Časopis Slavonie přináší rozhovor se zajímavou osobností zajímavých názorů - Janem „Radegastem“ Ševčíkem, studentem Masarykovy univerzity v Brně.

Tvé „slovanské jméno“ Radegast naznačuje, jaké hodnoty tě oslovují. Proč sis vzal právě toto jméno a jaký je tvůj vztah k duchovnímu slovanství?

Radegast není mé jméno. Radegast je bůh domu, pohostinosti, úrody i války, kterého vzývám. Nezavrhl bych jméno, které mi při narození dali rodiče jen proto, že se to stává módní. Přijde mi směšné, jak dnes mnozí Slované zavrhují svá neslovanská jména a přijímají slovanská, snažíce se tak znásobit svoje Slovanství. Při vší té horlivosti v návratech si neuvědomují, že společně se jménem zavrhují celý svůj dosavadní život i odkaz svých rodičů, svého rodu. Každý kdo má dítě mi potvrdí, že volba jména není procesem jednoduchým a samovolným. Je voleno s vnitřní hloubkou i logikou, provází jej rodičovská láska a touha dát dítěti do života to nejlepší. Rodné jméno tak má svou jedinečnou hodnotu. Není něčím, co by se dalo jen tak lehce odvrhnout pokaždé, když zavelí rozmar.

Radegast je mým přízviskem. Od nepaměti naši mužové a ženy přijímali za svá přízviska jména velkých předků, hrdinů, bohů. Ta jim dodávala sílu a váhu. Naplňovala je velikostí a slávou jejich dávných nositelů. Zároveň tato svatá jména zavazovala. Ten, kdo je přijal, musel následovat odkaz jejich původce, uctívat jej, nepošpinit jeho čest. A tak jsem i já přijal za své přízvisko jméno boha, jehož odkaz žiji, neboť to není pouhým jménem, ale také životní cestou, filosofií, morálkou i věděním.

Radegast je má víra. To však neznamená, že si budu z naší historie vybírat co se mi hodí a pln romantických představ běhat po lese, na rtech slova, názvy a místa, jejichž obsah dávno odvál čas. To v co věřím, to co hlásám, a to čím žiji, to je úcta k rodu, předkům a jejich světům. Jen pokud můj život bude velký duchem a slavný činy, pokud bude silný vůlí a nezkrotný povahou, tehdy snažení generací mých předků mělo smysl. Tehdy se stanu Slovanem.

Oslovují tě také nějakým způsobem obecně indoevropské souvislosti?

Nepatřím mezi ty, kteří zasvětili svůj život snaze obsáhnout celou rodinu synů a dcer pravlasti. To není úkol pro jeden lidský život, ani pro život generace. Je důležité hledat své kořeny, čerpat z nich sílu a identitu. Je potřeba poznat vlastní velikost a nalézt dochované střípky vědění. Ale ti co pro životy pradědů nevidí životy svých otců nechápou, že když budou zapomenuty ty, nebude již nikdo, kdo by sebe mohl jednou zvát synem či dcerou Thule. Zvíře vnukem bohů není.

Vím, že se delší dobu věnuješ otázce komunitního života. Jaký je podle tvého názoru význam komunity a venkova pro dnešní společnost?

Nezabývám se ani tak otázkou komunitního života jako otázkou lidské svobody. Ta v globální masové a centralizované společnosti zákonitě mizí. Individuum se v zástupu rozpouští. Člověk je nucen žít podle nespočtu zákonů, pravidel a norem. Utápí se v daňových přiznáních, formulářích, byrokracii… Instinkty jsou zkroceny, život standardizován. A proč? Protože to tak chtěla nějaká vláda, federace, aliance, unie? A to je kdo? Lidé které jsme v životě neviděli zvolení či dosazení jinými, které v životě neuvidíte. Tací však nad námi nemají žádná práva a my jim nejsme ničím povinováni. Nikdo, komu jsme právo soudit nás sami nedali, jej nemá. My jsme majiteli svých životů, nikdo jiný. Všechny ty zákony a vyhlášky mají jen takovou váhu, kterou jim sami dáváme.

Dokud však bude společnost řízena z center, dokud se budeme v bezejmenných zástupech měnit z lidí na statistiky, do té doby bude pár samozvanců vnucovat lidem svou představu o tom, v co mají věřit, jak se chovat, co dělat, jak žít. Lidstvo se změní na šedé stádo ovcí, bez vůle, bez identity, bez jedinečnosti. Masa je smrt lidství. Komuna je život.

Od nepaměti se lidé sdružovali do tlup, družin, občin – komunit. Do skupin, kde společně jako rodina žili, společně se radovali i trpěli, společně si pomáhali, společně se zajišťovali, společně rozhodovali o svém osudu. Tak nám velí příroda, to je naše strategie přežití. Když však byly komunity rozbity a z lidstva se stala masa, divočina proti které jsme komunou bojovali, byla nahrazena lidskou divočinou. V mase je člověk sám, je položkou, je ovládaný, stává se zvířetem. V komunitě je v rodině, je osobností, sám řídí svůj život, stává se člověkem. V mase si člověk nevybere podle jakých pravidel a s kým bude žít. V komunitě člověk sám utváří zákony kterými se řídí, a žije s těmi, se kterými žít chce. V mase člověk není pánem svého života, někdo jiný se o něj stará. V komuně člověk vlastní svůj život, přebírá za něj odpovědnost. Šedost je v anonymitě, různorodost je v identitě.

Venkov je pro komunitu soběstačností. A soběstačnost, to je nezávislost. Naše zem živila naše předky po tisíciletí. Je zde úrodná půda a lesy s dostatkem zvěře. Řeky plné ryb a pastviny zelenající se trávou. Dost jídla pro naše krky a vody pro naše džbány. Dost dřeva pro naše krby a hlíny pro naše cihly. Vše co potřebujeme pro život. A život je takový, jaký si jej uděláme. Jeho kvalita se neodvíjí od ukojenosti naší pohodlnosti. Nepotřebujeme dovážet jídlo přes půl světa, ani chodit v oblečení ušitém dětskými otroky. Pohodlnost je jménem slabosti. Matka země, která nás porodila, nás i nakrmí, ošatí, zahřeje a dá nám domov. Za to chce jen úctu, pot a mozoly. Je na nás, zda to přijmeme. Krev je půdou a půda je krví.

Co si myslíš o squaterství?

Žít život odpovídající kvalitou naší práci a píli – to je našim svatým právem. Máme právo brát si ze společnosti tolik, kolik jí dáváme. A není-li nám to umožněno, není to naše společnost. Její pravidla pro nás neplatí. Je jen zákon života. Nemáš co jíst? Najez se! Nemáš co pít? Napij se! Nemáš co na sebe? Obleč se! Nemáš kde bydlet? Bydli! …i kdyby to znamenalo násilí.

Každou zimu, když teploty spadnou hluboko pod nulu, žasnu, jak zlomení a instinktů zbavení jsou lidé, kteří skončili na ulici. Každou minutu jim hrozí že umrznou, jde jim o to nejcennější – o život. Nepoužijí však násilí, aby si vynutili přístřeší. Nepřepadnou prvního trochu bohatě vypadajícího člověka, aby získali peníze na nocleh. Spoléhají na pár hader, odpadků a chlast. Tehdy se musím ptát, co ještě zbylo z lidství, když rezignovanost převýšila už i pud sebezáchovy?!

Každé jaro, když nastává čas milování, žasnu, kolik mladých lidí musí zalézat do křoví, nebo vymýšlet úskoky, aby se měli kde oddávat vášni. Vlastní střechu nad hlavou nemají. A tak, místo aby se začínali rvát se životem, bouřili se a hledali vlastní místo pod sluncem, bydlí nadále se svými rodinami, omezováni tak na své divokosti, nuceni krotit instinkty a tužby. Ochranná křídla domova musí mladý člověk opustit včas, jinak se o sebe postarat nenaučí a v životě neobstojí. Takto je lámáno mládí národa.

Každý rok žasnu, když sleduji, jak v tomto století televizního blahobytu a značkového nadbytku nemají lidé kde bydlet. Lidé poctiví, lidé pracovití. Všude okolo je nespočet prázdných domů a bytů. A další se neustále staví. Jenže s jedněmi se spekuluje, s jinými ručí a další mají majitelé jen tak do počtu. Nikoho nezajímá, že nemá kde bydlet mladá rodina. Nikoho nezajímá, že člověk, který se celý život dřel, nemá kde strávit svoje stáří. Nikoho nezajímají lidské osudy. Tady jde o zisk. Člověk není člověkem, ale položkou. A ta má význam jen tehdy, pokud je krytá penězi, vlivem, nebo kontakty. V opačném případě se jednoduše škrtne. Není-li však člověk považován za člověka a společnost neodměňuje píli a věrnost, kterou ji dává, není to jeho společnost. Není vázán jejími zákony. Může si vzít, co potřebuje.

Squating vychází z tohoto přirozeného práva. Jeho smrtelnou chybou však je manželství s městem. Většina prázdných domů a bytů vhodných k obsazení je ve městech. Města ale jsou oporou tohoto světa – sídlí zde policie, armáda, úřady a byrokracie. Jsou politickými a ekonomickými centry pro široké okolí. Svou organizací a masovostí umožňují efektivní kontrolu nad svými obyvateli a jejich roztřídění podle společenského postavení. Proto je představa, že se v nich může dlouhodobě udržet něco tak buřičského jako je squat, je dosti naivní. Všude ve světě, kde se squaterské hnutí drží (zákonné squaty v Holandsku, fašistické squaty v Itálii atd.), je to jen kvůli lidem na radnicích či ve státní správě, kteří s tímto hnutím sympatizují, nebo mu alespoň z populistických důvodů ustupují. A to je vždy jen dočasnou záležitostí. Když ochranná ruka zmizí, je konec jen otázkou času.

Jak se liší „pravicový“ a „levicový“ squat?

Pravice. Levice. To jsou je prázdná slova. Jen štvou člověka proti člověku. Jinou hodnotu nemají. Nic nepopisují. Nic neznamenají. Jsou jen ti, kteří dnešní dobu ponížení a malosti hájí a ti, co za svou svobodu a předky bojují. Pro svojí vzájemnou nenávist pak nějaké škatulky nepotřebují.

Rozdíl na který se ptáš je věcí čistě filosofickou, v dualitě pro Itálii a nanejvýš Francii platnou, ke všemu značně nestálou. Na jedné straně stojí představa svobody, svobody bez odpovědnosti. Na straně druhé idea národní svépomocí, zoufale závislé na chlebodárství pronárodní stranické byrokracie. Obojí je chybou, obojí je praxí. Jedni tak úzkostlivě střeží squaty před jakýmkoliv náznakem autority, až ze své vlastní komunity dělají hodinový hotel s mrtvým recepčním. Druzí žijí pořádkem, „Žádné děvky, drogy a jen náš národ!“ říkají, v řádu svojí oporu a smysl vidí, však v samém organizování na soběstačnost zapomínají, smysl squatu pomíjí, na prs i náruč spřízněných stran spoléhají. Když ty pozbudou, života dalšího nejsou schopni.

Jak se taková komunita buduje?

Komunita se nebuduje, komunita se žije. Kdo si myslí, že stačí získat půdu, postavit stavení, do něj se nastěhovat a v něm společně žít, je naivní. Komunita je o lidech, ne o věcech. Člověk neschopný života v občině komunu nezaloží, i kdyby byl všeho dostatek a kam ukrýt se dalo. A takový um, ten si nekoupíš, s ním se nenarodíš. Ten se musíš naučit.

Od mala nás učí, že se prosadíme, jen když jiní selžou. Učí nás, že od druhých máme čekat jen to nejhorší. Učí nás žít s jedním okem pořád za zády. Uzavíráme se tak do sebe, těžce vztahy navazujeme, jiné oslovit neumíme, co pravé přátelství je, nevíme. Denně míjíme zástupy lidí, za rod svůj je však nepovažujeme, vztah národa necítíme, za cizí je pokládáme. Prázdnotu svou pak na internetu ubíjíme, do falešného světa utíkáme, v kobkách svých bytů se tak ještě více izolujeme.

Proto než začneš na komunu pomýšlet, uč se jak s druhými mluvit, nažívat, dělit se, domlouvat, spory soudit, ústupky činit, krví družbu tvrdit, jak na sněmu z vůle v právo tvořit. Až to umět budeš a za svůj život odpovědnost přijmeš, tehdy komunitu založit připravený jsi. Připravený ji žít.

Co je podle tvého názoru její základní hodnotou?

Lidé dnes žijí jako hospodářská zvířata. Hlavní hodnotou je pohodlí. V práci se moc nenadřít, mít plné břicho, kupní sílu, zábavu při níž se nemusí přemýšlet a hlavně žádnou odpovědnost – tu ať mají moudří diktátoři demokratury. Svoboda je tak prodávána za jistoty. Divokost za stereotyp. Člověk degeneruje.

Náš druh potřebuje nepohodlí, potřebuje se rvát se životem a bojovat o své místo v plánu zrození. Řešení problémů rozvíjí naší mysl. Oběti tepou naše charaktery. Proto války plodí věky rozkvětu a tvorby. Proto se z bídy a žalu rodí pokolení velkých a silných. Z nelehkých časů vzešly pyramidy i rozbití atomu. Za nelehkých časů jsme vystoupali do vesmíru a sestoupili na dno oceánů. Jestli máme zůstat lidmi, musíme se bouřit, musíme bojovat, musíme myslet.

Proto se dnes lidstvo postupně dělí na dvě nové rasy – rasu nadlidí a rasu podlidí. Podlidé, to jsme my – většina. Život trávíme prací na své pány a čekáním na zbytky ve vyhřátém chlévě. Nic víc nás nezajímá, nic víc od života neočekáváme. Myšlení bolí, odpovědnost nutí k nepříjemné aktivitě. Jaký to rozdíl oproti těm, kteří nám vládnou. Oni sází na fyzický a mentální rozvoj. Mají vlastní systém vzdělávání a škol. Studují empirické i zakázané vědy. Učí se filosofii i duchovním cvičením. Mají přístup k nejnovějším objevům, technologiím, i nejmodernější zdravotní péči. Žijí si odděleně ve svých čtvrtích a střediscích. Pečlivě si hlídají čistotu své krve. Mění se tak na novou rasu vládců-nadlidí. My žijeme malost přítomnosti, oni eugenikou budoucnosti.

Avšak kde je nemoc, tam je i lék. Naši předci měnili svět. A to je pocit bohů. Pocit mimo prostor i čas, který nás hnal vždy výš a dál. Svět však mění pán, ne jeho pes. Ten kdo ovládá svůj život je vůlí, ten kdo ne je nástrojem. Když nás zkrotili haldami zákonů a norem, o kontrolu nad životem jsme přišli. Stali jsme se dobře živenými otroky. Domovem nám je sametem polstrovaná klec. Klec z jistot, klec z pohodlí, klec z osamělosti, klec z majetku, klec ze zábavy. Bachař s obuškem je až ten poslední. A zde je konec i začátek naši lidskosti. Pochopení, že všechny klece jsou jen uvnitř nás – rozežranost není štěstí, množství není kvalitou, příkaz není závazek, samota není sílou, obušek není právem. Jediným právem je život. Jedinou mírou jsou pot a mozoly. Jedinou jistotou je rod. Jediným majetkem je svoboda. To jsou zákony komuny. To je její hodnota. To je síla, která mění svět.

Navštívil jsi někdy takovou komunitu?

Komuna je pospolitost. Je jí stejně nová komuna budována podle ideí a cílů, stejně jako naše tradiční obec. Komun podle ideje je u nás pomálu. Několik roztroušených statků motivovaných ekologicky či nábožensky, navzájem nespolupracujících, od sebe izolovaných. Tradičních obcí lze v zapadlých koutech naší vlasti najít víc. Obcí, v nichž těžký život lid stmelil, nouze uzavřela pevná přátelství. Generace za generací žily pospolu – navzájem si stavěly domy, vychovávaly děti, pracovaly, radovaly se i truchlily. Většinu těchto míst odvál čas. Mladí odešli do měst a míst, kde je život lehčí. Staří v zemi spí. Některé se vývojem staly vesnicemi, v nichž se život příliš neliší od toho z měst. Pár si však přeci jen zachovalo svůj charakter, charakter komunity.

Navštívil jsem u nás komunitu ideovou i tradiční. Byl jsem na statcích mladých lidí, chtějících se navrátit k přírodě a venkovu. Byl jsem v obcích, kde dosud lidé žijí jako rodina. Zažil jsem nadšení překonávající nepřipravenost a zažil jsem stáří, zoufale se držící starého života a tradic. Jedny však ničí naivita, druhé čas. Obojí je ale cenná zkušenost. Zkušenost, že jen nadšení nestačí a člověk se musí schopnostem pro život v komunitě učit. Zkušenost, že jsou ještě pořád tradice a zázemí, na něž se dá navazovat. Po staletích urbanizace, rozbíjení vazeb a rodů, po ničení tradičního života a identity, mají cenu zlata.

O komunách se dá přečíst mnoho děl, studovat mnoho příkladů, ale hodnotu má jen to co prožiješ. Zkušenost přenositelná není.

Jak vznikl fenomén tzv. „nového národa“?

Není potřeba se ptát jak, nebo proč. Jména, popsané listy ani příklady nemají žádnou váhu. Tu má jen kruh života. Vše co se narodí, co roste, žije, musí jednou najít svůj konec. Zemře, aby uvolnilo místo novému životu. Smrt není ničím zlým. Co je unavené, zlomené, v rozkladu, odvádí na věčný odpočinek. Co je silné, přímé, bující přivádí na svět. To platí pro lidi, stejně jako pro jejich díla. Morana je mocná a krásná. Ctěme ji.

Každý národ má dva rozměry – má svoji duši a má svoje tělo. Duše, to jsou generace předků až k samému počátku. Vše co znali, co uměli, v co věřili, čím strádali, z čeho se radovali, v co doufali, to zůstalo uchováno v jedinečné kultuře, jazyku a mentalitě. Tělo, to jsou lidé, kteří tuto kulturu přijímají za svou, tímto jazykem mluví, tuto mentalitu žijí. Stávají se tak bratry. Společně nesou odkaz věků. Jsou jejich součástí.

Duše, ta je věčná. Nezmizí, nezemře. Vždy byla a vždy bude. Jen občas usne v moři zapomnění. Tělo je však smrtelné. V jednu chvíli je plné sil, roste, mění svět a za pár okamžiků slábne, uvadá, ze světa odchází. Takový je život a taková je smrt. Přijde den, kdy lidé zapomenou na odkaz svých předků. Z identity se stane trhací kalendář cizích zájmů. Největšími vlastenci budou nazýváni paraziti, spekulanti a uzurpátoři. Národ bude na konci své cesty. Tehdy nemá cenu obnovovat co je neobnovitelné, prodlužovat agonii. Je třeba se rozloučit, ukončit trápení, shromáždit nejlepší z jeho synů a dcer a začít od začátku. Dát duši nové tělo. Kruh života pokračuje.

Jaký je rozdíl mezi západním (italským, britským) a východním (ruským) přístupem k problematice komunitního života?

Východ, západ, sever, jih. Kontinent, země, světadíl. Nic z toho není podstatné. S člověkem všude naložili stejně. A stejně se musí i začít. Jediné co podle území komuny dělí je stav venkova. Tam kde je pospolitost obce ještě silná, kde venkovan není jen obyvatel, ale také rolník, tam komunity mohou stavět na staletých kořenech. Živý venkov dává komuně vyšší úroveň života i zázemí. Rychlý nástup však často v počtu rozpouští ideu. Tam kde byly vazby obce přetrhány, rolník zemřel a soběstačnost neexistuje, musí být venkov znovu osídlen. Komunity začínají nanovo, jsou v pozici průkopníků. Přesvědčení u nich převyšuje zkušenost a přirozenost.

Děkuji za rozhovor, názory a zajímavé postřehy.

otázky pokládal ~Mars, Slavonie

ZPĚT