Stranický styl

V roce 1994 jsem zakládal Národně bolševickou stranu. Já, nemocný konvenční politikou, jsem chtěl vytvořit na nové ideologii založený styl. V téže době jsem byl u toho, když se někdo zeptal Egora Letova, ruského punkového idolu, proč je tak uboze oblečený. Letov odpověděl, že se obléká tak, jak se oblékají jeho obdivovatelé. „A já vím, že to jsou chudí lidé“, řek Letov.

Vedeni Letovovým příkladem jsme doporučili našim následovníkům, v bezmála prvním vydání „Limonky“, nosit černé boty, černé džíny a nakrátko střižené vlasy, neboť přesně to je oblečení chudé moskevské mládeže. Tak náš stranický styl napodobuje styl ulice. Černá je velice praktická barva, špína a bláto jsou na ní méně viditelné. Později nějací senzacechtivý novináři začali spojovat naše černé oblečení s fašistickými černými košilemi. Na to vždy odpovídám tak, že moskevská chudá mládež chodí oblékaná v černé. A krátké vlasy jsou praktické, protože nepotřebují moc péče.

V prvních červencových dnech roku 1994 jsme byli zaměstnáni těžkým úkolem vytvořit vhodnou vlajku pro naši čerstvě vzniklou stranu, neboť se blížila konference radikální ruské opozice, svolaná na desátého června. Potřebovali jsme agresivní, živou a barevně bohatou vlajku. Nakonec jsme si jako vlajku vybrali nakladatelské ztvárnění obálky mé knihy „Úbytek divochů“, vydané v roce 1992. Zadní strana obálky byla rudá, uprostřed ní se nacházel bílý kruh a v něm černý srp a kladivo. Autorem této obálky byl Dmitrij Kedrin, který se tak stal otcem naší vlajky. Desátého srpna jsme představili ručně vyrobenou vlajku velikosti dva na čtyři metry. Od té doby naše vlajka rozčiluje, znervózňuje a provokuje ruskou společnost jako rudá hadra býka. (V současnosti ruští národní bolševici, stejně jako naše strana, používají tutéž vlajku, avšak na černém podkladu pozn. pře.).

V této době jsme také vytvořili speciální styl pro naše demonstrace. Normální ruské manifestace byly nudné, umazané sovětským stylem tichého průvodu, tolik se podobajícímu průvodu pohřebnímu. Vrcholem pak bylo přehrávání sovětských písní z páskového magnetofonu. Národní bolševici odmítli tuto otupující praxi. Namísto toho jsme začali skandovat rytmicky skloubené pobuřující slogany jako např. „Kapitalismus je na hovno!“, „Nenávidíme vládu!“, „Jezte bohaté!“ atd. Tyto naše slogany jsme nazvali "Krichalki" (podle slova "kritchat" znamenajícího křičet pozn. pře.). Postupem času byl náš styl natolik křiklavý, natolik šokující a natolik populární, že si jej vypůjčily i další politické organizace. V říjnu 2000 jsme kráčeli ulicemi Moskvy se dvěma obrovskými transparenty: „Putine, my si tě nezvolili, odejdi!“ a „Pryč s absolutismem a dědici koruny!“. Ostatní opoziční strany na nás hleděly s hrůzou a mnohdy dokonce s nenávistí.

V roce 1998 jsme započali, v rámci našich aktivit, stádium přímé akce. V roce 1999 patnáct nacbólů obsadilo v Sevastopolu věž Námořního klubu s transparentem „Kuchto, ty udusíš Sevastopol!“. Národně bolševická vlajka vlající nad Sevastopolem ve výšce 36 metrů - to byl překvapivě okouzlující pohled. Další akce Národně bolševické strany byly více sofistikované, avšak byly vždy skandální, šokující, plné síly a energie.

7. 5. 2003, v den další Putinovy prezidentské inaugurace, národní bolševici obsadili Bolshoiské divadlo, což byla hrozivá podívaná. Jedna skupina, na protest proti zvolení Putina, obsadila jeviště, druhá pak obsadila prezidentskou lóži. Světlice, kouř, vlajky, letáky, naprosto zmatení diváci - to byla pořádná estráda! Skutečně si myslím, že obsazení Bolshoiského divadla byla do té doby nejlepší akce Národně bolševické strany. Je důležité vědět, že tomu tak bylo proto, že byl prezident Putin v divadle očekáván. Divadla se nezúčastnil jen kvůli této akci. Akce v Bolshoiském divadle, ve večer inaugurace Putina, je v povědomí veřejnosti méně známá jen díky mediální blokádě Kremlu. Kreml nechtěl být za blbce, neboť obsazení prezidentské lóže prokázalo naprostou neschopnost bezpečnostní služby.

Já sám jsem pohledný vousatý muž. Altajští horští domorodci mě nazývají „profesorem“ nebo „akademikem“. Oblékám se z praktických důvodů do černé jako mládež v ulicích ruských měst. V ruském vězení mě přátelé také nazývali „profesor“, nebo „akademik“. Pravděpodobně proto, že připomínám klasického ruského intelektuála: vědomosti, vous, knírek, brýle. Nicméně nosím černé džíny, černé trenky a všechno ostatní taktéž černé: boty, kabát, kravata atd. Pouze mé vlasy zůstávají šedé.      

Přeložil, upravil a zkrátil Saša