|
Plné znění řeči
zdůvodňující verdikt ve sporu Benešová - Vesecká
(Soud se zabýval výrokem Benešové "o justiční mafii", jimž hodnotila
jednání některých aktérů kauz Čunek a Katar)
Plné znění řeči, kterou dnes pronesl soudce Krajského soudu v Praze
Vojtěch Cepl, když zdůvodňoval rozsudek ve sporu mezi stínovou
ministryní spravedlnosti ČSSD Marií Benešovou a šesti vysokými
justičními představiteli v čele s nejvyšší státní zástupkyní Renatou
Veseckou:
Nejprve samotná žaloba. Padlo tady hodně slov o tom, co bylo žalobou.
Mám dojem, že obě strany nedocenily problém, který se zde otevřel tím,
že žaloba měla 15 stran a zahrnovala celkem tři různé velmi obsáhlé
okruhy výroků žalované. To znamená ten předmět řízení takto vyznačený
byl velmi široký. Připomínám, že ty tři okruhy byly: tisková zpráva z 5.
11. 2007, dále projev žalované v Radiožurnálu 20. 12. 2008 v pořadu
Ozvěny dne a několikero navázání a opakování tohoto pořadu a za třetí
Otázky Václava Moravce 6. 1. 2008. Všechny tyto pořady mimochodem jsou
dostupné na internetu, takže každý si může ověřit, co všechno tam
žalovaná vyslovila.
Z toho všeho se snažila žaloba získat základní myšlenku spojující motiv
všech těchto tří okruhů, což se jí podle mého názoru podařilo docela
přesně. Vystihnout teda podstatu této záplavy výroků, a shrnula to tedy
do těch slov, která byla mimochodem zcela výslovně řečena v tom
Radiožurnálu, čili v tom prostředním okruhu výroků, že se snaží dotyční
justici ovládnout, aby sloužili zájmu vládnoucí garnitury a že se snaží
ovlivňovat kauzy v zákulisí, což se jim zatím daří, a to všechno shrnuli
pod označením zákulisní justiční mafie. Žaloba v tomto spatřovala
skutkové tvrzení, to znamená tvrzení, u kterého lze určit pravdivost,
neboť se soustředila právě na ta dvě základní tvrzení, že se dotyční
snaží justici ovládnout a že se snaží ovlivňovat kauzy. K tomuto všemu
ještě zbývá poznamenat, že žaloba zdůraznila, že výroky byly učiněny
proti žalobcům, kteří jsou ve vysokých postaveních v justici, ohrožují
vlastně celou justici a mohou mít následek tedy na celou justici. To
znamená ohrožují důvěru v celý systém justice.
Žalovaná proti tomu podala prostřednictvím svého právního zástupce celou
řadu námitek. Především zdůraznila, že všechny výroky jsou podle ní
hodnotovým soudem, a nikoli skutkovým tvrzením. Odvolávala se přitom na
rozsáhlou judikaturu, jak Evropského soudu, tak Ústavního soudu. Dále
žalovaná tvrdila, že byla sdělovacími prostředky dotazována na názor a
vlastně jenom odpovídala na tyto dotazy nebo reagovala na situaci, která
vznikla, komentovala něco, co vyslovil vlastně již někdo jiný. Dále
zdůraznila, že veřejně známé osoby, čímž mínila žalobce, musí snášet
větší míru kritiky než běžní občané, a s tím se odvolala zase na
judikaturu.
Dále řekla, že se pouze připojila ke všeobecně sdílenému názoru ve
sdělovacích prostředcích a také názoru odborníků - jmenovala přímo pana
Rychetského a pana Motejla. Co se týče konkrétního výroku z 20. 12.,
tedy toho ústředního, ten byl konkrétní reakcí na článek Mladé fronty
Dnes z 19. 12. 2007. Dále řekla, že slovo mafie nebylo použito v
původním významu, tedy jakožto zločinecká organizace, ale ve významu
neformálně působící skupina osob s cílem ovlivňovat některá řízení. Dále
žalovaná odmítla, že by napadaný výrok měl devastující účinek na vztahy
občanské společnosti. No a potom připojila, že žalovaný skutečně svým
jednáním ovlivňovali průběh vyšetřování údajného korupčního jednání
bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka.
Navzdory tomu, že žalovaná tvrdila, že se jedná o hodnotící soudy - to
znamená není třeba nic dokazovat, tak navrhla velmi obsáhlé dokazování.
A celou řadu důkazů, které se tedy týkaly skutkového základu. Tyto
důkazy soud z převážné části provedl. Neprovedl pouze důkazy, které byly
navrženy pozdě, zejména žalující stranou, ale v některých případech i
žalovanou. Z důvodů, které byly vysvětleny při jednání, podotýkám, že
všechny tyto důkazy se týkaly otázek naprosto marginálních a, i kdyby
provedeny byly, nijak nemohly změnit závěr tohoto soud. Z těchto důkazů
bych vytáhl jako nejdůležitější a hlavní byla nesčetná vyjádření
žalobců, ze kterých soud vycházel zejména. Nejednalo se jenom o
vyjádření v tisku, ale vyjádření před tímto soudem, ze kterých soud
zjistil převážnou část skutkového stavu a v podstatě všechny důkazy
další už doplňovaly už další podrobnosti. V čele tedy s důkazem
nejčastěji diskutovaným a zmiňovaným, a to bylo svědectví Zlatuše
Andělové.
V zásadě, co se týče těch svědectví, tak soud neshledal vůbec žádné
důvody, proč by kterýkoli ze svědků vypovídal nepravdivě. Je na tomto
místě třeba zdůraznit, že všichni svědkové byli právníci. To znamená
vypovídali zcela profesionálně, svoje tvrzení upravovali pouze tím
způsobem, že zdůrazňovali, to co pro ně vypadalo lépe. Většinou v této
souvislosti byly patrné jejich zájmy pro tu a nebo onu stranu. Na tomto
místě bych vyzdvihl pana žalobce Petra Duška, který zjevně nestranil
nikomu, a u něj vůbec žádné ani stopy zkreslení nebylo možno shledat. V
každém případě soud těmto svědkům uvěřil prakticky ve všem. Nenapadá mě
mnoho případů, kde by bylo třeba jejich vyjádření korigovat, protože v
těch nejdůležitějších okolnostech, které vedly soud hlavně k závěru,
byla svědectví v naprostém souladu s tím, co tvrdili žalobci. Dostaneme
se k tomu dále.
Takže z toho, co soud vzal za prokázané: Tak soud vzal za prokázané a
všeobecně známé ve smyslu paragrafu 121 OSŘ, a navíc podpořené i
vyjádřením žalobců několikanásobným u tohoto soudu, a to byly okolnosti
případu soudu nad Hámidem bin Abdalem Sáním, známým jako katarský princ
v roce 2005. Žalovaná to mimochodem ve svých výrocích zmínila, a to v
prvém a třetím okruhu výroků, a také to dokresluje smysl těch výroků. To
znamená, že problém katarského prince byl naprosto zásadní od samého
začátku, i když tomu strany zdánlivě nevěnovaly dostatečnou pozornost.
Těch skutečností, které soud vzal za prokázané, bylo několik a velice
jednoduché.
Za prvé, rozhodnutí žalobce Němce vydat obžalovaného do Kataru v době,
kdy již byl vydán rozsudek soudu prvého stupně. Za druhé, žalobce Kučera
vydal článek, ve kterém tedy vyslovil svůj právní názor ještě před
rozhodnutím Nejvyššího soudu přezkoumávajícím ono rozhodnutí žalobce
Němce. A za třetí, žalobcem Němcem byla zmiňována jako možnost kárné
řízení vůči soudkyni Monice Křikavové a kromě toho tedy proběhlo
odvolání několika pracovníků ministerstva. Dále, co se týče samotné
kauzy Jiřího Čunka, tak soud o něm v podstatě zjišťoval jenom procesní
okolnosti, tedy jak probíhalo řízení, v žádném případě se nevěnoval
vlastním otázkám viny. K tomu se vrátím zřejmě ještě několikrát. Počátek
vyšetřování Jiřího Čunka byl 6. 11. 2006, ale už 24. 11. byla věc odňata
zastupitelství ve Vsetíně a delegována okresnímu zastupitelství v
Přerově. Důvod delegace byl celkem jednoduchý - to jest to, že není
moudré vyšetřovat starostu ve městě, ve kterém tedy je starostou. Není
tedy pravdivé tvrzení žalobce Kučery, že 6. 2. 2007 nebyl žádný důvod se
věcí Jiřího Čunka zabývat. V té době už se o tom psalo v tisku, jak
zakládala sama žaloba - připravovalo se jednání v Senátu o případném
vydání, takže ta věc byla naprosto aktuální.
Dále bylo zjištěno, že 6. 2. došlo ke schůzce v Ostravě. Bylo to tedy v
situaci, kdy Jiří Čunek ještě nebyl obviněn, nicméně tedy uvažovalo se o
tom vydání. Soud vzal za prokázané skutečnosti, které tedy asi nikoho
nepřekvapí, že účastníky schůzky byli žalobce Němec a Kučera a svědkyně
Andělová. Za druhé, schůzku svolal žalobce Kučera a předmětem jednání
byla jednak stížnost žalobce Němce na žalovanou v blíže neurčené věci,
jednak neformální rozhovor o Jiřím Čunkovi z podnětu žalobce Němce.
Během toho jednání byly zmínky a řeč, nebylo jasné z které strany, zda
bude Jiří Čunek tedy vydán Senátem, jak dlouhé jsou promlčecí lhůty a
jak dlouhé by mohlo být řízení. Tato skutečnost původně byla zjištěna
tiskem až v lednu 2008. Do té doby se o tom nevědělo, tedy zhruba rok po
události.
Žalobce Kučera událost nijak neskrýval, nicméně vykládal to tak, že
představa, že šijeme něco u Čunkovi je naprosto mylná. Později tuto
okolnost nijak neskrýval také, to znamená zmínil, že samozřejmě jsem se
obecně zeptal, jak to vypadá s Čunkem .Ve všem ostatním soud tedy uvěřil
Zlatuši Andělové, která se v těch základních okolnostech, které jsem
řekl, naprosto kryla s tvrzením žaloby - tedy oslovil mě žalobce Kučera
telefonem, že má jednání na krajském soudě a že přijede s jedním známým,
jehož jméno neřekl. Z toho se tedy ukázalo, že ten známý byl žalobce
Němec. No tady je důležité zmínit - v podstatě jednoznačné je, že k té
schůzce došlo, jednoznačné je z čího podnětu, jediné, o co se tady
strany vlastně dohadovaly, byl motiv této schůzky. Ten motiv, tvrdila
žalující strana, že bylo společné setkání čili přátelské schůzka. Soud
je toho názoru, že tento motiv byl zcela vyvrácen chováním všech
účastníků, které tady předvedli u soudu 12. 5. 2008 při výslechu Zlatuše
Andělové. Nenašel jsem jediný důvod si myslet, že vztahy Zlatuše
Andělové k žalobcům by byly přátelské, a silně pochybuji o tom, že tak
bylo i z druhé strany.
Mimochodem ještě na tomto místě zbývá upřesnit, že je možné, že vztahy
Zlatuše Andělové byly přátelské k žalobkyni Vesecké, ovšem ta nás v
souvislosti s Ostravou nemusí zajímat, protože tam nebyla. Je také
celkem zjevné, že žalobkyně Andělová těžko mohla takovou schůzku
odmítnout, protože v případě žalobce Kučery se jednalo o osobu zjevně
výše postavenou v systému justice. Pakliže náměstek nejvyššího soudce po
vás chce schůzku, tak to lze odmítnout z nějakého důvodu, který je
naprosto jasný, zřejmý a průhledný. Co se týče dalších okolností, kde se
to tedy dělo, to už má okrajový význam, nemá smysl s tím zdržovat.
Další schůzka v Brně 28. 2. - podstatné okolnosti - opět jejími
účastníky byli žalobci Němec, Kučera, Vesecká a svědkyně Andělová. Tato
věc byla tedy známa podstatně dříve, Respekt to napsal 13. 8. 2007, čili
těsně po zastavení trestního stíhání, tedy tom prvním zastavení. A v
této fázi mluvili o tom žalobci velmi vyhýbavě - žalobkyně Vesecká
řekla: "Nemůžu toto setkání vyloučit, ale nepamatuji si ho, takže ani
nemohu říci, o čem se mluvilo. Setkávali jsme se tak často, ale nikdy
jsem nemluvili o panu Čunkovi." Nicméně témuž časopisu v tomtéž článku
uvedl pan žalobce Kučera reakci - je možné, že padla slova o Čunkovi.
Potom další okolnost - schůzku svolala žalobkyně Vesecká. To se tedy
ukázalo až dodatečně. Do té doby se o tom jenom spekulovalo, naplno to
řekli tedy reportéři ČT 8. nebo 7. 1. 2008. Žalobkyně Vesecká v této
otázce zprvu tvrdila - žádné setkání tohoto typu jsem nezařizovala. Tato
výslovná odpověď stojí za pozornost v souvislosti s tím, co tvrdila
žalobkyně Vesecká v posledním jednání, že její věty byly vytrženy z
kontextu a použity tedy k jiným odpovědím. Není mi úplně jasné, jak
odpověď žádné setkání tohoto typu jsem nezařizovala - k čemu jinému by
se mělo vztahovat. Co se týče obsahu jednání - svědkyně Andělová to
popsala, že Kučera řekl, že je problém ve vládě a že je třeba získat za
Čunka náhradu, a to může trvat delší dobu, je tedy třeba delší lhůty. V
tomto bodě soud v zásadě nevidí důvod pochybovat o verzi Zlatuše
Andělové, nicméně podotýká, že přesná formulace není moc důležitá a
stačí soudu, že byla ta shoda, že tedy šlo o Čunka.
Jelikož ho tedy zrovna vydávali, zahajovalo se řízení, tak skutečně se v
té době mohli bavit maximálně tak o tom, jak dlouho to bude trvat, žádné
jiné téma mě nenapadá. V dopisu Zlatuše Andělové, o kterém jsme tady
slyšeli u minulém jednání z 21. února letošního roku, připojila Zlatuše
Andělová ještě poznámku, že padl termín květen- červen 2007, a že to
neskončí dříve než za dva, tři měsíce. Ve své výpovědi tento termín
vynechala, já si v tomto místě zrovna myslím, že ho vynechala záměrně,
protože v tomto bodě to nesvědčí úplně pro ni. Je možné, že prozradila
něco, co úplně neměla. Nicméně má to opět zase celkem marginální význam.
Soud zdůrazňuje znovu podruhé a zdůrazní to ještě vícekrát, vůbec nebylo
podstatné, co účastníci na těch schůzkách říkali, daleko podstatnější
bylo, kdo se tam sešel, z čího podnětu se tam sešel. Soud opět nepřijal
vysvětlení, že schůzka, která teda spočívala v tom, že se měli všichni
sjet v Brně, byla ze společenských důvodů, protože vůbec žádné téma
hovoru nebylo ani nastíněno žalující stranou a o přátelských vztazích
jsem se již vyjadřoval. Takže si myslím, že skutečně tématem mohl být v
zásadě zejména případ Jiřího Čunka, žádné jiné téma není v dohledu. Tak.
Opět tedy je třeba zdůraznit ten moment, že schůzku zařizovala paní
žalobkyně Vesecká, to znamená přímá nadřízená Zlatuše Andělové, to
znamená, že Zlatuše Andělová těžko mohla tuto schůzku odmítnout. Žádné
jasné a hmatatelné důvody k tomu nebyly. Předpokládám, že jí nebylo
dopředu řečeno, že se budou bavit o Čunkovi. Další zjištěná okolnost -
Špindlerův Mlýn v dubnu 2007. Zde se skutečně setkali svědkyně Andělová,
žalobce Kučera, o Jiřím Čunkovi se nemluvilo. Vyplývá to naprosto jasně
ze shodného tvrzení obou těchto stran nebo jak to nazvat. V daném
případě se také tedy o něm vůbec mluvit nemuselo, pokud soud vzal za
prokázané, že již poté schůzce předchozí bylo jasné, že to bude trvat
ještě několik měsíců. Takže opravdu nebyl naprosto žádný důvod o Čunkovi
mluvit a soud v tom nespatřuje nic zvláštního.
Schůzka v Jihlavě 17.5.
Tak ta je v podstatně nejsložitější a nejdůležitější. Co se týče této
schůzky, tak bylo zjištěno, že šlo o otevření Justičního paláce v
Jihlavě, tedy opravdu společenskou záležitost, na této společenské
záležitosti se účastnil kdekdo. V našem případě úplně všichni žalobci,
žalovaná, všichni svědci, kteří tady byli slyšeni a řada dalších osob.
Na tom tedy opravdu není nic zvláštního. Je ovšem naprosto jasné, že
uvnitř toho bylo další záležitost, a to bylo sezení u rautového stolu,
které naprosto nebylo náhodné, nýbrž přesně vymezené na pozvánky a u
těch židlí byly jmenovky, jak nám zdůraznil pan žalobce Němec u
posledního jednání, u předposledního jednání také pan žalobce Kučera.
Takže o nějaké náhodě nemůže být řeči. Pozvaní byli tedy pan žalobce
Kučera, paní žalobkyně Vesecká, pan žalobce Němec, pan doktor Bureš,
který se nedostavil, a také pan žalobce Coufal. Pan žalobce Coufal to
vysvětlil naprosto srozumitelně a přesvědčivě tím, že byl pořadatel celé
akce, takže je celkem logické, že byl u stolu jako hostitel. K tomuto
nikoliv náhodnému uskupení se přidala paní Andělová náhodou a došlo k
tomu tak, jak zase obě strany shodně vysvětlovaly, že tedy pan Bureš se
nedostavil, postávala za nimi, takže ji pozvali ke stolu. Během potom
následovala rozmluva, kterou soud nezrekonstruoval úplně spolehlivě,
existovalo k ní snad vůbec nejvíce vyjádření během celého soudního
sporu.
Jistou debatu o Jiřím Čunkovi v této skupině se Zlatuší Andělovou
zahájila sama Zlatuše Andělová, což sama tvrdí. Zřejmě zahájila nějakou
větou "tak co, už jste našli náhradu za Čunka", nebo něco podobného.
Všichni se shodují v tom, že byla nadsazená, ona sama tvrdila, že to
bylo z legrace. Soud také souhlasí s názorem žaloby, který tady byl
prezentován, že to byla poměrně drsná legrace. Bylo k tomu připojeno
zřejmě ještě něco dalšího, co lze vnímat jako dehonestující o panu
Čunkovi, soud nezjistil přesný text tohoto vyjádření, protože ho má
pouze ze strany žaloby, nicméně z vyjádření svědka Ištvana, z vyjádření
paní Zlatuše Andělové je zřejmě, že něco takového padlo. Soud však musí
upozornit, že v rámci celé této legrace, to třeba i žalobkyně Vesecká
pokládala za žert nebo nadsázku anebo také za určitý druh provokace. A
dále je třeba zdůraznit, a to je vůbec nejdůležitější, pro výsledek
tohoto sporu je to naprosto nedůležité, protože svědkyně Andělová je
svědkyně a co řekla, nemá naprosto žádný vliv na to, co řekla žalovaná o
žalobcích a čeho se týká tato kauza.
Potom následovala další sporná věta, že hrozí pád vlády a nezávislost
musí jít stranou politickým zájmům pana žalobce Kučery, tedy zjevně
odpověď na žertování svědkyně. Soud uvěřil, že něco takového opět padlo.
Není vůbec jisto, že by to bylo takto doslova, ostatně existuje celá
řada verzí této věty, možná, že to znělo méně strašlivě, ale něco v tom
smyslu zřejmě asi padlo, že protože je skutečně pravda, že žalobce
Kučera tuto větu zpočátku nějak nepopíral. První možnost měl v březnu,
když se objevila tato věc v tisku a byl s ním rozhovor. Vysvětloval, co
by považoval za nátlak. Mimochodem v souladu s tím je také jeho
závěrečná řeč. Opět tuto okolnost soud nepovažuje za úplně klíčovou pro
případ a nestavěl na ní jako na nejpodstatnější. Potom je další
okolnost, že během přítomnosti svědkyně Andělové neřekl nikdo nic
dalšího, ta její přítomnost byla zřejmě velice krátká, řádově v
minutách.
Potom byla zjištěna další spousta okolností, které jsou víceméně
nezajímavé, tedy už jsem uvedl, že přítomni byli také všichni ostatní,
ale nebylo zjištěno že by kdokoli z nich byl u toho rautového stolu. To
stojí za to zdůraznit, zejména u žalobce Grygárka, u kterého to zmiňoval
svědek Ištvan, ale svědek Ištvan tedy u stolu neseděl, jak sám přiznává,
a žalobce Grygárka si tedy nevšiml nikdo z žalobců a nevšimla si ho ani
svědkyně Andělová, nevšiml si ho tedy nikdo a soud nemá naprosto žádný
důvod předpokládat, že tam skutečně seděl. Připomínám, že stejný omyl se
také šířil tiskem zpočátku o žalobci Salichovovi, v tom úplně prvním
článku, kde se tedy tvrdilo, že byl s žalobci na obědě, nic takového
nebylo zjištěno. Tedy ten, kdo tam seděl s žalobcem Kučerou, Němcem a
Veseckou, tak byl zcela a nepochybně a i dle svého vlastního vyjádření
žalobce Coufal.
Tak. Další okolnost. Došlo k rozhovoru mezi svědkem Ištvanem a žalobcem
Coufalem. Svědek Ištvan tuto okolnost řekl 12. 5. ve své výpovědi, byla
naprosto klíčová, nikdo si jí nevšiml a nikdo ji nevyvracel. Podstatné
totiž bylo, že svědek Ištván spekuloval pouze o tom, jestli to bylo před
jednáním v Jihlavě, anebo jenom před tím odnětím věci. V každém případě
je tedy očividné, že žalobce Coufal se zajímal o věc Jiřího Čunka dávno
předtím nebo ne dávno, ale několik dní předtím, než byla věc delegována
do Jihlavy a do Jihomoravského kraje, což soud považuje za zásadní
zjištění.
Po této schůzce v Jihlavě následoval telefonát žalobce Černovského
svědkovi Ištvanovi, tak o tom jsme se dozvěděli velice málo, protože
svědek Ištvan nebyl zbaven mlčenlivosti, ale zase rozhodně ne tak málo,
protože už samotná otázka žalobce Černovského dávala celou řadu
odpovědí. Například, že žalobce Černovský po schůzce v Jihlavě se tedy
už o věc Jiřího Čunka zajímal, dále že měl jakési informace o průběhu
vyšetřování, což ovšem shodně také potvrzovala žalobkyně Vesecká a dále
že žádal jakousi nápravu - u posledního jednání to vysvětloval, že měl
být tedy proveden důkaz a také proveden byl. Takže ta inherence ze
strany nejvyššího státního zastupitelství zjevně v té době již byla.
Potom ta výprava do Tábora.
Tak o té jsme se dozvěděli naprosto vše podstatné od svědka Duška.
Svědek Dušek nám řekl, že tedy za ním - že celá akce se děla opět zjevně
z iniciativy žalobce Černovského a žalobce Grygárek a svědek Dušek v té
věci vlastně udělali jenom to, že se shodovali v tom, že kauzu Čunek
nechtějí. A také ji nedostali. To je podstatné s ohledem na to, že to
je, prosím, celá účast žalobce Grygárka v celém případu, která byla
prokázána. To je mimochodem také zjevný důvod, proč soud rozhodl tak, že
žalobě proti žalobci Grygárkovi zcela vyhověl a nevidí naprosto žádný
důvod, proč ho označovat za mafiána a snášet na něj hromy a blesky za
to, že tedy nechtěl kauzu Jiřího Čunka.
Co se týče delegace z Přerova do Jihlavy, tak tady byl proveden důkaz s
tím usnesením. Je tedy z okolností zjištěno, že v té věci se tedy
zabývali věcí již nejméně tři nejvyšší státní zástupci, totiž žalobkyně
Vesecká, žalobce Černovský - o tom jsme slyšeli - a nyní nově ještě
doktor Potoček, který psal to usnesení. V tomto usnesení jsou pro nás
podstatné důvody té delegace. Důvody delegace byly nepříslušnost
státního zastupitelství v Přerově, čili chyba v tom prvním delegovacím
usnesení ze Vsetína, že nebyla přesně vymezena doba. Druhý důvod, že
důkazy v neprospěch obviněného jsou prováděny s větší intenzitou, což
ovšem, když čteme dále, zjistíme, že spočívalo v tom, že svědci byli
vyslýcháni formou otázek a nebylo jim umožněno samostatně hovořit. A
další problém, že vyšetřovatel Šošovička komunikoval se svědkyní a
znalkyní pomocí e-mailu. A potom objevil státní zástupce ještě jeden
problém, dle mého skromného neodborného názoru netrestního dosti
fatální, že vyšetřování překročilo rozsah skutku, k jehož stíhání byl
Jiří Čunek vydán.
Další okolnost - jo, tady ještě třeba zmínit, že 22. 5. 2007 dostalo
nejvyšší státní zastupitelství podnět tedy s těmito výhradami od obhájce
Jiřího Čunka. To je nepochybně pravda a je tady třeba zmínit jediný
detail - bylo to pět dní po schůzce v Jihlavě. Co se týče dalších
okolností - k odvolání vyšetřovatele Milana Šošovičky došlo 7. 6. 2007,
čili nikoli tři hodiny po té delegaci, jak se rozšířilo, nevím proč, v
tisku, ale tři dny.
Nicméně situace není o mnoho lepší, protože chvíli jde tedy spis poštou
a chvíli trvá při čtení 3000 stran spisu. Je tedy zřejmé, že žalobce
Salichov o té věci nemohl mnoho vědět, když odvolával vyšetřovatele.
Ostatně žalobce Coufal v Reportérech ČT na dotaz novinářů naprosto jasně
vysvětlil, že žalobce Salichov vycházel z usnesení o delegaci nejvyššího
státního zastupitelství, tedy přesně toho usnesení, které jsme právě
zkoumali.
Tak, dále trestní stíhání bylo zastaveno 3. 8. 2007 tedy žalobcem
Salichovem. V tomto jenom letmo shrnu jenom důvody, které nejsou moc
zajímavé pro tuto věc, to znamená, že žalobce Salichov neuvěřil klíčové
svědkyni a dále zjistil, že důležité je časové schéma dne, čili pro
laiky: Jiří Čunek v době toho okamžiku, kdy měl ten čin spáchat, vůbec
nebyl na místě.
Ale mimo to zjistilo toto usnesení také další zajímavou vedlejší
okolnost, která není tak úplně nezajímavá pro náš případ - že úřední
záznamy policejních orgánů od 6. 11. 2006 do 10. 11. o prováděném
prvotním šetření jsou o dvou verzích a v obou chybí prvotní úřední
záznam a spisový materiál začíná až číslem 2. A také chybí tedy listina
o tom, že Jiří Čunek obdržel 500.000 korun a z té si 497.000 uložil v
bance. Tyto dvě věci nebyly nalezeny ve spise. No, potom je důležité
zmínit, že po 13. 8. tedy reagoval na věc tisk, a to velmi rozezleně.
Počínaje tedy tím článkem v Respektu začala tedy ohromná mediální
kampaň, která vlastně nepřestala do této chvíle, a je zjevné, že většina
osob jedná v reakci na tisk, že tedy odpovídá tisku, vysvětluje tisku,
svolává tiskové konference a tak dále. Žalobci Coufal a Salichov
vystoupili v Otázkách Václava Moravce. Byla svolána schůzka za tím
účelem, jak se tedy chovat k médiím, svědkem Ištvanem konkrétně atd.
Ostatně tedy ta reakce žalované na vývoj věcí v tisku je také patrná.
Další okolnost - odvolání svědka Ištvana a rezignace svědka Stříže. Tato
událost byla součástí žalobní tvrzení, i když se to možná přehlédlo. To
je z toho prvého okruhu výroků. Čili bylo to jasné od samého začátku, že
je to důležité. Je mimo veškerou pochybnost, že tedy k tomu skutečně
došlo. Došlo k tomu zřejmě 2. 11., nevím, jestli v obou případech, ale v
případě tedy svědka Ištvana. Svědek Stříž rezignoval nejprve sám, poté
byl tedy ještě odvolán. Svědkyně Hojovcová nám jasně vysvětlila proč:
"Zástupce Stříž rezignoval v té době, nicméně mu běžela dvouměsíční
lhůta a já jsem chtěla mít svého zástupce."
No, potom se ještě objevila ta okolnost s výtkou za to, jak svědek Stříž
nepodal ruku doktoru Salichovovi. To byla okolnost nová, která tedy byla
sice korespondovala jasně s těmi výroky žalované, nicméně jednoznačně
zmíněna nebyla. A to byl také důvod, proč jsem povolil výslech svědkyně
Hojovcové, který byl tedy navržen dodatečně, vztahovala se na ni ta
výjimka paragrafu 118 b. Tak.
K tomuto nepodání ruky. Tady stačí zase zacitovat: V souvislosti s touto
věcí mu byla uložena výtka za to, že jsem nepodal ruku doktoru
Salichovovi. A svědkyně to vysvětlila - svědek Ištvan nic neslyšel,
svědek Stříž popřel ten deformující výrok, státní zástupce Píšt tomu
nevěnoval pozornost, žalobce Salichov to popsal a žalobce Coufal to
slyšel přímo od Salichova. A na základě toho byla výtka udělena. A na
základě tohoto výkladu soud zcela uvěřil svědkovi Střížovi. Tak. Potud
tato záležitost.
Potom tedy skutkový stav končí výroky žalované na vzniklou situaci v
médiích. To už jsme vysvětlovali, je zbytečné se k tomu vracet.
Nyní záležitosti právní. Takže obě strany se odvolávaly na masivní
judikaturu všech možných případů. Podotýkám, že obě strany navrhly
případy velice vhodně a soud je také využil a měl to v úmyslu učinit od
začátku. Takže první z nich Lingens proti Rakousku 1986 zdůrazňuje
dělení na fakta a hodnotící soudy. Jestliže pravdivost první lze
prokázat, správnost druhých prokázat nelze a pokud jde o hodnotící
soudy, je požadavek prokázat jejich tvrzení neuskutečnitelný. Jinými
slovy - už v tomto úplně nejstarším rozhodnutí máme ono slavné dělení na
skutková tvrzení a hodnotící soudy vysvětleno, že ten rozdíl se právě
zakládá na tom, jestli můžeme určit pravdivost.
Obecně řečeno: pakliže se bavíme o tom, že žalobce Kučera jel 6. 2. do
Ostravy, tak to je jasné skutkové tvrzení, u kterého lze určit
pravdivost. Jestliže řekneme třeba, že doktor Cepl vykonává svoji práci
mizerně, tak je to jasné hodnocení, o kterém lze vést dlouhou polemiku,
jestli to tak je, nebo není, ale dokázat to v životě nejde. Takže to je
ten rozdíl, je naprosto jednoduchý, a mně je tedy celkem nepochopitelné
jak - nebo pochopitelné to je - ale překvapuje mě, jak dospěla žalovaná
strana k závěru, že se tady jedná o hodnotící soud, když tedy vehementně
tvrdila, že žalobci ovlivňují kauzy, ovládají justici a já nevím, co
všechno ještě. Tak. Potud nejstarší rozhodnutí.
Potom tady byla navržena (řada) dalších speciálních situací, celkem
zajímavá z nich je poměrně nová věc 453.03 Ústavního soudu. Ta je
zajímavá jednak tím, že ji navrhly obě strany sporu, a ta říká, že
presumpcí ústavní konformity je chráněn toliko hodnotící úsudek, nikoli
tvrzení faktů. Prokázání tvrzených faktů kritikem samotným platí jako
evropský ústavní standard. Jinými slovy: dle zcela správného právního
názoru žaloby žalovaná strana byla povinna dokázat ten základ těch svých
tvrzení, že to tedy se skutečně stalo.
Ještě přesnější a vůbec nejdůležitější v celé této záhadě, která tu
vznikla, je věc 1 US 367.03, která jde o to, že tam stěžovatel vyslovil
názor, který vycházel z toho, že oblast populární hudby byla v 70. a 80.
let minulého století politicky omezována a použil přitom s nadsázkou
pojmu mafie. O to tedy šlo. A soud k tomu pravil, že výroky stěžovatele
nejsou v kontextu celého článku tvrzením skutečnosti, ale hodnotovým
soudem. Touto větou - té se tedy chytla celá řada soudů, a vyvinula se
tedy teorie, že se jedná o pouhé hodnocení a není třeba nic dokazovat.
Kdyby se ovšem tento nález četl dále, tak by se zjistilo, že k tomu, aby
hodnotový soud nevybočil z mezí ústavnosti, se obecně vyžaduje, aby měl
určitý základ. Čili jinými slovy, že tam nějaký skutkový základ byl a k
tomu ještě soud pravil, podle Ústavního soudu je nepochybné, že pro
expresivní polemické a kontroverzní hodnocení pozadí populární hudby
jako mafie nebo mafiánů měl stěžovatel určitý podklad. Hodnotový soud
stěžovatele byl postaven na informacích široké veřejnosti všeobecně
známých, čili jinými slovy Ústavní soud nevyhověl stěžovateli z toho
důvodu, že by šlo jenom o hodnocení, ale vyhověl z toho důvodu, že to
skutkový základ mělo.
A k tomu ještě soud pravil: Podle Ústavního soudu je nepochybné, že pro
expresivní polemické a kontroverzní hodnocení pozadí populární v
populární hudbě jako mafie, nebo mafiánů měl stěžovatel určitý podklad.
Hodnotový soud stěžovatele byl postaven na informacích široké veřejnosti
všeobecně známých. Čili jinými slovy, Ústavní soud nevyhověl stěžovateli
z toho důvodu, že by šlo jenom o hodnocení, ale vyhověl z toho důvodu,
že byl přesvědčen o tom, že to skutkový základ mělo, že má prostě
pravdu. Čili jinými slovy, celou dobu se tady bavíme o skutkovém tvrzení
vyjádřeném expresivním, nadsazeným hodnotícím způsobem, o nějakém
skutkovém základu a nad ním je nějaká nadstavba, že je to mafie a já
nevím, co všechno ještě.
Soud ještě připomíná a neodpustí si poznamenat, že přesně stejným
způsobem jako tedy Ústavní soud v tomto nálezu postupoval v celé řadě
případů, které jsou dokonce i široce známé. Jedná se například o podvod
ve věci 36c/86/2006, tunelování ve věci 36c/62/2006, anebo korupci ve
věci 36c/117/2006, tzn., že jestliže skutkový základ byl shledán, tak v
tom případě bylo tedy tvrzení pravdivé, žaloba byla zamítána. V případě,
že skutkový základ žádný nebyl, tak bylo vyhovováno žalobě.
Tak, další myšlenka: problém, že postavení stran nemusí být vždycky
stejné. Tak tady se strany dovolávají téhož nálezu, který jsem právě
citoval, že tedy osoby veřejně činné, politici, veřejní činitelé,
mediální hvězdy, musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní
občané, čehož se dovolávala žalovaná strana a je to naprosto jasně
pravda. Žalobci jsou všichni veřejně činné osoby, další judikatura to
ostatně upřesňuje, že se to vztahuje výslovně i na soudce, což je
zajímavé. To je nález 234/ÚS/23/05 a je tedy, musí být trochu trpěliví v
této věci. Na druhé straně existuje také princip přesně opačný, který
tedy vyplývá logicky z toho předchozího, že když naopak něco říká
veřejný činitel, osoba veřejně známá, člověk nadaný jistou mocí a
snadností dostat se tedy k mediím, tak by měl být zvláště opatrný na to,
co říká, a je tedy jeho hodnocení posuzováno přísněji. To je tedy v
neprospěch žalované. Já jsem tuto situaci shledal, že je přesně taková,
lze uplatnit oba dva principy, tzn., že se prakticky vylučují, že k
celému tomuto problému vůbec není třeba přihlížet, protože je to úplně
stejné.
Jestliže se pobily dvě slavné, nebo osobnosti na obou stranách, tak je
zcela tak možné se k tomu chovat, jako kdyby to byli úplně běžní občané
na obou stranách. Výsledek je stejný. Tak, k tomu ještě k postavení
justice: tady je ten důležitý 4/ÚS/24/05, který tedy navrhován nebyl,
ale je u něj ohromně zajímavé, že soudci, kteří se cítí dotčeni výkonem
svobody projevu, mají proti ostatním občanům povinnost k větší dávce
tolerance a velkorysosti. Veřejná kritika soudní moci je důležitou
protiváhou soudcovské nezávislosti. Pokud by soudy mocensky vnucovaly
veřejnosti své vlastní hodnocení minulosti, zvláště když významná část
veřejnosti s tímto hodnocením zásadně nesouhlasí, oslabovaly by svoji
legitimitu, neboť nelze přehlížet, že rozhodují ve své vlastní věci.
Tak, potud ještě k tomuto posuzování.
Potom jsem zkoumal tedy to hodnocení, jak bylo provedeno. Takže: co se
týče závažnosti obvinění žalované, tak ta obvinění jsou velmi závažná,
protože se týkají tedy důvěryhodnosti. To konstatovali žalobci ve svém
závěrečném projevu všichni a měli úplnou pravdu. Je třeba ovšem
poznamenat, že pokud se bavíme o nezávislosti justice, manipulování
kauzami a podobnými věcmi, tak těžko si lze představit, jak by takové
obvinění závažné nebylo. To obvinění je závažné automaticky a ze své
podstaty je to dáno již tématem. A neexistuje žádné pravidlo, že by
nějaké příliš závažné věci neměly být probírány veřejně. Tak dále
otázka, do jaké míry je problém záležitostí veřejného zájmu, tak
odvolávám se na ten nález, který tvrdí výslovně, že je to věcí veřejného
zájmu.
Co se týče zdroje informace, soud tedy zjistil značné nedostatky práce
žalované se zdroji. Žalovaná není profesionální novinářka, ale je to
profesionální právník. Bylo by tedy vhodné uvádět zdroje relevancí, jak
k tomu došla, že žalobci ovlivňují kauzy, že dělají já nevím co všechno
ještě. Nějaký takový zdroj pravděpodobně měla, ale bohužel se o něj
nepodělila s veřejností. Co se týče ověření pravdivosti, netušíme, opět
není žádných zpráv, že by žalovaná cokoliv ověřovala.
Nebylo také zjištěno, že by věc vyžadovala zvláštní ohledy, to je třeba
zdůraznit, protože věc, kdy tato záležitost vypukla, byla záležitost
Jiřího Čunka již zastavená a je třeba zdůraznit, ke cti žalované, že ona
se vlastně viny, nebo neviny Jiřího Čunka vůbec nedotkla. V celé té
hromadě výroků žádný z nich tedy nemluvil o tom, zda je Jiří Čunek
vinen, či nevinen. Co se týče naléhavosti záležitosti, nebylo nic
takového zjištěno. Co se týče postoje napadené strany, tak napadená
strana měla samozřejmě širokou možnost komentovat věc, vyjadřovat se,
nikdo ji v tom nebránil. Co se týče podstaty události viděné očima
stěžovatele, nebylo nic takového zjištěno, žalovaná pouze tedy
komentovala vývoj událostí.
Co se týče tónu sdělení šířeného médii, tady bych se zastavil. Tón byl
tedy z hlediska žalované velmi kategorický, pracoval s expresivními
frázemi. Např. označení za personální čistku ve stylu padesátých let,
nebo jediným kritériem pro nominaci je psí poslušnost atd. Prostě ten
styl byl možná ... mě teda neuvádí mě ve velké nadšení ani u politiků,
ale dejme tomu, politici si mohou říkat, co chtějí. U právníka by se to
asi dít nemělo. Rozhodně v právnickém diskurzu takový postup spíše
oslabuje důvěryhodnost podobných obvinění, takže to lze žalované
vytknout. Co se týče načasování, je tedy jasné, že to reagovalo na
události. Postavení stran už jsem vysvětlil. Co se týče motivů jednání,
to je zajímavá věc, o které se hodně spekulovalo. Na rozhodnutí věci to
mimochodem žádný zásadní vliv nemá. Aby sloužila zájmům vládnoucí
garnitury, připojila tedy žalovaná k tomu.
Tak soud tedy podotýká, že žalobkyni Veseckou jmenoval žalobce Němec v
době, kdy byl ministrem. Jiří Čunek je z KDU-ČSL, žalobce Němec je
bývalý unionista, žalobce Kučera je soudce dávno před všemi zmíněnými
vládami. Jinými slovy, spojovat to jednoznačně s jednou stranou je
velice pochybný motiv a mimochodem žalovaná v jiném okruhu výroků to
zase celé popřela, čehož si nikdo dostatečně nevšiml. Jednou budou
sloužit vám, ale zítra to klidně otočí a budou sloužit jiným stranám.
Takže motivy jednání obou stran soud nevidí za přesvědčivě prokázané.
Nevíme, proč žalovaná se takto pustila zrovna do těchto sedmi žalobců,
nevíme proč žalobci se rozhodli takto jednat. Na výsledek sporu to
nemělo žádný vliv.
Rozbor expresivních pojmů: tady je potřeba poznamenat jenom o té mafii.
Tak už asi si leckdo všiml, že ta mafie téměř jako kdyby vypadla z toho
nálezu Ústavního soudu. V žádném případě nemůže průměrný čtenář, který
čte zmiňovaná slova v kontextu celého článku chápat kritiku tak, že je v
kontaktu se členy mafie, tedy mezinárodní zločinecké organizace spojené
slovy městského soudu v Praze s brutálním násilím, či vyhrožováním,
únosy a podobně. To, prosím, čtu nález k jiné věci, nikoliv k této
vlastní, ale zdá se, jakoby v tom nebyl velký rozdíl. Žalovaná nic
netvrdila nic o vyhrožování, násilí a podobně, naopak mluvila o
zákulisním jednání, manipulování. To znamená úplně doslova stejná mafie
jako v průmyslu populární hudby.
Soud připomíná, že pojem mafie v těchto dvou odlišných, i když v obou
případech tedy jasně negativních významech se běžně užívá. Bylo tady
mimochodem zmíněno a soud to nepřehlédl a je to skutečnost všeobecně
známá, že pan Topolánek užil mafii o justici. Dále byla, dokonce
existuje mafie ještě mírnější, pakliže je to nějaký spolek přátel, od
kterých tedy neočekáváme, že by mohli být přátelé a jsou velmi semknutí,
např. v době olympiády v Naganu byla řeč ve sportovních médiích o
pittsburské mafii. Připomínám, že pan prezident Masaryk byl členem
Mafie. Ta Mafie se tak označila sama hrdě. Nic dehonestujícího na tom
neviděla, takže mafie má celou řadu různých odstínů, od toho úplně
nejhoršího až po celkem nevinný a veselý, nadsazený. A v každém případě
tedy poukazuje na chování utajené, neoficiální. Poukazuje na spojenectví
osob, u kterých by to nešlo automaticky očekávat a poukazuje na
koordinovaný postup osob.
Tak, jdeme dále. Jdeme k tomu nejdůležitějšímu, totiž ke skutkovému
základu. Tvrzení, že žalobci manipulují kauzy. Tak tady soud zjistil tři
různé konkrétní postupy žalobců, které šlo vyčíst již ze samotných
výroků žalované, a ty lze označit jako: nevhodné intervence, odbornou
šikanu a zneužití delegace. O co jde. Je všeobecně pravidlem, že o věci
má rozhodovat ten, který je k tomu určen procesními předpisy, rozvrhem
práce, konkrétním rozhodnutím, to znamená příslušný státní zástupce,
nebo soudce. Na to se váže dokonce ústavní zásada, že nikdo nemůže být
odňat svému soudci.
Nelze tedy očekávat, že tento dotyčný pověřený by se během toho
projednání věci nesetkával s dalšími osobami a nehovořil s nimi. To by
totiž nemohl mluvit vlastně nikdy s nikým, protože pořád něco
projednává. Ale žádným předpisem není konkrétně upraveno, co vlastně v
těchto situacích má ten dotyčný říkat a co nemá, ale myslím, že to dá
zdravý rozum, dají to zvyklosti a dá to etika. Existují informace, které
jsou naprosto neškodné a veřejné, například že toho a toho dne budu mít
veřejné jednání v té věci nebo že tuto věc projednávám. A potom jsou
věci, které se týkají tedy toho obsahu, jak věc dopadne, jak se vyvíjí,
co se provádí za důkazy, a ty by zásadně sdělovány být neměly. Zejména,
když tím dokonce někdy může být ovlivněn průběh. Pokud se nešikovně
vyjádří někdo při trestním stíhání, tak se může stát, že podezřelý
uprchne a je po stíhání. Takže tady celkem si myslím, že to dá zdravý
rozum.
Co se týče těch schůzek 6. 2., 28. 2., 17. 5. Tak tam došlo ke
zjišťování a sdělování informací z případu Jiřího Čunka a soud je toho
názoru, že tedy v některých případech už to tu hranici rozumnou
překračovalo. Nelze také přehlédnout, že těch schůzek bylo tedy více, že
to bylo zjišťováno opakovaně v průběhu. A to je, prosím, tedy jenom ze
schůzek, které jsou prokázané. To, co tady bylo naneseno, a neprokázáno,
soud vůbec nebral v úvahu. Je nepřehlédnutelné, že schůzky byly záměrně
a z iniciativy žalobců. Je nepřehlédnutelné, že vůbec žádný jiný motiv
neměly než Jiřího Čunka, tedy v případě těch prvých dvou je to mimo
veškerou pochybnost.
Soud také považuje za nepřijatelné personální složení těchto schůzek.
Pokud by nemístnou zvědavost projevovaly pouze osoby jasně nadřízené
žalobkyni Andělové, tak třeba žalobkyně Vesecká, tak by to ještě nebyla
žádná katastrofa. To se může stát, že potřebují vědět nějaké informace z
důvodů čistě technických. Trošku složité je, že se tam objevují osoby,
které tedy zjevně zatím zdaleka nemají mít s věcí nic společného, jako
třeba žalobce Kučera. No a pak je tam soukromá osoba žalobce Němce, u
kterého je evidentní, že s věcí nemůže mít společného nikdy a vůbec. To
znamená zejména před žalobcem Němcem nebylo možno vůbec o ničem podobném
hovořit.
Problematickou soud vidí i stížnost žalobce Němce na žalovanou dne 6. 2.
2007, to je v té nejmenované třetí kauze, která teda byla také
přehlížena stranami. Soud považuje za běžné, že si advokát jedné strany
stěžuje u státního zástupce jiné strany. Dokonce na něj může podat
trestní oznámení. Lze připustit, že si takto stěžuje občan z ulice,
který nikoho nezastupuje, nebo soukromá osoba jako žalobce Němec. Ale za
méně obvyklé lze považovat, že k této stížnosti dojde v restauraci, a
nikoliv na pracovišti státního zástupce, a zvláště pak neobvyklé je, že
si stěžovatel k této stížnosti přibere na pomoc zástupce předsedy
Nejvyššího soudu.
Co se týče setkání svědka Ištvana a žalobce Coufala v květnu 2007, tak
tam už jsem řekl - žalobce se tedy zajímal o věc dříve, než mu byla
delegována, což je zvláště zarážející. Co se týče další intervence, tak
tady je zjevná činnost pana žalobce Černovského. Ten tedy telefonoval
svědku Ištvanovi, což bylo tedy mezi přijatelnými osobami, ale není
jasné, jaké byly procesní důvody, že se tedy o věc nejvyšší státní
zástupce zajímal. V tu dobu stále ještě to projednávalo krajské státní
zastupitelství v Ostravě. Stejně tak ta akce iniciovaná panem doktorem
Černovským do Tábora. Není jasné, proč probíhala, když o žádné delegaci
ještě nebylo rozhodnuto.
No, navíc tedy nám svědek Dušek, kterému tedy soud, znovu opakuji, zcela
uvěřil ve všem, pravil, že podobná věc vzdáleně se odehrála v roce 1997
v případě věci U Holubů, což byla věc naprosto mimořádná a nestandardní
a nelze se tam divit asi lecčemu v otázce podjatosti.
Tak, soud nepovažoval za nutné provádět dokazování ohledně podrobností
těchto intervencí a ohledně dalších intervencí, o kterých byla řeč,
protože šlo o to, že se ve věci Jiřího Čunka nepovolené intervence
vyskytly, což je zcela jasné. Kolik jich přesně bylo, už není tak
důležité. Zajímavé je, že - nebo ne zajímavé, důležité je - že charakter
se dost podobá tomu případu katarského prince, kdy doktor Kučera tedy
sepsal článek dříve, než se o věci rozhodlo.
Dále tady máme odbornou šikanu. Základem odborné šikany je, že instančně
vyšší nadřízený, anebo následující státní zástupce, se zaměří na údajné
chyby postupu, ignoruje předmět věci, prohlásí to za závažné. Problém
je, že veřejnost, laici, neodborníci nemají naprosto žádnou šanci to
zkontrolovat. Neznají věc, pakliže je řečeno, že je to závažné, tak
nepoznají, jestli se teda jedná o úplnou bagatelní záležitost, nebo o
věc, která ovlivňuje věc, tedy chybu velikou, anebo jestli vůbec k
nějaké chybě došlo.
Tady podobný problém je odvolání vyšetřovatele Šošovičky 7. 6., o kterém
řeč byla. Stalo se tak, jak už jsem vysvětlil na základě toho usnesení o
delegaci. Usnesení o delegaci jsou tedy čtyři různé důvody, z nichž je
očividné, že dva z nich absolutně nemohly být řešeny delegací. Jestliže
byla špatně provedena delegace první, tak je naprosto jasné, že to nešlo
vyřešit tím, že se to deleguje znova někam jinam. Stejně tak překročení
rozsahu vyšetřování s ohledem na vydání senátem asi těžko šlo zachránit
tím, že se to pošle někam jinam. Tady je to úplně evidentní.
Co se týče těch svědků, tak tam vůbec žalobce nezkoumal, o co tedy
přesně šlo. Jestliže vyslýchám svědka formou úsečných otázek, tak je to
důležité pouze za situace, že chtěl říct ještě něco důležitého k věci,
co mu tím bylo znemožněno. Nic takového nikdo nezjišťoval. A za druhé
tahleta chyba, pakliže to vůbec je chyba, tak se může vztahovat stejně
tak ve prospěch jako v neprospěch strany, což je také očividné. To
znamená závěr Nejvyššího státního zastupitelství, že tím tedy zjevně se
poškodil doktor, pan Jiří Čunek, považuji za naprosto nevysvětlitelné.
Potom je tam záležitost těch e-mailů, která má ovšem tu vadu, že ovšem
ty e-maily nikdo nikdy neviděl. Nebyly připojeny ke spisu, to byla
hlavní námitka té vady a soud tedy netuší, jestli to byly e-maily toho
typu "dostavte se 5. května k výslechu", anebo jestli obsahovaly něco
jiného, jestli tedy vůbec byly podstatné, jestli byly v prospěch,
neprospěch. Rozumný úředník by si udělal jasno, o co tedy přesně jde a
pak teprve odvolával vyšetřovatele. Nic takového zde nebylo patrno.
Nepřehlédnutelné také je, že v rámci toho zastavení nebylo o těchto
vadách vůbec řeč. Neměly žádný vliv na zastavení řízení, což je s
podivem, že třeba to překročení rozsahu nebylo zmiňováno ve věci a celé
to bylo navenek komentováno velmi dramaticky, že tedy došlo k závažným
procesním chybám s něčím, s čím se za 30 let své praxe žalobce nesetkal,
nicméně když si čteme to usnesení, tak nic tak hrůzostrašného v něm
nenajdeme.
Další případ, na který soud upozornil, ta manipulace se spisem, tj. že
chyběly dvě listiny ze samého začátku. Tak je zřejmé, že asi opravdu
chyběly. Soud o tom nepochybuje. Ale soud tedy nevzal za vlastní výklad
žalobce Salichova v tom smyslu, že ty listiny se ztratily v době, kdy to
dozorovalo zastupitelství v Přerově. Tento závěr vůbec z ničeho
nevyplývá a naopak je daleko logičtější očekávat, že se tak stalo v
době, kdy tu věc stíhali ve Vsetíně těch prvních dní, protože je to
úplně ze samého začátku spisu a že to právě je docela, aby se
to...(nesrozumitelná část - pozn. ČTK)...neprojednávalo ve Vsetíně,
nýbrž v Přerově. Potud tedy k této vadě.
Pak je samozřejmě ještě třetí možnost, že se to ztratilo dokonce až po
4. 6., tedy po delegaci do Jihlavy, ale to raději ani nechci domýšlet.
Takže ze tří rovnocenných možností si žalobce neomylně vybral tu, která
byla zjevně v neprospěch svých kolegů a nevysvětlil proč.
Potom máme tady to odvolání svědků Ištvana a Stříže. Tak myslím si, že
paní svědkyně Hojovcová to vysvětlila v případě svědka Stříže naprosto
jasně a netřeba k tomu nic dodávat. Co se týče svědka Ištvana, tam to
vysvětleno nebylo, ale soud tedy poukazuje na to, že je tedy opět docela
fantastická shoda okolností, že byly shledány důvody k odvolání svědků
Stříže, Ištvana z funkce, a to obou zároveň a to tedy v zajímavé časové
souvislosti s tím, že zrovna ta kauza Čunek končila a zrovna s tím, že
tedy měli na to jiný názor. A opět zde vidím podobnost s tím katarským
princem, kde se přesně totéž stalo, kde tedy u těch, kteří měli jiný
názor, bylo shledáno, že jsou neodborní. Dokonce někteří byli vyhozeni z
práce. Tak potom tady máme zneužívání delegace. Tak tato záležitost je
vůbec nejdůležitější ze všeho a nejsložitější. Smyslem delegace je řešit
situace, kdy nemůže dotyčný věc projednávat z důvodů, obecně řečeno, že
je podjatý, že je tam tedy nějaký vztah. Měli jsme tady případ toho
Vsetína, ten byl naprosto jasný.
V jednání profesionála je pak zásadní rozdíl mezi opomenutím z
nedbalosti a úmyslným manipulacím, jak uvádí jedno staré české pravidlo
ze starého českého práva: a když tak v upřímnostech svých při
spravedlnostech lidských soudcové kráčeti budou, každý úmysl upřímných
přijme, aby pak v něčem z nedorozumění, jak se to lidem jich často v
tomto světě přiházeti musí, pobloudili, tehdy jejich dobrou, upřímnou a
snažnou vůli za dokonalý skutek přijme, když jedině ta vůle bude z
upřímnosti, ne z hněvu, ne z pomsty, ne ze zlosti a ne ze zlobivosti.
Jednání žalobců tento cíl značně zpochybnilo. Žalobce Kučera ho dokonce
explicitně popřel, když předložil cíl podle jeho názoru v danou chvíli
vyšší. Hodnotil svoje jednání jako normální. Zdá se, že v tomto případě
ho jako normální hodnotit nelze a názor na to má řada jiných právníků
obdobný. Tak.
Uvedené závěry vedly k zamítnutí žaloby v samostatných nárocích žalobců
Coufala, žalobce Černovského, jejich role ve věci byla jasná. Uvedené
závěry naopak vedly k vyhovění žalobě v nároku žalobce Grygárka. Tam
tedy bylo prokázáno jedině to, že žalovaná ho velmi nemá ráda, ale to
jaksi nemůže být důvodem, aby na jeho hlavu byly sesílány hromy a
blesky. A jak říkám - žalobce Grygárek provedl jenom to, že nechtěl
projednávat kauzu Jiřího Čunka.
Uvedené závěry vedly k zamítnutí žaloby v samostatných nárocích žalobce
Kučery. Asi ne třeba vysvětlovat proč. U žalobce Němce je třeba
vysvětlit ještě toto. Jeho postavení bylo výjimečné, protože je soukromá
osoba. Má právo v zájmu klientů jednat tak, jak mu státní orgány dovolí.
Pokud se advokát intervenuje, tak to není problém advokáta, nýbrž toho
orgánu úředníka, státního zástupce, soudce, který mu to dovolil. Ovšem
problém je, že v jeho případě byly difamující výroky formulovány
naprosto jinak než u všech ostatních, což zřejmě žaloba přehlédla.
Vyskytuje se jenom ve třetím okruhu výroků a pravila o něm žalovaná
doslova toto: Kučera se projíždí s exministrem Němcem, což bylo
prokázáno, že je pravda, a za druhé, že začalo to už za Němce v kauze
katarského prince, což bylo také prokázáno, že je pravda a mimochodem
ani sám žalobce to nějak nepopíral a za svůj právní názor v případu
katarského prince se stále staví.
Takže skutečně není vhodné postavení žalobce Němce spojovat s ostatními.
Jeho postavení bylo od začátku jiné. Samozřejmě z důvodu šikany se
vztahuje tento závěr na žalobce Salichova, to je tedy ten vyšetřovatel
Šošovička a problém s ostatními kolegy - žalobci v Přerově a také došlo
k zamítnutí žaloby v nároku žalobkyně Vesecké, kde bylo zjištěno použití
nedovolených intervencí v koordinaci s dalšími žalobci, odpovědnost za
nedůvěryhodnou delegaci věci a případ odborné šikany, vše ve věci Jiřího
Čunka.
www.ct24.cz
|
