Hranice mezi literaturou a realitou neexistuje

Rozhovor s Irinou Guljarenkovou

Živíte se v Moskvě jako tlumočnice. Jaký mají lidé přijíždějící ze Západu přehled o tom, co se v Rusku děje?

 
Velmi slabý, a to i u lidí, kteří přijíždějí z bývalých komunistických zemí, včetně České republiky. Dost často od nich slyším takový názor, že zatímco Jelcin chlastal, Putin zavedl pořádek, Rusko vzkvétá a všichni mají Putina rádi. Jako kdyby lidé neměli vůbec zkušenost s tím, jak může být vše zmanipulováno, včetně masové podpory proputinovského Jednotného Ruska.

Jak v tomto ohledu vypadaly poslední volby v Rusku?
 

V prosinci roku 2007 byly parlamentní volby a pak v březnu loňského roky byly volby prezidentské. Jak se mezi posledními a předposledními volbami měnil volební zákon, vytvářely se nové strany. Jednotné Rusko vzniklo spojením několika stran, které neměly žádný společný program, za to jeden cíl – vládnout. Je to něco v podstatě jako bývalá KSSS. KSSS měla kdysi své výbory v budovách obvodních úřadů, dnes tam má své výbory Jednotné Rusko a rozdíl je akorát ten, že za komunistů měla stranická buňka na budově stejně velkou ceduli, jako místní správa, zatímco Jednotné Rusko má dnes tu ceduli větší. Potom vzniklo Spravedlivé Rusko, které v sobě zahrnulo několik menších socialistických stran a považují se za socialisty. Ti byli do parlamentu vpuštěni. Potom se do parlamentu dostala Žirinovského Liberálně demokratická strana, kterou spousta lidí volila z recese. Jediná opravdová opozice v parlamentu jsou dnes komunisti, což je paradox.

Nepočítáme-li komunisty, jsou to všechno provládní strany. Jak dopadla opozice?
 

Svaz pravicových sil a liberální Jablko nejenže nedostaly sebemenší prostor v televizi nebo jiných celostátních médiích, ale podle kontrolních stanovišť, které měla opozice u volebních místností, mělo být procento hlasů odevzdaných opozici mnohem vyšší, než uváděly oficiální výsledky. U prezidentských voleb pak nebyli opoziční kandidáti vůbec do volebního klání připuštěni. Každá parlamentní strana může navrhnout svého kandidáta. Medveděva spolu navrhovaly Jednotné Rusko a Spravedlivé Rusko, svého kandidáta měli komunisti. Vedle toho existuje možnost navrhnout kandidáta tak, že se sejde 500 lidí, oznámí to předem Ústřední volební komisi, která vše na místě ověří, zaregistruje jimi navrženého kandidáta, který pak musí sehnat dva miliony podpisů. Tímto způsobem byl navrhnut Kasparov. Jeho stoupenci si pronajali kino Mir v centru Moskvy a oznámili to Ústřední volební komisi. Těsně před akcí jim ale z „provozních důvodů“ pronájem kina zrušili. Pak byl kandidát, kterého jsem chtěla volit já, Vladimir Bukovskij, známý disident, který není narozdíl od Kasparova mistr světa. Kdysi ho vyhostili ze SSSR – jestli si pamatuji, vyměnili ho za chilského komunistu Luise Corvalána, z čehož pak vznikla píseň: Kdyby se našla taková kurva, která by šla vyměnit za Brežněva. Bylo dohodnuto, že volební schůze se bude konat v koncertní hale v Ostankinu a kdyby to nevyšlo, tak v Sacharovově centru, což je místo, které to samozřejmě neodmítne. V Ostankinu samozřejmě den před konáním schůze zase praskla kanalizace, tak se pomocí esemesek lidé svolali do Sacharovova centra. Přišlo tam asi osm set lidí a Bukovskij byl zaregistrován. Nakonec z toho ale taky nic nebylo. Aby člověk mohl být volen za presidenta, musí podle ústavy žít na území Ruska deset let – oni si to ale upravili na posledních deset let před volbami, což Bukovskij nesplňoval. Ovšem sám Putin před prvním zvolením presidentem nežil deset let v Rusku. To se ale vysvětlovalo tak, že byl venku pracovně.

Plnil vlastenecké úkoly jako agent KGB.
 

Ano. Potom vytáhli ještě další věc, že prý Bukovskij nesprávně udal své příjmy. Bukovskij, který jako biolog učí na universitě v Británii, vydal několik knih i o lidských právech, u kterých se vzdal honoráře. Oni ale tvrdili, že to měl stejně doložit potvrzením od nakladatelů a odmítli Bukovského zaregistrovat. Jediným z opozičních kandidátů, komu se podařilo zaregistrovat se, byl Kasjanov. Tak jsem dala hlas jemu, i když nebyl tak sympatickej jako Bukovskij. Když pak Kasjanov sehnal dva miliony podpisů, odchytili nějaké signatáře a donutili je říct, že jejich podpisy byly zfalšované. Takže ho také vyloučili z voleb.

Jak vypadaly samotné volby?
 

Čím dál od Moskvy, tím to bylo horší. Třeba v Ingušsku získalo Jednotné Rusko „98 %“ hlasů. Když šéfredaktor místních internetových stránek poukázal na to, že lidí, kteří nešli vůbec volit, bylo několikanásobně víc než 2 %, tak ho zabili. Zastřelili ho policajti přímo ve služebním autě a pak řekli, že to byla nehoda. Volby v regionech byly otřesné. Jsou regiony, kde se dá zmanipulovat úplně všechno. Když se pak lidé chtěli v Moskvě sejít, aby protestovali proti volebním manipulacím, demonstrace byla zakázána a rozehnali nás. Na Rudém náměstí zato byly velkolepé oslavy vítězství organizované putinovci, na které se sjela putinovská mládež z celého Ruska.

Co je putinovská mládež zač?
 

Západní média o ní referují často zcela bezelstně, v duchu putinovské propagandy, jako o nějakých mladých stranických nadšencích. Ale je třeba si uvědomit, že většina těch mladých pochází z chudých poměrů a že tohle je pro ně často jediná možnost, jak vidět Moskvu. Zamávají na demonstraci a pak se jdou bavit. Vedení některých vysokých škol přímo nutilo studenty, aby se zúčastnili. Veškerý svobodný tisk je dnes už jen na internetu, ale dostupný a levný internet je jen ve velkých městech, takže venkov je cele pod státní propagandou.

Co Limonov a jeho národní bolševici?
 

Ten se mi strašně líbí a neustále se kvůli němu hádám s lidmi, kteří jsou mí kamarádi. Samozřejmě, názory Limonova sdílet nemůžu, i když jim v podstatě moc nerozumím. Nacionální bolševici to zní příšerně, už každé slovo zvlášť. Hájí ale občanská práva a dělají hodně proti Putinovi, což je nyní důležitější, než že proklamují obnovu Sovětského svazu, čemuž vůbec nerozumím. Vzniklo to jako takový umělecký projev, a když se rozvinuli v politickou sílu, tak už pak na tom trvali. Možná jsem to trochu pochopila z rozhovoru s Limonovem, který jsi s ním udělal. Nevím ovšem, kde je u Limonova hranice, kde končí sranda, nebo umělecký projev, a kde je to vážně myšleno.

Podle mne to neví ani sám Limonov.
 

Ano, souhlasím, ale je to moc dobrý spisovatel, já ho ráda čtu. A ty jeho děcka jsou tak upřímný a bojovný.

Navzdory svému názvu, fašisti nebo rasisti to nejsou.
 

Nejsou, v žádném případě. Z jejich strany nejde absolutně o žádné násilí. Kdyby tomu tak bylo, tak by se s nimi Kasparov nikdy nedal dohromady. Oni ten svůj nacionalismus pojímají tak, že každý občan Ruska je Rus, nehledě na to, zda-li to je Tatar nebo Čečenec. Berou to občansky. Pokud bychom chtěli mluvit o fašismu, v tom násilném, xenofobním smyslu, který se obrací proti cizákům atd., tak bychom museli spíš zmínit proputinovské síly. V Lužkovově Moskvě jsou Tádžikové etc. úplně vykořisťovaní a nemají vůbec žádná práva. Kdykoli se něco stane, tak putinovská média zcela neomaleně zdůrazňují původ a postavení pachatele, ázerbájdžánský gastarbeiter apod.

Dokáže tak různorodá opozice vůbec najít společnou řeč?
 

Když nedávno zavraždili Stanislava Markelova, advokáta Anny Politkovské, a s ním novinářku Anastásii Baburovou, tak to jsou věci, které se týkají úplně všech. Ať jde o Jiné Rusko, což je koalice, kam patří Sjednocená občanská fronta Kasparova i národní bolševici Limonova a protiválečné matky, nebo o antifašisty – ta zavražděná novinářka byla hodně aktivní v antifašistickém hnutí. Ale jinak máte pravdu, že opozice je strašně nejednotná. O tom mluvil i Václav Havel, před rokem, když ho pozvali do Sacharovova centra – apeloval na všechny, aby táhli za jeden provaz, jinak nic nezmůžou.

Antifašisti, to jsou anarchisti?
 

Ano, ale je jich mnoho druhů. To je také příznačné, že ti, kdo řídí Moskvu, Lužkov atd., dělají rovnítko mezi neonacisty a antifašisty – to je podle mě také takový fašizující postoj.

To je stejné i v Česku – o náckách a antifašistech, kteří se jim chtějí postavit, se běžně píše jako o dvou rovnocenných partách násilníků, kteří si jen vyřizují věci mezi sebou. Přitom antifašisté na žádné menšiny etc. neútočí.
 

No jasně. Noviny Izvestija, které byly sice vždy provládní, ale držely se celkem zpátky, napsaly třeba takovou hroznou věc, že Baburová měla s Markelovem poměr a že je zastřelil její žárlivý milenec. Ta vražda měla přitom jasnou spojitost s případy korupce, o které se ten advokát zajímal. U Moskvy v Chimkách, směrem na letiště, místní vedení spolu s developery vykácely lesy, které dávaly vzduch celému okolí. Šéfredaktor místních novin se proti tomu postavil, oni mu vyhrožovali, podali na něj trestní oznámení, pak ho zmlátili neznámí pachatelé tak, že je dodnes v komatu, a Markelov ho hájil. Jestli se z komatu někdy probere, tak ho budou dále stíhat, ale který advokát ho bude chtít hájit?

Co bude dál?
 

Když pořádáme akce proti odvodům na vojnu, což děláme vždycky na jaře a na podzim, přijedou zahraniční novináři a ptají se: Vy opravdu věříte, že něčeho dosáhnete? Tak možná že nevěřím, ale doufám. Jsou věci, kde se člověk prostě musí snažit.

Nemá Limonov nakonec pravdu, není to všechno literatura?
 

Myslím si, že ta hranice mezi literaturou a reálným životem v podstatě neexistuje, když člověk cítí, že ty protesty jsou v podstatě k ničemu a přitom má potřebu se nějak vyjádřit. Jsem extrovert a veřejně se vyjádřit potřebuju, protože jinak mám pocit, že mně vybuchne mozek. Tak kde je potom život a kde literatura? Racionálně ti řeknu, že to je k ničemu, ale literatura je potřebná k životu, poněvadž jinak to člověk nevydrží.

Babylon 8/XVIII, červen 2009