Edvard Limonov: To jsem já, Edáček

Tak trochu nestandardní recenze o tak trochu nestandardní knize

Krátká předmluva:

Když jsem nedávno procházel brněnské obchody, navštívil jsem náhodou i jednu z mnoha prodejen „Levných knih“, kde mi padla do oka kniha Edvarda Limonova „To jsem já, Edáček“. Jelikož mi osoba tohoto ruského avantgardního spisovatele a politického extrémisty není neznáma, zakoupil jsem zvědav a pln očekávání tuto knihu a po cestě domu šalinou se do ní začetl. A můj dojem z oné knihy? Řeknu vám to asi takto, knihu jsem četl do půl páté ráno, poté prospal celé vyučování (jsem student) a odpoledne skoupil všech čtyřicet výtisků knihy, které teď šířím… :-)

Něco málo o knize:

„To jsem já, Edáček“ je nejslavnější a v podstatě autobiografická kniha ruského avantgardního spisovatele Edvarda Limonova, jenž se proslavila zejména svou kontroverzností, naturalismem a detailními popisy sexuálních zážitků pisatele (jak heterosexuálního, tak homosexuálního typu). Díky tomu má tato kniha stejně tolik odpůrců (např. v USA nebylo nikdy povoleno její vydání a v Rusku ji odmítali tiskaři tisknout kvůli její sexuální „zvrácenosti“) jako nadšených obdivovatelů, kteří na ni nedají dopustit (což je i můj případ viz. výše). Kniha „To jsem já, Edáček“ prostě nenechá žádného ze svých čtenářů chladným.

O čem ta kniha vlastně je:

Děj knihy se točí okolo osoby Edáčka, ruského emigranta a básníka, žijícího toho času v USA. Ten ve svém rodném Sovětském svazu nemohl, díky svým střetům s režimem, publikovat a byl i jinak „perzekuován“. Proto společně se svou ženou Jelenou, ovlivněn propagandou o „šťastném a svobodném životě na západě“, utekl přes Izrael do USA, kde chtěl začít nový „svobodný a spokojený“ život. V tom se však škaredě přepočítal. V USA mu sice politický režim v publikování nebrání, ale vzhledem k tomu, že jeho poezie není komerčně zajímavá, se situace v podstatě opakuje. Ke všemu se přidává nuzná realita života v USA, plná chudoby a sociální nerovnosti. Edáček tak píše takříkajíc do šuplíku a občas do emigrantských novin, z nichž je však ustavičně vyštváván kvůli své „levicovosti“ a neochotě zaprodat se „politické propagandě“ USA proti Sovětskému svazu. Živ je ze sociální podpory určené pro ruské emigranty a příležitostných pomocných prací. Stále se mu stýská po rodné zemi a po manželce Jeleně, jenž mu utekla s bohatým Američanem. Edáček tudíž zklamán a opuštěn zoufale hledá „lásku“. Tuto „lásku“ hledá takříkajíc „všude a jakkoliv“, což ho zavádí až k sexuálním „dobrodružstvím“, často homosexuálníhu typu, která jsou v knize velice dopodrobna popisována. Edáček však není gay, to ho „pouze“ ono zoufalé hledání lásky přivedlo až k bisexualitě.

„Bezpečně jsem věděl, že potřebuju člověka, který mě bude milovat, a je jedno, zda to bude žena nebo muž ... Přistihl jsem se při tom, že se pohledem přehrabuju v houfu mužů se stejnou zvědavostí jako v houfu žen ... a hledal člověka. Člověk tu nebyl. Vyskytovaly se tu vyschlé americké intelektuálky,...které mě nezajímaly a já jsem nezajímal je. Hřebcovití američtí muži – inu, skvělá výživa v minimálně třech předcházejících generacích o sobě dává vědět – mě také nevzrušovali ...“

Tato dobrodružství, společně s duševními pochody hlavního hrdiny, pak utváří jakousi nosnou kostru knihy, propojující jednotlivé epizody z hrdinova každodenního života – života třicetiletého idealistického básníka - playboye, jenž americký svět nenávidí naprosto stejně jako nenávidí ten sovětský, přičemž k politickému extremismu, hořkému sarkasmu a vulgárnímu chování vskutku nemá daleko.

„Jsem špinavý buzerant, Aljošo“, řekl jsem. „Poslyš, vezmi nás k sobě, přeci ses nechal slyšet, že oba tví velikáni sovětského umění odjeli do Philadelphie.“ „To není zcela přesné“, opáčil Aljoša. „Proboha, to se s ním chystáš šukat u mě doma?“ „Doma! To té smradlavé, upocené díře chceš říkat doma? Ano, chci mrdat s tímhle klukem v posteli tvého houslisty a pak se s ním přestěhovat do klaunovy.“ „No dobře, když jinak nedáš“, povzdechl si Aljoša. „Ale abyste nakonec nepřeřízli mě.“ „Beze strachu“, uklidnil jsem ho. „Ty mě totiž naprosto nevzrušuješ. Píchat ruské básníky nepovažuju za příliš zajímavé.“ ... Šli jsme, líbali se a za námi se belhal Aljoša a já byl stále opilejší a zfetovanější a od přetvářky a pitvoření jsem dospíval do nefalšovaného drogového rauše. Někoho jsem chtěl, nemusel to být zrovna konkrétně Johnnie, ale ten byl zrovna po ruce. Aljoška čas od času ten podivný pár, tedy mě a Johnnieho, častoval poznámkami: „Teda, ty jsi ale teplucha, Limonove!“ Nebo: „Teď tě tak vidět moskevský kluci.“ „Gubanev je taky buzerant“, zaječel jsem vítězoslavně. „Jednou jsem se s ním líbal celý večer a jaká to byla Francie!“ ... Konečně jsme na místě ... jakmile jsme vstoupili, zaznamenal jsem okamžitě dva páry očí, polekaných a zmagořelých. Umělecké osobnosti ležely ve svých peleších tváří ke dveřím a příchod Limonova s černým milencem jimi evidentně otřásl. Rozhodl jsem se, že je zdrtím nadobro – objal jsem Johnnieho a splynul s ním v dlouhém smyslném polibku. V uměleckých osobnostech by se krve nedořezal. Oběma bylo už přes čtyřicet a na něco takového nebyli připraveni – ani klaun, ani muzikant. Řekl jsem Aljošovi: „Je to na píču, nocleh se nekoná, tak nám dej aspoň pivo, a my s Johnniem půjdem.“ Posadili jsem se s mým černým objevem na židli, přesněji řečeno posadil se on, já se mu před očima užaslých přihlížejících posadil na klín a Aljoška nám podal žádané pivo. To patřilo muzikantovi, vždycky měl v zásobě dobře dva tucty plechovek a Aljoška ho požádal, aby mu půjčil. A on ho rád dal, býval by dal cokoliv, aby se nemusel dívat na Limonova, který se tak nesnesitelně dlouho líbá s černým klukem. Úděsná podívaná pro ruského hudebníka nebo ruského klauna. Pak jsme se s Johnniem odporoučeli. Aljoška zůstal a uložil se ke spánku. Navrhoval jsem mu, aby šel s námi, ale on jen broukl: „Vy budete šukat, a co budu dělat já?“ Měl pravdu a tak jsme šli sami.“                   Novotný

Kniha "To jsem já, Edáček" brzy ke stažení na těchto stránkách!