|
Napsali o nás + reakce:
Po stopách zrodu
národního bolševismu
(iRevo)
Již při prvním veřejném ustavení
Národně bolševické strany Československa koncem roku 2006 se REVO
pustilo do kritiky tohoto směru, který je širší veřejnosti znám zejména
z okázalých a často násilných konfrontací vládní moci v Rusku. Předtím,
než přineseme kritiku programu a zásad Národně bolševické strany
Československa, bychom chtěli prezentovat náhled do historie vzniku a
prvních let existence tohoto směru, který by sloužil i jako určitý
teoretický úvod do problematiky ideologie národních bolševiků. Půjde tu
o postavy, jejichž osudy a činnost jsou obecně poměrně málo známé,
ačkoliv jejich intelektuální dědictví následně silně ovlivnilo tábor
tzv. Třetí pozice, z něhož čerpá i moderní neonacistické hnutí. Proto je
podle nás třeba kořenům národního bolševismu věnovat zvýšenou pozornost.
Ač by si mohl mladý antifašista myslet, že národní bolševismus je
fenoménem poslední doby, a že má svůj původ v začátku 90. let v Rusku,
kde vznikl jako unikátní a historicky bezprecedentní syntéza fašismu,
nacionalismu a stalinismu, není to tak docela pravda. Kořeny národního
bolševismu jsou dokonce starší než stalinismus sám a od zrození fašismu
v Itálii jej dělí sotva pár měsíců. A své domovské právo navíc nemá
národní bolševismus v Rusku ale v Německu.
Německé levičáctví – kolébka národních bolševiků
Za kolébku národního bolševismu
je totiž třeba považovat opoziční skupinu „levých komunistů“, která se
zformovala v roce 1919 uvnitř Německé komunistické strany/spartakovců (KPD/S).
Stalo se tak v době, kdy tato mladá strana právě přišla o své dva
nejskvělejší vůdce – Rosu Luxemburgovou a Karla Liebknechta, kteří byli
zavražděni na rozkaz sociálních demokratů v lednu 1919 pravicovými
polovojenskými oddíly. KPD/S se vytvářela v době poválečné krize, odporu
pracujících vůči vládě stávajících politických elit a mohutné vlny
masových revolučních bojů. Vítězství dělnické moci v Rusku a v březnu
1919 i v Maďarsku vedlo prakticky všechny vůdce revoluční dělnické
třídy, včetně bolševiků v Rusku, k domněnce, že v době několika měsíců
či dokonce týdnů dojde k celoevropské a možná i celosvětové
socialistické revoluci. Mnozí radikálové, zejména k obětem vždy
připravená mládež, však z této premisy nesprávně vyvozovali, že boj o
získání většiny dělnické třídy pomocí „nerevolučních“ metod, jako byla
práce v masových odborech (pod reformistickým vedením) nebo účast v
parlamentních volbách, je již uzavřenou, překonanou kapitolou, a na
pořadu dne jsou toliko přímé ozbrojené boje o uchopení politické moci.
Mnozí němečtí komunisté se v prvních měsících roku 1919 vrhali společně
s nezávislými socialisty nekoordinovaně a spontánně do městských
povstání a gerilových bojů proti represivnímu státnímu aparátu
buržoasie. K největším bojům došlo v Berlíně, Brémách a v celém Porúří,
avšak státní moci se podařilo všechna dělnická povstání a ustavené vlády
rad porazit. Jedním z důvodů bylo, že vůdci povstání i němečtí komunisté
jako celek nebyli schopni eliminovat vliv pravicové vládní sociální
demokracie na miliony dělníků, kteří v ní stále viděli „svoji stranu“
budovanou po desetiletí ve stínu a v útlaku prušácké státní moci.
Komunisté houfně opouštěli hlavní odbory vedené pravicovými vůdci, místo
aby v nich bojovali za získání reformisticky uvažujících dělníků na
svoji stranu.
Hlavní iniciativu v tomto směru sehrál levý radikál Fritz Wolffheim,
který před válkou působil v revolučních amerických odborech jako
redaktor jejich novin v San Franciscu. V roce 1913 se dostal zpět do
Německa a po válce zaujal vůdčí místo v hamburské organizaci KPD/S.
Spolu se svým blízkým spolupracovníkem Heinrichem Laufenbergem se
Wolffheim angažoval v čele menšinové opozice uvnitř KPD/S, která trvala
na anti-organizačním duchu v rámci hnutí, na důrazu bojovat za všech
okolností generálními stávkami a sabotáží výroby, na opozici k
parlamentarismu a na neúčasti ve volbách, na nutnosti vystupovat z
reformistických odborů a zakládat odbory výlučně komunistické a dokonce
i na potřebě úplně zrušit dělnickou stranu jakožto „buržoasní nástroj“ a
chopit se moci jedinou masovou akcí – povstáním revolučních odborů. Tato
radikální ale ve své podstatě sektářská taktika odrážející nevůli či
neschopnost zorganizovat miliony dělníků pod vedením komunistů a
dávající přednost pučismu „uvědomělé“ menšiny, byla stranou odmítnuta a
vůdci opozice byli na II. sjezdu KPD/S v Heidelberku a Mannheimu (říjen
1919) ze strany poněkud nešetrně vyloučeni. Další sjezd v únoru 1920 pak
vyloučil z KPD/S celé opoziční kraje včetně Hamburku. O této opozici v
komunistické straně a jejich vůdcích se kriticky vyjadřoval Lenin ve
svém známém díle Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu z června 1920.
Zatímco většina vyloučených členů „levých“ po rozchodu váhala se vznikem
nové strany a snažila se hledat cestičky k opětovnému smíření s
komunisty a Kominternou, Laufenberg a Wolffheim tehdy jako první hlásali
nutnost vzniku nové organizace. A právě v tuto chvíli vstupuje do dějin
národní bolševismus, který zformulovali tito dva radikální „levičáci“,
syndikalisté a bývalí protistraničtí komunisté. Stopy myšlenek, které
daly národnímu bolševismu vzniknout, lze datovat už do jejich dřívější
publicistické činnosti, která reflektovala porážku Německa ve světové
válce. Národní bolševismus by však nikdy nemohl být zformulován jako
ucelená ideologie, kdyby nebylo versailleské smlouvy a jejího
devastujícího dopadu na německou společnost.
Porážka revoluce a
versailleský mír
V polovině května 1919 byla v
Německu první revoluční vlna dělnické třídy proti kapitálu v zásadě
poražena. Neuspěla dělnická povstání v Berlíně, generální stávka v
Porúří a středním Německu ani Bavorská republika rad, kterou původně
vyhlásili nezávislí socialisté ve spojení s anarchisty, radikální
bohémou a různými dobrodruhy. V červnu sociální demokracie dokončila
obnovení buržoasního pořádku, k němuž patřilo i nalezení nového vztahu
poraženého Německa k vítězným imperialistickým státům. Ten se
kodifikoval versailleskou mírovou smlouvou, podepsanou 28. června 1919.
Ta představovala klasickou formu imperialistického diktátu útočícího na
národní práva Němců a podstatně oslabující moc německého kapitalismu.
Německo ztratilo 1/8 území, 1/12 obyvatel, více než 75% těžby železné
rudy, 1/3 těžby uhlí, 43,5% výroby litiny, 36% výroby oceli a 15%
osevních ploch obilovin. Sársko bylo dáno pod správu nově vzniklé
Společnosti národů a jeho uhelné doly připadly Francii. Vojska vítězných
států mohla 15 let okupovat německá území na levém břehu Rýna, zatímco
50 km široké pásmo na pravém břehu bylo demilitarizováno. Německo též
muselo platit vítězným mocnostem obrovské finanční náhrady.
Podmínky versailleského míru vzbudily obrovské rozhořčení mezi všemi
třídami, nicméně jejich hospodářský dopad byl nejhorší pro dělnickou
třídu. Buržoasie a její klíčový spojenec – sociální demokracie – dlouho
lavírovala a snažila se učinit podmínky míru méně tvrdými. Nakonec však
byla nucena tento diktát vítězných velmocí přijmout, protože se obávala
nového vojenského úderu Francie a Británie. Levičácká opozice v KPD/S
byla „zásadně“ proti přijetí versailleské smlouvy, neboť by podle jejího
názoru představovalo upevnění imperialismu a zradu revoluce. Wolffheim a
Laufenberg šli v tomto dále. V listopadu 1919 zveřejnili pod názvem
„Revoluční lidová válka nebo kontrarevoluční občanská válka“ první
manifest národního bolševismu. V něm mimořádně ostře odmítli
versailleskou smlouvu a buržoasii, která ji přijala, označili – ve shodě
s krajní pravicí – za zrádce národa. Podle jejich programu měla být moc
předána dělnické třídě, která by za určitých okolností mohla za sebou
sjednotit „celý národ“ – podobně jako se to v první fázi světové války
do určité míry dařilo po zradě sociálních demokratů buržoasii. Německá
dělnická třída měla podle národních bolševiků po svém vítězství zájem na
třídním smíru s německou buržoasií a na „revoluční“ válce proti Francii,
Británii a USA, na vyhnání okupantů z Porúří a zrušení „Versailleské
smlouvy deptající celý národ“. Součástí manifestu bylo i ostré odmítnutí
pacifistických tendencí a kapitulačních nálad.
Tuto platformu otevřeně odsoudil Lenin ve výše zmíněné brožuře Dětská
nemoc „levičáctví“ v komunismu. Vůči všem „levým“ (nejen národním
bolševikům) adresoval ohledně jejich taktické pozice k versailleskému
míru námitku: „Nestačí zřeknout se nehorázných nesmyslností nacionálního
bolševismu (Laufenberga a jiných), který za nynějšího stavu mezinárodní
proletářské revoluce dospěl až k bloku s německou buržoasií za účelem
války proti Dohodě. Je třeba pochopit, že od základu pochybná je
taktika, která nepřipouští možnost, že by sovětské Německo (kdyby snad
brzy vznikla německá sovětská republika) muselo na jistou dobu uznat
versailleský mír a podřídit se mu“. Lenin poukazoval na vynucený
kompromis sovětského Ruska s brest-litevským mírem z roku 1918, jehož
bylo dosaženo přes odpor ruských „levých komunistů“ (Bucharin, Osinský,
Bubnov aj.), a který, jak se ukázalo, umožnil přežití a následné
rozšíření revoluční dělnické moci. S Leninovou pozicí nicméně
nesouhlasili všichni vůdčí členové Kominterny. Bolševik Karel Radek
usiloval v roce 1920 o taktické spojenectví s národně-bolševickým
směrem, neboť jeho vítězství by podle něj pomohlo vytvořit silné
rusko-německé spojenectví proti „lupičům z Versailles“ a prolomit
nebezpečné kapitalistické obklíčení sovětského Ruska.
Platforma národního bolševismu nedosáhla ani mezi levicovými radikály
uznání a Wolffheim i Laufenberg, kteří do té doby platili za vůdce
vyloučené opozice, se dostali na její okraj. Když „levá opozice“ v dubnu
1920 založila novou stranu KAPD (Komunistische Arbaiter Partai
Deutschland – Komunistická dělnická strana Německa), Wolffheim ani
Laufenberg se zakládajícího sjezdu v Berlíně jako delegáti neúčastnili.
Do nově vzniklé strany „levých komunistů“ sice vstoupili, ale jejich
vliv v ní zůstal zcela izolován na organizaci v Hamburku. KAPD, tvořená
mnoha dělnickými militanty, zůstávala v kontaktu s Kominternou (její
vztahy s KPD/S, jak už to po rozkolech obvykle bývá, nebyly nejlepší),
která si v zásadě přála budoucí opětovné sloučení všech v jádru
revolučních sil německých komunistů. Jako předběžnou podmínku jednání s
KAPD si ovšem Kominterna kladla vyloučení
„maloměšťácko-nacionalistického směru Wolffheim-Laufenberg“. K tomu také
došlo již v srpnu 1920.
Národní bolševici kráčí doprava
Vyloučení národní bolševici po
odchodu z KAPD již nebyli schopni vytvořit svoji vlastní stranu nebo
organizované hnutí jakéhokoliv většího významu. Byli však aktivní
publicisticky. V dalším manifestu „Komunismus proti spartakismu“, razili
tezi, že národ se dostává do těžiště politiky německého a mezinárodního
proletariátu, že se stává nejdůležitější osou, kolem níž se odvíjí
perspektiva revoluce. Současně zesílili jejich útoky na Komunistickou
stranu Německa a její minulou anti-militaristickou politiku. Dřívější
výzvu komunistů z roku 1918, aby vojáci opouštěli frontu a nebojovali
proti svým dělnickým bratrům ve francouzských a anglických vojenských
uniformách, začali ve shodě s ultrapravicovou propagandou činnou již od
roku 1918 nazývat „ranou dýkou do zad“ vítězící německé armádě a
vlastizradou. Jednoho z předních vůdců KPD/S, Paula Leviho, označili za
Jidáše německé revoluce, zaprodance britské tajné služby a agenta
mezinárodního židovského kapitálu. Ačkoliv se národní bolševici snažili
působit pod jménem Komunistická liga, jejich cesta se ubírala po stále
pravicovějším, nacionalističtějším kurzu.
Národně bolševickou ideologii i jméno v této době kromě Wolffheima a
Laufenberga přijal i Ernst Niekisch, bývalý člen sociální demokracie a
účastník Bavorské republiky rad. Niekisch se stejně jako bývalí „leví“
posouval v reakci na porážky dělnických povstání a přijetí
versailleského míru ostře doprava, směrem k nacionalismu. Naprosto
odmítal poválečný režim německé Výmarské republiky – její buržoasní
podstatu, pacifismus, západní kulturní i zahraničně-politickou
orientaci, vazalství k „materialistické“ Francii a Británii ztělesněné
ve vynucených reparacích. Naopak byl stejně jako ostatní národní
bolševici fascinován možností sovětsko-německé spolupráce namířené proti
„dekadentní, zrádné, slabošské buržoasii Západu“. Spojenectví Německa a
SSSR považoval nejen za prospěšné (jak ostatně tehdy soudila i nemalá
část německé buržoasie a armády), ale za přirozené ba až osudové,
vycházející ze „spirituální podstaty Němců a Rusů“. Podle jeho vlastních
slov „…Tam, kde se německá krev mísí s krví slovanskou, existuje pravý
stát… Z plemene germánsko-slovanského vyrostlo na východě Prusko do své
velikosti“.
V této době národní bolševici začali razit heslo
„Sparta-Postupim-Moskva“, které spojovalo jejich historický řecký vzor,
německou říšskou tradici a „budoucnost“ stojící na mocném východním
státě s dynamicky se rozvíjejícím hospodářstvím. Zároveň se stále větším
uspokojením přihlíželi postupnému odklonu Stalinem ovládaného Sovětského
svazu od internacionalismu k budování soběstačně fungující (autarkické)
velmoci využívající „marxistická“ hnutí v zahraničí k prosazování svých
národních zájmů. Spolu s dalším národním bolševikem a fanatickým
opěvovatelem války, Ernstem Jungerem se Niekisch stal členem tzv.
ARPLANU – Společnosti pro studium ruské plánované ekonomiky, a v roce
1932 Sovětský svaz dokonce navštívil. Ze Stalinovy říše se vrátil plný
nadšení a inspirace. Ideální společnost nového, nacionálně-bolševického
Německa, jejíž obrazy posbírali v SSSR, pak národní bolševici načrtli v
Jungerově spise Der Arbeiter (Dělník) z roku 1932. Společnost totální
mobilizace, vedená dělníky a vojáky naplněnými militaristickou ideologií
– to byl sen národních bolševiků, který sdíleli s „levicovým“ křídlem
nacistů (kolem Otto Strassera) a mnohými konzervativními revolucionáři.
Společnost národně bolševického státu měla být svoji kulturou
protiburžoasní, s důrazem na silný stát, v hospodářství centrálně
plánovaná, anti-rovnostářská, agresivní navenek a dovnitř stmelená jako
smečka vlků sdružená kolem vůdce. Národní bolševici rovněž přejali
antisemitismus, byť v méně agresivní formě než NSDAP a některé
nacionalistické organizace. Wolffheim nakonec přešel přímo ke spolupráci
s „levicovými nacisty“, kteří se v té době již odštěpili od NSDAP.
Německou dělnickou třídu nazval „lidmi budoucnosti“, šířící němectví
celému lidstvu.
Thalmannova národní revoluce
Nezávisle na národních
bolševicích se některé jejich myšlenky dočkaly oživení i mezi německými
stalinisty. V roce 1931, v reakci na hospodářskou krizi a reparace,
které Německo mělo platit vítězným mocnostem až do roku 1988, flirtoval
vůdce Komunistické strany Německa, již zdegenerované do stalinismu,
Ernst Thalmann s myšlenkou a heslem národní revoluce. Ta odrážela vize
„národní revoluční války“ s níž Wolffheim a Laufenberg přišli v roce
1919. Dopad krize na všechny třídy a vykořisťování „německého lidu“
nadnárodním finančním kapitálem USA, Francie a Británie prý vytváří
podmínky pro sjednocený postup národa pod vedením dělníků. Dělníci měli
splnit úkol, který se nepodařil buržoasii – sjednotit Německo proti
versailleské smlouvě.
Toto heslo bylo podrobeno ostré kritice ze strany Trockého, který
napsal, že Thalmann zpívá sbor fašistovi Strasserovi. Místo toho, aby
komunisté jasně vysvětlovali svůj program dělnické revoluce, která by
řešila nejen problémy námezdně pracujících, ale i maloburžoasie,
rozpouštějí sami sebe do „lidu“ a „národa“ a říkají tak vlastně
pracujícím, že nemusí volit mezi dělnickým, revolučním řešením krize a
řešením nabízeným fašisty. Velmi příkrého odsouzení se (nejen) ze strany
Trockého dočkala i spolupráce stalinistů z KPD, nacistů z NSDAP a
krajních nacionalistů z DNVP při referendu o odvolání pruské sociálně
demokratické vlády v létě 1931. Tato spolupráce však vycházela z
celkových představ stalinistů v té době, že hlavní oporou buržoasie jsou
za všech okolností „sociálfašisté“ (termín používaný stalinisty do
poloviny 30. let jako označení pro sociální demokraty).
Národní bolševismus se šíří
Vítězství nacistů začátkem roku
1933 znamenalo začátek zániku národního bolševismu v Německu. Hitler
nenáviděl levicové nacisty kolem Strassera nejen kvůli jejich „zradě“ a
odmítnutí jeho vůdcovství, ale především kvůli hrozbě jejich ideologie
„druhé revoluce“ (sociální, namířené proti velkému kapitálu a reakčně
konzervativním elitám zděděným z dob císařství) pro buržoasii a vlivné
společenské skupiny, na které se orientoval. O fašistických
nenacistických hnutích působících v Německu zase pochyboval, neboť
narušovala jeho mocenskou hegemonii a v minulosti mnohokrát
zpochybňovala, že právě „plebejská“ NSDAP by si měla nárokovat místo
vůdcovských elit. Ernst Niekisch byl zatčen v roce 1937 a držen v
nacistických věznicích až do roku 1945, kdy z nich vyšel jako slepec. Po
válce se obrátil ke stalinismu a vyučoval sociologii na Humboldtově
univerzitě ve východním Berlíně. Fritz Wolffheim jako sympatizant
Strassera skončil v koncentračním táboře, kde zemřel v roce 1942. Syn
Ernsta Jungera skonal ve vojenském trestném táboře v Itálii.
Myšlenky národního bolševismu však nezemřely. Už ve dvacátých letech se
ujaly mezi částí ruského bělogvardějského exilu sdruženého kolem
Nikolaje Ustrjalova, bývalého nepřítele říjnové revoluce, antikomunisty
a člena buržoasní kadetské strany, který pozorováním dalšího vývoje
revoluční společnosti došel k závěru, že jedině bolševici mohou – byť
mimoděk – pozvednout velmocenskou prestiž Ruska na dřívější úroveň.
Podle Ustrjalova „Sovětský režim použije všech svých sil ke sjednocení
okrajových oblastí s centrem – ve jménu světové revoluce. Ruští
vlastenci budou bojovat za totéž – ve jménu velkého a jednotného Ruska.
Navzdory hlubokým ideologickým propastem tak cesta ke konečnému cíli
zůstává stejná“. Ustrjalov použil pro své hnutí, jehož první manifest
Změna principů (Smena vechi) vyšel v roce 1921 v Praze, z Německa
vypůjčený název národní bolševici. Od nepřítele dělnické revoluce se
Ustrajlov posunul (lze-li ovšem o posunu mluvit) k horlivému opěvování
Stalinova kurzu, v němž viděl naplňování svého předpokladu o postupném
zburžoasnění komunistického dělnického režimu v Sovětském svazu. Ke
stalinismu se upnul také bývalý protibolševický emigrant šlechtického
původu, spisovatel Alexej Tolstoj. Zatímco nacionální bolševici v
Německu mluvili o nutnosti spojit národ a posílit stát pod vedením
dělnické třídy, národní bolševici v Rusku šli k stejnému cíli z druhé
strany – očekávali oslabení dělnické moci a autentického dědictví
revoluce na úkor tendence budování centralizované silné říše ovládané
vlastními zákony expanze, což se již v druhé polovině 20. ale zejména ve
30. a 40. letech skutečně dělo.
Po druhé světové válce se některé myšlenky národních bolševiků, zejména
o německo-ruském resp. eurasijském spojenectví „idealistických a
vlasteneckých národů“ proti „materialistické, konzumní, dekadentní a
kosmopolitní Anglii a Americe“ znovu uchytily v Německu (např. v
neonacistické Socialistické říšské straně generálmajora wehrmachtu Otto
Ernsta Remera), ale také ve Francii a ve vcelku okrajových,
ultrapravicových protivládních kruzích kolem Francise Yockeyho ve
Spojených státech, které viděly menší nebezpečí ve Stalinově nacionálním
komunismu (zbaveném touhy po světové revoluci a zdůrazňujícím nikoliv
dělnickou revoluční ale ruskou, národně-velmocenskou tradici) než v
americkém finančním a kulturním hegemonismu. Vize národně bolševické
společnosti z Dělníka od Ernsta Jungera byla znovu zpopularizována
italským fašistickým/neonacistickým básníkem a filosofem posedlým snad
všemi formami mysticismu, Juliem Evolou. Mnoho myšlenek národních
bolševiků a strasserovců pevně zakotvilo v táboře tzv. „Třetí pozice“,
který se odmítal definovat jako levicový nebo pravicový a slovy odmítal
jak kapitalismus, tak komunismus. A právě odtud je potom také v roce
1992 vytáhli novodobí ruští národní bolševici vedení Edvardem Limonovem
a Alexandrem Duginem.
Hospodářská krize první poloviny 90. let dopadající s výjimkou hrstky
oligarchů a bývalých vysokých aparátčíků téměř na všechny, úpadek
velmocenského postavení Ruska a jeho vzrůstající závislost na
zahraničních kruzích, šířící se konspirační teorie, legendy (podobné
jako německá ultrapravicová legenda o „ráně dýkou do zad“) a masová
popularizace slátanin typu Protokoly sionských mudrců, široké
přesvědčení mas o zradě politických elit a neúspěchy revolučního řešení
fatální krize ruského stalinismu vytvořily půdu podobnou terénu, v němž
ve 20. letech němečtí národní bolševici spolu s konzervativními
revolucionáři a mnohotvarou fašistickou směskou snili o „záchraně
národa“ ze spárů západní dekadence.
Závěr
Národní bolševismus vstoupil na světlo světa jako reakce na neúspěch
německého dělnického hnutí chopit se politické moci v zemi a zároveň
jako reakce na specifický národní útlak Němců imperialistickým
versailleským diktátem. Porážkami zdemoralizovaní, bývalí „leví“
radikálové nedůvěřující straně a jejímu potenciálu shromažďovat postupně
síly a vést, organizovat a mobilizovat masové dělnické boje, se upjali k
myšlence, že revoluce může zvítězit jen skrze přenesení důrazu od třídy
na národ, spojený v jednu vůli v době svého „smrtelného ohrožení“
vnějšími silami. Po této cestě se postupně dostali k pravicovému
„socialistickému“ nacionalismu, militarismu, xenofobní mystice a
oslavováni silného státu. Jejich odpor k buržoasii byl především
kulturní. Podobně jako fašisté v ní neviděli až tak vykořisťovatele,
jehož funkce ve výrobě a nároky na zisk vytvářejí zdroj ekonomických
krizí, nezaměstnanosti a dalších negativních jevů. Spíše než její
vlastnickou a vykořisťovatelskou roli v kapitalismu ji vytýkali, že je
zbabělou, kosmopolitní, luxusem obklopenou vrstvou, která nesdílí s
národem jeho útrapy, neprolévala za něj svou krev v zákopech a místo
toho je schopna kvůli penězům svůj národ zradit (versailleská smlouva a
přijmutí reparací). Místo, aby ji vytýkali vyvolání světové války, ji
napadali právě kvůli její neochotě k naprostému obětování se válce,
kterou naopak zbožňovali. Národní bolševismus nenabízel skutečné
osvobození od kapitalismu – výroby pro zisk, represivní moci státu a
tradičních autorit, devastujících válek a rozdělení lidí podle
národnostních, rasových a jiných hranic. Místo toho hlásal, že úlohu
drába a hlídače odcizené práce, správce mohutného státu a jeho
represivních složek, obhájce zděděných utlačovatelských národních
tradic, původce válek a hlasatele rozdělení lidí podle jejich národnosti
či údajné spirituální podstaty má na místo buržoasie převzít samotná
dělnická třída. Jeho konflikty s vůdci revolučního dělnického hnutí
(Lenin, Trocký) a naopak postupné sbližování s „levým“ nacismem a
stalinismem nejsou proto ničím, co by nás mělo překvapit… pouze varovat.
Kritika kritiky
(Část první – ne naší vinou)
Je tomu přibližně půl roku, co se do naší mladé
strany donesla informace o tom, že trockistická skupinka iRevo
(odštěpená frakce od již tak marginální skupinky Revo, jenž funguje jako
mládežnická organizace další trockistické skupinky Socialistická
organizace pracujících) chystá „zdrcující“ kritiku naší strany a
ideologie. Tenkrát jsem se nabídl, že po vyjití této kritiky na ní
napíši reakci – času jsem měl v té době dost a nepředpokládal jsem, že
bych se musel v reakci na očekávaný článek nějak více rozepisovat, neb o
jeho kvalitě jsem měl vážné pochyby.
Nicméně vše dopadlo tak trochu jinak – po mnohých ujišťováních a
proklamacích o „brzkém“ vyjití článku jsme se jeho první části dočkali
až přednedávnem, a to v době kdy mám práce že nevím kam dřív skočit a
kvalita tohoto článku (či spíše části) je poněkud vyšší než jsem čekal,
tudíž reakce na něj bude muset být poněkud delší. Jednou jsem se však
úkolu vypracovat reakci zhostil tak není co řešit, pojďme tedy s chutí
na to.
Po stopách zrodu národního bolševismu
Jak jsem již výše naznačil, irevácký článek nesoucí název „Po stopách
zrodu národního bolševismu“ není ještě onou slibovanou „zdrcující“
kritikou naší strany a ideologie, ale, jak sami autoři uvádějí, jakýmsi
jejím historicko-teoretickým úvodem. Z tohoto důvodu se jedná o text
který (dá-li se to tak říci) je poněkud méně kontroverzí, neboť popisuje
historii vzniku národně bolševické ideologie a ač jednotlivá historická
fakta popisuje z pohledu trockistů, nemůže jejich podstatu překroutit.
Díky tomu se čtenář v tomto článku vskutku doví mnoho podstatných faktů
o reálné „prehistorii“ národního bolševismu. Nicméně, pomineme-li
všudypřítomný trockistický pohled na věc, se zde nachází dosti
podstatných zkreslení, desinformací a nepravd, které je nutné napravit.
Pojďme se na ně tudíž teď společně podívat dle jednotlivých částí
článku.
Část první: Německé
levičáctví – kolébka národních bolševiků
První část článku se zabývá popisem vývoje národně
bolševického hnutí ze směru tzv. levých komunistů. Je však ale také
potřeba doplnit, že ač to byli právě národní bolševici z řad bývalých
levých komunistů, kteří dali národnímu bolševismu první organizovanou
podobu, existoval taktéž vývojový proud národního bolševismu ze směru od
nacionalistických kruhů, který tento článek pomíjí.
V této části je popisován vznik platformy levého komunismu a její vývoj
v rámci Německa. Je zde taky popisován vývoj dvou národně bolševických
velikánů Heinricha Laufenberga a Friedricha Wolfheima od levicového
komunismu k národnímu bolševismu. Zde je potřeba opravit první dvě chyby
jichž se autoři článku dopustili. První chybou této části článku je
konstatování malosti frakce vedené oběma výše zmíněnými národně
bolševickými velikány. Toto konstatování je chybné, neboť levý komunisté
včele s Laufenbergem a Wolfheimem tvořili jedu z nejvýznamnějších frakcí
uvnitř KPD, které tou dobou bojovaly vzájemně o moc ve straně. Nakonec
to však byla frakce Spartakovců, která vyhrála a pozvyhazovala veškerou
levou opozici ze strany. Druhou chybou je tvrzení, že Laufenberg a
Wolfheim vedli frakci hlásající deorganizovanost hnutí pracujících. Zde
došlo u autorů článku zřejmě k nepochopení postojů této frakce, neboť ta
nehlásala deorganizaci jako takovou, ale boj proti buržoasnímu
parlamentarismu (a podílu komunistické strany na něm). Tento fakt je
jasně demonstrován propagací zakládání samostatných odborů a následným
založení disidentské KAPD.
Část druhá: Porážka
revoluce a Versailleský mír
Druhá část článku se zabývá Versailleským mírem a
jeho vlivem jak na vývoj v Německu, tak na vývoj národně bolševických
idejí. Je zde popisováno vydání prvního Laufenbergova a Wolfheimova
národně bolševického manifestu a jeho odmítnutí Leninem. Taktéž se zde
dočteme o dalším vývoji KAPD.
Při komentování této části bych se rád prvně zastavil u národními
bolševiky konstatované ochoty uzavřít třídní smír v případě války proti
mocnostem Dohody. Toto konstatování bylo zcela logické, neboť decimování
Německa mocnostmi Dohody bylo natolik razantní, že mělo-li se zlepšit
postavení a životní podmínky dělnické třídy, bylo v první řadě nezbytné
vypovědět Versailleský mír, což logicky znamenalo vypuknutí války. A
občanská válka kombinovaná s válkou proti mocnostem Dohody by byla
nevyhratelná. V tomto ohledu musím konstatovat velký alibismus Lenina,
který za ochotu ke třídnímu smíru v případě války „linčoval“ národní
bolševiky (na druhou stranu je to logické, neboť odmítání Versailleského
míru levými komunisty bylo shodné s jejich odmítáním Brestlitevského
míru, což přímo podráželo Leninovu politickou linii usilující o smír s
Německem) a přitom sám (jako vůdce SDDSR) během první revoluce v roce
1917 ochotně spolupracoval s dalšími buržoasními proticarskými stranami.
Zde je pro zajímavost dobré zmínit, že se v odmítání jakéhokoliv smíru s
kapitalistickými mocnostmi leví komunisté zcela shodovali s trockisty,
jejichž vůdce Trockij dokonce zapříčinil prvotní selhání mírového
vyjednávání mezi Ruskem a Německem a Rusko pak muselo plnit mnohem horší
mírové podmínky. Trockij a jeho klika byli tudíž kritizování Leninem
naprosto stejně jako levý komunisté. Ve vztahu k autory článku
vyzdvihované ochotě národních bolševiků ke smíru s buržoasií v případě
války je také zajímavé zmínit, že to byl Trockij, který v roce 1933
nařídil, aby trockisté hromadně vstupovali do buržoasních sociálních
demokracií a tam zakládali frakce.
Jak pak sami autoři píší, s Leninem v otázce kritiky národního
bolševismu nesouhlasili mnozí představitelé internacionály, kdy
například její pověřenec pro věc komunistické revoluce v Německu Karl
Radek (mimochodem popravený později za jeho trockistické přesvědčení a
činnost) přímo usiloval o spolupráci s německými národními bolševiky v
zájmu proletářské revoluce.
To co je v této části potřebné uvést na pravou míru jsou uváděné
informace o dalším vývoji v KAPD. Není pravda že by se Laufenberg a
Wolfheim neúčastnili zakládání KAPD a vstoupili do ní až později.
Naopak, oba byli zakládajícími členy a jejími aktivními organizátory.
Taktéž není pravda, že se neúčastnili zakládajícího kongresu strany.
Účastnili se obou (první byl zpochybněn vzhledem k nepřítomnosti
některých delegátů a tak se uskutečnil druhý berlínský). Na berlínském
sjezdu však byli oba zmiňovaní (a jejich frakce) přehlasováni ostatními
frakcemi a národně bolševická platforma byla ideově odmítnu, avšak oba
aktéři nebyli vyloučeni. Sami pak argumentačně útočili na zvolené
vedení, že má odvahu bojovat proti národně bolševické platformě, ale
nemá odvahu je vyloučit. To se nakonec stalo během dvou čistek vůči
národním bolševikům, které proběhly do konce roku 1921. Přes oficiální
odmítnutí své platformy však zůstali národní bolševici v KAPD aktivní až
do jejího konce v roce 1933.
Část třetí: Národní bolševici kráčí doprava
Třetí část článku se zabývá vývojem národního
bolševismu od okamžiku kdy Laufenberg a Wolfheim opustili řady KAPD až
do vítězství NSDAP v roce 1933.
Tato velice zhuštěná část vývoje národního bolševismu obsahuje několik
velkých dezinformací. Asi ta nejvýznamnější z nich tvrdí, že po odchodu
národně bolševických vůdců z KAPD nedokázali národní bolševici zformovat
žádné významnější hnutí. Pravdou je ale přesný opak. Právě v této době
se národní bolševismus stává masovým hnutím velikého množství rozličných
skupin a organizací a především hnutím intelektuální elity Německa, z
jejichž řad vzešla nová generace národně bolševických vůdců, z nichž
nejznámější osobností byl Ernst Niekische.
Další velkou dezinformací je tvrzení, že národní bolševici přejali
antisemitismus. Národní bolševismus vždy byl, je a bude protirasistická
ideologie, což je přímo zakotveno v jejich doktrínách. Do řad svých
velkých osobností může národní bolševismus počítat množství příslušníků
různých ras a etnik. To samé samozřejmě platí i pro německý národní
bolševismus. Je sice nepopiratelnou pravdou, že někteří představitelé
německého národního bolševismu byli antisemité (je však důležité si
uvědomit, že v meziválečném období byl antisemitismus natolik rozšířenou
záležitostí, že antisemité byli i mnohé osobnosti z řad komunistů a
anarchistů), avšak jejich osobní přesvědčení nikdy neproniklo do národně
bolševické ideologie jako takové.
Jinými menšími dezinformacemi uvedenými v této části článku je tvrzení o
antirovnostářské podstatě národního bolševismu a o kolaboraci Wolffheima
s odtrženým levicovým křídlem NSDAP. Vskutku netuším kde autoři vzali že
Sociálně-revoluční nacionalisté (organizace se kterou Wolffheim
spolupracoval) byli odtrženým křídlem NSDAP. To byl tzv. Černý front.
Část čtvrtá: Thalmannova národní revoluce
Čtvrtá část článku se zabývá vývojem německého národního bolševismu ve
vztahu k Ernstu Thalmannovi.
V této části se však autoři zabývají více jak národním bolševismem
trockistickou kritikou politiky „stalinistů“ v Německu krátce před
dobytím moci nacisty. Zde bych jen zmínil že i zde mají trockisté sami
máslo na hlavě, neboť to byli oni, kteří systematicky, na rozkaz
Trockého, rozbíjeli jednotné protifašistické fronty komunistů a všech
protifašistických stran, které na rozkaz komunistické internacionály
zakládali komunisté po celém světě.
Pátá čtvrtá: Národní bolševismus se šíří
Pátá část článku se zabývá historií národního
bolševismu od pádu nacistického režimu až po dnes.
Problém však je v tom, že se obsah této části míjí s jejím prvotním
tématem. Namísto toho, aby autoři popisovali další vývoj naší ideologie,
zabývají se tím, kdo si co, kdy a kde z našich idejí vypůjčil. Zcela tak
pomíjí například organizaci Mladá Evropa, Jana Thiriarta, komunitaristy
a další klíčové osobnosti, organizace a vývojové zvraty jenž formovaly
naše hnutí a ideologii.
Šestá část: Závěr
Šestá část tohoto článku shrnuje postoj pisatelů k
našemu hnutí a nemá tak cenu jí nějak zvláště komentovat. Snad jen
zmíním to, že autoři zde hodnotí naší ideologii na základě její podoby
(a to samé platí i o našem hnutí) z období mezi dvěma světovými válkami.
Zcela tak ignorují její další zásadní vývoj který vytvářel její dnešní
podobu.
Na závěr nezbývá než dodat, že se již těšíme na další pokračování tohoto
článku, tentokrát již o naší straně. Nemůžeme se dočkat co nového se o
ní dozvíme.
K.
Nový |
