Pravda o skinheads:
žádní andělé, ale ani čistokrevní rasisti
Nikdo nás nemá rád - nám je to jedno," začali zpívat
fanoušci fotbalového klubu Milwall v osmdesátých letech, když je britská
média ztotožnila s násilím na stadionech a premiérka Margaret
Thatcherová v reakci na nepokoje během zápasu v Lutonu založila vládní
Válečný kabinet pro boj s fotbalovým chuligánstvím.
Stejným sloganem se dá shrnout i společenský postoj
jedné z nejzajímavějších subkultur mládeže dvacátého století. Přestože
vznik a vývoj skinheads je vlastně ukázkovým příkladem multikulturalismu,
mediální
obraz skinheadů je k tomu paradoxně v absolutní opozici. Proč?
Cesta k
vyholeným hlavám
Subkultura takzvaných modernistů byla v Británii
šedesátých let ztělesněním konzumerismu jen do jisté míry.
Ano, původní mods si zakládali na jedinečnosti,
jejich obleky byly šité na míru, doplňky kreativní, skútry, na nichž
projížděli ulicemi, originálně zdobené a soulová hudba, již poslouchali,
publiku středního proudu neznámá. Výjimečnost však brzy byla rozmělněna
vzrůstající popularitou.
A na konci šedesátých let byli mods v troskách.
Oblíbené amfetaminy nahradily psychedelické drogy, na něž přešly i
populární kapely jako The Who. Nabuzené rytmy byly vystřídány
schizoidními improvizacemi, meditováním, ezoterickými pseudofilozofiemi
a opojením z tělesnosti umožněné antikoncepčními pilulkami.
Části původních mods se to nelíbilo. Semkla se kolem
původních hodnot ostrovní pracující třídy a pojmenovala se hard mods.
Upnula se na hudbu mimo střední proud a přitvrdila ve výrazu. Spojence
našla v přístavních
hospodách a tančírnách. Tam se hard mods potkávali s imigranty z
Jamajky, kteří nezávisle na nich vyznávali podobné hodnoty. Říkali si
rude boys - drzí chlapci. Provozovali drobnou pouliční kriminalitu,
milovali jamajské ska, ale i americký jazz a soul a po vzoru
gangsterských
filmů také dobře padnoucí obleky ostrého střihu doplněné úzkou
kravatou a kloboukem zvaným pork pie.
Oblibu mods pro polokošile Ben Sherman a džíny Levis
obohatili hard mods o tradiční dělnické kšandy a pevné boty Dr. Martens;
po vzoru rude boys si zkrátili kalhoty, začali nosit klobouky a vlasy
ostříhali na pár milimetrů. Kromě hledání nového stylu to mělo praktický
důvod - krátké vlasy byly vhodnější pro manuální činnost a nebyly na
obtíž při pouličních a hospodských půtkách.
Ve srovnání s (hard) mods byli rude boys mnohem
silněji "obrněni" proti dominující ideologii. Zatímco britskou mládež
držela pohromadě omezení daná pouze jejich společenským postavením a z
něj vyplývajících možností, soudržnost subkultury mladých Jamajčanů
nevyhnutelně určovala barva jejich kůže. Nicméně bílí hard mods a černí
rude boys našli společnou řeč. Sloučením tradiční bílé mládežnické
kultury modernistů (s kořeny v dělnické třídě) a černých jamajských rude
boys vznikla nová subkultura - skinheads.
Za co také může
kosmonaut
Skinheadi nebyli žádní svatoušci. Jejich postoje
často neměly daleko k šovinismu, nemuseli hippies, homosexuály a
imigranty z Pákistánu, kteří se stávali oběťmi útoků rasově smíšených
pouličních gangů, jejichž motivace byla většinou ekonomická, vyvolaná
strachem o pracovní místa a podpořená psychologií smečky. Mezi oblíbené
činnosti skinheads patřilo chození na fotbalové zápasy, doprovázené
násilnostmi. Znepřátelení chuligáni po sobě házeli kupříkladu ostré
šipky. Policie se nepokojům snažila zabránit třeba tak, že se
návštěvníci zápasů museli před branami zout do ponožek. Zhusta byl
účinek kontraproduktivní - po fotbale si fanoušci rozebírali i boty,
které nebyly jejich, zato kvalitnější. To mohlo odstartovat další bitky.
Od rude boys skinheadi nepřejímali jen módní prvky,
nýbrž i styl mluvy a žargon nebo lásku k ranému jamajskému reggae a
rocksteady, na něž s oblibou chodili do tančíren. V roce 1967 vyšel z
Jamajky zřejmě vůbec první mezinárodní reggae hit - skladba Israelites,
jejímž interpretem byl Desmond Dekker.
V britských klubech začali vystupovat černí jamajští
interpreti jako Prince Buster či Derrick Morgan, na jejichž koncertech
se mísilo publikum. Druhý jmenovaný v roce 1969, pod dojmem hopsavých
kroků Neila Armstronga vystupujícího z Apolla 11 na Měsíc, které mu
připomněly taneční styl rude boys a skinheads, napsal hit Moon Hop.
Jím se nechala inspirovat zatím nepříliš známá
skupina v Británii usazených jamajských hudebníků, kteří si říkali
Symarip a doprovázeli většinu zpěváků, kteří jezdili koncertovat do
Londýna a dalších velkých měst. (Jedním z nich byl mladičký Bob Marley,
který - v kontrastu se svou pozdější vizáží s tlustými dreadlocky -
začínal ve vokální skupině Wailers coby krátkovlasý rudeboy s docela
jinými zájmy než rastafariánství.) Ti napsali dnes kultovní skladbu
Skinhead Moonstomp, jejíž chorálovitý refrén byl živelnou oslavou nové
subkultury a která ten žánr definovala - skinhead reggae.
Zatímco hippies prožívali své léto lásky, mezi
skinheads je dodnes duch roku 1969 idealizován coby hédonistická doba
nezmítaná politizací subkultury.
A na okraj: v té době pracoval v klubu Ram Jam v
londýnské čtvrti Brixton vyhazovač a příležitostný bodyguard a dýdžej
Alexander Minto Hughes. Propojení těch dvou světů dotáhl k dokonalosti.
S hospodským chlapáctvím a britskou arogancí nahrál pro label Trojan pod
přezdívkou Judge Dread skinhead reggae skladbu Bix 6, kterou pro její
vulgární text o "černé pičce, bílé pičce a růžové pičce" zakázala
všechna rádia. Přesto se s ní dostal na jedenácté místo britské singlové
hitparády,
prodal přes tři sta tisíc nosičů a stal se prvním bílým umělcem,
který uspěl s reggae hitem také na Jamajce. O vzájemném porozumění mezi
britskou a jamajskou mládeží nemohlo být pochyb. A stvrdil ji umělec,
který vstoupil do Guinessovy
knihy rekordů jako rádii nejvíc zakazovaný autor.
Nicméně skinheads zůstávali izolovaní od středního
proudu; nedošlo k žádnému výraznému zapojení do kulturního průmyslu.
Když se například v nových trendech v šedesátých letech vzhlédla
glamrocková kapela Slade a vyrukovala se skinheady inspirovanou image,
vysloužila si nařknutí z podpory fotbalového chuligánství a odmítnutí
veřejnosti. Členové skupiny si tedy nechali opět narůst dlouhé vlasy,
aby v sedmdesátých letech vstoupili do historie jednou z
nejprovařenějších popových
vánočních písní Merry Xmas Everybody.
Zpomalení a
zemdlení
Začátkem sedmdesátých let se na Jamajce začalo
rozšiřovat rastafariánství. Důležitým mluvčím
nového náboženského hnutí, jehož hlavní myšlenkou bylo, že tehdejší
etiopský císař Haile Selassie I. je ve skutečnosti vtělený bůh zvaný Jah
a že Jamajčané byli násilím odtáhnuti ze země zaslíbené Zion (tedy
Afriky), se stali hudebníci v čele s později tak proslulým Bobem Marleym.
Přineslo to s sebou zásadní proměnu hudby, která zpomalila, a úplně
jinou tematiku v textech. Reggae písně byly plné žalozpěvů nad utrpením
černého lidu.
Tohle bílé britské mladíky z dělnické třídy
neoslovovalo. Navíc situace na fotbalových stadionech se nadále
přiostřovala. Klasické skinheadské oblečení se stávalo stigmatem.
Britští chuligáni (což je subkultura sama o sobě) tedy objevili zálibu v
dražším designovém oblečení evropských značek jako Fred Perry, Lacoste,
Timberland či Muhammadem Alim zpopularizované boxerské značky Lonsdale.
Protože jejich oblečení bylo vlastně příležitostné,
začalo se jim říkat causals. Obyčejné
barvy nespojené s žádným klubem nejenže nelákaly pozornost policie,
navíc se v nich dalo snadno infiltrovat do hospody ovládané nepřátelskou
"firmou" (gangem oddaných fanoušků) a třeba vyposlechnout plán na bitku.
Zájem o původní image skinheads tak z mnoha důvodů klesal. A s ním i
zájem o jejich kulturu. Než přišel punk.
Černá a bílá
Podle běžné dynamiky platné pro subkultury se
skinheads měli vrátit na scénu obroušeni o ostny rezistence. Ale
tentokrát se stalo něco jiného.
Zhruba deset
let po zrodu skinheads skutečně nastoupila jejich nová garnitura,
aniž by však byla amputována původní našlápnutost. Příčinou byla
změněná, totiž vyhrocená politická i kulturní situace v Británii.
Centrem dění se stalo město Coventry, za druhé
světové války Němci těžce bombardované. Poválečná výstavba z něho
učinila "betonovou džungli" - a v ní se objevila kapela The Specials,
složená z hudebníků, kteří vyrostli na nahrávkách reggae a ska,
obklopeni kulturou mods a s čerstvou zkušeností punku. Styl The Specials
byl amalgámem všech těchto vlivů. Hybatelem se stal hráč na klávesy
Jerry Dammers. Založil nahrávací značku 2 Tone. Její logo zvolil podle
své oblíbené nálepky na skútru - do znaku vtiskl černobílou šachovnici
doplněnou o ostře řezanou černobílou kresbu šviháka zvaného Walt Jabsco.
Poselství bylo jasné: 2 Tone spojuje hudební tradice
černých a bílých. Reggae se prolínalo s punkem, rudeboys, skinheads a
mods spolu hráli v jedné kapele na jednom pódiu a z této výbušné
kombinace se zrodil styl, který uměl být rychlý, veselý a taneční a
zároveň si v sobě udržel osten nejednoznačnosti, melancholie a
politického názoru.
The Specials, ale i některé další kapely (The
Selecter, The Beat či Bad Manners) brzy vstoupily do britských hitparád,
neboť se staly jedním z hlasů artikulujících pocity v Británii na
přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Ty vyplývaly z ekonomické
nestability, včetně drsných hornických stávek, ze strachu z jaderného
zbrojení a ze způsobů nové premiérky Margaret Thatcherové, která měla
mezilidské vztahy za přežitek. (The Specials natočili coververzi skladby
Maggie's Farm od Boba Dylana coby komentář názorů Železné lady.)
Oi! Oi! Oi!
V kontaktu se skinheady se také vyvíjel samotný punk,
který měl od začátku stejného nepřítele jako skini - "pokrytecké
středostavovské hippies a jejich nekonečná psychedelická sóla". Podobně
jako tomu bylo deset let před tím s mods, tak teď se původně šokující
punková subkultura pomalu stávala součástí běžných struktur kulturního
průmyslu. I část pankáčů nesla tuto ztrátu autenticity nelibě.
A tak se po hospodách a malých klubech utvářela nová
podoba žánru, nazvaná nejprve street punk, punk ulice. Hudba kapel jako
Sham 69 či Cock Sparrer šla na dřeň - strohé písničky s kratičkými sóly
a vůbec hrubými hráčskými výkony, ale hlavně s jednoduchými melodickými
vyřvávačkami v refrénech, připomínajícími pokřiky fotbalových fandů.
Jedna z těch kapel se jmenovala Cockney Rejects. Na
koncertech začínala písničky namísto tradičního odpočítávání pokřikem Oi!
Oi! Oi!, který ve starém cockney nářečí znamenal to samé jako zvolání
Hey! Netrvalo dlouho a hudební novináři začali výraz oi! používat pro
popis nové formy punku.
Největším hitem Cockney Rejects se stala předělávka
fotbalového chorálu I'm Forever Blowing Bubbles, který vyřvávali fandové
West Hamu. Fotbal byl obecně jedním z dominujících témat v textech,
stejně jako sex, alkohol či pouliční násilnosti. Kromě hédonismu a
života ulice oi! kapely akcentovaly i tradiční témata dělnické třídy -
nezaměstnanost, policejní šikanu, vládní praktiky.
Punk navíc ovlivnil módu skinheads: fanoušci oi!
nosili kožené rockerské bundy, které mohly být pomalované a ocvočkované,
letecké bundy (bombery), trička s motivy kapel a punkové či skinheadské
subkultury, úzké džíny (občas polité bělidlem), okované opasky, kšandy,
placaté čepice. V oblibě zůstávaly casauls značky jako Ben Sherman či
Fred Perry. Hlava šla často dohola, ale "přípustné" byly i bodliny nebo
číra.
Země duchů
Tuhle testosteronem nabitou subkulturu si v
rozpolcené Británii "vyhlédly" vzmáhající se extremistické strany
pracující s populismum a s hesly o "přímé akci". Organizace jako Národní
fronta a Britské hnutí se netajily rasismem. Za většinou problémů viděly
multikulturní přístup. Dařilo se jim mimo jiné i proto, že právě
dorůstala generace v Británii narozených dětí přistěhovalců z Pákistánu
či Jamajky, která řešila svou identitu a cítila se být Brity.
Nacionalistické strany akcentovaly strach z ohrožení autenticity
tradiční britské dělnické třídy. Část skinheads tuhle rétoriku přijala,
čímž se ocitla v podivné schizofrenii: ačkoliv jejich subkultura čerpala
i z černých kořenů, tak politika, kterou začali podporovat, k tomu stála
v přímé opozici.
Zmatenost oné doby dobře ilustruje film This is
England, za nějž režisér Sean Meadows získal cenu za nejlepší britský
nezávislý snímek roku 2006. Do smíšené party skinheadů, rude boyů a
pankáčů přichází z vězení o generaci starší Combo, který ve svém
primitivním vidění světa přijme za svou politiku Národní fronty, a tím
partu rozvrátí. Film vyprávěný z pohledu dvanáctiletého kluka, jenž se
stane členem mládežnického gangu, vrcholí scénou, v níž Combo nakoupí od
černého skinheada (rude boye) Milkyho marihuanu a na následujícím
mejdanu mu nejprve vypráví o tom, jak miluje hudbu, co hráli Milkyho
předci, aby ho za pár okamžiků ztloukl do bezvědomí.
Na koncertech, kde vystupovaly rasově smíšené kapely,
někteří lidé v publiku začínali hajlovat. Pro Národní stranu to byl
způsob, jak se dostat do novinových titulků. Právě když roku 1978
příznivci Národní fronty napadli černého zpěváka kapely Suicide, zrodil
se koncept The Specials a labelu 2 tone. "Idealisticky jsem si myslel,
že se musíme k těm lidem dostat. Bylo jasné, že přichází revival
subkultur mods a skinheads, a já se snažil najít způsob, jak zabránit,
aby se to nevydalo směrem Národní fronty a Britského hnutí. Přišlo mi
zdravější dělat integrovanou britskou hudbu, než aby bílý muzikanti
hráli rock a černí svoji hudbu. A tou integrací bylo ska," vysvětloval
Jerry Dammers pro Guardian.
Jenže koncerty The Specials a ostatních ska,
punkových i oi! kapel nadále provázely násilnosti. Na turné k druhé
desce More Specials chaoticky skončily koncerty v Newcastlu, Leedsu a
Cambridge, kde byli dokonce členové kapely, kteří se snažili uklidnit
fanoušky, zatčeni za podněcování nepokojů. "Byli jsme pod hrozným tlakem
a kapela byla unavená," vzpomínal Dammers. "Ale nebylo to jen to. Země
se rozpadala. Jezdili jsme od města k městu a to, co se dělo, bylo
příšerné. V Liverpoolu měly všechny obchody zabedněné výlohy, všechno se
zavíralo. Margaret Thatcherová podle všeho zešílela, zavírala veškerý
průmysl, čímž odkázala miliony lidí na podporu. Protože jsme byli na
turné, všechno jsme to na vlastní oči viděli. Veškerá ta frustrace a
vztek byly na publiku patrné. V Glasgow postávaly na ulicích malé
stařenky a prodávaly svoje hrnečky a podšálky. Bylo to neuvěřitelné. A
bylo jasné, že něco je hodně, hodně v nepořádku."
Ještě než se kapela rozpadla, vznikl za velkých
neshod ve studiu (kytarista Roddy Radiation v jeden moment prý málem
prokopl díru do zdi režie) poslední singl původních The Specials nazvaný
Ghost Town - Město duchů, s textem o tom, že "všechny kluby byly
zavřeny" a na tanečních parketech je příliš bitek. Singl vyšel v létě
1981, kdy nezaměstnanost v Británii dosahovala dvaceti procent a městy
zmítaly nepokoje, při nichž docházelo k policejní brutalitě, často
mířené proti černochům. Šlo zejména o reakci na vládní "operaci bažina"
proti imigrantům, u nichž nezaměstnanost dosahovala nejvyšší míry. Při
nepokojích v Brixtonu bylo zatčeno téměř tisíc lidí, v Coventry došlo i
k rasově motivované vraždě asijské dívky.
Na koncertu k vydání singlu bylo poloprázdno: Národní
fronta na ten den oznámila pochod městem a mezi lidmi se rozkřiklo, že
se chystá napadnout klub. 10. července 1981 došlo v Brixtonu k ještě
větším násilnostem, které se rozšířily do téměř všech větších měst na
Ostrovech. Za této situace se temný reggae song s apokalyptickou
atmosférou a punkově nihilistickým textem dostal na čelo singlového
žebříčku (před Michaela Jacksona), kde se udržel téměř měsíc, a stal se
tak první a zatím poslední skladbou v historii, která reflektovala
aktuální dění na ulicích. "Rok 1981 byl jedním z těch opravdu
přelomových. Znamenal konec punku, ale také začátek více angažované
politiky osmdesátých let jako odpověď na thatcherismus," komentoval
úspěch singlu slavný britský autor protestsongů Billy Bragg.
Rockem proti
rasismu
Pod vlivem okolností se politizovala i subkultura
skinheads. Přestože šíře zastávaných názorů v ní zahrnovala spektrum od
extrémní levice přes apolitičnost až po extrémní pravici, novinové
titulky ze skinheads postupem času udělaly v podstatě synonymum pro
přívržence Národní fronty, a tedy neonacisty. Přitom situace nebyla tak
jednoznačná.
Co se hudební scény týče, rasismus na ni v tu dobu
vnášeli jiní. Například Eric Clapton, v srpnu 1976 koncertoval opilý, z
pódia vykřikoval heslo Národní fronty: Za bílou Británii! a vyjadřoval
podporu někdejšímu premiérovi konzervativců Enochu Powellovi, jenž
varoval, aby se Británie nestala "černou kolonií". Hudebník David Bowie
v rozhovoru pro Playboy prohlásil, že "Británie je připravena na
fašistického vůdce" a byl na snímku zachycen, jak hajluje (proti čemuž
se ohradil tím, že jej fotografie zachycuje uprostřed mávání).
Tyto události vedly fotografa rockových koncertů Reda
Saunderse a Rogera Huddlea k založení iniciativy Rock Against Racism (RAR).
Do hudebního týdeníku NME napsali dopis, v němž odsoudili Claptonovo
chování. "Je to ještě o to nechutnější, že jeho první hit byla
coververze písně I Shot The Sheriff od reggae hvězdy Boba Marleyho (...)
No tak, Ericu, prober se, půlka tvojí hudby je černá," říkali a na závěr
přidali výzvu k založení RAR. Odpovědí přišly stovky. Pod touto nálepkou
a pod heslem Miluj hudbu, nenáviď rasismus se roku 1978 konaly dva velké
hudební happeningy. Na první, který začínal pochodem z londýnského
Trafalgar Square do čtvrti East End, kde byla Národní fronta velmi
aktivní, se sešlo na 80 000 lidí. Mezi vystupujícími nechyběly ani oi!
kapely.
Se svými singly Angels With Dirty Faces a If The Kids
Are United tou dobou slavili úspěch Sham 69, pravý prototyp skinheadské
party. Na jejich koncertech se nejprve scházeli všichni napříč
politickým spektrem, jenže posléze se situace stávala neúnosnou.
Hajlující skinheadi podporující Národní frontu na koncertech v
univerzitních klubech páchali násilnosti a koncerty byly ukončovány,
nebo rovnou rušeny. Vystoupením na happeningu proti rasismu dali Sham 69
najevo svoje názory; obdobné postoje pak vyjádřila řada dalších oi!
kapel. Nějakou dobu to pro ně znamenalo téměř úplný konec vystupování -
kvůli strachu z násilností se je bála objednat většina klubů.
Znal je Daniel
Landa?
Ne všichni však byli na jedné lodi. Zpěvák
streetpunkové skupiny Skrewdriver Ian Stuart Donaldson se rozhodl
agresivitu a odhodlání těch skinheads, které oslovila politika Národní
fronty a Britského hnutí, využít ve svůj prospěch. Koncerty jeho kapely
byly vyhlášené jako násilné a divoké (na jednom z těch raných prý jeden
Donaldsonův kamarád poslal dobře mířenou ranou do bezvědomí dnes známého
aktivistu a zpěváka Boba Geldofa). Vzhledem k takové pověsti se - ač
stále apolitickým - Skredriwer nedařilo domluvit dost koncertů, navíc i
hudebně byli nic moc. Původní sestava se rozpadla.
V roce 1982 však Ian Stuart kapelu obnovil. Nyní už
byla otevřeně rasistická. V reakci na úspěšnou kampaň Rock Against
Racism začali Skrewdriver vystupovat pod hlavičkou Rock Against
Communism (RAC), která je dodnes synonymem pro neonacistickou hudbu a
svými výdělky z vydavatelství White Noise Records podporovali Britské
hnutí, Combat 18 a další neonacistické organizace.
Donaldson později založil neoficiální mezinárodní
neonacistickou distribuční a politickou síť Blood & Honour (Krev a
čest), šířící myšlenky neonacismu, hudební nahrávky i image
neonacistických skinheads do řady zemí světa. Skupina zůstala aktivní až
do roku 1993, kdy Stuart zemřel při automobilové nehodě - do té doby
kapela stihla vydat osm řadových desek. Na některých z nich jsou i
kuriózní nahrávky: například píseň Johnny Joined The Klan (Johnny se
přidal ke (Ku-klux) klanu je předělávkou rockové klasiky Johnny B. Good
od Chucka Berryho.
Skrewdriver se stali nejslavnější neonacistickou
kapelou světa, ohlas měli i v Československu, když se zřejmě jménem
jejich desky White Rider inspirovali Daniel Landa a David Matásek při
psaní "hitu" Bílej jezdec pro svou kapelu Orlík.
Andělé se
špinavými tvářemi
Během osmdesátých let se tedy subkultura skinheads
rozpadla na politicky naprosto odlišné podskupiny. Vznikly též
iniciativy snažící se očistit skinheads od pověsti získané působností
Národní fronty. V roce 1987 byla v New Yorku založena iniciativa SHARP (Skinheads
proti rasovým předsudkům), která si do loga vypůjčila obrázek trojské
helmy, který od konce šedesátých let používalo reggae vydavatelství
Trojan. Ve stejném městě vznikli o pět let později levicoví RASH - Red
and Anarchist Skinhead. Tyto iniciativy se vymezovaly vůči rasismu
ostře, i za cenu fyzické konfrontace.
Skinheads nebyli, jako ostatně žádná subkultura
mládeže, svatí. Avšak převažující mediální obraz je stereotypní a
nespravedlivý. Zatímco část skinheads - bez ohledu na kořeny vlastní
subkultury - skutečně šířila a šíří neonacistické myšlenky, jiná se
zařadila mezi odhodlané bojovníky proti rasismu. (Kromě toho
neonacistické hnutí prošlo vlastním vývojem a jeho dnešní podoba je se
skinheads - právě pro jejich kořeny - spojena pouze okrajově; a i
hudebně se od oi! nácci posunuli spíše k hard rocku či metalu.)
A velká část skinheads odmítla jakoukoliv politizaci
a bez ohledu na mediální obraz dál vyznává "tradiční" hodnoty, poslouchá
stejnou hudbu a nosí stejné oblečení jako na konci šedesátých let. I pro
tuto nechuť se obhajovat zůstávají skinheads dodnes jednou z
nejzajímavějších a nejméně proniknutelných subkultur.
A možná právě pro svou pověst skinheads odolali
tlakům společnosti a nikdy nedošlo k jejich "včlenění". Skinheads si tak
mohou dál pod rouškou "těch zlých" hájit hranice "svého" světa, "své"
hudby a "své" subkultury.
iDnes - kavárna | 
