Křesťanská věrouka se často k prostým lidem šířila shora rozhodnutím panovníka, který svou vůli vnucoval všem svým poddaným, a tak není divu, že v době oslabení panovnické moci docházelo k povstáním, která většinou vedli pohanští kněží, žreci a volchvové. Tato povstání čili pohanské reakce však v sobě mnohdy skrývaly i politicko-mocenský boj a nespokojenost s centralizovanou formou vlády.

Karantánie byla pokřtěna kolem roku 750, ale hned v šedesátých letech osmého století došlo k první vzpouře. Pohanství bylo v této zemi politicky stále vlivné i počátkem devátého století.(*406) Kratší pohanská reakce pravděpodobně nastala i po pádu Velké Moravy (906-907), o čemž vypovídá kruhové kultovní místo z desátého století, které prozkoumal v Pohansku na Břeclavsku archeolog Bořivoj Dostál. Toto posvátné místo je analogické pohanským svatyním u východních Slovanů. Nacházelo se v blízkosti křesťanského kostela, ale pocházelo až z povelkomoravského období. Podobný význam snad měl také kruhový příkop odkrytý v Mikulčicích.(*407) K pohanskému povstání spojenému s vyhnáním knížete Bořivoje došlo již roku 883 v Čechách. Reakce pod vedením legendárního Strojmíra byla potlačena až s pomocí moravských bojovníků knížete Svatopluka.

Velké množství pohanských reakcí probíhalo zejména u polabských a pobaltských Slovanů. Po smrti císaře Otty II. propuklo mohutné povstání Luticů v Šlesvicku.(*408) Když roku 1066 povstali Obodrité, zahynul i kníže Gotšalk, který se pokoušel šířit křesťanství pokojnou cestou. Podle zprávy Adamovy každému křesťanskému knězi „rozsekli kůži na hlavě v podobě kříže, svázali mu ruce na zádech a bijíce jej, pronásledovali jej během tak dlouho, až duši vydechl.“(*409) V roce 1068 biskupu Janovi usekali Rataři ruce i nohy, tělo vyhodili na cestu a hlavu obětovali Radegostovi. Není divu, Slované z této oblasti hájili svou samostatnost proti expandujícím německy hovořícím zemím a Kristus byl pro ně bohem Němců, oproti jejich bohům slovanským. „Za Niklotovy vlády, když se lid navrátil k pohanství, byli pozůstalí křesťané zbavováni vnitřností a přibíjeni na kříž.“(*410) Roku 1147 byla proti knížeti Niklotovi z Meklenburska vyhlášena křížová výprava. Křižáci sice nezvítězili, nicméně přiměli Niklota i s jeho bratrem Přibyslavem přijmout křest.

Obrovské povstání zachvátilo v letech 1034-1039 Polsko po smrti Měška II. a vypuzení jeho syna Kazimíra. Tato pohanská reakce zaměřená proti vládnoucí elitě i církvi ohrozila samu existenci polského státu. Povstání se podařilo potlačit Kazimíru I. Obnoviteli (vládl v letech 1040-1058) jen s pomocí německých feudálů. Hnězdno a Poznaň byly zpustošeny natolik, že Poláci museli sídlo knížete přesunout do Krakova. Zajímavá situace nastala roku 1124 ve Štětíně (Pomořansko), kde místní obyvatelé nejprve pomáhali s nadšením rozebrat místní Triglavův chrám, ale hned po odjezdu biskupa Oty z Bamberka se pod vlivem svých kněží vrátili zpět k víře otců.(*411) Tehdy zde došlo k jasnému projevu dvojvěří a biskup Ota byl ve městě při své druhé misijní cestě z roku 1128 přijat nepřátelsky. Dvojvěří je doloženo i archeologickými nálezy z hrobů, ale i objevy jakýchsi křesťanských stavebních obětin z jiných oblastí.(*412) Církev však akceptovala i mnohá posvátná místa pohanů, kde vyrostly kostely a chrámy, obvykle pod patronací světce s obdobnou ochrannou mocí.

Významnou úlohu ve veřejném životě i po přijetí křesťanství hráli staroruští volchvové, kteří se zároveň stali hlavními odpůrci nové víry. Z tohoto důvodu proti nim často hovoří církevní zákazy, nařízení, poučení a zpovědní instrukce z jedenáctého až čtrnáctého století. Volchvové svým vlivem dokonce ohrožovali knížecí moc a mnohdy podněcovali k častým vzpourám, především v obdobích neúrody. Rok po přijetí křesťanství (989) propuklo ozbrojené povstání v Novgorodu s cílem zabránit boření starých svatyní. Během neúrody roku 1024 povstali suzdalští žrecové a při vzpouře roku 1068 v Kyjevě byl zabit novgorodský biskup Štěpán, který byl náhodou ve městě. Rostovský biskup přišel o život při povstání v okolí Rostova a Běloozersku a další nepokoje ustaly v Novgorodu roku 1074 až poté, co kníže Gleb vlastnoručne zabil volchva podněcujícího ke vzpouře.(*413) Je zajímavé, že právě toto nevydařené povstání zůstalo po generace uchováváno v paměti několika rodin volchvů tvořících jakýsi tajný spolek  („Krok vlka“). Tento spolek začal oficiálně znovu působit roku 1991. (*414) Kratší renesance pohanského kultu na Rusi nastala ještě ve druhé polovině dvanáctého století, ovšem jak již víme, na venkově se pohanství udrželo mnohem déle. O vlivu staroruských volchvů hovoří i rok 1227, kdy byli v Novgorodě čtyři z nich veřejně upáleni pro výstrahu obyvatelstvu. V okolí tohoto města jsou však volchvové připomínání i v šestnáctém století.

K revoltě došlo i na území Bulharska. Kníže Vladimír (vládl v letech 888-893), syn Borisův, využil nespokojenosti skupiny bojarů s centralizací vlády a začal pronásledovat bulharské křesťany. Jelikož návrat k pohanské víře prosazoval v tomto případě sám panovník, došlo téměř k občanské válce. Nepokoje utichly až poté, co byl kníže Vladimír s velkým počtem svých bojarů popraven vlastním otcem. V Bulharsku poté křesťanství zapustilo silné a trvalé kořeny, a tak namísto dalších pohanských bouří v zemi vznikla nejstarší z křesťanských herezí bogomilství.(*415) Příklady povstání ze všech koutů slovanského světa jen dokazují, že přechod od pohanství ke křesťanství nebyl jednoduchým a klidným procesem. Naopak, nikde nebyla nová víra přijímána s nadšením. Nakonec se církvi sice podařilo upevnit svou pozici natolik, že k podobným revoltám nedocházelo, nicméně pohanství zůstalo skrytě mezi lidem i nadále. Navíc, zájem o víru předků se znovu naplno projevil s příchodem osvícenství a obrození, tedy až stovky let poté, co utichly poslední pohanské bouře.

406 O této skutečnosti vypovídá příběh o muži jménem Ingo, který v Karantánii prosazoval křesťanství dosti svérázným způsobem právě ještě na počátku devátého století. „…Ingo, zřejmě spíše kněz než kníže. Zval na hostiny pohanské šlechtice a posadiv ke stolu jejich křesťanské otroky, jim samým vykázal jako pohanům místo na zemi. Stejnou historku později vyprávěl český legendista o Svatoplukovi, který tak měl ke křtu přimět českého knížete Bořivoje.“ Profantovi, N. a M.: c. d., s. 169.

407 Beranová, M.: c. d., s. 243.

408 „Vévoda Bernard krutě svou lakotou utiskuje lid vinulský, donutil jej vrátiti se k pohanství. Bezohlednost markrabí Dětřicha a vévody Bernarda donutila Slovany státi se odpadlíky. Knížata Mstivoj a Mečislav vedli odboj…Shromáždili vojsko…spálili všechny kostely a zbořili je až do základů, kněze a ostatní služebníky chrámové rozličnými způsoby usmrtivše, nenechali za Labem žádné stopy křesťanství, v německé moci zůstalo jen Holštýnsko.“ Situace se však opakovala i po smrti Bernardově: „Všichni tedy Slované, spiknuvše se vespolek, znova upadli v pohanství, zabivše ty, kteří ve víře vytrvali. Pevnost hammemburská byla do kořenů vyvrácena a ku posměchu Spasitele pohané také kříže rozsekali.“ Profantovi, N. a M.: c. d., s. 170.

409 Niederle, L.: c. d., s. 271.

410 Tamtéž.

411 „Biskup a jeho kněží, aby se lidé již neobávali starých bohů, začali po mši sekyrami ničit chrámy. Štětínští stáli a čekali na reakci svých bohů, sledovali, zda budou bohové svůj příbytek chránit či ne. Když viděli, že se bořitelům nic zlého nepřihodilo, řekli: ‘Jestliže ti, jejichž chrámy jsou ničeny, měli zázračnou moc, měli se bránit. Pokud neochrání sebe, nemohou si pomoci, jak by mohli ochraňovat nás či nám pomáhat? S těmito slovy se přidali k bořícím…, dělili si dřevo, nosíce jej domů, pekli z něj na ohni chleba…’ Jakmile však biskup Ota odjel,…’Znovu vztyčili chrámy a zbořili kostel, který předtím postavili. Nechtěli však zničit oltář Krista, kterého považovali za mocného. Proto vztyčili další oltář svým bohům a uctívali je rovnocenně – tedy nosili oběti jak Bohu, tak démonům.’“ (Profantovi, N. a M.: c. d., s. 220.)

412 Jmenovitě se jedná o železný klíč v kamenné schránce objevený v Živohošti pod prahem vstupu do jižní lodi baziliky. (Profantovi, N. a M.: c. d., s. 71.).

413 K tomuto incidentu došlo roku 1074 v severodvinské části novgorodského knížectví, kdy velekněz Miloslav Bogomil, tamní volchv, tvrdil, že je schopen před zraky všech přejít přes řeku Volchov. Na svou stranu získal téměr všechno obyvatelstvo, a tak za biskupem, proti němuž byla vzpoura namířena, stál pouze kníže Gleb. Ten ukončil revoltu úderem sekery do volchvovy hlavy. „…podle letopisu: ‘mluvil k lidem tváře se jako bůh i mnohé oklamal, bez mála celé město, neboť mluvil, že všecko ví, tupě víru křesťanskou, i řekl také: „Přejdu Volchov přede všemi!“ I bylo vzbouření v městě a všichni dávali mu víru i chtěli zabíti biskupa. Ale biskup vzal kříž, oblékl řízu a stanuv, řekl: „Kdo chce věriti volchvu, ať jde za ním, kdo chce (pravdě) věřiti, ať jde ke kříži. “ I rozdělili se na dvé: kníže Glěb s družinou šli a stanuli u biskupa, ale lidé všichni šli za volchvem. I bylo vzbouření veliké mezi nimi. Vida to kníže, odhodlal se k ráznému činu a zabil čaroděje toporem, načež se teprve zástupy rozešly.’ Z vypravování toho je zřejmě viděti, že massy lidu byly tehdy stále pohanské. Konečně ještě při r. 1091 připomíná letopis, že se také v Rostově objevil volchv – patrně s podobnými zámysly, – ale tam brzy zahynul.“ (Niederle, L.: c. d., s. 216-217.) Toto spiknutí neslo název Ñõîðîí åæ ñëîáåí , staroslověnsky „Jediná ochrana všech Slovanů“ Po jeho neúspěchu vznikl tajný spolek Øàç áîëê uvnitř kterého se z pokolení na pokolení předávala tato tradice nejprve ústně a později vepsána na destičkách nazvaných Ñáàðîæu ñêðuæàëu. Tento spolek byl veřejně obnoven roku 1991 devíti rody žreců z Černé Rusi -historického území v severozápadním Bělorusku na horním Němenu. Tři destičky z kůry obsahují nápisy: „Bůh je všechno, Co je dáno, to je dáno“ a konečně „Vše je Bůh“. Volchv Miloslav Bogomil byl podle slov představitelů zmíněného spolku vrchním žrecem staroslovanského boha Triglava – zde míněno jako vtělení všech bohů východních Slovanů od Peruna až k Mokoši. (Samsonov, A. V.:Ñëàáÿíñòâî . Moskva 2002.)

414 Samsonov, A. V.: Ñëàáÿíñòâî. Moskva 2002.

415 Beranová, M.: c. d., s. 243-244; Profantovi, N. a M.: c. d., s. 169-171; Váňa, Z.: c. d., s. 194 a Niederle, L.: c. d., s. 216-217 a 271-272.

Jedná se o výtah z Magisterské diplomové práce Jiřího Atweriho – SLOVANSKÉ POHANSTVÍ DNES  – Vlivy novopohanství na společnost i jednotlivce (Autorská práva jsou předpokládáme ošetřeny webem Bratrstvi.net, který článek publikoval)