Napsali o nás:
Nemusíte chápat, nemusíte číst, já si to
užil…
Je to již pár let, co jsem podnikal spanilé
jízdy na veřejné knihovny v jakési polopózérské touze nalézt
dílo, jež mne uzemní. Tato vnitřní touha člověka těsně po
dvaceti, co počal v pubertě řvát a prořval se až do stavu
praktikujícího otce se velmi těžko vysvětluje a pochopí jí
nejspíš jen ti, co si holí krk. Přeloženo: agresivní čtenář.
Malá skupina lidí nespolupracující s obecnou představou.
Příklad: kondice a zjev masového vraha, jemuž by vizitku mělo
zdobit ‚stisk ruky‘…a ono to čte. Sice mu to nikdo nevěří,
protože vypadá, jak vypadá, ale to je již podružné. Hlavní je
ona skutečnost, že tu máme někoho, kdo otevírá první stránku s
vyceněným chrupem, že teď….TEĎ! Teď se tu budou křížit postoje,
panečku! Bezohledné čtení. Přístup ke knize jako k něčemu, co má
živé vlákno na svého autora; tedy to lze považovat za něco, co
žije. Porvat se s knihou v nefyzickém, mentálním duelu, kde
neexistuje nic jako fair play a první údery se vedou do slabin.
Zanořit ruce do otevřeného, hrudního koše nepřítele a s hlavou
zvrácenou vzad mocně zabučet k obloze, že tady autor narazil.
Epické bitvy čtenář versus text, které provází…jen ono tiché:
„Chceš k tomu kafe?“ („Od ženy vehnané zpět do výroby?“ dodává s
úsměvem manželka.)
Byla tlustá, byla hnědá a osud si s ní
šeredně pohrál. Sedřený hřbet, omlácená zepředu, omlácená
zezadu, poskvrněná. K tomu přes prsa onen dětský výkřik: Já,
Edáček! Ano, byla to kniha. Pohozená v nejspodnější polici
zatuchlinou čpící knihovny marně věřící ve svou rekonstrukci už
desetiletí. Otrávená, či snad jednoduchá ženština za pultem,
krhavým okem sledující, kolik že děl mi zmizí pod bundou. Je
třeba dokreslit, že v těch letech počátku svého otcovství užíval
jsem si vnitřního humoru založeného na: říkají to o mne – budu
tím. Tedy vystavil jsem světu své přerostlé tělo, které završil
jsem vyholenou lbí, lebkou vlastnoručně holenou břitem, jak se
‚řezníkovi‘ sluší a tak mohl jsem předpojatým poskytnout mnoho
řezných ran. Obličej skládal se mi vždy do temného úsměvu, když
viděl jsem ty výrazy okamžitého odsouzení a pochyby o mém
zdraví. Zas ale: stačilo kamkoli vejít a dostal jsem svůj
prostor zcela spontánně – úžasné. Kráčel jsem mezi lidmi
neosloven, svou přídí šimrající animální strach: ublíží mi ten
skot, či ne? A toho dne s knihou, jejíž obsah měl na mě
vyhřeznout až později.
Neznal jsem autora, neznal jsem text, měl
jsem jen období románů z důvodu pravidelné hrůzy, že ta próza
končí dřív, než jsem se v ní vykoupal. Romány poskytovaly lázeň
delší, někdy už i odpovídající. Jak vysvětlit prostým, co v
letech hnusí si mne, že neumím vyjádřit se větou, ale vždy
tsunami textu vrhnu proti dnešním mozkům na titulcích
formovaných, že text z částí je jak zeď domu a že pro pevnost
potřebuje cihel mnoho? Ne, stále mi obíhají kolem domu a bílou
barvou na dveře čmáří: Svinský grafomane! Únavný loudo! Nauč se
mluvit! Co naplat, že když řežu do nich latí, v rychlé potřebě
předat jim krásu jazyka a rozevřít ony nekonečné možnosti
dotknout se názoru, že jen šklebí se mi do tváře a vřeští, že je
éra ‚smajlů‘;co s tím víc dělat? Ano, jedině dál číst. A číst
bez zábran, přesně jako tehdy, kdy jsem prvně otevřel text
Limonova.
I nadechl jsem se a napjal všechny údy, hotov
od samého začátku nikoli vnímat obsah, ale zcela klasicky
zkoumat PROČ to dotyčný vidí právě takto. Dějové linky umím
vnímat jaksi samovolně, od toho je tvar písmen zapalujících
jednotlivé obrazy abstrakce, však často daleko zajímavější je
ona tajná, neviděná a nepsaná cesta autorových úvah, co podobá
se často pinballu, oné hře s kuličkou reagující na své překážky.
Tu když uchopíte, porazili jste svou knihu. Edáček však odolával
od prvních řádků a po mé zvířecí tlamě počínal se rozšiřovat
dlouhý úsměv, že zde konečně někdo neskrývá, ale naopak onu
tajnou cestu posazuje nad samotný děj. Fantastické. Schématicky
podobná kniha Spolčení hlupců od Toola, jíž mám za svou perlu a
která stejně jako Edáček posazuje nepsaný obsah, nad ten
čitelný. Jinak: v těchto knihách je text jen doplňkem skutečného
uvažovaní pisatele, lžícemi hrachové kaše střílené zhnuseně na
velkou, bílou plochu, kam naskakují neživá písmena. Och, jak já
je chápu…
Obnažená svalovina prodchnutá pižmem, v
obscénních pletencích točící se kolem jedinečné bolesti ztráty
ženy; k tomu kladivo zuřivě bušící do nehumánní sprostoty
kořistnického prostředí nepopsané Ameriky, to vše prošpikováno
pak až někdy samo spásnou vírou v sílu poezie, to vše na mne
Edáček vychrstl v dávivých listech zhusta šrafovaných přímou
řečí. Vnitřek mého já bušil pěstí o stůl, že zde se někdo nebojí
a že někdy až zbytečně špulí na odiv fragmenty své intimity.
Zbytečně však pouze pro mne, neb já stojím pevně mezi výchovou a
fakty, kdy stále v rozpažení tlačím otevřenými dlaněmi proti
těmto valům v mé vlastní potřebě je nesrazit. Byl jsem vystaven
obrazům mužského tělesna, jdoucího vstříc pohlavnímu spojení s
mužem jiným a tehdy v jednom společném úderu ratišť všech mých
mužských předků musel jsem a chtěl jsem zavřít zrak; zas ale
jindy, kdy Edáček v oslavě své ztracené Jeleny semenem plýtvá na
její prádlo – tehdy načrtnut mi byl obraz faktické touhy zbavené
falešných výšek. K tomu ten apel na tak lidsky potřebné vědomí,
že člověk je unikum tvořené vlastním žitím – jednoduše ona kniha
je jak pruh tkáně vytržený z Limonova těla a jedině proto počal
její význam stoupat napříč času i obecné morálce.
Nyní tleskněme a ve faktickém průběhu života
přijměme situaci, kdy mi je o patnáct let víc. Sám nevím, kam
těch patnáct let zmizelo, ale ať už je to kamkoli, tak mi jistě
zanechaly nádherný buket kvalitního času. Z Edáčka zbyly jen
záblesky a mentální cista, že to byl TEN kus textu, který zetlel
do ideálního stavu spojení se s mým životním postojem. A zde by
mohla být ona tak úlevná tečka, že jsem se dostal až sem. Hm,
není. Tečka tu není, ale naopak přípravné propletení prstů obou
rukou, které se svým charakteristickým křupnutím signalizuje, že
literární natěrač hodlá v práci pokračovat. Cesta jen pro
opravdu silné..
Limonov svou knihou neskončil, naopak onen
text byl jen budováním vlastního piedestalu, jehož kvalita je
nepochybná a to nejen proto, že onen kloub zvířeckosti a
ušlechtilosti v Edáčkovi prýštil z neopotřebené hlavy, ale i
proto, že si dokázal nalézt řadu diskutabilních následníků
napříč kontinentem. Nacboly. Ba co víc: ani dnes neopouští svůj
masivně egocentrický postoj, dílem rozumě se vysmívá povrchnosti
demokracie, bez skrupulí využívá symboliky řádů, které možná ani
cele nechápe. Kráčí tak stále v koleji původního Edáčka, což mu
nikdo neuznává. Až na mne. Nezbývá mi, než pozvednout číši v
přípitku tomuto Rusovi, který oproštěn od nízké politiky
umravněných nechladne a svou prvoplánovitou radikálností
pobuřuje hnijící olizovače správnosti a korektnosti. To mne na
něm nepřestává bavit i za faktu, že názorově stojím proti jeho
cestě, že odmítám aplikaci fašismu na jakýkoli národ a že
bolševika historicky chápu, však nevyzdvihuji. Limonov je tou
skvělou osinou v mručivém, tupém a jalovém prostředí vzájemně se
hlídajících kastrátů dnešního projevu, která ačkoli názorově
bolí, tak nebolí natolik, aby si nenašla zástupy svých
příznivců. Zatnutý Limonov budující si svou armádu heslovitých
mladých, kteří ho nesou na svých pažích vstříc nemožné realitě,
toť nádherný, až surrealistický obraz ospravedlňující naší
existenci, protože stát jen v tvář uhlazenosti, nudnosti a
prázdnotě většiny dnešních projevů by nebylo nijak k žití.
Limonov tančící kozáčka s Žirinovským, Limonov zavřený za držení
zbraní pro jakousi partizánskou půtku, olepenou však plakáty s
velkými slovy jako ‚osvobození‘ a podobně, Limonov jako hloubavý
vůdce plný odhodlání – všechny tyto jeho pozice jsou úsměvné,
neboť daleko víc než o faktickou politiku jde o tak
pochopitelnou křivdu na jeho názoru, že vulgárně konzumní svět
nyní požírá i potenciál ducha. Vtom jsem s ním prostě zajedno a
to co se kolem něj vylíhlo za názorovou modifikaci poplatnou
jejím držitelům, tedy mladým, opět jednoduše lidsky chápu.
Údernost, radikálnost, bezohlednost, agresivita, póza,
účelovost, předpojatost, neznalost, ano…všichni jsme byli mladí
a někteří i zůstávají. Oni z toho vyrostou a čas je posune ke
konzervativnějším a funkčně ověřeným komunistům, ale Limonova
již nezlomí asi nikdo. Za svými brýlemi, v podobě rozčileného
kosa s předpokládaným překvapením zjišťuje, že za ním jdou další
a další a je přirozeností povahy činit tak, co se osvědčuje.
Edáček již Edáčkem zůstane; většinově nepochopeným, většinově
odsuzovaným, ale je snad možné sdělit těmto jeho odpůrcům z
nouze, že ten člověka žije život o řády zajímavější, než ty
jejich bezešvé, uniformní existence stojící jen a jen na tom, co
se má říkat? Těžko. Oni, bohužel, svůj život považují za správný
právě proto, že je to jejich život…
Následně samostatnou skupinou jsou čeští
‚nacbolové‘. Při prvním vyslechnutí tohoto pojmenování jsem se
rozesmál tak, že mi málem nestačilo prádlo. Nacbol…, řekněte si
to sami a nahlas. Následně si doplňte plný význam: nacionální
bolševik. Slovní spojení, které je ekvivalentem dvou monoklů na
třesoucím se výrazu ‚demokracie‘ dneška. Přímo geniálně zvolené
slovní spojení, které fackuje dnešní pseudohodnoty z obou stran
a obsahuje prakticky všechna možná, politická negativa. Jinak:
hůře to již nešlo. Či naopak a v případě, že se chci distancovat
od dnešních trendů – lépe to již nešlo.
Myslíte, že někoho zajímá, že ‚nacionální‘
může znamenat jen: věřím ve svůj národ a ve svou společnost, mám
lidskou potřebu konat pro tyto lidi, chtěl bych jim pomoci
maximální měrou a zasadím se o všechny její hodnoty? Nezajímá.
Nacionalismus je spjatý s Hitlerem a to byl opravdu jen verbální
hysterik, který přes svou rétoriku dokázal zmanipulovat celý
jeden národ k vražednému projevu proti všemu odlišnému. A kvůli
němu toto slovo vyvolává právě tyto asociace. Všimněte si, že
synonymum – patriotismus - je naopak zcela v pořádku, neboť to
je žvýkačkový import ze zámoří a když ho řeknete nahlas, tak
můžete čekat záblesk na chrupu strýčka Sama a poplácání po
rameni, že jste zcela dnešní. Stejně tak ‚bolševik‘ je zneužitý
termín vykreslující průměrnému diváku Novy (tedy téměř každému
Čechovi) maniakálního týpka s vytřeštěnýma očima, co se zbraní v
ruce peláší ukrást majetek řádného občana, kdy fakticky je
bolševik soucitu hodný jedinec nedávné historie, který žil v tak
nepřijatelných, materiálních podmínkách, že jeho stav
vykrystalizoval až do zoufalé potřeby prosadit si lidské
podmínky násilím. Tedy pokud máte rádi Čechy a chcete pro ně to
nejlepší a nejspravedlivější, kdy zároveň chcete, aby i
nekvalifikované profese mely mzdy na výši umožňující kvalitní,
životní standard – jste regulérní nacbol.
Nebo to vezměte tak, jak se dnes sluší a z
nacionalismu udělejte stát plný koncentráků, kde se spalují jiná
etnika a z bolševika skupinového zloděje, co vás při krádeži
ještě zabije, pak máte svou ubohou možnost odsoudit nacboly až k
likvidaci, samozřejmě. Pokud ani jedno, či druhé, zůstává vám
cesta pochopení, kterou bych si dovolil podpořit. Chápejte
nacboly jako nezralé, nezkušené a politicky nekorektní ve
smyslu, že se ještě nenaučili svůj názor podsouvat specifickým
jazykem, ale prozatím se ukájí na velkých a vzletných gestech,
vykrádání silných fragmentů historie a komplikovaně se to snaží
ospravedlnit obecně uznávanou ikonou přes intelekt. Nadechněte
se a otevřete si jejich stránky. Slibuji vám opravdu velkou
porci chápavého smíchu, protože již ten úvodní a ústřední
banner, kde vedle sebe stojí Komenský, Žižka a právě Limonov, to
je jednoduše něco, co vás musí pobavit i za stavu, že jste děsně
vážný. Fakt…
Končím text s pocitem velmi zábavného času
pro sebe sama a s podezřením, že až sem se nikdy nikdo nedočte.
Nevadí; jak je udáno v záhlaví: pobavil jsem se hlavně sám, čili
hodnota textu naplněna. Ale kdyby přesto někdo dočetl a měl
zájem o nějaké opravdové informace, než tu prezentuje ten komanč
boodin, tak nechť pokračuje přes následující:
Limonov (EN wiki):
http://en.wikipedia.org/wiki/Eduard_Limonov
Zaujatý, leč lidský text:
http://www.antifa.cz/172-mzdomova-nacionalni-bol-evici-jsou-ul-i-v-cesku...
Hnízdo nacbolů v celé své kráse:
http://narodni-bolsevik.org/
Pa-pa :)
Boodin,
Boodin.org