Původ, sociální struktura a vnitřní obsah slovanského pohanství

Pokusíme se shrnout podstatu slovanského pohanství ze tří základních aspektů. Vývoj slovanských náboženských představ úzce souvisel s procesem jejich etnogeneze, neboť se odráží v jednotlivých vrstvách panteonu i kultu, které se postupně ukládaly na předpokládaný indoevropský základ. Docházelo k tomu jak vlastním vývojem, tak vlivem etnik a kultur, jež se na jejich etnogenezi podílely nebo s nimiž přicházeli Slované do styku. Celkem se vytvořily tři vrstvy, z nichž se v lokálně vymezeném prostoru vyvinula ještě čtvrtá.

Nejstarší vrstvu představuje společné baltoslovanské jádro, v němž se udržela i stará indoevropská tradice. Jde o obě hlavní božstva, uctívaná všemi Slovany – Peruna a Velesa, u nichž se projevují zřetelné jazykové i funkční balto-slovanské paralely. Tvoří jakousi prvotní polaritu, jejíž kořeny nalezneme již ve staro­indickém Rgvédu v podobě hromovládného lndry a démona Valy. Příznačné též je, že slovanské i baltské kmeny zachovaly ze všech evropských Indoevropanů nejdéle žárový ritus pohřbívání.

Druhou, velmi výraznou vrstvu vytvořil íránský komponent, a sice v obecné náboženské terminologii včetně pojmu boha, v kultu ohně a slunce, v náznacích dualismu i v postavách některých bohů, jako Svarog, Dažbog, Stribog, Mokoš, Chors a snad i Simargl. Íránská vrstva se projevuje tak silně, že nemohla být důsledkem pouhých vnějších vlivů, nýbrž delšího těsného soužití a přímé účasti na slovanské etnogenezi. Podílela se na ní část sarmatských kmenů, především Antů, kteří se slavizovali v 6. stol. Zdá se, že z íránského prostředí dostalo slovanské náboženství významný vývojový impuls.

Poměrně nejslaběji se projevila vrstva svědčící o kontaktech slovansko-germánských. Jde hlavně o funkční podobnosti a atributy hlavních božstev, především vládců hromu Thora a Peruna, s dubem jako posvátným stromem a s kladivem, popřípadě sekerou jako zbraní. Spřízněnost se projevuje i v protikladu válečného a hospodářského aspektu božstev – Ásové a Vanové u Germánů, Perun a Veles u Slovanů. Slovansko-germánské náboženské paralely mají původ nejspíš v rámci przeworské kultury, kdy v procesu etnogeneze žila obě etnika v určité symbióze. Méně připadají v úvahu Gótové, kteří již ve 4. stol. přijali křesťanství a odtáhli záhy potom z Ukrajiny pod tlakem Hunů na jihozápad. K vzájemnému ovlivňování docházelo pak v historické době ve východoslovanské oblasti ve stycích se skandinávskými pohanskými Varjagy.

Čtvrtá vrstva se vyvinula pouze v poslední baště slovanského pohanství, v oblasti polabsko-pobaltských Slovanů. Jejich božstva bychom mohli označit za novotvary, nové lokální formy bohů, které nemají v jiných slovanských krajích obdoby, s výjimkou retranského Svarožice, který je jediným pozůstatkem společného slovanského základu. Představují místní hypostaze, vtělení starých božstev, vesměs se sdruženými funkcemi, které symbolizuje i mno­hohlavost idolů. Výhradně v této oblasti se vyvinula společensky významná kněžská kasta s organizovaným kultem, s orákuly a chrámy, jež jsou samostatným vývojovým prvkem severozápadní­ho Slovanstva, pro který není nutno hledat cizí vzory. Náboženství polabsko-pobaltských Slovanů je prototypem vývojového stupně, jejž mohlo dosáhnout obecně slovanské pohanství, kdyby ostatní části Slovanů nepřijaly již v 9.-10. stol. křesťanství.

Na vztah náboženských představ k sociální struktuře staré slo­vanské společnosti jsme poukázali již v kapitole o metodice, v sou­vislosti s G. Dumézilovou teorií tripartice – trojčlennosti indo­evropského panteonu – a s pokusy některých badatelů (V. V. Ivanov, V. N. Toporov, A. Gieysztor) o její aplikaci na slovanské pohanství. Zdůraznili jsme zároveň obtíže, s nimiž se tyto pokusy o trojvrstvou klasifikaci slovanských bohů setkávají.

Klíčem k řešení tohoto problému je správné rozlišování funkcí jednotlivých bohů, pro něž máme většinou jen nepřímé náznaky. Konkrétnější jsou pouze dobové údaje o funkcích polabsko-po­baltských bohů, které vesměs prozrazují tendence ke spojování válečné, náboženské (věštecké) a hospodářské funkce. U některých bohů k tomu přistupuje i prvek suverenity – Svantovit, Svarožic­-Radegast a Triglav. Také u východoslovanských bohů můžeme pozorovat určité významové posuny: Perun, původně přírodní božstvo bouře a hromu, se stává v době expanze a výbojů bohem válečným a nakonec suverénním, neboť vláda se zakládala na síle zbraní; proto se stal na Rusi bohem knížete a jeho družiny. Je typické, že podobný vývoj prodělal i staroindický Indra. Také Veles měl původně širší význam – od sféry magie až k ochránci stád a hospodářství této funkční splývavosti slovanských bohů se zračí nevýrazná diferenciace časně slovanské společnosti, v níž se teprve od 9. stol. zřetelněji krystalizuje nobilita jako zárodek vládnoucí feudální vrstvy. Jejím potřebám pak lépe vyhovovala křesťanská ideologie s hierarchicky založenou církví.

Z toho, co je nám známo, je třeba zdůraznit na okraj Dumézilovy teorie tripartice, že u Slovanů se více nebo méně projevily jen dva aspekty původně přírodních božstev: válečný s elementem suvere­nity – typ Perun, a hospodářský s elementem magie – typ Veles. Odpovídají dvěma společenským vrstvám: vládnoucí, s knížetem a jeho družinou na špici, a hospodářsky produktivní většině ostatní­ho obyvatelstva. Jako u Germánů, kde se rovněž vykrystalizovaly jen dvě kategorie bohů, v nichž se zrcadlí jejich sociální diferencia­ce, nevyvinula se u Slovanů tripartice ve smyslu Dumézilově; nýbrž bipartice funkcí. Kněžská kasta, s níž by měla souviset třetí funkce božstev, vznikla jen u polabsko-pobaltských Slovanů, a jinde chybí. Nositeli kultu byli původně jen rodoví a kmenoví vůdci, popřípadě čarodějové, kteří hráli určitou společenskou roli hlavně na východě. Kategorie nižších přírodních božstev a démonů, která nenalézá v Dumézilově systému místa, protože nevykazuje žádné konkrétní sociální vazby, trvá přitom až do novodobého folklóru.

Tradiční náboženské představy Slovanů musíme však chápat i z hlediska jejich vnitřní hodnoty, projevu dobového postoje k ži­votu, vztahu ke světu a názoru na postavení člověka v něm, v nichž se zrcadlí úroveň poznání, životní moudrost, stupeň vědomí a du­chovní kultury.

Z toho, co se z této kultury zachovalo v transformaci dobových pramenů a folklórních přežitků, lze rekonstruovat vnitřní svět prvotních Slovanů jen v hrubých rysech a čisto pouze hypoteticky. Slované neměli svého Snorri Sturlusona jako severní Germáni, který zachytil písemně jejich po staletí kolující tradice a zachoval tak myšlenkové a citové bohatství germánské mytologie. Přesto se však můžeme právem domnívat, že nezůstávali pozadu za ostatními Indoevropany a že na stupni svého předstátního společenského vývoje rovněž vytvářeli obrazy mýtů, vyjadřujících jejich zážitek světa. Svědčí o tom jak fragmenty božské genealogie (Svarog­-Svarožic, snad i Perun-Perunic) a božských příběhů (noční jízdy Svantovitovy), tak archaické motivy ve folklórních pramenech, zejména kosmogonické a kosmologické. Odrážejí dualistický obraz světa, při jehož vzniku a trvání působí protikladné síly dobra a zla, věčný zápas principu světla a temnoty, a to jak v přírodě, tak v člo­věku samém.

V. V. Ivanov a V. N. Toporov ukázali, jak se ve slovanských eposech, pohádkách, zaklínadlech, rčeních a obřadech uplatňuje dualistický princip protikladu příznivého a nepříznivého, jakýsi systém binárních opozic, jímž je popisován svět jako výraz kladných a záporných funkcí: nebe-země, souš-moře, nahoře-dole, pravý-levý, mužský-ženský, oheň-voda, slunce-měsíc, den­-noc, bílý-černý, Dolja-Nedolja, Sreča-Nesreča atd. Kromě sporné dvojice Bělboh-Černoboh nenalezneme sice ve slovanském panteonu známky existence podobných personifikovaných opozic, zato však v nižší vrstvě démonolatrie a magie se projevují velmi výrazně v protikladech dobrých a zlých bytostí, bílé a černé magie.

Jak jsme již ukázali výše, mají tyto představy kořeny v íránském duchovním prostředí, s nímž byli Slované v těsném styku už během své etnogeneze a které plnilo patrně úlohu náboženského učitele, jak svědčí kromě jiného i centrální pojem boha.

Druhým příznačným rysem je prožívání přírody a vesmíru jako něčeho oživeného, bytostného, zabydleného množstvím bytostí, viditelných i neviditelných. Vědomí spjaté s přírodou vnímalo mnohost jejích jevů nikoli jako abstraktní síly a zákony, ale jak0 projev nesčetných bytostí, člověku příznivých i nepřátelských, s nimiž člověk mohl komunikovat a které mohl svými obřady a ma­gickými praktikami ovlivňovat. Pro cítění slovanského zemědělce nebyla země něčím mrtvým, nýbrž matkou-živitelkou, k níž přistupoval s úctou, modlil se k ní a přinášel jí oběti. K nebi vzhlížel jako k svému otci, který mu daruje světlo, teplo i vláhu pro pole. Slunce bylo pociťováno jako nebeské oko, zlatý vůz tažený bílými koňmi, okřídlená světelná bytost. Měsíc jako jeho mladší bratr, k němuž putují duše zemřelých. Zora-Venuše jako jejich sestra nebo milenka, dárkyně lásky, zdraví, úrody. Ostatní hvězdy jako děti slunce a měsíce, nebeská korespondence pozemské ho lidstva, vyvolávající v člověku pocity spřízněnosti. Ve vesmíru tak člověk nespatřoval prázdný prostor s mrtvými tělesy, v němž by se cítil cizím a opuštěným, ale nebeskou rodinu, k níž patři i on sám.

Zážitek mnohosti přírodních jevů a jejich bytostnosti se odráží též v polyteismu, který Slované sdíleli se všemi lndoevropany Pozoruhodné však je, že za touto mnohostí tušili spojující jednotu nejspíš v podobě henoteismu, tj. s představou hlavního boha jako vládce všech ostatních. Snad jím byl původně Svarog, božstvo nebe či nebeského ohně, se synem Svarožicem-Dažbogem. Od dob: slovanské expanze hrál však tuto úlohu bůh bouře a hromu později známý jako Perun a odpovídající staroindickému lndrovi řeckému Diovi a germánskému Thorovi. Hospodářský život a magické praktiky, s ním neodlučně spojené, ovládal jeho protipól Veles. Matku zemi představovala patrně Mokoš, podle indoevropských analogií můžeme předpokládat i nějaké blíženecké božstvo jehož existenci naznačuje archeologický nález z Fischerinselu u Neubrandenburgu. Ostatní bohové mají většinou jen lokální význam a byli prožíváni spíš jako genii loci, popřípadě jako místní hypostaze hlavních božstev.

Daleko rozsáhlejší oblast přírodního kultu Slovanů, oživujícího přírodní zákony a síly, tvořily početné bytosti nižšího řádu – duchové elementů, vegetační démoni, bytosti osudu, duchové domovů a lidští démoni. Jsou výrazem instinktivního, polosnového prožívání přírody a osudových sil, zasahujících do lidského života. Proto také nepodlehla tato nižší vrstva náboženských představ tlaku křesťanství a zachovala se až do nové doby, zatímco staří bohové zmizel ze scény a uvolnili místo křesťanské Trojici a svatým. Protože jde o obecný kulturní majetek lidstva, který dokumentuje starší stupeň vědomí a prožívání světa, je jeho srovnávací studium jedinečným zdrojem poznání vývoje lidské psychiky. Styk s tímto světem zprostředkovávala magie s nepřeberným množstvím praktik, usilu­jících o ovládnutí jeho sil v hospodářském životě společnost i v osobním životě jednotlivce.

Významnou složkou duchovního života Slovanu byly představy o posmrtném životě, bohatě doložené historicky, archeologicky i etnograficky. Obecně svědčí o víře v pokračování života po smrti, pouze v jiné formě, i když dosti podobné pozemskému životu s jeho denními potřebami – proto se dávala do hrobů potrava a milodary a duším zemřelých přinášely oběti.

Podobně jako u baltských Prusů, objevuje se i náznak představy o reinkarnaci, alespoň podle svědectví Thietmara z Merseburgu z počátku 11. stol. Duševní bytost člověka byla prožívána v rozma­nitých imaginacích, jež vyjadřují životní sílu – vztah k dechu ­i morální vlastnosti člověka. Podle charakteru pozemského života zůstává po smrti buď v blízkosti, nebo se spojuje s přírodními silami, nebo vystupuje do vesmíru, k měsíci, ke slunci a ke hvězdám. I tyto představy jsou obecně rozšířeny.

Výrazným předělem v názorech na posmrtný život byla změna pohřebního ritu, k níž docházelo od 8.-9. stol. Původní žárový ritus souvisí s představou o vyšší hodnotě netělesného bytí – ráje-, do něhož duše vstupuje po spálení těla, které ji připoutává k zemi. Přechod k pohřbívání nespálených těl, pod vlivem kočovných turkotatarských kmenů i působením křesťanství, naznačuje pozitiv­nější hodnocení tělesného a pozemského života. Teprve tehdy se objevuje také př’edstava o živém těle, o silnějším spojení duše s tělem i strach před mrtvým.

K vnitřnímu obsahu tradičního slovanského světového názoru patří i otázka jeho etické hodnoty. Odpověď není snadná, neboť ‘středo věcí kronikáři a legendisté, vesměs z řad církevního kléru, byli pochopitelně nepřátelsky zaujati a zdůrazňovali především stinné stránky, jako lidské oběti bohům, nevázanosti při obřadech, zatvrzelost v odmítání křesťanství apod. Na druhé straně však nemohli potlačit obdiv k některým dobrým morálním vlastnostem, jako pohostinství vůči cizincům, respekt ke zvykovému právu, úcta k rodičům, péče o staré, nemocné a chudé (na Rujaně např. nebyli žebráci), cudnost slovanských žen – s výjimkou některých výročních slavností a obřadů, při nichž docházelo ke kultické pohlavní promiskuitě v zájmu zajištění úrody, plodnosti domácích zvířat i lidí. Tato svědectví ukazují, že slovanské pohanství mělo také svou etiku, svůj nepsaný morální kodex, jehož zásady se objevily i v některých pozdějších právních normách, jako byl cyrilometodějský Zakon sudnyj ljudem, Ruská pravda Jaroslava Moudrého atd.

(Závěr z knihy Zdeňka Váni Svět slovanských bohů a démonů, vydala Panorama Praha roku 1990. autorská práva předpokládáme ošetřeny webem Bratrstvi.net)