|
Překročení onoho světa
- od třetí cesty k anglickému národnímu anarchismu
“Věříme v politickou, společenskou a hospodářskou
decentralizaci. Jinými slovy, přejeme si vidět pozitivní sestup, kdy
všechna byrokratická ustanovení jako Spojené národy, NATO, Evropská
unie, Světová banka a dokonce i národní státy jako Anglie a Německo,
jsou vykořeněny a nahrazeny nezávislými vesnickými občinami.”
Lidské zaujetí pro potrojnost
přetrvalo tisíce let. Jistě, když jsou předloženy dvě odlišné
možnosti, z nichž nám ani jedna nevyhovuje, často hledáme třetí
alternativu. Na konci šestého století př. Kr. proslulý buddhistický
mudrc, princ Gautama, odmítl život v blahobytné samolibosti a
rozhodl se zakusit odpírání a sebeovládání. Následně, když sám sebe
přivedl na pokraj smrti vyhladověním, uvědomil si, že mohl jít –
střední – cestou, překonávající přepych i askezi. V tomto případě
cestou odloučení a meditace, způsobem, který oba životní způsoby
přesahuje a překonává.
Na příkladu Gautamova odmítnutí své
dědičné výsady lze vykreslit zajímavé srovnání s hledáním
alternativy vůči kapitalismu na konci devatenáctého a počátku
dvacátého století. Řešením, jak všichni dobře víme, se stal
komunismus. Minulé století může být dokonce vnímáno jako zuřivé
bojiště obou dvou nepřátelských a silně protikladných ideologií. Ale
rozdíl mezi oběma není tak patrný a ostrý, jak zarytě tvrdí jejich
přívrženci; jediný ekonomický rozdíl mezi stádem ujařmených Rusů a
zchátralou masou svobodných Britů, tlačících se s úsvitem do
fabriky, je ten, že ti druzí jsou poskoky soukromých zájmů, zatímco
ti první poskoky státu komunistického ražení, jak poznamenal
Hillaire Belloc v knize Restoration of Property (Navrácení majetku)
před více než šedesáti lety. Zájmem ruského panstva je vytvoření
byrokratického pohodlíčka pro sebe a své přátele na práci široké
masy. Zájmem britského panstva je zvyšování vlastních zisků na práci
široké masy. My chceme něco odlišného. Komunismus je z tohoto
pohledu nikoliv opakem, nýbrž důsledkem kapitalismu. Bellocovo
tažení za nalezení pravdivé alternativy ke komunismu i kapitalismu
představovala Distributivistická liga (The Distributist League),
kterou založil v roce 1936 s G. K. Chestertonem. Oba byli známí
konvertité ke katolictví a byli inspirováni encyklikou Rerum Novarum
papeže Lva XIII, která odpovídala výzvě komunistické bezbožnosti
tvrzením, že majetek by měl být rozdělován spravedlivěji a dělníci
si zaslouží větší důstojnost. Jak za chvíli uvidíme, z Belloca a
Chestertona se brzy stanou hlavní tvůrci myšlenkové školy Třetí
cesty. [1]
Na konci sedmdesátých let zažila
neočekávaný nárůst Národní fronta (The National Front), největší
britská krajně pravicová organizace. Název NF zdomácněl vzhledem k
opozici vůči multikulturalismu a podpoře povinné
repatriace všech ne-bílých přistěhovalců, ačkoliv krajně pravicový
program byl prakticky nerozeznatelný od umírněné Konzervativní
strany, bránící rodinné hodnoty, „zákon a pořádek“ a trest smrti. Do
roku 1979 byla těžce poražena u volebních uren poté, co se sama
Margareth Thatcher otevřeně vyjádřila o rostoucím problému imigrace.
Výsledkem bylo, že největší podporovatelé NF přešli k výrazně
smířlivější pravici, ačkoliv slib Thatcherové přitvrdit v imigrační
politice se nikdy prakticky neuskutečnil. Pro NF tehdy začalo období
přehodnocování složitého ideologického nepořádku, které vyústilo ke
střetům mezi konzervativními reakcionáři, otevřenými neonacisty a
revolucionáři, doposud pochodujícími pod stejným praporem.
Výrazné osoby NF, jako Martin Webster
a John Tyndall, byli ze strany vystrnazeni počátkem osmdesátých let,
čímž vznikl prostor pro nastupující pokolení mladých aktivistů, mužů
jako Derek Holland, Nick Griffin, Patrick Harrington a Graham
Williamson. Tito jednotlivci byli inspirováni zahraničními hnutími
„třetí cesty“, jako je například italská Terza Pozitione v exilu
žijícího Roberta Fiore. Tzv. strategie napětí, [2] určující italskou
politiku sedmdesátých let vedla k vytvoření Nuclei Armati
Rivoluzionari a demonstranty bylo možno vidět v ulicích s
transparenty vychvalujícími zároveň z Hitlera i Mao-ce-tunga. Mnoho
členů NF rovněž inspiroval Otto Strasser, bývalý člen Německé
národně-socialistické dělnické strany, který se střetl s Hitlerem v
době, kdy NSDAP zradila svůj silně socialistický program. Pro NF
tedy nastalo nové období revoluční politiky. Období, během kterého
byly zcela odmítnuty a přepsány hranice mezi levicí a pravicí.
V roce 1983 začala britská NF vydávat
řady revolucionářských sešitů jako například Vzestup, příručka
politického vojáka (Rising: Booklet For The Political Soldier),
jejichž podrobné články rozváděly podvojný koncept politického boje
a obětování. Mezitím další generaci nových aktivistů nadchla brožura
Dereka Hollanda Politický voják (The Political Soldier),
která byla velmi ovlivněna italským filosofem Juliem Evolou.
V roce 1986 NF prohlásila, že se
konečně očistila od konzervativních a reakcionářských vlivů a navíc,
k velkému zármutku tradičních levičáků, navázala spolupráci s
černými separatistickými organizacemi jako Islámský národ (Nation of
Islam) Louise Farrachána. Zároveň byla schválena politika „třetí
cesty“ po vzoru Chomejního Iránu. Zatímco Bellocovy a Chestertonovy
práce straně poskytovaly jedinečnou ekonomickou základnu, organizace
rovněž obhajovala Popular rule [3], zajímavou společensko-politickou
teorii, podle níž by stavba britské společnosti byla
decentralizována podobně jako Libye plukovníka Kaddáfího. Nikoliv v
kulturním smyslu, ale v organizaci pouličních, okresních a krajských
výborů, skrze které by byly pravomoce vedeny vzhůru od kořenů. To
bylo pochopitelně v úplném rozporu s předcházející závislostí strany
na volebním systému. NF v úctě ke svému libyjskému protějšku nyní
distribuovala kopie Kaddáfího Zelené knihy a vesele pěla mantru „no
representation without participation“ (žádné zastupitelství bez
přímé účasti). Odmítnutím volební urny NF potvrdila svůj nástup do
oblastí mimoparlamentní revoluční politiky. Hnutí začalo vyjadřovat
podporu myšlence nezávislosti krajů, evropské solidaritě,
pozitivnímu anti-rasismu a spolupráci s černými a asijskými
komunitami pobývajícími v Anglii.
Pro sympatizanty revolučního
nacionalismu to byla vzrušující doba, ale osobní střety v
politických kruzích přetrvaly i nadále a na podzim 1989 vedly k
roztržce. Na jedné straně byli sdruženi příznivci Dereka Hollanda,
Colina Todda, Nicka Griffina a Roberta Fioreho, z nichž všichni byli
zapojeni do nového venkovského projektu v severní Francii. Na druhé
straně Patrick Harrington, Graham Williamson a David Kerr věřili, že
řídící středisko organizace by mělo být na Britských ostrovech.
Holland, Todd, Griffin a Fiore odešli a založili Mezinárodní
třetí pozici (International Third Position, ITF), zatímco
Harrington se svými souputníky opustili hnutí a v březnu 1990
vytvořili Třetí cestu (Third Way).
Ti, kdo věřili, že revoluční dynamika
pozdních 80. let může být znovu vytvořena, skončili zklamaní a
znechucení. Třetí cesta byla zcela konzervativní a
anti-federalistická, se svými kampaněmi „zachraňme libru“ sama sebe
zobrazila jako radikální střed. ITP se zase pokusila oslovit
tradicionalistické katolíky sdružené v Bratrstvu sv. Pia X. a – k
hrůze naprosté většiny členstva – se vydala na zlověstnou cestu
reakce a fašismu. Zatímco jeden pozůstatek staré NF se usadil v
bezúhonném středu, vůdci druhého se hlásili k Mussolinimu, Pétainovi
a Francovi. V září 1992 došlo k nevyhnutelnému rozdělení.
V této době jsem byl členem Národní
fronty a následně jsem se ještě jako náctiletý v roce 1984 připojil
k ITP. Během těchto let jsem sloužil jako místní organizátor u NF v
Sussexu a zároveň i v místní organizaci Tunbridge Wells u ITP.
Vydával jsem časopisy jako Křižák z Kentu (The Kent
Crusader), Surreyská akce (Surrey Action), Východní
legie (Eastern Legion) a Katolická akce (Catholic
Action). Společně se Vzestupem severu (Northern Rising),
kterou vydávala ITP v Yorkshire a Lancashire tvořily pět pětin
veškerého stranického tisku. Když se ITP v roce 1992 rozpadla,
časopisy jí vypověděly podporu. ITP zůstal pouze Poslední boj
(Final Conflict) obsahující směsici mládežnického skinheadství a
křesťanské bigotnosti.
Rozchod nastal z celé škály důvodů, z
nichž nejvýraznější byla skutečnost, že ITP odmítala předchozí
kádrovou strukturu, která přivodila úspěchy v době NF. Společně s
tím, že Derek Holland s dalšími odešli ze země a neprojevili žádný
zájem o boj Třetí pozice v Anglii a já osobně jsem zaútočil na
Roberta Fiore a několik dalších pro jejich angažovanost v
bezohledném kapitalistickém podnikání [4] ve středu Londýna. Několik
bývalých aktivistů také obvinilo Hollanda a Fioreho z krádeže mnoha
tisíc liber, které investovali do vybudování severofrancouzské
venkovské enklávy. Nejsměrodatnějším faktorem ale byla narůstající
posedlost vedení ITP katolictvím a postupný spád do reakcionářských
vod neofašismu.
Z roztrhaných trosek ITP vzešla nová
nezávislá organizace, Anglické nacionalistické hnutí (English
Nationalist Movement, ENM). Došlo k dalšímu pokusu obnovit principy
Třetí pozice, publikace ENM jako byl Křížový rytíř (The
Crusader) a Catalyst odmítaly Hitlera i Mussoliniho a dávaly
přednost napodobování domácích anglických socialistů jako byli
Robert Owen, William Cobbett, Robert Blatchford nebo William Morris.
To celé doplňovalo volání do zbraně. ENM zároveň brojila proti
unionismu podporovala rozbití Spojeného království na sedm
rozličných národů – Anglii, Skotsko, Wales, Ulster, Irsko, Mannin
(Ostrov Man) a Kernow (Cornwall). Mezitím Rising Press, tisková
služba hnutí, distribuovala brožury pokrývající množství témat,
včetně prací Otty a Gregora Strasserových, Cornelia Codreana a
plukovníka Kaddáfího.
V roce 1998 ENM změnila svůj název na
Národně revoluční frakci (National Revolutionary Faction) a počala
ostrými slovy burcovat k ozbrojené vzpouře proti britskému státu. Ve
snaze ukončit posedlost Britské národní strany volbami a
demonstracemi byla mezi nacionalisty po celé zemi kolportována série
propracovaných knížek a interních věstníků. Renovovaná organizace
rovněž ukula pouta s podobně založenými zahraničními jako Nouvelle
Resistance (Francie), American Front, Spartacus (Kanada), Canadian
Front, Alternativa Europea (Španělsko), National Destiny (Nový
Zéland), Devenir (Belgie), Rivolta (Itálie), Freie Nationalisten
(Německo) a Nacionálně bolševická strana (Rusko).
Nacionální bolševismus je koncept
usilující o spojenectví mezi východem a západem a existuje již řadu
let. Jeho první příznivci byli lidé jako Arthur Moeller van den
Bruck nebo Ernst Jünger, z nichž oba se zoufale pokoušeli stmelit
Německo s Ruskem. Nacionální bolševismus se
stal
stěžejním tématem Národně revoluční frakce. Nejen proto, že
podporuje vznik decentralizovaného bloku Eurasie navzdory Americké
hegemonii.
V posledních letech NRF třetí pozici
zavrhla a sama sebe nazývá národně-anarchistickým hnutím. Jinými
slovy, jestliže třetí pozice přesahuje kapitalismus i komunismus,
národní anarchisté jdou ještě o krok dále a vlastně překračují celý
tento světonázor. Podle známého anarchistického myslitele Hakima
Beye (Millennium, 1996), před pěti lety bylo ještě možné
zastávat myšlenky třetí pozice, myslet způsobem „ani jeden“ nebo
vychytrale stát v oblasti mimo dialektiku. Pokračuje námitkou:
Jestliže zde ale není žádná dvojice, žádná opozice, nemůže zde být
ani „třetí pozice“ nebo „odmítání obou“. Takže možnost výběru
zůstává: Buď se smíříme s tím, že jsme „poslední lidé“ nebo
připustíme, že jsme opozice. [5]
Toto dovedlo NRF k anarchistickým
myslitelům Bakuninovi a Proudhonovi, k odmítnutí principu státu a
volání po nezávislých enklávách „ve kterých národní-anarchisté mohou
žít podle vlastních způsobů a ideálů“.
Angličtí národní anarchisté také
vyhlašují, že ani po pádu kapitalismu nedoufají ani netouží po
ustanovování národní infrastruktury, věří, že stejně založení a
pragmatičtí jedinci musí nastavit a udržet vlastní organické
komunity. To samozřejmě znamená, že zatímco NRF stále zastává vizi
přírodního pořádku a rasového separatismu, nepřeje si vnucovat své
ideje jiným. Skupina se také zapojila do ekologických kampaní,
anti-kapitalistických demonstrací a kruhů „osovobození zvířat“ (…)
Ideologie sociálního nacionalismu,
národního komunismu a národního bolševismu se pokusily sloučit dva
zdánlivě protikladné názory, příchod národního anarchismu se proto
zdá nevyhnutelný. Rozdíl mezi NRF a jejími oponenty z politického
spektra spočívá ve snaze NRF nalézt a vytvořit syntezu. (…)
Podoba strategie národního-anarchismu
s Hegelovou triádou je úžasná. Výsledek střetnutí teze s jejím
následným popřením – antitezí – je sice stále negací obou
předcházejících myšlenek, ale jejich sjednocení tak vede k vyšší
úrovni (synteze). (…) To nás přivádí zpět k našemu opakovanému
flirtu s potrojností. Z dlouhodobého pohledu vypadá
národní-anarchismus jako další logický krok vzestupu lidského
duchovního a rozumového vědomí.
Troy Southgate
Troy Southgate, bývalý aktivista
Národní fronty a Mezinárodní třetí pozice je nyní hlavní postavou
národně-anarchistického hnutí ve Spojeném království. V roce 2000
založil společně se svým přítelem Michaelem Lujanem kroužek Le
Cercle de la Rose Noire (Kruh černé růže), který vydává vlastní
kulturně-politický časopis SYNTHESIS (www.rosenoire.org). Southgate
je rovněž známým přispěvatelem anglofonní sekce ruského tisku Pravda
(english.pravda.ru). V současné době působí jako zpěvák a kytarista
hudebních formací Von Thronstahl, Seelenlicht a H.E.R.R. (Holy
Europe Roman Reborn).
Poznámky:
[1] srovnej Julius Evola, Lidé
uprostřed trosek: Mezi kapitalismem a komunismem panuje zásadní
shoda – v důrazu na hospodářství. (…) Hospodářství není náš osud! Je
to pouhý prostředek, ne smysl. (…) Skutečná pravice musí mít jiné
hodnoty – duchovní, heroické, politické, přesně v tomto pořadí.
[2] V originále dosl. „The
strategy of tension – Anno di Piombo – which had characterised
Italian politics during the 1970s …“ Anni di piombo (olověná
léta) jde o slovní hříčku, charakterizující 70. léta v Itálii jako
dobu těžkou, šedivou a násilnou.
[3] Myšlenku “popular rule” shrnuje
“africký Che Guevarra” Muammar Kaddáfí v tzv. Zelené knize a nazývá
ji “lidovou”, “islámskou” nebo “národní” demokracií. Jedná se o směs
islamismu, přímé demokracie a nacionalismu, která se vymezuje vůči
západním způsobům vlády i komunismu; Zelená kniha vyšla i u nás v
roce 1990 s podtitulem Řešení problému demokracie „Moc lidu“ pozn.
překl.
[4] Fiore a Morsello se v exilu
přiklonili ke katolicismu, jejich „bezohledné kapitalistické
podnikání“ (síť pizzerií ap.), kterým získali spoustu prostředků pro
odpor, je spíš hodno obdivu, pozn. překl.
[5] v orig. dosl. “Five years ago
it still remained possible to occupy a third position in the world,
a neither/nor of refusal or slyness, a realm outside the dialectic.
(…) Where there is no second, no opposition, there can be no third,
no neither/nor. So the choice remains: either we accept ourselves as
the ‘last humans’, or else we accept ourselves as the opposition.”
Hakim Bey, Millennium, 1996
M |
