Sjednocená Evropa: Duchovní předpoklad

Prvním politickým krokem k vytvoření sjednocené Evropy by bylo vystoupení všech evropských vlád z pokrytecké organizace Spojených národů, pokud jí vůbec někdy byla.

Základ pro evropskou iniciativu musí být pečlivě připraven; nicméně problémy konkrétní politické taktiky nespadají do rámce tohoto tématu. Můžeme zde pouze zdůraznit, že to, čemu věříme, musí být formální, duchovní a doktrinářský základ sjednocené Evropy.

'Federalistická' and 'asociativní' řešení, ekonomická a vojenská spolupráce – to jsou všechno předpokládané projevy organického charakteru Evropy (nebo jejího nedostatku). Předpokladem skutečně evropského celku musí být spojená síla ideje a tradice, s níž je Evropa neodvolatelně spojena. Někteří se přou, že národní stát, který není božsky ustanoven, ale vytvořen určitými skupinami, jež uspěšně povstaly k historickým úkolům, je modelem pro jednotící evropský národ. Dle tohoto názoru existuje duchovní předpoklad pro sjednocenou Evropu v mýtu o společném osudu, chráněném 'národními revolučními' skupinami z Evropy. Tento názor není na místě. Zrod evropských národů byl většinou dílem dynastií, představujících tradici věrnosti příslušné koruně. V každém případě faktory, které vytvořily evropské národy, udržují evropskou nejednotnost od Stoleté války do současnosti.

Ty, kteří mají duchovní a tradicionální chápání Evropy, můžeme rozdělit na ty, kteří věří v Impérium popsané výše, a ty, kteří mluví o Evropě jako o národě. Koncept národnosti je dle mého názoru nevhodný. Pojem evropské jednoty je duchovní a nadnárodní. Domácí národnost, etnická skupina existují v podstatě na naturalistické 'hmotné' úrovni. Evropa (Europa una) by měla být něčím víc než je toto. Starý nacionalismus a zášti jsou jen naroubovány na Evropu, kdy je nadvláda určitého národa uplatněna vůči zbytku Evropy. Evropské Impérium bude patřit do vyššího řádu než části, z nichž se skládá, a být Evropanem by mělo být chápáno jako něco kvalitativně odlišného od toho být Italem, Prusem, Baskem, Finem, Skotem nebo Maďarem, něco, co se odvolává na jiný aspekt naší povahy.

Pokud jde o 'evropskou kulturu', jde nyní o terén pragmatického Evropana, liberála a humanistického intelektuála. Jeho 'evropská kultura' je přívěškem 'demokracie' a 'svobodného světa'. V tomto smyslu je 'kultura' zbožím tzv. 'myšlenkového aristokrata', ve skutečnosti oděvem povýšence, znamení jeho úspěchu. Původní intelektuální aristokracie by v žádném případě nestačila na připravovaný úkol; oživení evropské vůle a udržení revoluční elity, která by toto mohla politicky umožnit. A co víc, kdykoliv se pokoušíme dát pojmu 'evropská kultura' konkrétní význam, zdá se, že dojdeme k nesčetným 'interpretacím', které nám neposkytnou nic přesvědčivého. Každý má vlastní ideu toho, co evropská kultura je, a mnoho Evropanů cítí zdrženlivost či dokonce vinu, pokud jde o její zastávání se, a tak mohou povýšenci dle libosti hloubat v časopisech a barevných přílohách o posledních vývojových trendech toho či onoho uměleckého odvětví takovým způsobem, že 'kultura' se stává zcela oddělená od 'skutečného světa', od toho, na čem záleží. Mnoho z toho, co obdivují obránci kultury, ironicky hraje hlavní roli v napomáhání vzniku duchovní krize a nedostatku důvěry v evropské kultuře.

'Westernizace' světa znamená, že se tento rozklad šíří světem – tudíž Evropa se stala od illuminátství až ke komunismu živnou půdou samotných sil, které působí na zničení všeho, co je specificky evropské.

Musíme vytvořit 'jednotu bojovníků'. To je předpoklad. Dát vizi světa a Evropy vedle toho, protože 'nedůležité' by se mělo ponořit do bahna partyzánské politiky, do cynické záležitosti bez identity, bez duchovního významu. Sjednocená Evropa bez společné duchovní identity a smyslu pro vedení by se stala jen dalším mocenským blokem. Jak by se pak Spojené státy evropské duchovně lišily od Spojených státu amerických nebo Číny, nebo by byly vznešenější než organizace Africké unie? Evropa nesmí být stupněm k westernizaci světa, ale postupovat proti ní, vlastně vzpourou proti modernímu světu ve prospěch toho, co je vznešenější, vyšší, opravdověji lidské.

Julius Evola