|
Němcová! Bloudění v krvi a mlhovinách slov
Němcová je opět v kurzu. Po Pitínském se ke Kauze Divá Bára chystají v
pražském Rokoku a v pondělí měla v Divadle Ta Fantastika premiéru
Němcová!, v níž si Lucie Bílá titulní rolí splnila svůj letitý sen. Jiří
Pokorný a Václav Noid Bárta nazvali svůj opus „hudební obrazy
inspirované životem Boženy Němcové“ s tím, že chtěli stvořit „silné
hudební drama“.
Němcová! je vskutku jen volným zřetězením obrazů, postupujících (nikoli
důsledně a sdělně) od spisovatelčiny smrti k mládí. Hodně se u toho
zpívá, promítá a celkem zbytečně přestavuje scéna. Na muzikál tu
scházejí hity, hudba teče v jednoduchém, harmonicky i melodicky
nevzrušivém středním proudu, emoce je nutno „rockersky“ vykřičet, a když
už se dostaví nápad, je nutné ho zopakovat do omrzení. Čím je fenomén
Němcové pro dnešní tvůrčí generaci, se nedozvíte.
V tříapůlhodinové inscenaci vedle sebe stojí unavená, nemocná žena,
ušlechtilá spisovatelka, slibující nad hrobem syna Hynka, že bude „psát,
psát, psát“, a jíž si postavy lehají samy na psací stůl, žena, po níž
bůhvíproč šílí všichni muži včetně vyšetřujícího komisaře, flirtující
naivka i uvědomělá vlastenka. Od slibného vstupního tvrzení „Můj život
je role, ať chci či nechci, musím ji hrát“ se záhy přejde k veršování
„ty jsi král, můj ideál“ či „nebudu všude, budu dole a tak to bude“,
rudé květiny uvadají, oblaka plynou za okny jedoucího vlaku a kamera
nemilosrdně snímá obličeje Lucie Bílé a Kamila Střihavky („nemastný
neslaný“ Němec) nepoznamenané proklamovanou vášní či utrpením.
Po hodinu a tři čtvrtě trvající první polovině dost premiérových diváků
odešlo. Udělali chybu, protože druhá, kratší část – ať už záměrně či
nechtěně – nabírá obrátky směrem k veselé parodii. Postavy se noří ze
zeleného hrobu, ať už je to Hynek přinášející mamince brk na psaní či
dramatická „Hamletka“ s lebkou v ruce, babička hledá houby, evidentně
lysohlávky, zatímco Němcová vesele zpívá „Ráno vylezu z pelíšku a uvidím
svou babičku, jak kutí“, divá Bára v kostnici provozuje „sado maso“ s
umrlci, které vyzývá „Bijte se do hlavy, já si lehnu do trávy“, a
korunou večera je cimrmanovský verš „Život je život, louka je louka,
koukneš do trávy a najdeš brouka“.
Místo vášně slova
Němcová píše a píše, Lucii Bílé to sluší v kostýmu, v němž jako by
vypadla z idealizovaného portrétu ušlechtilé spisovatelky, až se konečně
proklopýtáme k nepřekvapivě harmonickému poslání „žijme jen s láskou“,
jak nás vyzývá nadživotní portrét spisovatelky, zřejmě konečně povýšené
na nebesa, kam patří.
Ale bez ironie. Lucie Bílá se poctivě snaží, její hlas je vzhledem k
neustále přeexponované poloze kupodivu stále ještě v slušné kondici a je
vidět, že svou Němcovou velice prožívá, až na hranice svých hereckých
možností. Nicméně, v tomto chaotickém a povrchním slepenci nemá moc
šancí diváky zaujmout.
Láska, jakož i vášeň se tu odehrává jen ve slovech. A zkrvavená
prostěradla, soukaná neustále z rozkroku ubohé spisovatelky, na soucitu
s jejím osudem rozhodně nepřidají, spíš naopak. Jen těsně před koncem
zazní jako doušek čisté vody tichá, vroucí citace dopisu o zklamaných
nadějích z úst Barunky. Kéž by to tak bylo dříve! Na Němcovou přijdou
fanoušci Lucie Bílé, ale odcházet budou zřejmě v rozpacích. Stejně jako
premiéroví diváci, jejichž vlažný potlesk nevydařený opus korunoval.
Scénář, texty
písní, scéna a režie Jiří Pokorný, hudba Václav Noid Bárta, kostýmy
Zdena Štefunková Rusínová, tance Petr Tyc, světelný design a animace
Tomáš Mezei, plastický svět BN Martin Aaron Hořínek.
Premiéra 12. 5. 2008 v Divadle Ta Fantastika Praha.
Radmila Hrdinová,Právo
Zdroj:
www.novinky.cz
|
