Napsali o nás:

Nacbol tango

Nemusíte chápat, nemusíte číst, já si to užil…

Je to již pár let, co jsem podnikal spanilé jízdy na veřejné knihovny v jakési polopózérské touze nalézt dílo, jež mne uzemní. Tato vnitřní touha člověka těsně po dvaceti, co počal v pubertě řvát a prořval se až do stavu praktikujícího otce se velmi těžko vysvětluje a pochopí jí nejspíš jen ti, co si holí krk. Přeloženo: agresivní čtenář. Malá skupina lidí nespolupracující s obecnou představou. Příklad: kondice a zjev masového vraha, jemuž by vizitku mělo zdobit ‚stisk ruky‘…a ono to čte. Sice mu to nikdo nevěří, protože vypadá, jak vypadá, ale to je již podružné. Hlavní je ona skutečnost, že tu máme někoho, kdo otevírá první stránku s vyceněným chrupem, že teď….TEĎ! Teď se tu budou křížit postoje, panečku! Bezohledné čtení. Přístup ke knize jako k něčemu, co má živé vlákno na svého autora; tedy to lze považovat za něco, co žije. Porvat se s knihou v nefyzickém, mentálním duelu, kde neexistuje nic jako fair play a první údery se vedou do slabin. Zanořit ruce do otevřeného, hrudního koše nepřítele a s hlavou zvrácenou vzad mocně zabučet k obloze, že tady autor narazil. Epické bitvy čtenář versus text, které provází…jen ono tiché: „Chceš k tomu kafe?“ („Od ženy vehnané zpět do výroby?“ dodává s úsměvem manželka.)

Byla tlustá, byla hnědá a osud si s ní šeredně pohrál. Sedřený hřbet, omlácená zepředu, omlácená zezadu, poskvrněná. K tomu přes prsa onen dětský výkřik: Já, Edáček! Ano, byla to kniha. Pohozená v nejspodnější polici zatuchlinou čpící knihovny marně věřící ve svou rekonstrukci už desetiletí. Otrávená, či snad jednoduchá ženština za pultem, krhavým okem sledující, kolik že děl mi zmizí pod bundou. Je třeba dokreslit, že v těch letech počátku svého otcovství užíval jsem si vnitřního humoru založeného na: říkají to o mne – budu tím. Tedy vystavil jsem světu své přerostlé tělo, které završil jsem vyholenou lbí, lebkou vlastnoručně holenou břitem, jak se ‚řezníkovi‘ sluší a tak mohl jsem předpojatým poskytnout mnoho řezných ran. Obličej skládal se mi vždy do temného úsměvu, když viděl jsem ty výrazy okamžitého odsouzení a pochyby o mém zdraví. Zas ale: stačilo kamkoli vejít a dostal jsem svůj prostor zcela spontánně – úžasné. Kráčel jsem mezi lidmi neosloven, svou přídí šimrající animální strach: ublíží mi ten skot, či ne? A toho dne s knihou, jejíž obsah měl na mě vyhřeznout až později.

Neznal jsem autora, neznal jsem text, měl jsem jen období románů z důvodu pravidelné hrůzy, že ta próza končí dřív, než jsem se v ní vykoupal. Romány poskytovaly lázeň delší, někdy už i odpovídající. Jak vysvětlit prostým, co v letech hnusí si mne, že neumím vyjádřit se větou, ale vždy tsunami textu vrhnu proti dnešním mozkům na titulcích formovaných, že text z částí je jak zeď domu a že pro pevnost potřebuje cihel mnoho? Ne, stále mi obíhají kolem domu a bílou barvou na dveře čmáří: Svinský grafomane! Únavný loudo! Nauč se mluvit! Co naplat, že když řežu do nich latí, v rychlé potřebě předat jim krásu jazyka a rozevřít ony nekonečné možnosti dotknout se názoru, že jen šklebí se mi do tváře a vřeští, že je éra ‚smajlů‘;co s tím víc dělat? Ano, jedině dál číst. A číst bez zábran, přesně jako tehdy, kdy jsem prvně otevřel text Limonova.

I nadechl jsem se a napjal všechny údy, hotov od samého začátku nikoli vnímat obsah, ale zcela klasicky zkoumat PROČ to dotyčný vidí právě takto. Dějové linky umím vnímat jaksi samovolně, od toho je tvar písmen zapalujících jednotlivé obrazy abstrakce, však často daleko zajímavější je ona tajná, neviděná a nepsaná cesta autorových úvah, co podobá se často pinballu, oné hře s kuličkou reagující na své překážky. Tu když uchopíte, porazili jste svou knihu. Edáček však odolával od prvních řádků a po mé zvířecí tlamě počínal se rozšiřovat dlouhý úsměv, že zde konečně někdo neskrývá, ale naopak onu tajnou cestu posazuje nad samotný děj. Fantastické. Schématicky podobná kniha Spolčení hlupců od Toola, jíž mám za svou perlu a která stejně jako Edáček posazuje nepsaný obsah, nad ten čitelný. Jinak: v těchto knihách je text jen doplňkem skutečného uvažovaní pisatele, lžícemi hrachové kaše střílené zhnuseně na velkou, bílou plochu, kam naskakují neživá písmena. Och, jak já je chápu…

Obnažená svalovina prodchnutá pižmem, v obscénních pletencích točící se kolem jedinečné bolesti ztráty ženy; k tomu kladivo zuřivě bušící do nehumánní sprostoty kořistnického prostředí nepopsané Ameriky, to vše prošpikováno pak až někdy samo spásnou vírou v sílu poezie, to vše na mne Edáček vychrstl v dávivých listech zhusta šrafovaných přímou řečí. Vnitřek mého já bušil pěstí o stůl, že zde se někdo nebojí a že někdy až zbytečně špulí na odiv fragmenty své intimity. Zbytečně však pouze pro mne, neb já stojím pevně mezi výchovou a fakty, kdy stále v rozpažení tlačím otevřenými dlaněmi proti těmto valům v mé vlastní potřebě je nesrazit. Byl jsem vystaven obrazům mužského tělesna, jdoucího vstříc pohlavnímu spojení s mužem jiným a tehdy v jednom společném úderu ratišť všech mých mužských předků musel jsem a chtěl jsem zavřít zrak; zas ale jindy, kdy Edáček v oslavě své ztracené Jeleny semenem plýtvá na její prádlo – tehdy načrtnut mi byl obraz faktické touhy zbavené falešných výšek. K tomu ten apel na tak lidsky potřebné vědomí, že člověk je unikum tvořené vlastním žitím – jednoduše ona kniha je jak pruh tkáně vytržený z Limonova těla a jedině proto počal její význam stoupat napříč času i obecné morálce.

Nyní tleskněme a ve faktickém průběhu života přijměme situaci, kdy mi je o patnáct let víc. Sám nevím, kam těch patnáct let zmizelo, ale ať už je to kamkoli, tak mi jistě zanechaly nádherný buket kvalitního času. Z Edáčka zbyly jen záblesky a mentální cista, že to byl TEN kus textu, který zetlel do ideálního stavu spojení se s mým životním postojem. A zde by mohla být ona tak úlevná tečka, že jsem se dostal až sem. Hm, není. Tečka tu není, ale naopak přípravné propletení prstů obou rukou, které se svým charakteristickým křupnutím signalizuje, že literární natěrač hodlá v práci pokračovat. Cesta jen pro opravdu silné..

Limonov svou knihou neskončil, naopak onen text byl jen budováním vlastního piedestalu, jehož kvalita je nepochybná a to nejen proto, že onen kloub zvířeckosti a ušlechtilosti v Edáčkovi prýštil z neopotřebené hlavy, ale i proto, že si dokázal nalézt řadu diskutabilních následníků napříč kontinentem. Nacboly. Ba co víc: ani dnes neopouští svůj masivně egocentrický postoj, dílem rozumě se vysmívá povrchnosti demokracie, bez skrupulí využívá symboliky řádů, které možná ani cele nechápe. Kráčí tak stále v koleji původního Edáčka, což mu nikdo neuznává. Až na mne. Nezbývá mi, než pozvednout číši v přípitku tomuto Rusovi, který oproštěn od nízké politiky umravněných nechladne a svou prvoplánovitou radikálností pobuřuje hnijící olizovače správnosti a korektnosti. To mne na něm nepřestává bavit i za faktu, že názorově stojím proti jeho cestě, že odmítám aplikaci fašismu na jakýkoli národ a že bolševika historicky chápu, však nevyzdvihuji. Limonov je tou skvělou osinou v mručivém, tupém a jalovém prostředí vzájemně se hlídajících kastrátů dnešního projevu, která ačkoli názorově bolí, tak nebolí natolik, aby si nenašla zástupy svých příznivců. Zatnutý Limonov budující si svou armádu heslovitých mladých, kteří ho nesou na svých pažích vstříc nemožné realitě, toť nádherný, až surrealistický obraz ospravedlňující naší existenci, protože stát jen v tvář uhlazenosti, nudnosti a prázdnotě většiny dnešních projevů by nebylo nijak k žití. Limonov tančící kozáčka s Žirinovským, Limonov zavřený za držení zbraní pro jakousi partizánskou půtku, olepenou však plakáty s velkými slovy jako ‚osvobození‘ a podobně, Limonov jako hloubavý vůdce plný odhodlání – všechny tyto jeho pozice jsou úsměvné, neboť daleko víc než o faktickou politiku jde o tak pochopitelnou křivdu na jeho názoru, že vulgárně konzumní svět nyní požírá i potenciál ducha. Vtom jsem s ním prostě zajedno a to co se kolem něj vylíhlo za názorovou modifikaci poplatnou jejím držitelům, tedy mladým, opět jednoduše lidsky chápu. Údernost, radikálnost, bezohlednost, agresivita, póza, účelovost, předpojatost, neznalost, ano…všichni jsme byli mladí a někteří i zůstávají. Oni z toho vyrostou a čas je posune ke konzervativnějším a funkčně ověřeným komunistům, ale Limonova již nezlomí asi nikdo. Za svými brýlemi, v podobě rozčileného kosa s předpokládaným překvapením zjišťuje, že za ním jdou další a další a je přirozeností povahy činit tak, co se osvědčuje. Edáček již Edáčkem zůstane; většinově nepochopeným, většinově odsuzovaným, ale je snad možné sdělit těmto jeho odpůrcům z nouze, že ten člověka žije život o řády zajímavější, než ty jejich bezešvé, uniformní existence stojící jen a jen na tom, co se má říkat? Těžko. Oni, bohužel, svůj život považují za správný právě proto, že je to jejich život…

Následně samostatnou skupinou jsou čeští ‚nacbolové‘. Při prvním vyslechnutí tohoto pojmenování jsem se rozesmál tak, že mi málem nestačilo prádlo. Nacbol…, řekněte si to sami a nahlas. Následně si doplňte plný význam: nacionální bolševik. Slovní spojení, které je ekvivalentem dvou monoklů na třesoucím se výrazu ‚demokracie‘ dneška. Přímo geniálně zvolené slovní spojení, které fackuje dnešní pseudohodnoty z obou stran a obsahuje prakticky všechna možná, politická negativa. Jinak: hůře to již nešlo. Či naopak a v případě, že se chci distancovat od dnešních trendů – lépe to již nešlo.

Myslíte, že někoho zajímá, že ‚nacionální‘ může znamenat jen: věřím ve svůj národ a ve svou společnost, mám lidskou potřebu konat pro tyto lidi, chtěl bych jim pomoci maximální měrou a zasadím se o všechny její hodnoty? Nezajímá. Nacionalismus je spjatý s Hitlerem a to byl opravdu jen verbální hysterik, který přes svou rétoriku dokázal zmanipulovat celý jeden národ k vražednému projevu proti všemu odlišnému. A kvůli němu toto slovo vyvolává právě tyto asociace. Všimněte si, že synonymum – patriotismus - je naopak zcela v pořádku, neboť to je žvýkačkový import ze zámoří a když ho řeknete nahlas, tak můžete čekat záblesk na chrupu strýčka Sama a poplácání po rameni, že jste zcela dnešní. Stejně tak ‚bolševik‘ je zneužitý termín vykreslující průměrnému diváku Novy (tedy téměř každému Čechovi) maniakálního týpka s vytřeštěnýma očima, co se zbraní v ruce peláší ukrást majetek řádného občana, kdy fakticky je bolševik soucitu hodný jedinec nedávné historie, který žil v tak nepřijatelných, materiálních podmínkách, že jeho stav vykrystalizoval až do zoufalé potřeby prosadit si lidské podmínky násilím. Tedy pokud máte rádi Čechy a chcete pro ně to nejlepší a nejspravedlivější, kdy zároveň chcete, aby i nekvalifikované profese mely mzdy na výši umožňující kvalitní, životní standard – jste regulérní nacbol.

Nebo to vezměte tak, jak se dnes sluší a z nacionalismu udělejte stát plný koncentráků, kde se spalují jiná etnika a z bolševika skupinového zloděje, co vás při krádeži ještě zabije, pak máte svou ubohou možnost odsoudit nacboly až k likvidaci, samozřejmě. Pokud ani jedno, či druhé, zůstává vám cesta pochopení, kterou bych si dovolil podpořit. Chápejte nacboly jako nezralé, nezkušené a politicky nekorektní ve smyslu, že se ještě nenaučili svůj názor podsouvat specifickým jazykem, ale prozatím se ukájí na velkých a vzletných gestech, vykrádání silných fragmentů historie a komplikovaně se to snaží ospravedlnit obecně uznávanou ikonou přes intelekt. Nadechněte se a otevřete si jejich stránky. Slibuji vám opravdu velkou porci chápavého smíchu, protože již ten úvodní a ústřední banner, kde vedle sebe stojí Komenský, Žižka a právě Limonov, to je jednoduše něco, co vás musí pobavit i za stavu, že jste děsně vážný. Fakt…

Končím text s pocitem velmi zábavného času pro sebe sama a s podezřením, že až sem se nikdy nikdo nedočte. Nevadí; jak je udáno v záhlaví: pobavil jsem se hlavně sám, čili hodnota textu naplněna. Ale kdyby přesto někdo dočetl a měl zájem o nějaké opravdové informace, než tu prezentuje ten komanč boodin, tak nechť pokračuje přes následující:

Limonov (EN wiki): http://en.wikipedia.org/wiki/Eduard_Limonov
Zaujatý, leč lidský text: http://www.antifa.cz/172-mzdomova-nacionalni-bol-evici-jsou-ul-i-v-cesku...
Hnízdo nacbolů v celé své kráse: http://narodni-bolsevik.org/

Pa-pa :)

Boodin, Boodin.org