul její literární potenciál – píše básně, články a eseje pro
francouzské časopisy Madame
Figaro a L'Idiot International. Sepisuje také dva autobiografické romány
„Mami, jsem zamilovaná do zloděje" (Mama Ya Zhulika Lyublu) a "Můj boj"
(Moya Borba). Ve Francii se také začínají pozvolna projevovat její
problémy s drogami a alkoholem, které na rozdíl od Limonova není schopná
překonat.
V roce 1993
následuje Limonova a vrací se definitivně do své ruské vlasti. Tady se
aktivně podílí na výstavbě národně bolševického hnutí a organizuje
protesty umělců proti Jelcinem nařízenému útoku armády na ruský
parlament, který stál v cestě jeho proamerické diktatuře v Rusku. O rok
později se definitivně rozpadá její manželství s Limonovem. Zůstává však
stranicky a politicky aktivní.
Na konci
devadesátých let začíná žít se Sergueiem Vysokosovem, kytaristou skupiny
"Korrozia Metala“. Začíná také vystupovat s vlastní kapelou Tribunál, se
kterou vydává postupně dvě alba - "Trubinal Natalii Medvedeoi" a "AU
Nikh byla Strast“. Vysokosov však táhne Medvedavu čím dál více ke dnu.
Půjčuje si od ní další a další peníze a podle Medvedaviných známých jí i
duševně tyranizuje. Ona ho přesto miluje. Medvedava upadá do hlubokých
depresí, které se snaží překonat alkoholem a drogami. To jí definitivně
podlamuje už tak chatrné zdraví, od mládí sužované vrozenou chorobou
zpomalující hojení ran.
Natálie
Medvedava umírá v noci z druhého na třetího února 2003 ve spánku na
zástavu srdce. Podle E. Limonova a některých jejích přátel šlo o
sebevraždu, neboť těsně před svou smrtí volala svému bratrovi do
Leningradu, kterému řekla, že chce ukončit svůj život. Na Medvedavino
přání bylo její tělo zpopelněno, popel rozdělen na čtyři části a každá z
nich byla rozptýlena ve městech „jejího srdce“ – Moskvě, Leningradu, Los
Angeles a Paříži.
Natália Medvedava překročila řeku zapomnění a opustila náš svět. Její
divokost, nezkrotnost, nenávist k jakékoliv nespravedlnosti a útlaku a
pohrdání zkažeností a stereotypy tohoto světa však bude navždy kolovat
v žilách našeho hnutí, které pomáhala zakládat. A jak by řekl Edvard
Limonov: „Čeká na nás pod klenbami národně bolševické
Valhaly
v zástupech našich padlých hrdinů. Ano, smrt!“
