Sofia v kožichu

Perennialismus ruské duše

1.

„…a nad propastnou tůní byla tma.“ Známá biblická zpráva o stvoření dává tomuto aktu vyniknout jakožto oddělení světla a temnoty. Tímto rozdělením světla a tmy, „byl večer a bylo jitro…“, počíná čas, kosmický řád, který nese ve svém srdci zárodek lidství. Sama temnota nám ale kupodivu rozsvícením božské žárovky nezaniká. Je stále v pozadí, rozděluje den a lidský život; a jako má černá moc proměnit bílé plátno v šachovnici vhodnou ke hře královské, jako má černá moc naplnit bílý svitek slovy Tóry, tak dává temnota zazářit v lidském nitru i oné jiskérce Božství.

2.

Estetika stínu se chtě nechtě dere do popředí, zahledíme-li se na Matku Rus. Tato nepřehlédnutelná část glóbusu je vždy něčím jiná, zvláštní a mrazivě přitažlivá. Dovede člověka očarovat i rozčarovat. Národ pohanský a zároveň křesťanský, národ anarchie i samoděržaví, národ stovek herezí i přísné orthodoxie, národ tichého mnišství i ocelových armád, národ jurodstva i opričniny, národ Chomjakova i Něčajeva, Bakunina i Fjodorova, Tkačeva i Tolstého, Berďajeva i Trockého, Nikolaje Romanova i Nikolaje Lenina, jako uroboros požírající sama sebe hledí vždy na Západ jakoby z jiného břehu reality s toužebným pohledem zpoza vztyčeného prostředníku.

3.

Toto propojení vzájemně si odporujících extrémů, neuvěřitelným dojmem působící contradictio in adjecto je přímo jádrem vlastní ruské identity. Na jedné straně moc, touha dominovat, na straně druhé nihilismus. Hésychastická askeze a expanzivní politika. Tradicionalismus a revoluce. Tvorba a destrukce. Subjekt a kolektiv. Emancipace a represe. Krev horká, až mrazí… Při bližším pohledu se ale přece nejedná o pouhou dialektiku, což by západní člověk ještě chápal a i sympatizovat by s tím snad mohl. Protiklady nezápasí, nesměšují se, nedochází k syntéze. Teze a antiteze v ruské duši mysticky slaví hieros gamos. Ale jakékoli zprostředkování chybí. Je to mince, jež má obě strany na líci. Představa pro nás nepochopitelná, až odpudivá. Navíc dovolíme-li, aby se jen letmo dotkla povrchu naší duše, až do nejzazších hlubin nás tento dar Siléna, vychovatele Dionýsova, v zlato promění. Ze svazku věkobytné moudrosti a úžasné síly rodí se pak podmanivá a běžným měřítkům se vymykající krása. Tato tři světla září nad na první pohled pozorovatelným ruským stínem. A po celý život pak dovedou oslňovat i toho, kdo je již dobře zná… „Rus nepostihneš rozumem / běžná míra je necitlivá / k zvláštnosti platné pro tu zem / jen věřit v Rus, jen to ti zbývá…“ 1)

4.

Byl to Michail Bakunin, kdo prohlásil, že vášeň ničení je tvořivá vášeň. A boj s tradicemi je jednou z největších tradic ruského ducha. Žádný ruský revoluční projekt se nebál všechno spálit. Ruská obrovitost touží po nejmenším, po výchozím bodě, po Pólu, který by uchytil vyvrácenou axis mundi; široký ruský duch hledá vlastní středobod. Tradice je v Rusku revoluční a revoluce je konzervativní. Tento paradox je třeba mít na paměti, chceme-li pochopit cesty tradicionalismu a perennialismu na Rusi. Pravoslavná askeze jakoby nutila tradicionalistické myšlení hledat sofii ve strohosti. Objektivita je v posledku jednoduchá, nalézt Tradici vyžaduje ztratit tradice. Je třeba zatratit všechny případky tohoto světa. Neztratit ze zřetele věčné pro časné. Hledat prameny nikoli v temporálním bobtnání, ale v hlubinách, v nejtemnější propasti.

5.

A propast volá propast. Z těchto největších ruských tradic a protikladů zrodilo se i hnutí, které v Rusku nese svým velmi specifickým způsobem tradicionalistický odkaz. Toto hnutí sjednocuje svou ideou dnes mnoho intelektuálů po celé Evropě i Asii a coby hlavní motto svého manifestu si dalo úsloví ABISSUS ABISSUM INVOCAT, kterým chce vyjádřit právě výše popsané: tedy snahu sjednotit co možná nejvíce extrémů bez jakéhokoli zprostředkování. Toto hnutí se nazývá Arctogaia a jeho zakladatelem a vůdčí osobností je vlivný ruský filosof a politik Alexandr Geljevič Dugin. Arctogaia je mýtický kontinent, který – ač neexistuje geograficky, nýbrž pouze duchovně, – chce být hlavní alternativou a úhlavním nepřítelem atlantickému světu. Boj s ním je považován za metafyzické poslání. Společenství Arctogaii je přinejlepším nepočetné, její lidé jsou nepochopeni a naprosto ztraceni v moderním světě. Vyvržení a různorodí. Zcela se zříkají všech apokalyptických rozměrů modernity a stejně tak cele se přiznávají k alternativnímu světu, světu Tradice, světu Pólu, světu Bytí, světu ARCTOGAII.2) Jako své hlavní ideové zdroje a příbuzné Arctogaia proklamuje mj. pravoslaví (revoluční i esoterické, hésychastické), islám (zejména ve své revoluční, šíitské či súfíjské podobě), tradicionalismus, eurasianismus, fašismus, nacionální bolševismus, islámský socialismus, nacionalismus, anarchismus, tantrismus a dzogčchen, Nouvelle Droite, antikapitalismus či Nový Aeon.

6.

Co asi obzvláště překvapí, je dech beroucí kolektivismus a deklarovaný odpor ke každému individualismu a subjektivismu. Dugin vyzdvihuje „neocenitelný příspěvek“ Karla Poppera ve vymezení pojmu „otevřená společnost“ a sám svou ideologii definuje jako „zastřešující ideologii všech nepřátel otevřené společnosti“. V Metafyzice nacionálního bolševismu Dugin jakýkoli individualismus kaceřuje jako zločin proti objektivitě. Po tom, co ale bylo řečeno výše, tušíme, že situace není tak jednoznačná. Centrálním pojmem Duginovy filosofie je tzv. radikální subjekt. „Věřím ve skutečnost čehosi, co zůstane vždy neměnné, i proběhnou-li jakékoli představitelné změny. Nazývám To Radikální Subjekt – tedy To, co zůstává Stejné, i když se vše ostatní změní.“ 3) Odvržení individualismu v západním slova smyslu tedy signalizuje hledání individualismu ještě hlubšího. Takového individualismu, který je v posledku Absolutní, a proto je u každého týž. Opět platí ono asketické poznání, že aby člověk našel plně sama sebe, musí vše ostatní ztratit; aby plně realizoval své lidství, musí se roztavit v Absolutnu. Totální smysl a cíl se tu opět snoubí s touhou trpět, a to pokud možno kolektivně. Abychom uzřeli světlo, musíme propadnout do nejhlubších temnot Propasti.

Své světlo přede světlem vaším skrývám.

Vás nechci znát, sám na sebe se dívám.

Chci světlem svým a pro sebe se stát.

Tak, vskutku, zlému otevírám cestu,

co duch, jenž staví vzestup na protestu,

však stvoří nový svět můj duchů řád.

Pak ze vzdoru, jenž vyhnal Boha ze mě

se zrodí nové vzdoro-bohů plémě,

jež z vlastní vůle kupředu chce spět,

jež pravdě zprvu zavázáno není,

jež pravdu musí dobýt z utrpení,

jež pravdu musí z činů vytrpět.4)

7.

Vidíme, že měl Fjodor Ťutčev pravdu, tvrdil-li, že Rus nepostihneš rozumem. V Rusi se setkávají Kristus i Lucifer jako bratři. Rus je božská markýza i Charlotte Arand. Je zbožná, ztýraná a stavem světa zdrcená Justina i podmanivá a zločinná Julietta. A jako Wanda von Dunayev, tak i naše Paní, Matka Rus, Sofia von Lenin, nás odvrhujíc, touží milovat … k Pánu přilnout … a Jemu býti otrokyní.

Avvakum