Lži o Řecích

Když se podíváme do zákulisí protiřecké mediální kampaně, najdeme příběh unaveného lidu, který je z jedné strany držen pod krkem zkorumpovaným politickým systémem a z druhé dravými finančníky. Nezní vám to tak trochu povědomě?

Janis provozuje hospůdku na Krétě. Padesátiletý muž z Heraklionu s prošedivělými vlasy a mohutným vousem, jehož syn právě promoval na vysoké škole. „Radíme mladým lidem, aby odsud odešli,“ říká potichu. „Tady to pro ně už není.“ Protesty a stávky zmítají zemí, ale Janis nerad hovoří o ekonomice. Mám pocit, že je to jeho hrdost, která mu svazuje jazyk. Nakonec však nabídne svůj pohled: „Víme, že jsou to obyčejní lidé, ne ti bohatí a mocní, kteří za to zaplatí.“

Mem o líných Řecích

Řecko je zemí starověkých mýtů. Některé z nedávných mýtů však Řeky jako Janis ponižují, zvláště, když se na ně začnou cizinci ptát.

Řekové jsou líní. Nepracují. Jsou to rozmařilci, kteří ohrožují Evropu. Tyto karikatury se staly tak běžnými, že nedávná reklama v jedné slovenské televizi propagovala pivo tak, že vykreslila rozdíl mezi ctnostným Slovákem a břichatým Řekem vyvalujícím se na pláži.

Většina zahraničních návštěvníků zná Řeky z dovolené na pláži a návštěv všech těch magických starověkých zřícenin. Mohli byste snadno tvrdit, že všichni zde jen odpočívají. Není to pravda. Řečtí pracovníci, kterých je asi pět milionů, jsou druzí mezi zeměmi OECD v průměrném počtu odpracovaných hodin za rok, hned za Jižní Koreou. Řeci pracují 42 hodin týdně, zatímco pracovití Němci pouhých 36 hodin.

Průměrný řecký pracující vydělá něco málo přes 1 000 dolarů měsíčně. Zaměstnanci soukromého sektoru jsou nejvíce podhodnocení v celé EU. Ještě předtím, než byla přijata tvrdá úsporná opatření EU a MMF, byly Řekům v soukromé sféře sníženy jejich platy na úroveň roku 1984. A tento týden se očekává, že řecký parlament schválí opatření, která by měla přemístit 30 000 zaměstnanců veřejného sektoru do „pracovních záloh“ za plat snížený až o 40 procent.

Řekové odcházejí do důchodu o něco později, než je evropský průměr. A průměrná penze ve výši 990 USD je menší než irská, španělská, belgická a nizozemská. Třicet procent pracujících je zaměstnáno bez sociálního zabezpečení a ochrany, zatímco ve zbytku Evropy je v takto prekérní situaci pouhých 5 – 10 % pracovníků.

Tolik tedy k mýtu o přeplacených a líných Řecích.

Realita je prostá, ačkoli jen zřídka přiznávaná – snad s výjimkou Janise, který, zdá se, přesně ví, co se děje. „Pomoc“ Řecku je ve skutečnosti pomocí pro velké evropské banky. A kouřová clona nás má vést k tomu, abychom si mysleli, že za finanční krach může řecká lenost. Řeci jistě udělali některé věci špatně. Byla to však nebezpečná směs stupidních ekonomických teorií a v oblacích se vznášejícího finančnictví, poháněného zkorumpovanou vládou, která rozmetala ekonomiku na kusy. Pokud vám i tohle všechno připadá příšerně povědomé, jste na dobré stopě. Jsme svědky druhého kola Velkého globálního bankovního otřesu.

Malá kapitola z moderních dějin řeckého národního hospodářství

Ekonomiky jižní Evropy byly v novodobých dějinách zpravidla slabší než ty z její severní části. Tyto země byly industrializovány později a pouze nárazově, velcí vlastníci půdy je ovládali ještě ve 20. století. Ekonomický růst byl klopotný, poznamenaný velkými deficity, krvavými politickými konflikty a nestabilitou. Lze to pozorovat na dějinách Itálie, Španělska, ale dokonce v jisté míře i Francie, ale především Řecka. Řekové udatně bojovali ve 2. světové válce a jako smetanu na dortu to slízli v občanské válce v letech 1946 – 1949, v níž americká vojenská pomoc řecké vládní armádě umožnila porazit řeckou komunistickou stranu.

Vztahy mezi Spojenými státy a Evropou po 2. světové válce určila Trumanova doktrína a Marshallův plán. Vysokou prioritou byla ekonomická obnova Německa – projektovaná tak, aby na ní vydělaly americké nadnárodní společnosti, jako jsou IBM, Ford a General Motors. (Podívejte se se na fascinující přednášku ekonoma Josepha Haleviho zde.) Řecko v dobách studené války plnilo pro Spojené státy funkci strategické bariéry proti Sovětskému svazu, takže ty se rozhodly podpořit je ekonomickou a vojenskou pomocí, ze strachu, že by se mohlo stát další kostkou domina, kterou by mohli povalit komunisté.

Ožívající řecká levice zatím požadovala spravedlivé pracovní podmínky a lidská práva. Bylo na to odpovězeno brutálním útlakem, jak se dalo čekat. Armáda, podporovaná CIA, v roce 1967 svrhla vládu studenoválečnickým pravicovým vojenským pučem. Nová vláda, známá jako plukovnická junta, se zabývala především stupidními vojenskými dobrodružstvími, jako byl katastrofální pokus o anexi Kypru, který vedl k jejímu pádu v roce 1974. Řekové však i nadále udržovali nesmyslně velkou armádu a námořnictvo, podřízené Spojeným státům, jež měly za úkol udržet na uzdě Rusy. (A Turky ne? - pozn. překl.) S koncem studené války přestali být Rusové pro Spojené státy hrozbou, a tak byla finanční podpora Řecka ukončena.

V 80. a po většinu 90. let minulého století začala řecká ekonomika pokulhávat. Řekové museli platit velmi vysoké úrokové sazby, pokud si půjčili nějaké peníze. Vláda, která se utápěla v byrokracii, začala vést věci špatným směrem. Nebyly vymáhány daně. Objevily se bolavé třídní konflikty. Přetrvávala děsivě vysoká nezaměstnanost.

To, čemu se říkalo Maastrichtská smlouva, však v roce 1992 přineslo naději tím, že vneslo do hry nový náboj vytvořením eura. Myšlenka zavedení eura však bohužel byla tak trochu pohádkou, kterou prosazovaly evropské elity (s výjimkou britských). Jen někteří se pokoušeli dávat varování před tímto impozantním packalstvím. Nemohlo by být problémem to, že nemáme společný jazyk, kulturu a velkou centrální vládu? Paul Krugman upozorňuje, že mnozí z eurohujerů, kteří si přáli euro, se neštítili falšovat výsledky, aby jejich plány na zavedení eura vypadaly dobře. Pohádkáři zvítězili, euro bylo v roce 1999 oficiálně zavedeno. V roce 2000 vstoupilo do této hry i Řecko.

Jednou z těch zmiňovaných europohádek bylo, že pokud země přijme euro, nemůže zbankrotovat. Země by měly omezit své deficity. Každá země se může začít podobat Německu, kde jsou dluhy vysoce zajištěny. Hurá! S řeckými, irskými a španělskými dluhy se začalo obchodovat tak, jako kdyby to byly superbezpečné německé nebo francouzské dluhy. Země typu Řecka, které doposud byly považovány za riskantní investici, se staly „absolutně bezpečnými“. O inflaci se bude starat Evropská centrální banka (ECB), mysleli si. Nikdo nemůže zkrachovat. Řeci, kteří doposud byli nucení si půjčovat na vysoký úrok (v roce 1994 vystoupily úrokové sazby až na 18 procent), si najednou mohli půjčovat za nízkou sazbu. Konzervativní řecká vláda se vydala cestou bezstarostných dluhových orgií a domácí banky začaly bezhlavě půjčovat peníze. Velké evropské banky jim s potěšením půjčovaly peníze; některé z nich také pomohly Řecku skrýt důkazy o tom, že ne úplně všechno je v pořádku.

Mnohé z těchto velkých bank bezpochyby už přinejmenším od roku 2005 věděly, že Řekové nebudou schopni splácet. Co na tom? Banky totiž milují jednu věcičku, které se říká morální hazard – když víte, že vaše riskantní chování nebude potrestáno, protože za ně zaplatí někdo jiný. Přesně s tím počítali i ve věci Řecka, a proto také nechaly všechny ty potoky peněz proudit dál.

Řecká vláda si půjčila plné tankery peněz na Olympijské hry v roce 2004, jejichž náklady byly dvakrát tak velké, než bylo naplánováno. Bankovní kouzelníci z Goldman Sachs jim ochotně pomohli zakrýt dluhy – mluvíme o miliardách dolarů – pomocí takových chytrých finančních věciček jménem deriváty. Veřejnost neměla ani tušení o tom, co se děje. Všechny země z jihu eurozóny si i nadále ve velkém půjčovaly i utrácely, a chvíli to vypadalo, že i rychle rozvíjely. A pak to naráz skončilo.

Bůh větru

Hovno vletělo do větráku v roce 2008. Najednou se všichni rozhlédli okolo a řekli: „Kdo teď, do prdele, všechny tyhle dluhy zaplatí?“ Banky uviděly, že vyhodily oknem velké peníze. Podle všech evangelií neoliberální ekonomie se tohle přece nemůže stát. Jsou tady sice na jedné straně lidi a společnost, ale banky musí být zachráněny za každou cenu.

Když se v říjnu 2009 změnila řecká vláda, byly otevřeny účetní knihy a zjistilo se, že deficit je mnohem vyšší, než se očekávalo. Investoři se dali na útěk. Úrokové sazby vystřelily. V listopadu, pouhé tři měsíce před tím, než se Řecko stalo epicentrem evropské hospodářské krize, objevili se na athénské scéně opět wallstreetští kouzelníci a pokoušeli se nabídnout další obchody, které by nechaly dluhy zázračně zmizet. New York Times shrnul roli bank v této krizi:

„Stejně jako v americké hypotéční krizi a zhroucení AIG, i při rozběhu řeckého dluhu hrály hlavní roli finanční deriváty. Nástroje vyvinuté bankami Goldman Sachs, JP Morgan Chase a celou řadou dalších bank umožnily politikům maskovat další půjčky v Řecku, Itálii a možná i někde jinde. Banky v desítkách obchodů po celém kontinentu poskytly hotovost předem na vládní platby v budoucnu, a tím tyto závazky zmizely z účetních knih. Řecko, například, zobchodovalo právo na letištní poplatky a loterijní výnosy v několika dalších letech ... Některé z těch obchodů byly pojmenovány po postavách z řecké mytologie. Jeden z nich se například jmenoval Aeolos podle boha větru.“

Poháněn zlem, dosáhl finanční vítr sílu hurikánu, náhle bylo jasné, že by Řecko potřebovalo spoustu peněz na to, aby mohlo bankéřům vrátit peníze. Naskočili tedy do úsporného vlaku do stanice Nikam – a začali se honit za svým vlastním ocasem prostřednictvím drakonických úsporných opatření, jež pouze zvyšila jejich deficit, takže pak museli požádat EU o další peníze. Státní zaměstnanci byli vyhazováni z práce, aby se zaplatilo bankám. Důchody byly ořezány, aby se zaplatilo bankám. Přesto nebylo dost peněz na to, aby se zaplatilo bankám.

Pokud jste zemí, která má svoji vlastní měnu – jako Spojené státy – pak máte v takové situaci několik možností. Například můžete zvýšit peněžní zásobu, abyste zabránili deflaci, a devalvovat svoji měnu. Jakmile však Řecko přijalo euro, mohlo se s takovou možností rozloučit. Takže škrtali, a škrtali, a škrtali... a teď stejně bankrotují. Země se utápí v klesajících příjmech, rostoucích deficitech a klesá stále hloub. Je ve smrtící spirále Herberta Hoovera.

Členové EU zatím jen zmatkují. V červenci odsouhlasené příspěvky na euroval mají být v poměru ke stavu ekonomiky členských zemí, takže Německo má vysázet největší podíl. Moc se jim nelíbí ta představa, že to mají udělat proto, aby dostaly zaplaceno řecké a francouzské banky. Hele, nemyslíte si, že by vás vyšlo levněji, kdybyste sanovali své vlastní banky? Francouzi mají taky prdel v kalupu, protože po řeckých bankách jsou to právě ty jejich, které drží největší balík řeckých dluhů. Obávají se o své ratingy. Rozhodnutí o další nouzové pomoci bylo odloženo až na polovinu listopadu, takže každý bojuje sám za sebe, jak nejlépe umí.

Začíná být jasné, že ta žumpa plná sraček je příliš velká, takže Řeci se sami nemohou zachránit. Budou tedy muset zkrachovat. A pokud Řecko zbankrotuje, znamená to, že řecký dluh bude odepsán, možná až z jedné poloviny. Což znamená, že by Řekové dlužili jen polovinu peněz, kterou dnes dluží bankám. A protože tyto banky byly už tak v mizerném stavu, i přes všechny ty podvodné zátěžové testy, pravděpodobnost, že dojde k dominovému efektu a řetězovým bankrotům, roste.

Teď se zkouší myšlenka, že se kolem Řecka vybuduje val, takže pokud zkrachuje, budou všichni ostatní ochránění. Hodně štěstí.

A jen si počkáme, až se to samé bude dít v Portugalsku, Španělsku a možná i Itálii. Stručně řečeno, celý evropský kontinent je v deflaci a na pokraji zhroucení - kvůli velkým bankám.

Je to smutné, ale nemuselo se to stát. Tyto banky mohly být vyvlastněny, rekapitalizovány a jejich management vyhozen – tak, jak to udělal F. D. Roosevelt. Je pravdou, že v bankocentrickém a neoliberálním světě je to představitelné asi tak stejně, jako ryba jezdící na bicyklu. Protibankovních voličů je však mnohem více, než jich bylo na začátku finanční krize. A jsou jak na levici, tak na pravici.

Řecká krize je svým způsobem příležitostí, jak začít dělat věci správně. Nevypadá to však, že to tak bude. Vzhledem k tomu, že v EU pravděpodobně není dost peněz na záchranu, bude do toho asi muset vstoupit MMF. A hádejte, kdo je členem MMF? Spojené státy! Je to tak, bude se mlžit, budou se to snažit zakrýt, a nebude nikdo, kdo by řekl americkému daňovému poplatníkovi: „Připrav se na to, že nasypeš nějaké prachy bankám.“ Ale bude to pravděpodobně právě tohle, co nastane, ačkoli to právě teď ministr financí Geithner popírá.

Janis na mě zamával, když jsem se chystal prozkoumat minójské ruiny v Zakrosu na jihovýchodě Kréty. „Ty jsi z New Yorku!“ řekl mi. „Tam se protestuje proti Wall Streetu, že jo?“

Co je to? Byla jsem překvapena. Je pouze 23. září, a já jsem si neuvědomila, že evropský tisk informuje o těchhle protestech. „Jo, protestujou,“ řekla jsem mu. „Lidi už toho měli dost.“

Janis pokyvuje hlavou. „Ano,“ souhlasí. „Lidi všude už toho měli plný zuby.“

Outsider Media