|
Došlo nám poštou, aneb pohled druhé
strany...
Často první dojem a první
slova lidí, s kterými jsme se
setkali, zůstanou v našich
představách na celý život. Někdy je
to dojem příjemný, na který rádi
vzpomínáme. Takové příjemné
vzpomínky mě váží na setkání s
generálem Ratko Mladićem a dr.
Radovanem Karadžićem, prezidentem
Republiky Srbské (RS) v Bosně a
Hercegovině (BaH). Při prvním
setkání s modrookým generálem
Mladićem jsem si na celý život
zapamatoval jeho slova: „Já jsem
již třetí generace Srbů, kteří
nepoznali své otce, protože zahynuli
ve válce, dokud jejich synové byli
ještě malí.“ Ratko se narodil v
bosenských horách blízko města
Kalinoviku (1943), jeho otec Nedjo
padl (1945) v boji s chorvatskou
fašistickou organizací ustašovců,
podporovanou při genocidě Srbů i
částí Muslimů z BaH.
Když
jsme s generálem probírali justiční
podvod, zvaný ICTY, tj. Mezinárodní
trestní tribunál pro válečné zločiny
v někdejší Jugoslávii v Haagu, řekl
mi: „Já osobně půjdu do Haagu,
jakmile se tam dostaví američtí
generálové, kteří vedli válku ve
Vietnamu a britští, kteří válčili na
Falklandských ostrovech“. Kromě
společných fotografii s generálem,
mám knihu o něm, kterou napsala
Ljiljana Bulatovićová, s přátelským
věnováním Mladiće.
Jednou mi Mladić vyprávěl, jak byl
obklíčen muslimskými jednotkami. Byl
na kopci, se svou paní a ozbrojeným
průvodcem, poddůstojníkem,
Chorvatem. Zachránila je jeho
velitelská helikoptéra. Když jsem se
divil, že jeho ozbrojený doprovod
byl právě Chorvat, řekl, že ten
Chorvat byl prověřený Jihoslovan,
kterému věřil a takových prý nebylo
málo. Generál si postěžoval, že
nikdo nezveřejnil, že Vojsko
Republiky Srbské (VRS) zachránilo
tisíce prchajících Chorvatů. „Moji
vojáci zachránili kolem 45-50 000
Chorvatů, civilistů i vojáků, kteří
prchali před muslimským vojskem
během 1993 u Travniku, Konjice,
Zavidovićů, Kupresu (města, kde žilo
hodně Chorvatů). My jsme je živili a
léčili v našich nemocnicích“.
Záchrana tisíců Chorvatů probíhala v
době krvavé chorvatsko-muslimské
války (1993-94), ve které zahynulo
mnoho civilistů. Tehdy (jaro 1993)
např.chorvatské jednotky generála T.
Blaškiće zmasakrovaly 100 Muslimů ve
vesnici Ahmići. Mladić se nemstil
Chorvatům za vpád jejich tlup v létě
1992 do údolí řeky Sávy a kolem
Kupresu, za ničení tamních srbských
osad. „Já nejsem válečný zločinec,
jako voják jsem vybojoval mnoho
bitev a na mnoha místech jsem
zachránil svůj národ před záhubou…Já
sám jsem se při posledním sčítání
lidu (1991) hlásil jako Jihoslovan,
a takových bylo mnoho. Jen se
podívejte na značné počty smíšených
manželství v Jugoslávii mezi
Chorvaty, Muslimy a Srby!“ Generál
měl kladný poměr k části
bosensko-hercegovských Muslimů. Při
setkání s veliteli VRS v jeho
Hlavním stanu v Han Pijesku mi
generál Gvero pošeptal, že Mladić
tvrdě vyžaduje slušné chování k
zajatým Muslimům i Chorvatům. Mladić
proklínal jejich vůdce, kteří se
nechali zlákat a prodat německou,
rakouskou, britskou, a hlavně
americkou propagandou k
bratrovražedné občansko-etnicko-náboženské
válce. „Vždyť to byli Američané a
Clinton, kteří nasadili do Bosny
vraždící mudžaheddíny, kteří měli za
úkol naučit bosenské Muslimy
surovému zabíjení a nemilosrdnému
válčení podle Koránu“. Američané
zavlekli do BaH i buňky Al Kajdy.
Začátek tragedie Jugoslávie v roce
1991 zastihl podplukovníka Mladiće
na velitelství v Skoplji. Pro
dezerce z JNA (Jihoslovanská lidová
armáda) Albánců, Chorvatů, Slovinců
a části Muslimů z BaH, se oslabil 9.
armádní sbor, zajišťujícího oblast
Krajiny v Chorvatsku, stával se
srbsko-černohorsko-makedonským
útvarem. Pro ohrožení krajů s
absolutní srbskou většinou
chorvatskými paravojenskými tlupami,
jednotkami MUP (Ministerstva vnitra)
a ZNG (Sbor národní gardy), poslalo
velení JNA v červnu 1991 do Kninu
Mladiće obnovit bojeschopnost 9.
sboru a to se mu brzy podařilo.
Zabránil vzájemnému ničení, zabíjení
a vyhánění srbského obyvatelstva v
kraji, kde si starší lidé ještě
pamatovali na masové vyvražďování
Srbů v ustašovském Nezávislém státě
Chorvatsko, za války 1941-45. V době
příchodu Mladiće do Kninu už po
Chorvatsku probíhaly útoky (i před
secesí 25.06.1991) na kasárna JNA,
jejich blokády. Podle připravených
plánů byly přerušovány dodávky
proudu, vody i potravin do kasáren.
Výbušniny ničily srbské domy,
objevovala se na nich veliká „U“ (Ustaša),
byly přepadány malé jednotky JNA,
srbští civilisté, za povzbuzování
propagandou z Německa, Rakouska,
Itálie, částečně i Vatikánu. Mladić
tehdy prohlásil: „Nepřítelem je
každý, kdo střílí na naše vojáky,
kdo jím zastavuje dodávky vody a
proudu, kdo je provokuje a blokuje.“
JNA nezačala nepřátelství, ale byly
to chorvatské paravojenské jednotky,
MUP a ZNG, co zahájily nepřátelství
a projevy etnické nenávisti, za
povzbuzování ze zahraničí.
Po odvrácení smrtelného nebezpečí
pro Srby z Krajiny, byl Mladić
převelen do BaH. V dubnu 1992 se
stal generálem JNA. Po ilegální
secesi BaH 6. dubna, byl v květnu
převelen z JNA, když tato opustila
BaH, a stal se velitelem
vznikajícího Vojska Republiky
Srbské. V té době už muslimské
paravojenské útvary začínaly ničit a
zabíjet v srbských osadách. Píše o
tom (1994) Ivaniševićova „Kronika
našeho hřbitova“. Na konec srbské
jednotky převzaly iniciativu. Pod
jejich tlakem (některé paravojenské
tlupy napáchaly mnoho násilí) začalo
muslimské obyvatelstvo východní
Bosny prchat do měst Srebrenica,
Tuzla, Goražde, do Žepy, které se v
1993 staly „chráněnými oblastmi
OSN“, za podmínky demilitarizace,
která však nikde nebyla dodržena. V
Srebrenici např. zůstala 28.
muslimská divize (přes 10 000 mužů),
která pod velením Nasira Oriće
podnikala vražedné výpravy do
srbských vesnic východní Bosny,
kterých vyloupila, zničila téměř
200. Počet pobitých civilů byl kolem
2 000. Poslední „loupežná výprava“ v
červnu 1995 byla měsíc před
obsazením Srebrenici VRS. Generál
Mladić měl k dispozici 80-90 000
motivovaných vojáků, bránících 1 500
km křivolaké fronty. Od jara 1994,
měli jeho přes USA usmíření soupeři,
chorvatsko-muslimské vojsko, k
dispozici 200 000 vojáků,
vyzbrojovaných a podporovaných
Američany, Němci, islámskými státy.
Než začala propaganda Západu
očerňovat charismatického generála
Mladiće, byl prý populárním v
Pentagonu, řada důstojníků měla jeho
fotografie. Generál Satish Nambiár,
indický velitel UNPROFORu, si vážil
Mladiće (řekl to autorovi v Berlině
v r. 2000), Mladić měl výborné styky
s veliteli UNPROFORu generály
Wahlgrenem a Briquemontem, kteří
brzy rezignovali, pro nečestné
postupy západních státníků, pro
trapné dezinformace západních medií.
Při návštěvě (jako předseda Českého
fondu přátel Srbů a Černohorců) se
svou ženou Dobrou vlády Republiky
Srbské (RS) v Pale, blízko Sarajeva,
při kávě s prezidentem Karadžićem v
jeho pracovně, s půvabnými starými
ikonami na stěnách, prezident
vysvětlil, proč Západ o Srbech z BaH,
o něm a o RS šíří tolik nepravd,
lží: „Je neuvěřitelné, jak nás
západní media popsala ve svých zcela
jednostranných, tendenčních
zprávách: z neznalosti a za peníze.“
Radovan Karadžić se narodil (1945) v
Černé Hoře, v horách, nedaleko
Šavniku, pod masivem Durmitoru. Před
tragedii Jugoslávie pracoval jako
psychiatr. Kromě fotografií, mám od
úspěšného Karadžiće-básníka dvě jím
podepsané knihy veršů, oceněné
prestižní literární cenou básníka
Jovana Dučiće. Od Karadžiće –
prezidenta, mám vysoký řád RS, „Njegoše“.
Ve výběru jeho básní, v úvodu knihy
(1995), píše Želidrag Vukčević:
„Básnictví Radovana Karadžiće je
teď, pochopitelně, jinak tónované,
nelze mu odebrat tragiku, kterou
čas, aniž by se někoho zeptal,
rozsypává po našich hlavách a našich
rukopisech…“ Během návštěvy u
prezidenta Karadžiće, jsem se
opakovaně přesvědčil, při
rozhovorech s členy vlády, z
prohlídky dokumentů prezidentské
kanceláře, že se vláda RS i osobně
dr. Karadžić velmi snažili uchránit
muslimské obyvatelstvo před zvůlí
některých ilegálních paravojenských
jednotek, což nebylo snadné, pro
násilí muslimských tlup, které jako
za ustašovců (1941-45), pustošily
srbské vesnice. V roce 1992 si
některé tlupy Muslimů říkali „Divize
HANDŽAR“, vzpomínkou na 13. SS
bosensko-muslimskou divizi z doby
2.světové války (60% Muslimů a 40%
Albánců, německé velení). Divize
proslula násilím nad srbským
obyvatelstvem.
Pro dokreslení poměrů, je dobré
citovat provolání prezidenta
Karadžiće bosensko-hercegovským
Muslimům, z doby po protiprávním,
předčasném uznání BaH za samostatný
stát (6.04.1992), kdy začalo ničení
a zabíjení, ovlivněné stejně
protiprávním, předčasným uznáním
Chorvatska a Slovinska, které
inicioval, jako jihoslovanský
Mnichov, německý ministr zahraničí
Hans-Dietrich Genscher, za pomoci
Vatikánu, prodejného Evropského
společenství (pozdější Unie) v
Maastrichtu 17.12.1991. V té době
západní vlády pohřbily závěry
Helsinské dohody o bezpečnosti a
spolupráci v Evropě, pošlapaly
Klauzuli IV. Deklarace o principech
: „Zúčastněné státy budou
respektovat územní celistvost
každého ze zúčastněných států a
tudíž se budou zdržovat od jakékoli
činnosti…namířené proti územní
celistvosti, politické nezávislosti,
nebo jednotě kteréhokoli ze
zúčastněných států…“ Zapomněly na
„posvátnost“ nevměšování do
vnitřních záležitostí
států-signatářů dohod a před očima
celého světa nechaly protiprávně
zničit multietnický stát
Jugoslávii. A co bylo ještě horší,
oběť mezinárodního zločinu
(Jugoslávie) a její předáci, kteří
se stavěli proti jejímu rozbití,
byli prohlášeni za viníky.
Prezident Karadžić v květnu 1992
apeloval:
„Muslimové a Muslimky,
Nešťastné trhání Jugoslávie a
protiústavní odtržení Bosny a
Hercegoviny (BaH) z Jugoslávie, a k
tomu násilnická politika
chorvatsko-muslimské koalice, uvrhla
nás do nejhorší z občanských válek,
do mezináboženské a mezietnické.
Trhání Jugoslávie přivedlo i k
transformaci BaH do tří celků. V
srbské BaH bude žít určitý počet
Muslimů a Chorvatů, podobně jako
určitý počet Srbů bude žít v
muslimské a chorvatské BaH. Možná,
že právě vy budete žít v muslimské,
a možná, že i v srbské BaH. To bude
záviset na politické domluvě, ke
které na konec musí dojít. Pro tuto
chvíli vy jste v srbské BaH a je
zapotřebí, abyste měli stejná práva
jako Srbové. Mnohé muslimské vesnice
vydaly své zbraně a mají plnou
ochranu Srbského vojska a srbských
státních orgánů. Protože se jedná o
náboženskou válku, my je (Muslimy)
nezavazujeme, aby bojovali na naší
straně, ale ve všem ostatním jsou si
rovni se Srby. Muslimové se léčí v
našich nemocnicích, které jsou tím i
jejich nemocnicemi. Muslimky šťastně
rodí své děti v nemocnici v Sokolci
(město východní Bosny). Potravu si
stejně obstarávají Srbové i
Muslimové, kteří nebojují proti
Srbům
Proč válčíte proti Srbům? Copak
nemůžete zachovat mír a počkat na
politické řešení?
Proč mají vaše rodiny hladovět, žít
v lesích, kde vás zastihne zima?
Kolik ještě zahyne Srbů a Muslimů
pro pološílené ideje o islámském
státě, který se nikdy neuskuteční,
protože to ani Západ nedovolí,
protože si Západ přeje, abyste vy,
Muslimové, zmizeli v bojích se Srby
a Chorvaty.
Vy jste pokrevně nejbližší Srbům,
protože jste vznikli ze Srbů. Copak
váš přechod, vlastně přechod vašich
předků k jinému náboženství, má z
nás udělat nesmiřitelné nepřátele,
když jsme vyrostli ze stejného
kmene? Vy nemáte nikoho bližšího,
nežli Srby. Kdykoli jste povstávali
proti Srbům v prospěch někoho
třetího, byla to i vaše i srbská
katastrofa. To se v tomto století
stává už potřetí.
Už dost utrpení. Podívejte se, jak
klidně žijí Muslimové v Bijeljině a
v Janji (města v severovýchodní
Bosně). Oni neválčí proti Srbům a
Srbové neválčí proti nim. Po první
krizi v Bijeljině extremisté umlkli
a teď Muslimové a Srbové žijí v
klidu a hojnosti.
My si nepřejeme, abychom vás
porazili a nad vámi zvítězili, my si
přejeme, abychom se s vámi
domluvili. Ale to musí být pevná
domluva, kterou nepošlapete, když to
někdo ze Záhřebu nebo Sarajeva bude
po vás chtít. My si nepřejeme, aby
vaše děti hladověly, ale i vy musíte
být přátelé svých dětí a začít
vyjednávat se srbskými úřady.
My si přejeme, abyste žili v klidu
ve svých domech, musíme si ale být
jisti, že nás nepřepadnete ze zad.
Proto musíte odevzdat zbraně a stát
se civilisty, abyste požívali
ochranu, která patří civilistům
podle ženevské konvence. Podle té
konvence, my vám zajistíme jistotu,
abyste zůstali ve svých domech.
Podle stejné konvence, my vás
propustíme se všemi vašimi věcmi,
abyste odešli tam, kam si to
přejete, s právem návratu, když
skončí válka.
Přerušme nepřátelství tak, jak jsme
to udělali v Bijeljině. Začněte
jednat se srbskými úřady, které mají
povinnost, aby vás chránily. Ve
vašich žilách teče slovanská, srbská
krev. Přerušme nepřátelství a
krveprolévání, čím dříve, tím lépe.“
Karadžić neříkal prázdná slova.
Nejznámější muslimský spisovatel
Titovy Jugoslávie, Meša Selimović, o
sobě říkal, spolu s mnoha jinými: -„
Já jsem Srb muslimské víry.“ Totéž
říkal v roce 1914 Muhamad
Mehmedbašić, jeden z atentátníků v
Sarajevu, který se zachránil.
Tragika postihla plnou měrou BaH,
části Chorvatska, ve formě občansko-etnicko-náboženské
války, ve které nikdo nebyl bez
viny. Vyvrcholením tragiky bylo
podvodné, falešné obvinění srbského
národa a jeho vůdců, že tuto válku
vyvolali. Tvrzení o opaku byla
překřičena. Tak se i generál Mladić
a dr. Karadžić, zcela neprávem,
stali válečnými zločinci, které in
absentia obžaloval 11.07.1996 a
soudil (ICTY), za užití dezinformací
a polopravd, soudce Claude Jorda. V
té době vznikal, v zájmu politiky
Západu, i jednostranný mýtus
polopravd o Srebrenici, kterým se
podařilo velmi zvýšit zášť mezi
etniky a mezi náboženstvími v BaH, v
rámci hesla Divide et impera –
Rozděl a panuj! Kolem Srebrenici se
3 roky bojovalo, podle Mladiće tu
padlo 1 200 Srbů a kolem 2 000
Muslimů, hlavně při pokusu prorazit
se do Tuzly a Kladnje. Údaje o pouze
mrtvých Muslimech (nejdříve kolem 6
000, pak 8 000) neodpovídají, chybí
mrtvá těla. Srbským odborníkům
nebylo dovoleno účastnit se
exhumací. Nikdo na Západě neuvádí
údaje o 3 000 zabitých Srbech v
tomto kraji, neuvádí zprávy
holandských vojáků UNPROFORu o tom,
že tam nebyla genocida. Generál
Mladić mi řekl: „Naše vojsko mělo
přísné rozkazy chovat se k zajatým
podle mezinárodního práva. Žádné
masové popravy nebyly. Nemohu
vyloučit, že se někteří moji vojáci
mstili, protože posádka ze
Srebrenici ve svých krvavých
nájezdech pobila jejich
nejbližší…Byla to občansko-etnicko-náboženská
válka, která nám byla vnucena, my
jsme nechtěli rozbít Jugoslávii,
vždyť to byla naše vlastní země, kde
jsme žili po mnoho staletí spolu s
Chorvaty i Muslimy.“ Východní Bosna
se tak stala hrobem mnoha Muslimů i
Srbů. V souvislosti s bombardováním
Sarajeva je nutné zvážit údaje
generála L.MacKenzieho (UNPROFOR) o
tom, jak Muslimové rozmisťovali své
dělostřelectvo u škol, nemocnic.
Málo se psalo o špinavé roli
předchůdce del Ponte, paní Louise
Arbour, v očerňování Jugoslávie, RS.
Základní požadavek spravedlivého
soudu Audiatur et altera pars (Ať je
vyslyšena i druhá strana), nebyl
dodržován. Skuteční zahraniční
viníci za vyvolání krveprolití, za
vzestup nenávisti a nebývalé ničení
v Jugoslávii, Kohlovo Německo,
Blairova Veliká Britanie a Spojené
státy, jejich různí satelité, za
pomoci NATO, prodejného Evropského
společenství, OBSE, Vatikánu,
různých koupených nevládních
organizací (NGO), se snaží pomoci
ICTY, justičního zmetku v Haagu a
globalizovaných, koupených, medií,
udělat Srbsko hlavním viníkem,
zodpovědným (i finančně) za všechno
ničení a zabíjení, včetně NATO
agrese. Soud s bývalým prezidentem
Jugoslávie Slobodanem Miloševićem je
toho dokladem. Přes zoufalou snahu
soudců a přes trapné vystupování
hlavní žalobkyně Carly del Ponte,
Milošević ve své obhajobě
triumfoval. Proto se v mediích o
průběhu Miloševićovy obhajoby téměř
nic nehlásilo. Snad jeho smrt ve
vězení pomůže pravdě, poodhalí
špinavé, stalinské praktiky ICTY v
Haagu (kromě poprav). Deset úmrtí
ještě neodsouzených Srbů-vězňů či
právě zatýkaných jsou toho dokladem.
Ukázkou justičního hororu je vražda
zatýkaného Srba Simy Drljači z
Prijedoru (10.07.1997) „elitním“
britským SAS oddílem, před očima
jeho syna. Zatčení bylo podle „tajné
obžaloby“ sealed indictment), jako
za francouzských králů z doby
Bastilly. „Klokaní soud“ v Haagu
možná neotrávil Miloševiće, způsobil
ale jeho předčasnou smrt
(„zabil“ho), protože mu neumožnil
moderní léčbu, např.použitím
bypassu.
Vzorem pro tribunál v Haagu není
Norimberk 1946, ale Moskva 1938, se
svými monstr-procesy pořádanými z
politických důvodů. (1) ICTY, jako
„odnož“ (subsidiary) Rady
Bezpečnosti (RB) vznikl ilegálně ad
hoc (25.05.1993, rezoluce RB 827),
protože RB podle svých stanov neměla
oprávnění ICTY založit. Soud, má li
být nezávislým, nemůže být na někom
(zde RB) závislým. Mezinárodní
trestní soud lze založit jen tak,
jak byl založen International
Criminal Court (ICC) v Římě v 1998
(USA zatím neuznává jeho pravomoc,
odmítá vydávat soudu své občany; ti
z jiných států do ICTY musí být
vydáni). Statut RB nezmiňuje
nejzávažnější trestní skutky:
vyvolání války a agresi – aby se
ochránili hlavní viníci za tragedii
Jugoslávie.(2) Charta OSN říká, že
OSN nesmí uzurpovat suverénní práva
států, ale statut ICTY zajišťuje
jeho nadřazenost nad národními
soudy. ICTY se stal prodlouženou
rukou amerických zájmů (van Boven,
holandský profesor mezinárodního
práva, 1996), je financován proti
původnímu statutu převážně z USA, ze
zdrojů mimo OSN (USA, finanční
žralok George Soros, Saudská
Arábie). A čl. 32 statutu ICTY říká:
„Výdaje mezinárodního tribunálu
budou zahrnuty do řádného rozpočtu
OSN, podle čl.17 Charty.. (3) Podle
mezinárodního práva (viz Norimberk)
jsou primární zločiny vyvolání
války, včetně secesionistické války,
agrese. Charta OSN (čl.2) zakazuje
vměšování do vnitřních záležitostí
druhých států, zakazuje hrozbu (a co
Rambouillet ?) i použití síly od
kteréhokoli státu proti jinému
státu. Vojenská intervence proti
kterémukoli státu je agrese a zločin
(agrese NATO proti Jugoslávii) bez
ospravedlnění. RB (statut ICTY)
záměrně vynechala základní
mezinárodní zločin: plánování,
podněcování, podpora a uskutečnění
agrese a ozbrojené secese, které
ohrožují mír – zřejmě aby ochránila
zahraniční viníky rozbití Jugoslávie
(Německo, USA, Britanie, Rakousko,
některé kruhy Vatikánu, NATO).(4)
Pod vlivem ICTY se vnitřní ozbrojený
konflikt (občanská válka) přeměnil
do mezinárodního. (5) Odehrál se
podvod při sběru informací o
válečných zločinech v někdejší
Jugoslávii. Profesor Sharif
Bassiouni, Egypťan, muslim,
informace sbíral, ale ve zprávě
téměř vynechal (1994) srbské
informace. Jeho zpráva hlavně viní
Srby z agrese, masakrů,
znásilňování, etnických čistek,
uvádí tisíce protisrbských vstupů,
aniž by vyhodnocovala jejich
hodnověrnost. (6) ICTY používá
hulvátské postupy při zatýkání, ničí
výbušninami majetek. Tribunál drží
bez zahájení soudu své oběti i 3-4
roky ve vězení Scheveningen. (7) V
práci ICTY je selektivní postup,
vybírá si zcela „podle svého“ ty,
které bude soudit, pro něho
presumpce neviny neplatí. Pokud se
přijde na lživá svědectví, pokračuje
v soudu, jako by se nic nestalo
(viz.soud se Srbem D. Tadićem). ICTY
vystupuje mnohem tvrději proti
Srbům, bez úlev, které povoloval
Chorvatům (viz generál Blaškić) i
Muslimům, chybí mu nestrannost – viz
propuštění předáka albánských
teroristů R.Haradinaje, což se
srbským vězňům nikdy nestalo, pokud
nebyli odesláni zemřít doma (viz
rakouskou zradou zatčený generál
Talić). Nikdo z právem nebo neprávem
pronásledovaných Srbů nemůže věřit
spravedlnosti ICTY.
Dříve uvedené mocné organizace
pokryteckých viníků za zánik
Jugoslávie zatím úspěšně překřičely
tu druhou, srbskou stranu, která se
má stát obětním beránkem. Neváhaly
vraždit své vlastní lidi (tři
výbuchy v Sarajevu), jen aby
obžalovaly srbskou stranu, mohly
vyhlásit nelidské víceleté sankce,
suspendovat Jugoslávii i Republiku
Srbskou ze Světové zdravotnické
organizace (WHO) s následnou smrtí
tisíců. Proto i bezprecedentní
jednostranné pronásledování generála
Mladiće a dr. Karadžiće, aby se
podvody a zločiny mocných mohly
svalit na jiné. Jisté zadostiučinění
pravdě je zpráva muslimského (!)
střediska (konec 2005), že celkový
počet obětí v BaH je 102 000 (i to
je strašné číslo), a ne
neprokázaných a Západem
vytrubovaných 250 000. Nutno však
znova opakovat, že nikdo nebyl bez
viny v tragických událostech v
Jugoslávii. Správnou definici
historie uvedl už Cicero :-„Historia
est testis temporum, lux veritatis,
vita memoriae, magistra vitae,
nuntia vetustatis“ (Historie je
svědkem času, světlem pravdy,
životem paměti, učitelkou života,
poslem dávných dob). To, co nám
nabízejí dnes koupená media a
politici bez morálky a bez znalostí
historie, je často pseudohistorie,
parodie pravdy. Je pokrytecké, když
uvedení mocní mluví bezostyšně o
lidských právech a o Helsinských
dohodách (1975), a při tom neváhali
v Jugoslávii tyto dohody o
nevměšování do vnitřních záležitostí
signatáře pošlapat. Dále si dovolili
udělat z vnitřních původců rozvratu
své země oběti. Předáci Slovinska i
Chorvatska pomlouvali JNA, udělali z
OBĚTI, Jugoslávie, za souhlasu
Západu, AGRESORA a z těch, kdo
chystali a provedli násilnou secesi,
udělali „OBĚŤ“ „unitaristického,
velkosrbského, bolševického
expanzionizmu“. JNA se stala pro ně
„okupační armádou“, i když značná
část velitelského kádru JNA byli
slovinští a chorvatští generálové,
admirálové. W.Zimmermann,
protisrbsky vystupující US
velvyslanec v Bělehradě, ale v
periodiku Foreign Affairs
(březen/duben 1995) napsal v článku
„Původy katastrofy“: „V protikladu
se všeobecným názorem to byli
Slovinci, kteří začali válku…Jejich
ctností byla demokracie, jejich
neřest sobeckost. Ve své snaze o
oddělení od Jugoslávie jednoduše
ignorovali 22 miliónů Jihoslovanů,
kteří nebyli Slovinci. Oni nesou
značnou odpovědnost za krveprolití,
které následovalo po jejich secesi…“
Podobná slova by bylo možné říci o
secesi Chorvatska.
Mezinárodní smlouvy, ústava země,
byly pro zahraniční strůjce tragedie
Jugoslávie cáry papíru. Za masivní
propagandu války, dodávky zbraní
secesionistům, za ničení při NATO
agresi, za nespravedlivé sankce
proti Jugoslávii, RS, nikdo je z
ICTY neobžaloval. V rámci rotujícího
prezidentství vnutilo Evropské
společenství Jugoslávii v polovině
r. 1991 za prezidenta nynějšího
prezidenta Chorvatska, Stjepana-Stipe
Mesiće, muže, který měl za cíl tuto
zemi zničit, který pošlapal
prezidentskou přísahu a vydal o tom
za necelý rok knihu „Jak jsme
rozbili Jugoslávii“. Tento „vnucený
prezident“ Jugoslávie byl paradoxně
i velitelem JNA, i když se v té
době už Chorvatsko odtrhlo od
Jugoslávie, zatím co jím a jeho
kolegy-rozbíječi země vedené
paravojenské i regulární jednotky
MUP a ZNG přepadaly garnizony JNA,
přerušovaly dodávky proudu i vody,
zabíjeli příslušníky JNA. Nutno
připomenout, že S. Mesić byl
5.12.1991 chorvatským parlamentem
odvolán z prezidentského postu
Jugoslávie (SFRJ), se zpětnou
platností (!) od 8.října. Při té
příležitosti prohlásil: „Děkuji
vám, že jste mi dali důvěru, abych
bojoval za chorvatské zájmy v
oblasti své kompetence. Domnívám se,
že jsem splnil své poslání –
Jugoslávie už neexistuje.“
Pokud by někdo chtěl generála
Mladiće a dr. Karadžiće pro něco
soudit, tak jen po soudu s těmi,
kteří vyvolali občansko-etnicko-náboženskou
válku v Jugoslávii.
Prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc.
Vydalo Křesťanskosociální hnutí
ve spolupráci s OR Klubu českého
pohraničí v Praze 10 jako svou 315.
publikaci určenou pro vnitřní
potřebu vlasteneckých
organizací.Publikace neprošla
autorskou ani jazykovou úpravou,
vydání druhé, Praha, leden 2010.
Webová stránka:
www.ceskenarodnilisty.cz |
