O Slovanech v našich zemích mluví dějiny až do VI. stol. Vládlo dosti dlouho učení, že do té doby Slované v Evropě vůbec – snad vyjma v ruského Černomoří – nebyli. Ukázali jsme, že toto učení je po vývodech L. Niederle a jiných neudržitelné, ježto Slované např. v III. st. po, Kr. bezpečně byli i za Vislou, a dovodili jsme, ovšem nikoli historicky, nýbrž spíše sociologicky a antropologicky, že jakožto lid polí popelnicových seděli již dávno před tím – dle Šafaříka: Dávno před vpádem Bojů! – daleko na západ od Visly a také u nás.

Nehledíme-li k tomu, co bylo dovozováno již archeologicky, byli ovšem i Germáni téhož antropologického typu jako Slované, a je tedy důležitým úkolem ukázat bližší povahovou shodu mezi historickými Slovany na př. X.-XI. stol., pak Slovany VII. stol. za Avarů a Sáma, a posléze i mezi lidem, který u nás seděl již za doby římské za Markomanů a Kvádů.

Tato doba ovšem je od nich oddělována érou »stěhování národů«. Je však nutno objasnit si právě tento pojem se stanoviska faktů psychické antropologie a sociologie i přihlédnout pak k totožnosti základního povahového rysu jak Slovanů z VII. a X. stol., tak i zdejšího lidu za Markomanů (a Kvádů), abychom nabyli větší jistoty o tom, je-li zde kontinuita či není, a je-li či není to týž národ.

Ve starověkých pramenech se totéž jméno národa uvádí různými autory na různých místech. Středověcí autoři nacházejí na týchž místech jiné národy (tj. jiná jména) než ve starověku. Tento častý jev byl – počínaje asi od 15. století – vysvětlován teorií známou jménem »stěhování národů«.

Znovu opakuji, že o tomto »stěhování národů« není žádné výslovné svědectví; ať uvedeme příklad: o vystěhování Suevů a nastěhování Slovanů nemají prameny ani slova. Ale nic není snazšího, než tento fakt (že se o Suevech přestává v IV. stol. mluvit a že se od VII. stol. mluví o Slovanech) vysvětlit tímto »stěhováním národů.«

Naše práce s otázkou, kterou rozebral v řadě prací např. Ed. Boguslawski (Historyja Slowian) souvisí jen nepřímo. Nám vychází samo z povahy věci, jak jediné lze toto »stěhování« připustit, nebo, co vlastně zavdalo k zmíněným jevům podnět. Doznání nepřímé, že se středověkou teorií nevystačí, vidíme u L. Niederle (Slovanské starožitnosti) v konstatování, že existenci slovanských kmenů v Germánii již v době klasické nebo osad i u nás nelze popřít, a že tedy k VI. stol. lze klást asi jen »poslední invasi Slovanů.« (Že při tom opouštějí země nedávno, tj. asi před 300-500 lety zabrané, zůstává nevysvětlitelné).

Sám Al. Brückner např. má za rozhodnou chybu německých dějepisců, že z opakování jmen soudí již na stěhování národů.

Slovem jen třeba říci, že hlavní důvod této teorie, který je ovšem dodatečně podložen, je bída, jež nastala asi v IV. stol. v Germanii z přelidnění.

Připustíme-li tuto bídu, pak jejím následkem nebylo nikterak stěhování na západ, ani na jih, kde bylo tím hustší zalidnění, a kde nebylo již volných podmínek pro kočovnický způsob života; zbývající možností je proudění na východ (za Vislu), ale o něm se v dějinách nevykládá. Předpokládá se naopak proudění z téhož východu do krajin, jež byly »opuštěny«, protože nestačily na výživu. Historickým faktem zůstávají jen bojovné výpravy do Říma a zemí přelidněných, přetížených kořistí, bojovnické podniky, jež patrně končily v některých případech i osazením krajiny nebo i země. Skutečně nejzávaznějším důsledkem, jaký podle sociologie přelidnění mělo, a jejž i historie dosvědčuje, je v téže době datované opouštění extenzivního pastýřského způsobu života a nenáhlý obrat k mnohem intenzivnější orbě, jejíž počátky tu byly ovšem již dávno. To je jev základní a klíč k rozřešení všeho, co se prve řešilo domněnkami jistě vratčími, než je tato.

Lze tvrdit dnes s bezpečností, že bez nejvážnějších příčin (katastrofální zkáza pastvin a p.) celé národy – jak se dosud za to mělo – sídla a země jednou zabrané nikdy neopouštěly. Je to poznatek sociologický o národech na primitivním stupni hospodaření extenzivního (sběrného a pastýřského), na jakém byly patrně národy středoevropské v době přelomu letopočtu – takže všechen dosavadní výklad »stěhování národů« nutno po této stránce korigovat a znovu uvažovat i o zmíněné teorii o výměně obyvatelstva v Germanii.

Bylo-li v době neolitu v Germanii obyvatelstvo negermánské, mohlo přijmout nový jazyk i nový kult, ale nelze předpokládat, že se prostě vystěhovalo, ať již to byli Keltové nebo Slované. Nelze předpokládat potomní osídlení kmeny jinými (germánskými) a opět jejich ústup a zábor slovanský, právě tak, jako v dobách již historických Slované neodešli, nýbrž toliko se poněmčili. »Skupiny obyvatelstva, zabývající se hospodařením extenzivního typu, hodnotí půdu politicky mnohem více, než lid intenzivního zaměstnání. Extensivní hospodaření si žádá velkých ploch, bez nichž je výživa nemožná,« konstatuje V. Dvorský. »Na větším hodnocení půdy spočívá nezřídka převaha krajin hospodářsky zaostalých (a takovými byly bez odporu širé kraje Germanie) nad pokročileišími, chudých nad bohatými.«

Co bývá citováno ze Strabóna: »Všechny národy této krajiny mají společně tu vlastnost, že se lehce stěhují a jsou prostě živi, neorajíce, pokladů nedbajíce a bydlejíce v chýších, potřebou na den opatřených. Potravu mají z větší části od dobytka, jako kočovníci, pročež jako tito domácí nařadí na vozy nakládaji a kam se vidí, se stády se obracejí.«, je jen klasickou charakteristikou kočovnickéha stupně, o němž Dvorský pronáší s důrazem: »Kočovníci kočují vždy jen na svém státním území.« Proto také »stěhování (kočovných) národů« lze přijímat jen jako výboj nezkrocených vojenských družin, jež byly v starověku patrně pravidelným jevem.

Takovými vojenskými družinami byli nejen Langobardi, nejen Vandalové, ale patrně i Markomané. Markomané [Markomané v překladu doslova hraničníci, hraničáři, pozn.] náleželi z národopisného hlediska ke Svévům (Švábům), byli to tedy Gallo-Germáni. To je nesporné podle Tacita i M. Aurelia. Svědčí o tom jejich příchod od Mohanu i archeologická kultura v Poohří a Pobělí, jež se jim přičítá.

Předpokládáme-li u nás v té době již osazení »velikého národa« slovanských Baimů, ale i jiných kmenů národa poplelnicových polí, lišili se od nich patrně jazykem a vysloveně vojenským povoláním, nikoli však bojovností vůbec a namnoze patrně silně vyvinutou a propukající.

Vládnoucí názor, že »mravy suévské jsou přímou protivou mravů a způsobů slovanských,« (J. E. Vocelovi, Pravěk) patří minulosti.

Caesar nazývá »všechny Suévy národem nejen nejčetnějším, ale i nejbojovnějším. V jejich zemi prý sto krajů, z nichž každý ročně do pole vysílá tisíc ozbrojenců; ostatní obyvatelé zůstávají doma a zajišťují výživu pro sebe a bojovníky. Roku druhého jdou zase jiní do pole, takže nezanedbáváno u nich ani hospodářství, ani války. Za chvalitebné mají, když krajina vedle země jejich je daleko široko pustá, majíce to za znamení, že sousedé nemohou jejich moci odolat.«

Mimoděk si vzpomínáme, že ještě v 13. stol. král český Přemysl I. požíval té výsady v Německu, že při jízdě ke dvoru císařovu mohl »pouštět oheň« na míli cesty kolem (ovšem, že téže výsady zase u nás využívál sám císař), a upozorňujeme, že tato poznámka Caesarova prozrazuje již starší zvyk a tradici z minulých (předřímských) dob, které nebyly tráveny v míru, nýbrž v permanentních válkách!

Byla-li tato povahová blízkost mezi zdejšími »zemany« (tento lužický název dobře přiléhá věci u nás) a Markomany, pochopíme, že snadno bylo zde Marobudovi upevnit říši a své právo, aniž šlo o porobu kmenů zde vládnoucích. Šlo patrně o hegemonii, tj. nadvládu, z části svobodně, z části i nesvobodně přijatou a později opět svrženou.

Tento stav věcí, takto přesně vytčený, je zvláště důležitý pro porozumění důsledkům a je doložen svědectvím pramenů, byť ne vždy zcela jasných.

Čtěme pozorně známé místo z Tacita »Markomané a Kvádové měli ještě za mé paměti krále z kmene vlastního, z ušlechtilého rodu Marobudova a Tudrova. Nyní však snášejí nad sebou také vládu cizí. Moc a panství králů nynějších závisí na vůli Římanů.«

Aby bojovný lid Markomanů či Kvádů snášel nad sebou vládu číkoli, není jinak vysvětlitelné, nežli že sám vládl v zemi cizí. Lze tedy vyjít z faktu, že Tacitus jménem Markomanů (a Kvádů) jmenuje bojovný národ, který v dané situaci (známé z historie Marobudovy) ovládl kmeny v zemích českých, asi i v Lužici, a představit si, v jaké formě byl převrat možný, tj., kdo to byl, jenž před očima Římanů svrhl ušlechtilé rody Markomanů i Kvádů a dosadil krále z rodu »cizího« dosahoval jeho uznání nejen od dřívějších vládců, ale i od Římanů?

To mohl být jenom některý, z kmenů domácích, ovšem rovněž bojovných a mezi sebou sourodých, kterým se znechutila hegemonie markomanská. Ba, právě v takové situaci byla vzpoura nejenom možná, ale dala se dříve či později s určitostí očekávat.

Zřejmě nemohlo jít o povolání krále vůbec cizího. Nejenže by neměl nezbytné opory v zemi, ale také Římané by sotva byli dopustili usazení cizí dynastie a tak vlastně vznik nové říše ve svém sousedství. Není jiného výkladu, než že byl na trůn povýšen kterýsi z předních rodů domácích; opět vidíme, že nutno předpokládat vedle skutečných porobenců i vrstvu bojovnickou, vrstvu spojenců markomanských, ale patrně i domorodců, tedy nejspíše Slovanů, kteří se zřetelem k Markomanům gallo-germánským byli »cizí«, lat. »externos«, snad lépe zevnitřní, z těch kolem, které prve ovládali; z »nesvých«. Vyciťujeme, že Tacitus kvalifikuje rod nových vládců jako méně ušlechtilý. To vše zdá se být nejprůkaznějším svědectvím současné existence slovanského svobodného obyvatelstva. Je pravděpodobné, že je u nás skryto pod jménem Baimi.

Ladislav Horák, 1928 (jazykově a stylisticky upravil Král Šumavy)