V rychle se radikalizující situaci v severní Africe byl tuniský prezident donucen vzdát se moci a byla vytvořená nová vláda. Tváří v tvář situaci, kterou nelze popsat jinak než vzpoura pracující třídy, byl vyhlášen výjimečný stav.

V době psaní tohoto textu (17. ledna 2011) byla zformována vláda „národní jednoty“ a represivní složky se pokoušejí vzniknuvší hnutí násilím rozprášit. Současně jsou demonstrujícím nabízeny ústupky v podobě propuštění politických vězňů. Přesto demonstrace pokračují.

Mezinárodní reakce na povstání je v ostrém kontrastu k reakcím na íránskou „zelenou revoluci“. V případě Íránu jsme byli svědky ohlušujícího odsuzování tamního režimu, v případě Tuniska pak ohlušujícího ticha. USA, které tak vehementně častovaly těmi nejsilnějšími možnými termíny íránskou vládu za teror, který rozpoutala, v případě Tuniska prohlásily, že se „nestaví ani na jednu stranu“, ani na stranu vlády ani na stranu protestujících, kteří jsou stříleni v ulicích. Nároky na demokracii a lidská práva zřejmě neplatí v diktaturách, které jsou americkými spojenci. Velká Británie odsoudila protestující za jejich „násilí“, sdíleje tak své opovržení nad obyčejnými lidmi, kteří se rozhodli získat zpět kontrolu nad svými životy v rámci společného boje, se svým oficiálním nepřítelem Muammarem Kaddafím.

 

Konfiskace zeleniny

 

Bezprostřední událostí, která zažehla jiskru rebelie, byl pokus o sebevraždu Mohammeda Bouaziziho z 18. prosince 2010. Ve městě Sidi Bouzid ve středním Tunisku se tento šestadvacetiletý absolvent univerzity polil benzínem a zapálil. Ještě než Mohammed nakonec po necelém měsíci svým zraněním podlehl, stačil ho cynicky poctít návštěvou u jeho nemocničního lůžka prezident Zine al-Abidine Ben Ali. Bouaziziho sebeobětování se před sídlem vlády bylo zoufalým činem vyjadřujícím zoufalé životní vyhlídky, kterým čelí mladí Tunisané. Bez možnosti najít si práci prodával bez povolení na ulici zeleninu. Konfiskace zeleniny policií pro něj znamenala poslední hřebík do pomyslné rakve.

Tunisko, často používané západními vládami jako model stabilní arabské země, je sužováno vysokou nezaměstnaností, zvyšováním cen základních surovin či rozsáhlou korupcí. V mnoha oblastech dosahuje nezaměstnanost až 25 %. Obzvláště vysoká je mezi absolventy vysokých škol – obdobná situace panuje v sousedním Maroku a Alžíru, kam se rovněž rozšířily nepokoje.

Protesty a stávky jsou zde poměrně neobvyklým jevem. Poslední vlna stávek a demonstrací kvůli nezaměstnanosti, bydlení, vzdělání a zdravotní péči v Gafse na jihozápadě země musela čelit rozsáhlé represi ze strany státu. Protestující a stávkující byli vražděni, mnozí – včetně novinářů informujících o situaci – byli svévolně uvězněni jakožto vůdci protestujících. Stát v tu chvíli jednal rázně ve snaze zabránit rozšíření nepokojů na celostátní úroveň. Tato obava se stala realitou o tři roky později. Přesto, že represe od té doby probíhaly s nezmenšenou silou dále, měla brutální odpověď na současné události za výsledek pouze větší odhodlání těch, kteří se stali její obětí.

 

Prudká eskalace situace

 

Bouaziziho sebevražda se stala sněhovou vločkou, která uvedla do pohybu nedávno propuknuvší vlnu protestů a stávek. Stejného dne propukly protesty v Sidi Bouzid, které se stalo ohniskem a „duchovním“ centrem celého hnutí. Byla zde zapalována auta a rozpoutaly se boje s oddíly policie. Ta se snažila odříznout město v marné snaze zabránit rozšíření povstání do zbytku země. Zde je hrubé a nevyhnutelně nekompletní shrnutí událostí, které následovaly:

21. prosinec:
Ve městě Menzel Bouzaiene ve středním Tunisku propukají rioty. Policie používá ostrou munici a slzný plyn. Odpovědí jsou jim molotovy. Nejméně jeden demonstrant je zastřelen.

24. prosinec:
Demonstrující v Menzel Bouzaiene vypálili úřadovnu vládnoucího Demokratického ústavního sdružení, stanici národní gardy, tři policejní auta a železniční lokomotivu a vztyčili barikády před policejní stanicí. Osmnáctiletý Mohamed Ammari je zabit policií. Chawki Belhoussine El Hadri (44 let) později podléhá svým zraněním způsobenými tuniskou policií.

25. prosinec:
Protesty se šíří do Tunisu, hlavního města, kde probíhají solidární demonstrace s povstáním v Sidi Bouzid.

26. prosinec:
Druhá, větší, demonstrace v hlavním městě Tunisu je napadena policisty vyzbrojenými obušky. Vzduchem létají kameny. Na policejní zásah osobně dohlíží tuniský ministr vnitra. Policie zamezuje přístupu zraněných do nemocnice.

27. prosinec:
Tisíc lidí se schází v centru Tunisu.

28. prosinec:
Policie napadá shromáždění pořádané Tuniskou federací odborových svazů v Gafse, hornickém centru, kde o tři roky dříve probíhaly rozsáhlé boje. Na 300 právníků protestuje v Tunisu, nejméně dva jsou zadrženi. Jeden ze zatčených právníků je mučen ve vazbě. Odbor středoškolských učitelů demonstruje před sídlem ministerstva školství.

29. - 30. prosinec:
Policie rozhání demonstraci v Monastiru. Demonstrace v Sbikhě je napadena policií. Demonstrace v Chebbě je rozprášena policií, nejméně jeden demonstrant hospitalizován.

31. prosinec:
Policie střílí do protestujících v Chebbě, jeden demonstrant, nezaměstnaný absolvent vysoké školy, je zastřelen.

3. leden:
Ve městech Tela, Sfax, a Om Laarais probíhají střety s policií. Studentská demonstrace na lyceu Gronbalya v Tunisu. Hackeři shazují několik vládních stránek, očividně v reakci na snahu vlády zabránit informování o protestech a stávkách. Demonstrující v Káhiře vyjadřují podporu povstání v Tunisku.

4. leden:
Je hlášena demonstrace z Thaly, 250km západně od Tunisu, probíhají zde střety s policií. K demonstraci pořádané studenty ze čtyř hlavních vysokých škol ve městě se rychle přidávají nezaměstnaní. Poté, co je protest napaden policií pomocí slzného plynu, jsou obleženy univerzitní budovy. Studenti spolu s učiteli zůstávají uvnitř. Bez střetu probíhá studentská demonstrace v Sidi Bouzid. Studenti Přípravného institutu civilního inženýrství v Tunisu organizují demonstraci v sedě.

5. leden:
Na Facebooku se objevují informace o demonstraci studentů a učitelů ve Sfaxu. Protest zřejmě proběhl již dříve. Další protesty v Tunisu. Proti demonstrujícím studentům v Sousse používá policie gumové projektily a slzný plyn. Obrněná vozidla použita v Thale. Na místních tržnicích a v domech probíhají razie.

6. leden:
Právníci pořádají celostátní stávku.

8. leden:
Další protesty v Tale u alžírských hranic. Policie masakruje demonstranty – 6 mrtvých. Tvrdé boje probíhají ve městech Regueb, Thala a Kasserine. Brutální policejní zákrok má za následek 35 mrtvých (podle lidsko-právních organizací).

9. leden:
V Miknassi jsou dva demonstranti, Chihab Alibi a Youssef Fitour, zastřeleni policií.

12. leden:
Ve Sfaxu na středomořském pobřeží probíhá generální stávka svolaná Tuniským svazem pracujících. Velké množství lidí se shromažďuje v centru města.

14. leden:
Je vyhlášen výjimečný stav, shromažďování více než tří lidí je zakázáno. Jsou nasazeny tanky. Desetitisíce lidí plní ulici Habib Bourguiba v Tunisu. Prezident Ben Ali slibuje do půl roku volby, poté prchá ze země a nachází azyl v Saudské Arábii. Moc přebírá premiér.

15. leden:
Ve dvou věznicích probíhají vzpoury. V Monastiru při jedné z nich po požáru umírá 42 lidí. V Mahdie zabíjí vojáci pět vězňů.

17. leden:
Je zformována vláda „národní jednoty“. K prominentům starého režimu se přidávají někteří vůdci opozice. Vládu vede premiér Mohammed Ghannouchi. Je přislíbeno propuštění politických vězňů, zmírnění cenzury a nové volby. Protesty přesto pokračují. Francouzský fotograf je zabit tuniskou policií. Oficiální počet mrtvých je 78. Probíhají další demonstrace, policie dále střílí do demonstrantů a používá proti nim slzný plyn.

Rozšíří se vzpoura do celé oblasti?

Jedním z nejzajímavějších aspektů celého povstání je rychlost, s jakou se šíří mimo národní hranice, jak se lidé z dalších zemí inspirují bojem svých sousedů. Máme informace o demonstracích v různých částech Alžírska, protestuje se v Libyi, z Egypta a Maroka jsou hlášeny protestní sebevraždy.

 

Alžírsko

 

Hlavní bezprostřední příčinou propuknutí demonstrací v sousedním Alžírsku bylo zvýšení cen základních surovin o 20 – 30 % na konci minulého roku. Dlouhodobými příčinami jsou, podobně jako v sousedním Tunisku, vysoká nezaměstnanost (přes 20 % mezi mladými) či nedostatek bytů, který je akutním problémem zvláště v městských oblastech.

29. prosinec:
Na protest proti nedostatku a kvalitě bydlení probíhají protesty v Les Palmiers, předměstí hlavního města. Policie napadá demonstraci a zatýká 29 lidí. Místní obyvatelé se brání molotovy a vztyčováním hořících barikád. Je hlášeno 52 zraněných policistů.

3. leden:
V Tipaze probíhají protesty, jsou blokovány silnice.

5. leden:
V hlavním městě v oblasti Bab el Oued lidé staví barikády. Protestující útočí na policejní stanici kameny. V Oranu jsou cesty přehrazeny kmeny stromů a hořícími barikádami.

6. - 7. leden:
Dvě noci plné riotů po celém Alžírsku, pravidelné střety probíhají v Alžíru, protestující bojují s policií pomocí pyrotechniky, molotovů a mačet. Policie zvyšuje represe.

7. leden:
Boje v Annabě probíhají celou noc. Vládní úřadovna je vypálena. Selhaly pokusy imámů potlačit rebelii výzvami ke „klidu“ během pátečních motliteb.

8. leden:
Dva lidé jsou zabiti policií. První v Ain Lahdjel – podle policie zastřelen během útoku na policejní stanici. Druhý byl zabit poté, co byl zasažen do hlavy slzným granátem v Bou Smail. Požár hotelu má za následek třetí oběť. Nové protesty v Kabylii.

17.leden:
Čtyři lidé se na protest upalují.

Informace z mainstreamových zdrojů o událostech v Alžírska jsou počínaje 10. lednem jen kusé, zatím není jasné, zda následkem demobilizace protestujících nebo zvýšením policejních represí.

 

Libye

 

Demonstrace kvůli bydlení a životním podmínkám jsou hlášeny rovněž z Libye. Mnohé z těchto informací byly, vzhledem ke kontrole toku informací v zemi, šířeny pomocí Facebooku, Youtube a Twitteru či jinak.

14. ledna vypukly v několika městech protesty proti podmínkám bydlení a pokračovaly po několik dalších dní. 15. ledna se stovky lidí zúčastnily zasquatování 800 prázdných bytových jednotek v Bani Walid na protest proti chronickému nedostatku volných bytů. Dalších 600 lidí okupovalo sídliště v Benghazi. Na videích umístěných na Youtube bylo možné shlédnout demonstrace v Bidae, Darně a Sabhae. Zdá se, že se policie ve snaze neeskalovat situaci podobně jako v Tunisku snaží vyhýbat větším násilným konfliktům.

 

Povstání pracující třídy – jak daleko až zajde?

 

Bytostně třídní povaha protestů v severní Africe je nepopiratelná. V Tunisku, Alžírsku a Libyi se v čele protestů ocitla proletarizovaná mladá generace. Bezprostředním důvodem je jejich zoufalá životní úroveň ve státech, které podporují bohatou a průhledně sobeckou vládnoucí třídu, méně vyškolenou v moderní technice sebeospravedlnění než její západní protějšky. Stále ty samé problémy se opakují v celém regionu. Pokusíme se zde o krátké a předběžné shrnutí třídních aspektů zdejších událostí. Opět bude neúplné vzhledem k omezenému přístupu k informacím a překotnému vývoji událostí.

 

Expropriace

 

Během masových demonstrací v Tunisku a Alžírsku probíhají expropriace zboží ze supermarketů, obchodů a skladišť. To není překvapivé vzhledem k tomu, že bezprostřední příčinou povstání bylo zvýšení cen základních surovin, spolu s jejich nedostatkem umocněným uzavřením země bezpečnostními složkami. Mimo to, během situací, kdy si dělnická třídy uvědomí svou vlastní sílu, se respekt k nuancím směny zboží rychle rozplyne, zvláště když peníze (resp. jejich nedostatek) brání v přístupu i k těm nejzákladnějším životním potřebám. Takové expropriace jsou průvodním jevem všech proletářských povstání, stejně jako slovní spojení „rabující násilníci“ frází ospravedlňující brutální policejní zákroky.

 

Stávky – a jejich nedostatek

 

Informace o významu a podílu stávek na hnutí v severní Africe jsou velmi omezené. Máme informace o stávkách učitelů na podporu protestujících studentů. Rovněž proběhly výzvy ke generální stávce od „profesionálních dělníků“, jako jsou například právníci, ale není jasné, jestli se k nim ve větším rozsahu připojili rovněž další pracující. To samé lze říci o generální stávce ve Sfaxu – dokud nebude k dispozici více informací, je těžké odhadnout její význam a rozsah. Víme o stávce v hornickém městě Gafsa, ale opět je nejasný rozsah této stávky. Nevíme do jaké míry se lidé na stávkách podíleli, či zda jednoduše kvůli protestům v ulicích nešli do práce. Uzávěry a kontroly po vyhlášení výjimečného stavu rovněž zřejmě zabránily mnoha stávkám.

Studenti a nezaměstnaní, kteří tvořili páteř protestů v ulicích, samozřejmě nemají práci, ve které by mohli stávkovat tak jako dělníci. Demonstrace, blokády a rioty mohou být součástí třídního boje, mohou ho posouvat dál rozrušováním ekonomiky či vymezováním hranic konfrontace. Radikalizace prostřednictvím policejních obušků může často posunout konfrontaci státu dál a vtáhnout více lidí do děje tím, že je právě tento stát nucen odkrýt svou pravou tvář udržováním pořádku násilím. Přesto většina zásadnějších povstání minulosti v sobě zároveň obsahovala masivní stávkovou činnost. Masová stávka je prostředkem, který vyjadřuje společný zájem proletářů jakožto příslušníků pracující třídy a jejich schopnost paralyzovat kapitál tím, že z něj expropriují prostředky k životu. Směřování a rozsah vzpoury bude do značné míry úměrný množství stávek, které se rozšíří napříč ekonomikou.

Částečně může být za omezeným množstvím informací, které o stávkových akcích máme, zaměření médií na protesty v ulicích a „politický“ rozměr vyjádřený výzvami k odstoupení současné vlády. Paralelně probíhající stávky se mediím mohly zdát málo zajímavé. Na druhé straně může rovněž platit, že neprobíhaly všeobecné stávkové akce. Důležitá role turismu v tuniské ekonomice, kde zaměstnává značné množství místních (polovina pracujících je zaměstnána v sektoru služeb), by to sama o sobě nevysvětlovala – průmysl, jakým je například zpracování a těžba nerostných surovin či ropný průmysl, zaměstnává třetinu práceschopné populace. To je příhodný terén pro masové stávkové akce přesně toho druhu, který byl v minulosti součástí všech povstání dělnické třídy. Takové akce by měly značný dopad na ekonomiku takového vývozce ropy a minerálů, jakým je právě Tunisko.

Na druhou stranu je potřeba uvědomit si, jaký dopad by měl propad tržeb z turistického ruchu na život v zemi, jako je Tunisko – k ochromení hlavního sektoru místního hospodářství stačí několik titulků o riotech ve světových médiích. Ben Ali jasně a hlasitě vyzval protestující k ukončení riotů z obavy o pokles turismu. Všeobecné stávkové hnutí by nicméně bylo schopné šířit myšlenky třídního uvědomění, stejně jako rozšířit hnutí a radikalizovat situaci.

 

Revoluce ne… zatím

 

Médiím netrvalo příliš dlouho, než události v Tunisku označila za revoluci, velice často přitom používajíc pojmenování „jasmínová revoluce“ ve snaze zařadit tyto události do řady dalších politických revolucí, které vedly pouze k výměně vlády (povětšině za proamerickou) v mnoha dalších zemích. Takové události jsou revolucemi pouze v politickém smyslu, kdy jedna vláda nahrazuje druhou. V Tunisku zatím neproběhla opravdová revoluce, neboť vláda kapitálu a fundamentální rovnováha sil mezi třídami v zemi se nezměnila. Aby taková situace nastala, je nezbytné, aby si dělnická třída v regionu uvědomila svou sílu a poučila se z radikální ukázky této síly během událostí posledních týdnů. Vzhledem k tomu, že základní problémy, jako jsou nezaměstnanost, vysoké ceny a nedostatek bydlení, by nebylo možné vyřešit žádným vládním výnosem, i kdyby ta nakrásně chtěla, je velice nepravděpodobné, že se v nejbližší době do severní Afriky vrátí status quo.

 

Libcom