(Úryvek z knihy A. Slavinského Parlament v plamenech – Demokracie à la Pinochet)

Krize vrcholí, státní převrat

Počátkem září 1993 nastal v Rusku rychlý spád událostí. Krize dosáhla svého vrcholu. Vzniklou situaci výstižně charakterizoval ruský publicista V. Terťjakov, který napsal: "Agonie politického systému je zřejmá všem. Její podstata spočívá v tom, že dvě větve moci, prezidentská a parlamentní, se navzájem požírají....Od shora dolů ani jedna mocenská složka nefunguje tak, jak by měla. Každý bojuje s každým. Parlament je v rozkladu. Vláda je v rozkladu, prezidentův aparát je v rozkladu, ústavní soud je v rozkladu. Nikdo si nemůže být jist, že rozhodnutí přijatá dnes, nebudou zítra změněna."

Jedním z nástrojů politického boje a likvidace politických protivníků se stalo vyšetřování korupce v nejvyšších kruzích státního aparátu. Jelcin, vědom si nebezpečí, že by korupční skandály mohly ohrozit jeho moc, zrušil už v únoru vládní komisi pro boj proti korupci a v březnu odvolal z funkce vrchního státního inspektora J. Boldyreva, který měl za úkol vyšetřovat případy korupce ve státní správě. Podle Jelcina vyvolal Boldyrev příliš mnoho konfliktů mezi ústředím a místními autoritami. Sám Boldyrev však prohlásil, že byl pod trvalým tlakem zaměřit své úsilí především do řad opozice, což odmítal. Tři dny před dubnovým referendem obvinil generální prokurátor Stěpankov ministra obrany Gračova z rozsáhlé korupce. Rovněž viceprezident Ruckoj obvinil z korupce vicepremiéra V. Šumejka. V srpnu pak obvinila prezidentská komise z téhož trestného činu viceprezidenta Ruckého. Ruckoj byl nařčen, že dostal tři mili6ny dolarů Od švýcarské firmy Seabaco AB za slib, že pro ni získá kontrakt na dodávky dětské výživy, což se samozřejmě neprokázalo, a Ruckoj byl nakonec tohoto obvinění zproštěn. Tento krát však Jelcin neváhal a využil vykonstruované úplatkářské aféry k likvidaci Ruckého. 3. záři 1993 odvolal Ruckého z funkce viceprezidenta a formálně také vicepremiéra šume a to až do doby, kdy bude skončeno vyšetřování. Úder byl namířen proti tehdy velmi populárnímu Ruckému, který se vrátil z Afghánistánu jako hrdina. Předseda Nejvyššího sovětu (parlamentu) Chasbulatov odmítl nařčení Ruckého a jeho odvolání označil za protiústavní a politicky motivované.
Dne 9. září obsadili příslušníci ochrany Jelcina úřední venkovskou vilu předsedy ústavního soudu V. Zorkina. Ústavní soud měl totiž zakrátko jednat o Jelcinově rozhodnutí zbavit Ruckého úřadu. Zorkin a jeho rodina nebyli do vily vpuštěni. Nato generální prokuratura označila postup prezidentské ochrany za nezákonný.
Jelcin se odhodlal k rozhodujícímu úderu. V úterý 21. záři rozpustil Nejvyšší sovět i Sjezd lidových poslanců (superparlament) a stanovil na l1. – 2. prosince předčasné parlamentní volby. V létě 1994 se měly konat předčasné volby prezidenta Ruské federace.
Viceprezident A. Ruckoj označil Jelcinovo opatření za státní převrat a oznámil, že se ujímá prezidentského úřadu. V úterý večer zbavil parlament Jelcina úřadu a jmenoval prezidentem Ruckého. Pro Jelcinovo odvolání hlasovalo 144 poslanců a 6 bylo proti! Ruckého schválilo do funkce hlavy státu 138 poslanců, 5 bylo proti a 3 se zdrželi hlasování. Ve schválené rezoluci bylo označeno rozpuštění parlamentu za "nejhrubší porušení ústavy".
V Rusku tak vzniklo dvojvládí
Na schůzi předsednictva parlamentu byl pozván i náčelník generálního štábu ruské armády Kolesnikov a generální prokurátor Stěpankov. Předseda branného výboru parlamentu Stěpanin ujistil vedení Nejvyššího sovětu, že ani jedna vojenská jednotka nezaútočí na parlament.
V televizním projevu, který byl vysílán ze záznamu s četnými střihy, prohlásil Jelcin, že dosavadní zákonný sbor ztratil právo vykonávat svou funkci. Připustil, že mu platná ústava nedovoluje rozpustit parlament a vyhlásit volby do dvoukomorového Federálního shromáždění. Zároveň však tvrdil, že jakékoli akce, které by měli zmařit volby, budou hodnoceny jako nezákonné, a osoby, které je podniknou, budou povolány k trestní odpovědnosti.
Jelcin dále celou veřejnost lživě ujistil, že ústava (kterou svým rozhodnutím porušil – pozn. aut.) a zákony nadále platí v plné míře Zahraniční představitele (se kterými tento krok předem konzultoval) požádal o pochopení složitostí situace v zemi a opatření, která musí jako prezident podniknout; prý je to jediná cesta "k obraně demokracie, reforem a ještě slabého trhu v Rusku".
Ruská vláda se postavila za Jelcinovo rozhodnutí. Premiér V. Černomyrdin prohlásil, že vláda "bezvýhradně podporuje" prezidenta. Uvedl, že vedení ministerstva obrany, vnitra a bezpečnosti se vyslovila ve prospěch Jelcinových opatření. Zdůraznil, že vláda nehodlá podnikat "žádná mimořádná opatření". Ministerstva obrany, bezpečnosti a vnitra "zůstanou na místě. Jelcin stanovil zvláštním výnosem, že se vláda ujímá funkcí a pravomocí parlamentu, zejména kontroly státní Centrální banky a soudnictví Stejně tak generální prokurátor Ruské federace bude jmenován prezidentem a bude podřízen jen jemu. Ministr obrany P. Gračov prohlásil, že " se nebude zapojovat do žádných akcí" Dodal však, že "přirozeně s ohledem na možné provokace budou přijata dodatečná opatření", jaká to budou opatření, však neupřesnil. V té době už byla uvedena do pohybu elitní Dzeržinského divize vojsk ministerstva vnitra, která nacvičovala již v sobotu útok proti budově parlamentu, Ústavní soud Ruské federace označil Jelcinův výnos o rozpuštěni parlamentu a předčasných parlamentních volbách (zákonné funkční období parlamentu trvalo až do r. 1995) za neústavní. Pro toto rozhodnutí hlasovalo 9 soudců, 4 byli proti.
Předseda Nejvyššího sovětu Chasbulatov vyzval na mimořádném zasedání parlamentu k sesazení Jelcina, občany k obraně parlamentu, k organizování stávek a vojáky, aby neplnili Jelcinovy rozkazy. Mezitím byla ostraha parlamentu vybavena automaty a neprůstřelnými vestami. V případě útoku armády měl obranu parlamentu řídit generál Ruckoj. K budově parlamentu se večer začali scházet občané a zahájili stavbu barikád.
Protiústavní Jelcinův státní převrat byl okamžitě podpořen čelnými představiteli imperialistických mocností. Americký prezident Clinton se hned v úterý telefonicky spojil s Jelcinem a vyjádřil mu plnou podporu. Rovněž tak německá vláda, britský premiér Major a samozřejmě také český prezident Havel.
Sdělovací prostředky kontrolované Jelcinem, stejně jako, hlavni sdělovací prostředky v kapitalistickém světě, spustily obrovskou propagandistickou kampaň. Jelcinův postup a Jelcina samotného vyzdvihly jako rozhodného bojovníka za "demokracii", jako důsledného zastánce reforem v Rusku, a parlament za centrum zpátečnických, bolševických sil. Přitom zamlčely, že právě tento parlament zvolený roku 1990 ve svobodných volbách se tehdy postavil za Jelcina a zvolil ho svým prvním předsedou, že to byl týž parlament, který v roce 1991 přijal ústavní dodatek umožňující Jelcinovi, aby se stal prezidentem, že tento parlament mu v srpnu 1991 poskytl útočiště, že to byl právě Chasbulatov a Ruckoj, kteří se za něj rozhodně postavili, že tento parlament dal Jelcinovi na dvanáct měsíců plné moci, aby svými dekrety provedl hospodářskou reformu atd.
Právě tyto skutečnosti ovlivnily v nemalé míře výsledek boje o moc. Lidové masy dosud nezapomněly, že to byl právě tento parlament a jeho čelní představitelé, kteří od roku 1990 byli pevnou oporou Jelcina a rozhodně vystoupili proti tzv. pučistům v srpnu 1991. Proto se výzvy parlamentu k masovým protestům, ke stávkám a obraně parlamentu do značné míry míjely účinkem. Parlament tak nezískal masovou podporu obyvatel, na kterou spoléhal. Téměř zcela stranou zůstali moskevští dělníci. Nedošlo ani ke stávkám, ani k masovým pouličním demonstracím. Parlament tak zůstal v podstatě izolován a ocitl se v obležené pevnosti.
Od samého počátku měla iniciativu v rukou Jelcinova garnitura, která jednak zvolila pro sebe příznivý okamžik k úderu, jednak si předem zajistila podporu vlády a hlavních složek armády, ministerstva vnitra a bezpečnosti. Kromě toho měla jednoznačnou podporu ze zahraničí od hlavních imperialistických mocností. Celou akci řídil zkušený štáb armádních představitelů, vojsk ministerstva vnitra a státní bezpečnosti za aktivní účasti zkušených pracovníků zahraničních rozvědek – CIC, MOSSAD, BND aj. Jeden – oficiální Štáb kontrarevoluce – byl v moskevském Kremlu, druhý – neoficiální – přímo proti bílému domu, ve kterém sídlil parlament, v americkém velvyslanectví, odkud byl také přenášen útok na parlament v přímém televizním vysílání americké televize CNN.
Za této situace neměl parlament, který se jen bránil a jehož pokusy přejít do protiútoku ztroskotaly, – valnou Šanci na úspěch. Dá se říci, že boj byl předem rozhodnut. To také potvrdily následující dny. Ve středu 22. září prohlásil ministr obrany P. Gračov, že armáda stojí za Jelcinem, a že Jelcin může počítat s podporou ruských ozbrojených sil. Jeho úterní prohlášení, že armáda zůstane stranou konfliktu, bylo tedy jen taktickým manévrem k uklidnění opozice. Moskevská Pravda o tom napsala: "Před námi je detailně promyšlená a připravená akce. Ačkoli je v první etapě klidná a pokojná, hrozí nebezpečí, že vyústí v represe vůči všem obhájcům demokracie a ústavy." Za několik dni se předpověď Pravdy zcela naplnila. Jelcin v týž den lživě "vyloučil", že k vyřešení politické krize v Rusku použije ozbrojené síly. Mezitím se však tyto sily intenzivně připravovaly k útoku na parlament, přestože Jelcin na obchůzce centrem Moskvy v doprovodu ministrů obrany a vnitra novinářům populisticky řekl; " aby vše šlo klidně, bez krveprolití. To je naším hlavním cílem. Zároveň odmítl jakýkoli dialog s parlamentem." /.../
/.../Bylo jasné, že projelcinovské síly půjdou do krajnosti a že se nezastaví ani před krveprolitím. Strach z možného obratu byl pro vládnoucí kontrarevoluční garnituru v Rusku příliš velký, než aby přistoupila na dialog a kompromis. Ostatně ani druhá strana nebyla nakloněna kompromisu.
Parlament mezitím odvolal z funkce ministra obrany Gračova a ministra státní bezpečnosti Goluška a na jejich místa jmenoval generálplukovníka Ačalova a bývalého ministra bezpečnosti Barannikova. Novým ministrem vnitra jmenoval V. Dunajeva.
Rozkazy nových ministrů se však míjely účinkem. Rovněž výzva parlamentu, aby ozbrojené síly podnikly nezbytná opatření k "ochraně legitimních orgánů moci a hrozba trestním stiháním každého vojáka, který neuposlechne rozkazy, vyšly naprázdno. Parlament byl totiž odříznut od sdělovacích prostředků, které byly plně v rukách Jelcinových stoupenců. Proto usiloval o vysílací čas v televizi pro Chasbulatova a Ruckého, kteří dosud neměli možnost seznámit se svými usneseními a stanovisky občany. Rovněž tato skutečnost se ukázala pro další vývoj událostí rozhodující. Kdo totiž ovládal sdělovací prostředky, měl i moc.
Tlak na parlament a opozici vůbec se stupňoval. Parlamentem sesazený ministr obrany Gračov v reakci na opatření Nejvyššího sovětu prohlásil, že ozbrojené síly se budou podřizovat výhradně rozkazům prezidenta Jelcina. Zároveň vydal zvláštní rozkaz k zabezpečení jaderných zbrani a vojákům přikázal řídit se jen jeho písemnými rozkazy nebo rozkazy náčelníka generálního štábu a dvojmo je prověřovat. " chvíle, kdy armádu nelze dráždit. Jestliže armádu nenechají na pokoji, jestliže ji vyprovokují, žádná sila ji neudrží," varoval ministr parlament. Bylo to jasné ultimátům.
Ruská vláda vydala ve středu prohlášení, v němž vyjádřila plnou podporu Jelcinově výnosu. Premiér Černomyrdin varoval představitele regiónů, že nesou osobní zodpovědnost za neuposlechnutí příkazu prezidenta a vlády.
Rovněž představitelé parlamentu vydali řadu prohlášeni. Parlamentem nově jmenovaný prezident A. Ruckoj vyzval obyvatele Ruska k "mobilizaci" sil proti "bandě, která rozkládá stát". Předseda Nejvyššího sovětu Chasbulatov ve svém vystoupení před parlamentem řekl, že legislativa země byla donucena zastavit Jelcina na jeho "cestě zločinu". Nejvyšším sovětem byl svolán Sjezd lidových poslanců registrace poslanců začala už ve středu.
Napětí se stupňovalo. Vše nasvědčovalo tomu,že dojde k tvrdému zásahu proti parlamentu a celé opozici.
V moskevských ulicích zatím panoval vcelku normální život. Z policejní nebo vojenské síly nebylo v centru města vidět. U sídla parlamentu se sice objevily barikády, ale spíše symbolické. Postávalo tam také jen několik tisíc demonstrantů s rudými vlajkami. Světové sdělovací prostředky a politikové hlavních imperialistických mocnosti stupňovaly svou demonstraci podpory "demokrata" Jelcina. Ve středu podpořil Jelcina kancléř Kohl, polský prezident Walesa, rakouský ministr zahraničí Mock, japonský premiér a francouzský prezident Mitterand. Rozhodnou podporu Jelcina vyjádřil v rozhovoru pro ruskou televizi opět prezident ČR Havel. "Bezpodmínečně podporujeme všechny kroky zaměřené na vytvoření demokratického politického systému v Rusku a nové demokratické ústavy," řekl. Ještě předtím vzdal hold "étosu" boje "demokrata" Jelcina proti demokraticky zvolenému parlamentu.
Ve čtvrtek v podvečer začal v Moskvě jednat Sjezd lidových poslanců (superparlament), který podle protiústavního Jelcinova výnosu byl rovněž rozpuštěn. Jednání bylo přítomno 638 poslanců z 689 potřebných pro nadpoloviční většinu. Značná Část poslanců nemohla do Moskvy přijet. Odmítli jim prodat letenky a jízdenky. Sjezd lidových poslanců byl podle ústavy jediným orgánem, který měl právo odvolat z funkce prezidenta. Proto premiér Černomyrdin rozeslal venkovským poslancům telegramy, aby do Moskvy nejezdili, neboť zasedání Sjezdu by mohlo vést ke "konfliktu".
Jelcin pokračoval v tvrdém postupu proti parlamentu a mj. jej svým výnosem zbavil všeho majetku a práva na řízení podniků, organizací, institucí apod. Znovu opakoval, že dialog s parlamentem není možný, protože takový orgán už neexistuje. Propustil ze služby bývalého prvního náměstka ministra vnitra Dunajeva, jehož parlament jmenoval ministrem.
Vláda zastavila vydávání parlamentního listu Rossijskaja gazeta a oznámila, že se stává zřizovatelem parlamentních sdělovacích prostředků.
Před budovou parlamentu se ve čtvrtek večer na podporu poslanců shromáždilo asi 10 000 demonstrantů.
Izolace parlamentu se přesto stále vice prohlubovala. Byly odpojeny telefony, v pátek v noci byl přerušen i elektrický proud. Byla zastavena dodávka teplé, vody a tepla vůbec a zablokováno zásobováni potravinami. Poslanci i vedení parlamentu byli nuceni zasedat za velkého jásotu projelcinovských sdělovacích prostředků při svíčkách a v stupňujícím se chladu.
Příchozí vojska ministerstva vnitra patřící k elitní Dzeržinského divizi, která byla stažena do Moskvy k zásahu, budovu parlamentu obklíčili a zcela izolovali. Hygienická a zásobovací situace se v parlamentu rychle zhoršovala Několik tisíc lidí – poslanců, zaměstnanců a jeho obránců se ocitlo v ne smírně těžkých podmínkách – bez světla, bez telefonického spojení (telefony už nefungovaly ani uvnitř budovy), bez vody, léků a potravin. Ale ani těmito prostředky běžně používanými v středověku při obléhání měst a hradů se nepodařilo zlomit odpor poslanců.
Aby získal poslance a podporu veřejnosti, vydal Jelcin výnos o sociálním zajištění poslanců (na ruském ministerstvu práce bylo vytvořeno speciální oddělení, které mělo obstarat pro "bývalé" poslance zaměstnání) a výnos o podpoře chudiny Ruské federace při nákupu chleba a pečiva. Tento výnos opět jakoby kopíroval opatření římských císařů a středověkých vladařů na uklidnění lidu.
Politika cukru a biče připomínala absurdní tragikomedii a byla jen dokladem debility a ubohosti vládnoucí garnitury a jejich západních "poradců". Tato politika by snad mohla mít naději na úspěch u negramotného a primitivního obyvatelstva žijícího někde v podmínkách středověku, nikoli však v Rusku.
To se týkalo i slavnostního koncertu, který uspořádal v neděli 26. záři na Rudém náměstí pod záštitou samotného Jelcina Americký národní symfonický orchestr za řízení ruského violoncellisty a dirigenta Mstislava Rostropoviče. Koncert měl demonstrovat podporu světové "kulturní" veřejnosti "demokratu" Jelcinovi – Za účasti hlavních světových tiskových agentur byl koncert přenášen americkou televizi do celého světa. Sebevědomý a usměvavý Jelcin vyšel těsně před zahájením v doprovodu ministrů obrany a vnitra Gračova a Jerina, bývalého místopředsedy parlamentu Rjabova, který přešel na Jelcinovu stranu, a moskevského starosty Lužkova z Kremlu na Rudé náměstí a "dojatě" se objal s Rostropovičovou manželkou Galinou Višněcskou, která mu stejně jako její manžel přijela z emigrace vyjádřit touto cestou plnou podporu a podtrhnou tak "étos" jeho boje za "demokracii".
Toto "šou" rovněž připomínalo středověk, kdy se po popravě delikventů uspořádal ohňostroj k poveselení "lidu"a kdy se mezi něj vhodila nějaká ta mince, aby si "přilepšil", pouze s tím rozdílem, že se tentokrát divadlo konalo před popravou.
V neděli se v Petrohradě sešli zástupci asi 60 ruských regiónů. Schůzky se zúčastnil i poradce Jelcina a vicepremiér Šachraj. Představitelé regionů se dohodli na návrhu uspořádat současné prezidentské a parlamentní volby a pozastavit platnost všech opatření, které představitelé federálních orgánů přijali od 20. hod. 21. září. Jelcin tento návrh v pondělí kategoricky odmítl. Jeho mluvčí Kostikov řekl, že prezident nehodlá měnit svůj úterní výnos a že nepřijme žádnou nulovou variantu.
V úterý obklíčili jednotky vojsk ministerstva vnitra budovu parlamentu a policie dala poslancům a personálu 24hodinové ultimátum k odevzdání zbraní a opuštění budovy. Parlament byl obklíčen pěti sledy bezpečnostních sil se střelnými zbraněmi. Kolem budovy byly rozmístěny kolony vojenských nákladních aut a autobusy s dalšími posilami. Byly pozvány i oddíly jízdní policie. Ruské ministerstvo vnitra zakázalo v okolí parlamentu provoz aut či pohyb chodců. Většina ulic v centru Moskvy, včetně významných dopravních tepen, byla uzavřena. Vše nasvědčovalo tomu, že Jelcin se rozhodl k rozhodujícímu úderu.
Mezitím zasedal v obklíčené budově Sjezd lidových poslanců za účasti zhruba 560 členů. Ostatní poslanci, kteří z budovy odešli, aby organizovali pomoc nebo aby přespali doma (asi 100 poslanců), stejně jako ti, kteří přece jen do Moskvy dorazili, už nebyli dovnitř policií vpuštěni. V okolí parlamentu se opět postupně shromáždilo asi 10.000 osob, které se pokusily za provolávání hesel "Smrt Jelcinovi" a "Fašismus neprojde" protrhnout policejní kordon. Policie však zasáhla proti demonstrantům či neobyčejnou brutalitou.
Na nečekaný odpor narazil Jelcin v ruských republikách a krajích. Celosibiřgká porada poslanců republikových, krajských či oblastních sovětů, která se konala ve středu 29. záři v Novosibirsku, dala ruské vládě a Jelcinovi ultimátum, aby do 3. října ukončili protiústavní akce. Proti Jelcinovu protiústavnímu výnosu se postavilo 12 republik a 54 krajů a oblasti. Dokonce padly návrhy na vytvoření Sibiřské republiky a Dálně východní republiky.
Rovněž účastníci porady zástupců ruských regiónů v Moskvě dali Jelcinovi ultimátum zrušit blokádu parlamentu, a to do čtvrteční půlnoci. Vyslovili se také pro tzv. nulovou variantu a označili za zcela nepřípustné jakékoli změny v ústavě.
Role zprostředkovatele se ujal patriarcha ruské pravoslavné církve Alexij II.. Pod tlakem regiónů a pravoslavné církve byl Jelcin nucen taktizovat a vyslovit "souhlas" s jednáním se svými odpůrci v parlamentu a oddálit už připravený úder proti opozici. Byl to však jen taktický manévr. Úterní ultimátum k vyklizení parlamentu bylo prodlouženo do pondělka 1. října

Výjimečný stav. Masakr v parlamentu
 

O zásahu proti parlamentu už bylo rozhodnuto. Potvrdil to ve středu Jelcinův poradce Šumejko, který prohlásil, že /.../ již nejsou žádné kompromisy možné a že i kdyby chtěli organizovaně opustit Bílý dům, sotva je pustí z budovy Z toho je zřejmé, že již bylo přijato rozhodnutí zmasakrovat poslance či obránce parlamentu a tvrdě zlikvidovat opozici. /.../ čekalo se jen na vhodnou záminku k zásahu. A ta se brzy naskytla. Stala se jí předem připravená provokace Jelcinova "štábu", kterou byl nedělní útok na televizní stanici Ostankino.
Již ve čtvrtek předpověděly opoziční noviny Nězavisimaja gazeta Jelcinovu diktaturu, vyhlášení výjimečného stavu či omezeni nebo vůbec zrušení občanských práv a svobod. V neděli 3. října vpodvečer skutečně vyhlásil Jelcin v Moskvě výjimečný stav. Do Moskvy byly povolány obrněné divize, které tam dorazily již kolem půlnoci. Byly to elitní jednotky Tamanské divize, Dzeržinského divize a výsadkové jednotky Tulské a Rjazaňské divize. Na přímý Jelcinův příkaz zaútočili v pondělí v 7. hod. ráno moskevského času bez jakékoliv výstrahy na parlament za použití tanků, děl, obrněných transportérů a vrtulníků spolu s speciálními jednotkami OMON, OMSDON a ALFA. Pro vyhladovělé a zbědované poslance, obránce a zaměstnance parlamentu nastala závěrečná část dramatu.
Velitelem operace byl jmenován Jelcinův poradce, známý "bojovník" proti "stalinismu" a "velký demokrat" či "humanista" generálplukovník Volkogonov. Tento krát měl možnost v praxi předvést, jak si Jelcin a on sám představují "svobodu" ‚ "demokracii" a "dodržování lidských práv". Během pondělí byl parlament rozstřílen tanky a obrněnými transportéry za podpory vrtulníků. /.../ Po útoku speciálních jednotek OMON, které k večeru pronikly do hořící budovy, došlo k obrovskému masakru všech, kdo se tam ještě zdržovali. Kromě poslanců to byly stovky zaměstnanců, zejména ženy a také děti poslanců, které se do budovy parlamentu dostaly v neděli 3. října po tom, co se demonstrantům podařilo prolomit blokádu objektu. Celý útok vysílala jako velkou "šou" přímým přenosem z amerického velvyslanectví americká televize CNN. Světová reakce a antikomunistickou propagandou zblblý maloměšťák si tak mohl do detailu "vychutnat" zúčtování s "komunisty a revanšisty", jak nazval Jelcin poslance a obránce parlamentu ve svém pondělním dopoledním projevu.
Po celou dobu útoků na parlament byl Jelcin v nepřetržitém telefonickém spojení s prezidentem USA Clintonem a také s velitelstvím ozbrojených sil USA. Toto přímé spojeni a konzultace s Clintonem zabezpečoval jeho neoficiální štáb nacházející se na americkém velvyslanectví, takže je možno říci, že právě odtud byl útok řízen. Clinton také okamžitě spolu s představiteli ostatních imperialistických zemi veřejně několikrát vyjádřil Jelcinovi rozhodnou podporu. Pozadu nezůstal ani prezident Havel, který v rozhovoru pro ČT řekl: "Je to především boj o demokracii. Zdá se, že ty poslední kroky představitelů parlamentu trošku odkryly, kdo vlastně jsou a koho zastupují. Za prvé ukázali, že se neštítí násilí a krveprolití. Za druhé se ukázalo, jaké sily je podporují a koho oni zastupují. Je to zřejmě pestré spektrum takových nejkonzervativnějších sil v Rusku. Od různých přátel starých pořádků až po šovinisty, nacionalisty, po lidi, kterým je násilí zřejmě hlavním a nejmilejším prostředkem politického boje. A zdá se, že to dění ukazuje, že to je skutečně boj demokracie s jakýmisi rezidui komunismu.. „
Taková demagogie samozřejmě nemůže zakrýt pravdu o tom, že ten, kdo se neštítil porušit ústavu a zákony, kdo použil ozbrojeného násilí, kdo si pošpinil ruce krví, byl Jelcin, že to byli Jelcinovi lidé, kteří zorganizovali provokaci s "pokusem o dobytí" Ostankina.
Přitom při zahájení útoku na parlament se odtud neozval ani jediný výstřel. Když vládni tanky začali v pondělí střílet na budovu parlamentu, A. Ruckoj pro sil telefonicky předsedu ústavního soudu V. Zorkina o pomoc. Italský rozhlas vysílal nahrávku tohoto telefonátu Ruckého z pondělního rána. Rozhovor rovněž plně potvrzuje výše uvedený fakt.
Zde je záznam rozhovoru:

Ruckoj "Zavolejte na velvyslanectví. Pošlete je sem, zajistěte, aby sem přišli představitelé nezávislých vlád. Jsou u vás zástupci regiónů Ruské federace. At‘ sem přijdou. Černomyrdin lže. Jelcin lže. Prosím vás Valerii. Jste věřící. Dopustíte se hříchu (když to neuděláte), Valerii střílejí na nás kanóny. Rozumíte tornu kanóny. Měl byste to vidět."
(Následuje Zorkinovo nezřetelné zvolání.)
Ruckoj pokračuje "Ne. My nejsme ti co střílejí. Poslechněte si to ticho. Dokážu vám to. Dám sluchátko dál od sebe. Poslouchejte. Je zde ticho (uvnitř parlamentu). Ticho."
Zorkin "Ne. Oni..." (Ruckojimu skočí do řeči.)
Ruckoj "Nabíjejí své kanóny. Tanky míří svými kanóny přímo na nás a budou na nás střílet. Okamžitě zavolejte na cizí velvyslanectví. Máte s nimi dobré vztahy. Přimějte je, aby sem někoho poslali. Nebudou mít odvahu střílet před mezinárodním společenstvím, před svědky. Musejí být zastaveni. Jsou to vrahové. Chcete tornu rozumět, nebo ne?"

Armáda nasadila proti parlamentu tankové náboje s kumulativním účinkem. Důsledky byli strašné. Došlo k obrovskému krveprolití. Zavražděni byli poslanci, /.../ Novinářka Veronika Kucyllo, která byla v budově, parlamentu od 21. záři až do 4. října 1993 a své svědectví vydala knižně pod názvem "Zapiski iz Belogo Doma (21. sentjabrja – 4. oktjabrja)", Moskva 1993, tlumočí počátek tohoto rozhovoru takto:
 

"Valerii! Už pětiset lidí bylo zabito, chápeš?! Vezmi soudce, přiveď sem velvyslance – ať sami vidí, co se zde děje! Jsou to vrahové, Valerii!...Vyslal jsem lidi a bílým praporem a oni je postříleli ( ‚‚‚Valerii, jsi věřící, dopustíš se hříchu" (3.152)

 

Záznam tohoto rozhovoru zveřejněný v "nezávislém" Rudém právu (neplést s československým Rudým právem vycházejícím před rokem 1989) pochopitelně tato slova Ruckého neobsahoval. Obránci parlamentu a jeho zaměstnanci, ženy i děti - počet obětí vrahů se odhaduje na 1500 (oficiální propaganda uvedla 150 obětí, tedy desetkrát méně).
Jak vyplynulo z dopisu důstojníka útočících vojsk ministerstva vnitra, který byl zveřejněn v listu Nězavisimaja gazeta 30. října 1993, byla mrtvá těla obětí tajně odvážena na nákladních autech a podzemním tunelem vedoucím z parlamentu za Moskvu, kde byla spálena, aby zavražděné nebylo možno identifikovat. Zmasakrováni byli také ti příslušníci moskevské milice, kteří se přidali na stranu poslanců, včetně těch, kteří se vzdali. Mezi oběťmi vrahů bylo také 7 novinářů, dalších 14 bylo zraněno.
Na straně útočníka padlo pouze 6 příslušníků speciálních jednotek OMON. Okázalý pohřeb oněch padlých milicionářů přenášený televizí do celého světa za patřičného "nářku" plaček měl dokumentovat "krutost"obránců parlamentu a oprávněnost zúčtování s těmito "zločinci". O zmasakrovaných poslancích a zaměstnancích parlamentu, ženách a dětech samozřejmě nepadla ani zmínka. Cynismus Jelcinovy "demokratury" se opět projevil v plné nahotě.
Kolem 17. hodiny moskevského času byli zatčeni, v poutech vyvedeni z parlamentu a odvezeni do věznice Lefortovo A. Ruckoj, R. Chasbulatov, V. Barannikov, A. Dunajev, V. Ačalov, gen. Makašov a další. Později byli zatčeni vůdce opoziční Fronty národní spásy I. Konstantinov a /.../ hnutí Pracující Rusko V. Anpilov. Jak uvedl bývalý generální prokurátor A. Kazannik v rozhovoru zveřejněném v listu Komsomolskaja gazeta 12. dubna 1994, trval tehdy Jelcin na tom, aby "předáci vzpoury" byli urychleně odsouzeni k trestu smrti, ačkoli se předtím veřejně "zaručil" za jejich životy.
A tak bylo s demokraticky zvolenými poslanci zúčtováno po vzoru A. Pinocheta, který právě před 20 lety nechal tanky a letadly rozstřílet a rozbombardovat parlament a prezidenta republiky zastřelit. Podobného útoku na parlament se neodvážil ani Hitler v roce 1933. Odvážil se ho však Jelcin v roce 1993, tedy šedesát let po zapálení Říšského sněmu, a to za nadšené podpory světové "demokratické" veřejnosti v čele s představiteli "demokratických" zemí. Zatímco před 20 lety svět rozhodně odsoudil fašistický převrat Pinocheta v Chile, nyní byla "demokratickým světem" vyjádřena naprostá podpora člověku, který se ještě nedávno zapřísahal věrností marxismu-leninismu a ideám komunismu a který desítky let zastával odpovědné funkce v aparátu KSSS a sovětská vládě. "Tohoto renegáta, proti němuž jsou bývalí předáci německé sociální demokracie, kteří zradili ideály socialismu a přešli na stranu německá buržoazie, svatí mužové, vskutku stojí za "příkladný vzor" a obdiv světové reakce, Velkých to bojovníků za "lidská práva".
V šest hodin večer (v pondělí 4. října) moskevského času vydaly tiskové agentury zprávu, že parlament opustilo několik set neozbrojených mužů a žen, kteří museli projít do předem připravených autobusů špalírem vojáků a projelcinovského davu provázeni ranami, kopanci a nadávkami. Všichni byli odváženi na neznámé místo. Jen za prvních 48 hodin bylo zatčeno 1452 lidí, z nichž 600 bylo "izolováno" na stadionu Krasnaja Presfia. Příklad Pinocheta inspiroval. Když procházela skupina milicionářů, podařilo se jen s velkým úsilím zabránit jejich okamžitému lynčování. V reportáži Rudého práva z 5. října se zatčení milicionářů popi suje takto:
"Asi čtyřicet vyděšených mužů v placatých čepicích a pláštích ruských milicionářů stojí s rukama nad hlavou po obou stranách schodiště vedoucího z Krasnopresněnského nábřeží před ztichlou budovu parlamentu s nyní slepými a doutnajícími okny...
Jejich ještě před dvěma týdny kolegové z jednotek vojsk ministerstva vnitra nikterak neskrývají svůj vztek. Když prohledávají zajatce, nešetří ranami. a kopanci, doklady letí přes kamenné zábradlí. Jejich velitel strhává zajatcům nárameníky, čepice letí na zem a každému přidá štulec. Pod mostem dav několika set nejodvážnějších zvědavců skanduje na adresu velitele "moloděc".
Mladý voják v řadě svých kolegů kovovým štítem a pistolí připravenou k výstřelu zadržuje demonstranty, kteří trvají na tom, aby zajatci byli okamžitě pověšeni či shození do řeky Moskvy."
Výjimečný stav byl zpřísněn pondělním Jelcinovým výnosem o zákazu nočního vycházení a úterním výnosem omezujícím vjezd do města i výjezd z něj a umožňujícím osobní a domovní prohlídky. Byly zakázány průvody, demonstrace, shromáždění a jiné "masové akce". Ruským ministrem spravedlnosti byla zakázána Fronta národní spásy, hnuti Pracující Rusko, Ruská komunistická dělnická strana, Svaz důstojníků a Sdruženi na sociální a právní ochranu vojáků Štít.
Jelcin začal vládnout pomocí výnosů, stejně tak i ruská vláda. "demokratická diktatura" či Jelcinova "diktatura" začala "fungovat". Bylo zakázáno vydávání Opozičních novin Pravda, Sovětskaja Rossija a Rabotickaja tribuna a list Pěň. Redakce zakázaných listů byly obsazeny, stejně tak sídla Svazu důstojníků a Ruského národního shromáždění.
Generální prokurátor V. Stěpankov byl odvolán, na jeho místo byl jmenován A. Kazannjik. Generální prokuratura zahájila okamžitě vyšetřování "vzpoury". Tzv. organizátoři "vzpoury" byli obviněni z velezrady. Byla pozastavena činnost Ústavního soudu. V úterý 5. října jmenoval Jelcin ministrem pro tisk a informace prvního vicepremiéra V. Šumejka. Byla zavedena cenzura tisku a zakázán protijelcinovský pořad petrohradské televize "600 sekund". Ministr obrany Gračov pro hlásil, že jednotky Tamanské a Kantemjrské divize zůstanou v Moskvě až do Odvolání výjimečného stavu.
Finanční prostředky parlamentu ve výši téměř 2,5 miliardy rublů byly výnosem premiéra Černomyrdina zkonfiskovány. Jelcin předal starostovi Moskvy Lužkovi budovy patřící dosud parlamentu a moskevské byty /.../ jejichž rodiny byly za asistence policie, která k nim vtrhla obyčejně v noci či brzy ráno, vystěhovány a pouze s nejnutnějšími věcmi vykázány z hlavního města. Tento hyenismus názorně dokumentoval skutečnou tvář Jelcinovy soldatesky.
Ve čtvrtek 7. října vydal Jelcin výnos o odhalení osob odpovědných a protivládní akce v Moskvě. Zároveň zrušil moskevský městský /S.../ (již před tímto Výnosem moskevský starosta Lužkov prohlásil, že sověty v Moskvě přestávají existovat a dal obsadit jejich budovy Jelcin zároveň oznámil, že nové volby do zastupitelských orgánů se budou konat současné s parlamentními 12. prosince 1993.
V sobotu 9. října prodloužil Jelcin výjimečný stav do 18. října a zároveň vydal výnos, jímž se likvidovaly sověty v celé federaci, úkoly sovětů převzala výkonná moc.
List Nězavisimaja gazeta zveřejnil informaci, že se z budovy parlamentu ztratilo na 400 mrtvých těl. Mezi mrtvými převládali mladí lidé. Část mrtvol se nacházela v moskevských márnicích, většina mrtvých těl však byla, jak již bylo uvedeno, tajně spálena.
/../ aspoň trochu vylepšil svou silně pošramocenou reputaci "demokrata" a "reformátora", pokusil se Jelcin ve svých nejnovějších memoárech Zapiski prezidenta z jara 1994 ukázat sám sebe "lidu" "své" země z "lidské" stránky. Ospravedlňoval se tím, že v srpnu 1991 a v říjnu 1993 přijímal rozhodnutí "s největší duševní trýzni". Zřejmě i s touto "vnitřní trýzní" požadoval popravu svých bývalých nejbližších spojenců a spolupracovníků. Ale sebevětší snaha se "zlidštit" nemůže zmírnit jeho osobní odpovědnost za vraždy ně kolika set nevinných lidi, flagrantní porušení ústavy a zákonů země, jeho renegátství a totální morální úpadek.
Stejně jako Jelcin definitivně přišel o tvář "demokrata" a v Rusku prohrál, ztratil Západ svou nevídanou podporou Jelcina mýtus demokracie, který se mu načas podařilo v Rusku vyvolat, a prohrál zde všechno. To si pozdě, ale přece uvědomily jako první USA, které Jelcina i přes slovní podporu nakonec v podstatě odepsaly. Jelcinovi tak zůstal pouze jediný spojenec, a to Německo v čele s Kohlem! Osa Moskva-Bon/...//.../něj Rusko-Německo, jako ní začal hovořit ruský ministr zahraničí Kozyrev při prosincové návštěvě německého ministra Kinkela v Moskvě roku 1993, zůstává. V rozhovoru pro německou televizní stanici ARD v listopadu 1993 obhajoval Jelcin svůj postup proti" vzbouřencům" také tím, že byl přesvědčen, že ho chtějí "zabit stejně jako celou Jeho rodinu".
 

Omlouváme se naším čtenářům za sníženou kvalitu článku (mezery, nesrozumitelné znaky atd.) způsobenou špatným stavem skenovaného materiálu.