Svjatoslav I. Igorevič

Nejslavnější panovník východní větve slovanského lidu, který jako jeden z mála nikdy nezradil duchovní odkaz svých předchůdců. Pod jeho vládou se Kyjevské Rusi dostalo toho nejdůkladnějšího opečovávání. Do základů vyvrátil chazarské impérium, porazil volžsko-kamské Bulhary, utkal se s mocnou křesťanskou Byzancí, ale i Alany, Pečeněhy a Maďary. Jeho oficiální vyhlášení války nepřátelům, shrnuté do tří slov „Jdu na vás!“ (Idu na vy!), se nesmazatelně zapsalo do dějin.

Svjatoslav se stal prvním vládcem Kyjevské Rusi z rurikovské dynastie, pyšnícím se ryze slovanským jménem. Narodil se roku 942 a o jeho vyrůstání v Novgorodu se toho ví poměrně málo. Jeho statečného otce, knížete Igora, mu zavraždili Drevljané a on se proto už jako čtyřleté dítě zúčastnil trestné výpravy proti tomuto kmeni, kterou vedla jeho matka, kněžna Olga. Pověst dávných let kyjevského mnicha Nestora o této události vypráví: „I vytáhli Dřevané proti ní (Olze), a když obojí pluky sešly se v hromadu, hodil Svjatoslav kopím na Dřevany, a kopí letělo koni skrz uši, i udeřilo v nohu koni, neb byl ještě děcko. I řekl Svěnald i Asmund (Svjatoslavovy varjažští vychovatelé): „Kníže už počal, potáhněte, družino, za knížetem".“

Na spravování rozsáhlé země v titulu Velikyj kniaz si však Svjatoslav musel počkat až do své plnoletosti, do té doby panovala v Kyjevě jako regentka Olga. Už od mládí si Igorův syn nepotrpěl na šlechtické ceremonie a raději trávil čas mezi svými statečnými kamarády, tzv. "družinou". Nestor k tomu uvádí: „Když kníže Svjatoslav vzrostl a dospěl v muže, počal sbírati vojsko mnohé, i udatné, neb i sám byl udatný, a lehko chodě jako leopard, vojny mnohé vedl. Na výpravě vozů za sebou nevozil, ani kotlů, ani mas vařil, ale po tenku rozřezav buď koninu, anebo zvěřinu, anebo hovězinu, na uhlích upekl a jídal, ani žádného stanu neměl, ale prostřel houni a sedlo pod hlavu, a takoví byli také ostatní všickni vojíni jeho.“

Byzantský historik Lev Diakon popsal Svjatoslavovu výšku a stavbu těla jako průměrnou. Přestože měl oholenou hlavu a vousy, nechával si huňatý knírek a dlouhou kadeř jako znamení svého šlechtického původu. Preferoval bílé oblečení a jeho oděv patřil vždy k nejčistším mezi jeho muži. Nosil také velkou zlatou náušnici s rubínem a dvěma perlami.

Olga konvertovala ke křesťanství na dvoře byzantského císaře Konstantina Porfyrogeneta, nicméně Svjatoslav zůstal věrný slovanskému panteonu až do konce svého života: „…napomínala ho máti, aby se dal pokřtíti, a nechtěl toho ani v uši přijímati…“

Svjatoslav I. Igorevič zplodil s různými ruskými ženami tři syny. Jakmile odjížděl do zahraničních bitev, předával vladařské povinnosti svým potomkům. Tak v Kyjevě obyčejně vládl Jaropolk, Oleg v zemi Drevljanů a v Novgorodu zase Vladimír.

Boje na východě

Krátce po svém nástupu na trůn začal Svjatoslav rozšiřovat moc Kyjevské Rusi v údolí řeky Volhy a v oblastech pontické stepi. Jeho největším úspěchem bylo dobytí Chazarského kaganátu, který po staletí patřil k nejsilnějším (avšak etnicky neevropským) státům východní Evropy. Příčiny rusko-chazarského konfliktu nejsou přesně známy, takže se nabízí hned několik možností. Rusové však měli očividně zájem na vyklizení chazarské kontroly nad obchodní cestou na Volze, protože se tam tradičně vybíralo clo za přepravované zboží. Je také možné, že Rusy proti Chazarům popuzovala také Byzantská říše, která měla s tímto judaistickým turko-tatarským národem rozepře kvůli perzekuci židů za vlády Romana I. Lecapena.

Nicméně Svjatoslav tak nebo tak počal pro svou východní kampaň shromažďovat kmeny slovanských vazalů kaganátu. Ti, kteří k němu zaujali nepřátelský postoj, jako například Vjatiči, byli napadeni a donuceni platit daň Kyjevské Rusi. Jak zaznamenal Nestor, právě Vjatičům odeslal vůbec poprvé svůj stručný vzkaz „Jdu na vás!“ (Èäó íà Âè!), což se dodnes stalo pro Rusy známým výrazem pro jasné vyhlášení něčích záměrů.

Svjatoslav poté postupoval řekami Oka a Volha, vpadl do Volžského Bulharska a vynucením odvodu poplatku na místním obyvatelstvu si tak podmanil celé horní Povolží. V této kampani použil jako žoldáky Ogužské Turky a Pečeněhy coby protiváhu k chazarsko-bulharskému jezdectvu. Asi kolem roku 965 zničil chazarské město Sarkel, kde zřídil osadu „Bílá věž“ (Belaja Vježa, což byl slovanský překlad jména „Sarkel“) a úspěšně pokračoval dalším územím kaganátu. Nehodlal však okupovat jádro Chazarska na severu Kavkazu věčně, a proto se rozhodl zaútočit na Osetince a donutit je ke spojenectví. Zničení chazarské imperiální moci přineslo Kyjevské Rusi možnost ovládat severo-jižní obchodní cesty stepí a Černým mořem, což byl předtím hlavní zdroj výdělku pro Chazary. Svjatoslavovy akce navíc vedly k nárůstu slovanského osídlení oblasti Saltovo-majacké kultury, čímž se v této přechodové oblasti mezi lesem a stepí významně změnila demografická a kulturní situace.

Bitvy na Balkáně

Zlikvidování Chazarska proběhlo na pozadí rusko-byzantské aliance, která byla utvořena po Igorových výbojích do této říše v roce 944. Rusko-byzantské spojenectví bylo demonstrováno například účastí slovanského oddílu na vítězné námořní výpravě císaře Nykefora Fokase proti Krétě. A právě tento panovník Svjatoslava oslovil v roce 968, aby se k němu připojil v boji proti Bulharsku. Ruský velkokníže obdržel 15 000 liber zlata, aby mohl shromáždit výpravu šedesáti tisíc mužů, včetně tisícovky pečeněžských žoldáků.

Svjatoslav porazil bulharského vládce Borise II. hravě a pokračoval dále celým severním Bulharskem. Mezitím však Byzantinci podplatili Pečeněhy, aby vzali útokem Kyjev, kde zůstala Olga se svým synem Vladimírem. Obležené město vysvobodila až družina vévody Přetice a jakmile si Svjatoslav přečetl Olžin vyčítavý dopis, okamžitě se vrátil a alespoň zmasakroval ty pečeněžské oddíly, které nepřestávaly ohrožovat jeho zemi.

Po tomto nutném promarnění své balkánské kampaně a matčině smrti v roce 969 se kníže Svjatoslav rozhodl přesunout do města Preslavec v ústí Dunaje. V Pověsti dávných let své rozhodnutí zdůvodňuje těmito slovy: „Nelíbí se mi v Kyjevě býti, chci žíti v Přáslavci na Dunaji, protože jest to střed země mé, a že se tu scházejí všecka bohatstva: od Řeků zlato, povlaky, vína i ovoce rozmanité, z Čech pak a z Maďarska stříbro, a z Rus kožišiny i vosk, med a otroci.“

Tak Svjatoslav znovu opustil Rus a opět rozdělil vládu mezi své tři syny. Jako velitel armády, která zahrnovala i pečeněžská a maďarská pomocná vojska, se obořil na Bulharsko, vyplenil Thrákii a ve městě Filippolis připravil pro místní křesťany krvavou koupel. Nikeforos reagoval opevněním konstantinopolských hradeb a militarizací svého obrněného jezdectva. Během těchto příprav jej však svrhl z trůnu a zabil Ioannes I. Tzimiskes, který se tak stal čerstvým císařem Byzancie.

Svjatoslavova smrt

Nové diplomatické pokusy Byzantinců přimět Svjatoslava k odchodu z Bulharska neuspěly. Ruská jízda naopak překročila Dunaj a oblehla Adrianopol, čímž v roce 970 způsobila paniku v ulicích Konstantinopole. Císař tedy odpověděl protiútokem a zatímco byl Tzimiskes zaměstnán potlačováním vzpoury Bardase Fókase v Malé Asii, jeho vrchní velitel Bardas Skleros nakonec Svjatoslavovu rusko-pečeněžsko-maďarsko-bulharskou koalici porazil v bitvě u Arkadiopolisu, 100 km západně od Konstantinopole.

Mezitím se Tzimiskes vrátil na Balkán a s obrovskou armádou dobýval postupně všechna území, předtím obsazená Svjatoslavovými muži. Velkokníže proto svolal poradu svých věrných, na níž prohlásil: „Neučiníme-li s císařem pokoje, a císař se doví, že málo nás jest, tehdy přijdou a v městě nás oblehnou, a země ruská daleko jest, a Pečenězi s námi ve válce, i kdo nám pomůže? Udělejme tedy s císařem pokoj, však se nám podvolili k dani, a na tom nám budiž dosti, jestliže počne daně neodváděti, tehdy seberouce více vojska nežli prvé, znova z Rus potáhneme k Carohradu.“

Odříznutý a obležený kníže se nakonec dohodl s Byzantinci na mírových podmínkách. Souhlasil s opuštěním Balkánu a vzdáním se nároků na severní Krym a přísahal na „Peruna a Volosa, boha dobytčího“, že se vrátí na západní Dněpr. Na oplátku dostali Rusové jídlo a záruku bezpečného průchodu domů. Loděmi se pak přesunuli na dněperský ostrov Berezan, kde si postavili zimní tábor. Za několik měsíců zde propukl hladomor a navíc se byzantský císař v obavách, že mír s Rusy dlouho nevydrží, rozhodl pro zákeřnou intriku. U pečeněžského chána Kurji si objednal Svjatoslavovu vraždu, ještě než se stihne se svou družinou dostat domů do Kyjeva.

Svěnald svého knížete sice varoval, aby se vyhnul dněperským katarkům, ten ho však neposlechl. Při překračování peřejí nedaleko ostrova Chortica však v roce 972 Pečeněhové skutečně udeřili, „…a zabili Svjatoslava. I vzali hlavu jeho, a z lebky jeho udělali číši, okovavše leb jeho zlatem, i pili z něho.“

Následkem smrti Svjatoslava I. vypuklo mezi jeho syny otevřené nepřátelství, vedoucí až do bratrovražedné války a zabití Olega v roce 976. O rok později se před stejným osudem rozhodl utéct do Skandinávie Vladimír. Tam však sestavil mohutnou varjažskou armádu a v roce 980 vpadl do své rodné země, zavraždil zde Jaropolka a ještě toho roku se stal jediným vládcem Kyjevské Rusi. Za osm let ji začal podrobovat křesťanské víře.

J.H., Bratrstvo