Trojan

Běží o život. Oděn v hrubém plátně a kůži. V ruce křečovitě svírá oštěp. Za pasem dlouhý lovecký nůž. Cestu lemují hrozivé stíny nočního lesa. Obličej drásají nízkorostoucí větve. Dech se krátí, pot pálí v očích, v uších ozvěna divokého tlukotu srdce.

Mnoho sluncí už zašlo od doby, kdy ho děd s otcem vzali na jeho první lov. Oba již dávno strávil oheň pohřební hranice. Už byl zkušený. Věděl jak divokou štvát, jak stopovat, jak zasadit smrtící ránu. A stěny jeho srubu svědčily o jeho zručnosti. Kůže z kanců i zubrů zvelebovaly prosté stavení. Lebky vlků a paroží jelenů jej chránily před zlými silami. Děvčata pod jejich silou roztahovala nohy, muži uznale pokyvovali hlavou. Měl na co být pyšný. Jenže pýcha, ta není dobrou družkou. Kalí zrak a zastírá rozum. Mnohým se již stala osudnou.

Síly se krátí, nohy přestávají poslouchat. Ne, není svátečním běžcem a ani noc mu není cizí. Jenže to, to co jej pronásleduje, je rychlejší než on. Zřetelně slyší jak praskání větví a nelidský řev za jeho zády každou minutou sílí. Snažil se kličkovat, snažil se ztratit v keřích a získat čas v polomech loňské zimy. Nic však nepomohlo. Neví, jak dlouho běží, jak dlouho trvá tato zběsilá štvanice. Strach vybičoval jeho síly na maximum. Potlačil křeče i bolest. Pročistil jeho smysly. Jenže ani strach není všemocný. Cítí jak slábne, cítí jak propadá v beznaděj. A přízračný lovec je blíž a blíž.

Jak kázal zvyk, vstali dnes ještě před východem slunce. Skupina lovců se shromáždila na okraji lesa. Zde u Rohatého kamene obětovali medovinou s kapkou své krve. V ranním šeru volali medvěda Velese i duše hvozdu. Prosili za zdar lovu. Dovolávali se jejich přízně. Pak se vydali na cestu. V rukou tížili oštěpy a luky. U pasů se houpaly nože, kyje, bradatice i mlaty. Na zádech toulce i vaky s trochou jídla. Vládla dobrá nálada. Žertovali a smáli se. Někdo vyprávěl, jak v noci se dvěma dcerami stařešiny sousední vesnice šukal a k ránu jej rozzuřený otec prohnal vidlemi. Část výpravy se dožadovala detailů nočních hrátek, zbylí se pak bavili na jejich účet. Dobře znají takovéto povídačky. Když dorazili ke studánce, k níž se stahovala zvěř ze širého okolí, bylo slunce již vysoko. Začal lov.

Cítil, že je na pokraji zhroucení. Už neběžel, vlekl se, sípal. V boku ho nesnesitelně píchalo. Pohyboval se snad už jen ze setrvačnosti. Strach se měnil v čiré zoufalství. Náhle, náhle mu tělem projel ledový chlad. Slyšel, jak jen kousek za jeho týlem zapraskaly větve mohutných stromů. To co ho pronásledovalo, již zjevně natahovalo pařáty po jeho zádech. Otočil se, aniž by se zastavil. To však byla chyba. Než stačil zaostřit na noční krajinu za svými zády, zakopl o kořen. Neschopný nabrat rovnováhu dopadl tvrdě na chladnou noční zem.  

Když se blížil večer, na trávě u studánky leželi dva kanci, srnka a šest zajíců. Dva z lovců právě k ostatním táhli čerstvě skoleného jezevce. Dobrý lov! - chválili se navzájem. Poplácávání po zádech doplňovala nabubřelá líčení úspěchů toho či onoho. Část lovců se rozvalila okolo studánky a nabírala sil na zpáteční cestu. Kdo ještě nesnědl své zásoby, činil to právě nyní. Jeden ze skolitelů jezevce se počal cpát malinami z blízkého keře, nechápaje proč se tomu ostatní tak hystericky řechtají. Netušil, že na onen keřík chodili před jeho příchodem chcát. Všichni byli v dobré náladě. Všichni až na Hostivíta. Sám sice skolil jednoho z kanců, to mu však bylo málo. A nebyla to jen touha doplnit výzdobu svého srubu o novou trofej. Věděl, že Slunovrat je coby kamenem dohodil. Věděl, že když ostatní překoná úlovkem, bude to on, komu děvčata, rozpálená divokými tanci kolem ohňů, prvně otevřou svou náruč. A nejen tu. Rozhodl se tedy dnes ještě jednou vyzkoušet svůj lovecký um. Vzal oštěp a štěkl na ostatní, že jde obhlédnout okolí. Vyrazil. Nemusel však jít daleko. Opět se na něj usmála štěstěna. Dnes naposledy. Tam poblíž nevelkých pokroucených borovic rostoucích ze skalnatého úbočí. Tam ho spatřil. Vysoký, šedohnědý, majestátný. Členité paroží prozrazovalo úctyhodný věk. Temné, hluboké oči spatřily lovce a pozorně jej sledovaly. Ten neváhal. Věděl, že to je právě ten úlovek, ve který doufal. Mrštil oštěpem. Zvíře se pokusilo oštěpu uhnout. Hostivít však jen málo kdy minul. Oštěp rozryl kůži na jelenově boku a poranil přední nohu. Zapotácel se. Rychle však našel rovnováhu a jak jen nejrychleji mohl, vyrazil k lesu. Rozhodně se nehodlal vzdát lovci tak lehce. Lov započal. Jelen utíkal, nechávaje za sebou jasně zřetelnou stopu. Sil měl však dost. Lovec ho stíhal zkušeně a lačně. Musí ho mít! Čím déle oba běželi, čím více poraněné, hrdé zvíře sláblo, tím více lovce pohlcovala jeho hrdost. Věděl, že zvíře nakonec dostane. Věděl, co bude následovat, až ho přinese do vesnice. Všichni ho budou obdivovat. Chválit ho v písních. Na Slunovratu to bude on, kdo se stane cílem veškeré dívčí lačnosti. A vladyka rodu už je příliš starý. Stěží přežije zimu. Bude třeba zvolit jeho nástupce. Jistě, ve vsi jsou starší a zkušenější. Kdo by se však v síle a odhodlání mohl jemu rovnat?! Tak plynula myšlena za myšlenkou. Tak myšlenky zastřely zrak. Nevnímal, že proniká hlouběji a hlouběji na sever. Nevnímal, že se setmělo. Nevzpomenul, jak mu děd s otcem od mala vtloukali do hlavy, aby v severních hvozdech nikdy netrávil noci. Zapomněl na jméno, které se i zdejší Volchvové zdráhali vyslovit. V tu chvíli žil jen pro ono spanilé zvíře. A teď ho měl. Zahnal ho do úzké rokle. Na stopách poznal, že co skoro padne vysílením. Nebylo úniku. Jelen, který se na chvíli ztratil v mlází, měl co nevidět odkrýt svou schvácenou šíji poslednímu smrtícímu úderu oštěpu. Hostivít si oštěpem pohodil v ruce, připraven k hodu. Najednou výkřik. Tak bolestný, tak nepopsatelný. Lovec ztuhl. Rozpoznal smrtelné chroptění jelena, rozeznal zvuky trhaného masa a lámání kostí. A pak slyšel ještě něco. Něco co nedokázal zařadit. Co ho naplňovalo zmatkem a narůstajícími obavami. S oštěpem pořád připraveným k hodu vykročil. Pomalu a pozorně kráčel mlázím. Rys? Vlk? Medvěd? Napůl se sám sebe ptal, napůl utěšoval. Něco v nočním šeru upoutalo jeho pozornost. Přišel k tomu blíž. Stěží potlačil výkřik. To na co hleděl, byl jelen. Či lépe řečeno kus jeho trupu. Ve světle měsíce zřetelně rozpoznal stopy, které na něm zanechaly obrovské drápy. Ucouvl pár kroků dozadu a na něco šlápl. Podíval se pod nohy a poznal, že je to hlava nebohého zvířete. Paroží zlámané, spodní čelist ukousnutá. Měsíční svit se odrážel od černých kaluží krve a dával tušit další kusy masa válející se všude kolem. Ne, to nebyl rys, vlk ani medvěd. Po zádech mu přejela husí kůže. Takovou jakou máte, když vás někdo sleduje. A pak se mu v hlavě všechno spojilo. Osud jelena, zákazy otce a děda, nezvyklý strach volchů, podivný dříve neslyšený zvuk, pocit, že jej tam ve tmě cosi pozoruje. Spojilo, ale příliš pozdě. Dal se na útěk. Zběsilý. Horečnatý. Vyhýbal se stromům, nízké větve jej šlehaly do tváře. Utíkal. A pak to uslyšel. Ne, to bylo jen mámení strachu. Ne, teď to slyší zas. Poslední naděje jej opustila. Nebylo pochyb. Pronásleduje ho to. Ten kdo byl před chvíli lovcem, se nyní stal kořistí.

Bolest projela celým jeho tělem. Probrala jej z bezvědomí. Zkusil pohnout nohou. Nešlo to. Byla zlomená. Opíraje se o blízký kmen se s námahou postavil. Ostrá bolest poněkud pročistila mysl. Zahleděl se do tmy. Ne, tam kde před chvílí tušil pařáty u svých zad, bylo prázdno. Všiml si, že nad korunami stromů začíná pozvolna svítat. Ale ptáci. Ptáci mlčí. Hrobové ticho. Smrad. Strašlivý smrad hniloby ho praštil do nosu. A do toho zase ten podivný zvuk. S námahou se otočil. Vytřeštil oči. V hlavě se rozlila jediná myšlenka. Jediné jméno. Trojan! Kráčel k němu. Obrovský. Jak vzrostlý dub. Na krku tři hlavy srostlé k sobě temeny. Každá hledí na jednu stranu. První žere ryby. Druhá žere ptáky. Třetí žere zvířata. Zvířata a lidi. Trojan věděl, že mu už nikam neuteče. Nespěchal. Pásl se na jeho strachu a bolesti. Jeho černé tělo se v měsíčním svitu ocelově lesklo. Dravčí oči planuly výsměchem. Hostivít ztrácel kontrolu nad tělem. Prostoupen bolestí a strachem. Posral se a pochcal. To však nevnímal. Sledoval, jak se k němu trojhlavý běs pomalu blíží. Sbíral síly. Vědomí nevyhnutelnosti se v jeho hlavě proměnilo v zoufalé odhodlání. Šmátravě nahmatal oštěp. Trojanovy vrásčité pařáty byly blíže a blíže. Ještě krok a zaryjí se mu do masa. Veškerou zbylou sílu se napjal k hodu. Zařval Velesovo jméno. Zlomená noha však zradila. Podlomila se. Padající tělo vychýlilo směr letu. Oštěp dopadl neškodě kamsi do křoví. Hostivít se zhroutil na zem. Upadl do sladkého bezvědomí. Ještě jednou se z něj však probral. To když mu Trojanovy zuby utrhly část boku a jazyk vyprázdnil hrudní koš.

J. Radegast