Demokracie a diktátoři, aneb ďábel je v detailech

Současná ideologie, jíž se ospravedlňují agresivní války je založena na zjednodušujícím rozdělení na demokracie a diktátory. Ti, kteří na západě podporují války přesunuli centrum mezinárodního práva Spojených národů směrem k menšímu klubu “demokracií”, které jediné mají na toto rozlišení “oprávnění”. Středem tohoto klubu jsou anglosaské země, Izrael, Evropská unie a Japonsko. Tato “mezinárodní komunita” demokracií si osobuje morální právo rozhodovat o tom, zda-li vůdce jakékoliv jiné země, která se nalézá vně tohoto kruhu by mohl být označen jako diktátor, jehož je třeba odstranit prostřednictvím bombardování NATO.

Tato ideologie předpokládá, že demokracie respektují lidská práva, zatímco diktátoři jsou již z vlastní definice tohoto slova zločinci, kteří systematicky lidská práva porušují a mohou dokonce zvažovat “genocidu svého vlastního lidu”. Určité detily, jako například, že ve Spojených státech je uvězněno největší množství lidí na světě v absolutních i relativních počtech a to, že se tito vězni využívají jako levná pracovní síla v americkém zbrojním průmyslu, tyto všechny záležitosti nesmí zasahovat do tohoto dualistického světonázoru.

Média hlavního proudu udržují tuto dichotomii jako trvalou tendenci takovým způsobem, že hovoří vždy o určitých zemích jako o diktatůrách – to může zahrnovat rovněž i země, jejichž vůdci byli ve skutečnosti zvoleni ve volbách tak jak tomu bylo ve Venezuele, v Rusku, v Srbsku za Miločeviče, či v Bělorusku, pokud tyto země sledují takovou zahraniční politiku, která je v rozporu s diktátem samozvané “mezinárodní komunity”. Všechny tyto země nejsou nezbytně atakované ihned vojenskou silou, ale obraz, který byl o nich takovýmto způsobem vytvořen činí vojenský útok, jakmile k němu nadejde ten správný čas, snadno ospravedlnitelný.

Selektivní reportáže redukují tyto země na jejich diktátory a na menšiny “opozičních demokratů”. Diktátor je vylíčen jako zločinec bez jakýchkoli lidských kvalit, jež by případně mohly objasňovat jakoukoli podporu lidu jeho vlastní země.

Případ Libye je výborným názorným příkladem toho jak toto funguje. Desetiletí jednostranně zaměřeného zpravodajství přesvědčily veřejnost o tom, že libyjský vůdce Muammar Kaddáfí je nepříčetný zločinec. Západnímu publiku, jehož jediné povědomí o Libyi pochází z reportáží západních sdělovacích prostředků tedy musí připadat, že takového vůdce se libyjský lid chce jednomyslně zbavit.

Je jasné, že v Libyi jsou lidé, kteří Kaddáfího nenávidí a kteří si přejí, aby byl svržen. To co není jasné je koho tito lidé chtějí namísto něho a do jaké miry tito lidé reprezentují celkovou populaci země.

Hlavním důvodem lidí na západě pro to, aby Kaddáfího nenáviděli byla exploze letu PAN AM 103 v roce 1988 nad skotským Lockerbie. V průběhu dvou desetiletí se tvrzení prosazované médii hlavního proudu, že vůdce Libyjců je za tento teroristický útok zodpovědný, zcela zabydlelo v povědomí veřejnosti.

V únoru letošního roku poskytli vůdci rebelů, kteří se objevili v Libyi, rozhovory západním médiím. V těchto rozhovorech předstírali, že vlastní dokumenty, které dokazují, že Kaddáfí tento teroristický útok, při němž zahynulo 272 lidí, osobně nařídil. Mustafa Abdel Jalil, bývalý ministr spravedlnosti, jenž řídí Přechodnou národní radu (NTC) prohlásil v novinách Daily Telegraph, že “rozkaz k atentátu byl vydán přímo Kaddáfím”.

Jen málo lidí na západě se odváží poznamenat, že pokud by představitelé TNC skutečně měli takovýto důkaz, byli by sami po celá desetiletí spolupachateli tohoto zločinu. Západní média si rovněž nechtějí položit otázku proč by prohnaný Kaddáfí schraňoval dokumenty, které by potvrzovaly, že nařídil spáchání tohoto teroristického činu před 23 lety.

Takováto tvrzení umožňují upevnit vazby mezi vůdci TNC a západními mocnostmi, především se Spojenými státy a s Velkou Británií a umožňují rovněž naznačit, že existují jejich společné zájmy v rámci ochrany práva a v rámci opozice vůči “zločinci Kaddáfímu”. To umožňuje vytvořit fikci “legitimních a reprezentativních vůdců libyjského lidu”, jejichž názory týkající se lidských práv, demokracie a zlých skutků diktátora Kaddáfího jsou v souladu s názory západu, které jsou prezentované prostřednictvím západních politiků a médií.

Z toho všeho vyplývá, že libyjský lid by měl mít dlouhou dobu povědomí o tom, že jejich vůdce je mnohonásobný vrah. To by mohl být dobrý důvod pro to, aby se lidé chtěli Kaddáfího zbavit. Ale je tento příběh skutečně pravdivý?
 

Lockebie v Libyi

Moje návštěva v Libyi v lednu 2007 kde jsem se účastnila mezinárodní konference o Mezinárodním trestním soudu mě umožnila vést soukromé rozhovory s větším množstvím vzdělaných Libyjců, kteří věděli o západu o mnoho víc než vědí často obyvatelé západu o svých vlastních zemích. Zajímal mě především názor Libyjců, kteří nezastupovali oficiální místa na dvě otázky, které v té době dominovaly na západě ve vztahu k Libyi – Lockerbie a aféra bulharských sestřiček. Musím zmínit, že jsem neměla nikdy sebemenší kontakt s Kaddáfím a že konference byla organizovaná univerzitami, které měly názory na důležíté otázky často odlišné než měl Kaddáfí, což ale, jak se zdálo, nikomu nevadilo. Nicméně mohu konstatovat, že v případě Lockebie se všichni shodli na dvou bodech.

Zaprvé nikdo z nich nevěřil, že by Libye byla zodpovědná za bombový atentát nad Lockebie. Připadalo jim zcela zjevné, že Libye byla obviněna neprávem z politických důvodů.

Za druhé bylo Libyjcům jasné, že účelem sankcí uvalených na Libyi jako potrestání této země za její hříchy bylo způsobit obtíže a vyvolat hněv lidí. Moc západu, která spočívá v možnosti uvalit sankce a zároveň dominovat při vytváření a interpretaci mediálního obrazu o dané zemi dává západu možnost významným způsobem zasahovat do vnitřních záležitostí země, protože mnoho, především mladých lidí chce žít v “normální” zemi. Tito lidé mají tendenci vinit za to, že je s jejich zemí zacházeno jako s vyvrhelem západu, své vlastní představitele. Z tohoto důvodu se podle jejich názoru Kaddáfí nakonec podrobil tlaku západu a přiznal zodpovědnost za atentát v Lockebie – ale nikoli svoji vinu – a to pouze z toho důvodu, aby byly ukončeny nepopulární sankce vůči Libyi. Skutečnost, že souhlasil s vydáním dvou libyjských občanů, aby tito mohli být postaveni před západní soud, a aby mohli být souzeni za tento zločin, jakož i fakt, že zaplatil vice než dvě miliardy dolarů odškodného rodinám obětí atentátu, nebylo explicitně považováno za přiznání viny, ale spíše jako odpověď na vyděračství velkých mocností, aby bylo možné s těmito mocnostmi normalizovat vztahy a zlepšit každodenní život Libyjců.

Nepřekvapilo mě to, protože jsem v průběhu let četla mnoho o aféře Lockebie. Skutečně mnoho bylo napsáno o tom jak chabé bylo obvinění, které se zakládalo na scénáři, jenž byl velmi málo pravděpodobný (bomba, která vyhodila do vzduchu transatlantický let byla podle této teorie poslána přes letiště na Maltě, Frankfurtu a Londýně), s technickými “důkazy” bylo manipulováno agenty CIA a jeden ze svědků byl bohatě odměněn za svědectví, které neodpovídalo skutečnosti. Tato fakta byla uvedena mnohokrát, např. v London Review of Books britským právníkem Garethem Piercem v září 2009 (“The Framing of al-Megrahi”). Nicméně skutečnost, že tato obvinění byla opakovaně vyvrácena prostřednictvím pečlivé analýzy a odhalena jako pravděpodobný dopředu připravený scénář neudělala na média hlavního proudu ani na politiky žádný dojem. Média i politici pokračovali ve svých útocích na Kaddáfího a nadále jej označovali za monstrum, které vydalo příkaz pro masakr v Lockebie.

Je třeba dodat, že v okamžiku kdy došlo k atentátu v roce 1988 se všeobecně připouštělo, že tento útok nařídil Írán jako odplatu za sestřelení letadla íránských aerolinií nad Perským zálivem. Když se Spojené státy rozhodly změnit protiíránskou alianci na spojenectví proti Iráku, aby mohly vést válku proti Saddámu Husseinovi, rozhodly se obvinit namísto Íránu Libyi a to bez uvedení jakéhokoli motivu. Nicméně pokud je “diktátor” označen za netvora, žádného motivu není zapotřebí. Tento zločin spáchal Kaddáfí jednoduše z toho důvodu, protože tento druh věcí tito zlí diktátoři, podle předpokladů, činí.

Byli obviněni dva zaměstnanci libyjských aerolinií, kteří pracovali na Maltě. Tito byli souzeni v roce 2000 třemi skotskými soudci bez poroty a před tribunálem, jenž byl vytvořen pouze kvůli této příležitosti v Nizozemí. Jeden z Libyjců byl osvobozen a druhý, Abdel Basset al-Megrahi byl odsouzen na 27 let do vězení. Pozorovatel Spojených národů Hans Koechler, který se zabýval speciálně tímto rozsudkem prohlásil, že tento rozsudek je “nepochopitelný”, “svévolný”, ba dokonce “iracionální” a dále poznamenal, že se “celé soudní řízení odehrávalo v atmosféře mezinárodního politického nátlaku”.

12.listopadu 2006 uvedly noviny Glasgow Sunday Herald výrok právního poradce amerického ministerstva zahraničí Michaela Scharfa, jenž pracoval jako poradce pro boj s terorismem, když byl dotázán zda byli oba Libyjci soudně stíháni za výbuch bomby nad Lockebie. Scharf prohlásil, že obžaloba byla natolik děravá, že se podobala ementálu. Rovněž prohlásil, že se obžaloba neměla nikdy ocitnout před soudem. Scharf rovněž potvrdil, že CIA a FBI ujistily zástupce ministerstva, že obžaloba je “zcela neprůstřelná”, ale ve skutečnosti věděly zpravodajské služby před začátkem procesu velmi dobře, že jejich hlavní svědek je “lhář”. Mocnosti nyní ale už nemohly couvnout. V sázce byla jejich neotřesitelná důvěryhodnost a proto musely pokračovat ve lhaní, aby byla zachována iluze jejich neomylnosti.

Když jsem byla v Tripolisu, tým právníků, který odsouzeného Libyjce zastupoval se snažil podat odvolání k soudu vyšší instance. Měla jsem možnost o tom hovořit s jedním z právníků, kteří obhajovali al-Megrahiho. Strávila jsem v kanceláři té právničky určitou dobu, během níž jsem se ji snažila přesvědčit, aby se k případu vyjádřila. Nakonec tato právnička souhlasila, nicméně pod podmínkou, že náš rozhovor zůstane důvěrný, a to z toho důvodu, aby to neohrozilo proces odvolání. Nyní je ale situace zcela jiná.

Tedy stručně, řekla mi toto.

Skotští soudci vyvinuli enormní tlak, aby došlo k odsouzení obou Libyjců. V průběhu předcházejících let byla jejich vina dopředu vytrubována Spojenými státy, které požadovaly, aby byli Libyjci postaveni před soud. Za tímto účelem byl vytvořen soud jen pro tento případ, a to z toho důvodu, aby došlo k jejich odsouzení. Nicméně důkazy, které by opodstatnily jejich odsouzení před skotským soudem jednoduše neexistovaly. To k čemu se soudci nakonec odhodlali bylo osvobození jednoho z obžalovaných a předání zodpovědnosti za zproštění obžaloby druhého z obžalovaných do rukou soudu vyšší instance. Nicméně k velké újmě obžalovaného Libyjce se tento soud této nebezpečné věci vyhnul, když sám sebe označil za nekvalifikovaný pro to rozhodnout ve věci takovéhoto odvolání. Z toho důvodu se v té době připravovalo další odvolání u jiného soudního dvora s novými důkazy, které ještě vice diskreditovaly důkazy obžaloby.

A skutečně, o pět měsíců později, 28.června 2007 Skotská komise pro kriminální případy, která tento případ analyzovala od roku 2003 doporučila umožnit Abdelu Bassetu al-Megrahimu druhé odvolání. Komise prohlásila, že objevila šest nezávislých důvodů pro to, aby se mohla domnívat, že jeho odsouzení bylo protiprávní. Toto oznámení vyvolalo velkou odezvu v zasvěcených kruzích, které se touto aférou zabývaly. Zdálo se, že skotský soud je dosti odvážný, když se osmělil toto potvrdit a když hodlal rozvinout debatu, která by osvětlila úlohu, kterou v celém případu sehrála CIA.

Takovéto věci se však dějí ve filmech, v reálném životě to bývá jinak.
 

Pochybná dohoda

To co se odehrálo poté se stalo podstatou útoků NATO proti Libyi v letošním roce.

Především běžel čas. O dva roky později, v dubnu 2009 bylo podání odvolání konečně umožněno. Nicméně mezitím došlo podle různých zvěstí a dohad k zákulisnímu jednání.

21.srpna 2009 došlo k propuštění Abdela Basseta Ali Mohmeda al-Megrahiho. Důvodem jeho propuštění bylo to, že trpí rakovinou v konečném stádiu. Z toho důvodu byl propuštěn ze skotského vězení rozhodnutím skotského ministra spravedlnosti Kenny MacAskilla proto, aby mu “bylo umožněno vrátit se domů zemřít”.

Jiná verze říká, že to mohlo být spíše tak, že Tony Blair odjel v roce 2007 do Libye vyjednávat s Kaddáfím smlouvu mezi Velkou Británií a Libyí. Tato smlouva měla obsahovat rovněž vydání a transfer vězňů, které požadovaly libyjské úřady. Tyto úřady požadovaly, mimo jiné, rovněž navrácení Megrahiho z důvodu jeho nemoci.

Byl v tom nicméně ukrytý chyták: tento odsun vězňů by se nemohl uskutečnit pokud by bylo v chodu soudní řízení. Z tohoto důvodu, tedy proto, aby mohlo dojít k využití této smlouvy, musel Megrahi upustit od svého odvolání.

Věc se stává ještě vice matoucí z toho důvodu, že byl Megrahi formálně propuštěn na základě “soucitu”. Ať to bylo tak či onak, dohoda zněla jasně: Megrahimu bude umožněno vrátit se domů, ale odvolání bude zrušeno. Hans Koechler, zvláštní pozorovatel jmenovaný OSN, jenž se zabýval případem Lockebie byl toho názoru, že Megrahi mohl být vystaven “morálně skandálnímu” vydírání, aby stáhl své odvolání proti své vůli.

Pochybnost této dohody spočívá v tom, že tato dohoda připravila Megrahiho o právo očistit se od obvinění a zároveň umožnila, aby režie CIA v rámci této akce nebyla nikdy oficiálně odhalena. Nikdo tedy nemohl oponovat, když se protesty západu spojily v jeden silný hlas, který obviňoval Skotsko z toho, že “propustilo atentátníka z Lockebie”. O dva roky později zpráva o tom, že Megrahi ještě nezemřel vyvolala další vlnu pohoršení v západních médiích a byl v tom spatřován důkaz toho, že “Velká Británie vyměnila atentátníka z Lockebie za libyjskou ropu”. Očividně bylo třeba vyvolat dojem, že prohnaný libyjský diktátor doběhl naivní, ale chamtivé Brity, kteří se vzdali svých zásad kvůli ropě.

Nicméně je rovněž možné, že to byl naopak naivní libyjský diktátor, který byl ošálen bezskrupulózními Brity, když se domníval, že s nimi uzavřel “gentlemanskou dohodu”. Raději než aby umožnili riskantní odvolání, které by mohlo způsobit mnoho potíží západním úřadům, bude Megrahi propuštěn a na celou věc se zapomene. Nicméně západní média vyvolala falešný skandál, když informovala o tom, že vrah odsouzený za masovou vraždu byl v Libyi přivítán jako hrdina. Ve skutečnosti se mu dostalo spíše diskrétního přivítání. Byl nicméně vítán jako člověk, jenž byl nespravedlivě odsouzen a nikoli jako masový vrah. Jakmile mohl Megrahi promluvit, ihned znovu zopakoval svou touhu obhájit svoji nevinu.

Bulharské sestřičky

Druhá věc, o níž jsem se zajímala během svého pobytu v Tripolisu v roce 2007 byl případ bulharských sestřiček. V roce 2004 bylo odsouzeno k trestu smrti pět bulharských sestřiček a jeden palestinský lékař, kteří pracovali v jedné z nemocnic v Benghazi za to, že údajně infikovali děti virem HIV. Celý západní svět, včetně mě, předpokládal, že se odehrála mimořádná křivda. Proto jsem tuto věc nadhodila v přítomnosti svobodomyslných, velmi prozápadně orientovaných libyjských intelektuálů. Očekávala jsem, že uslyším závažnou kritiku diktatůry, která umožnila pronásledování těchto zdravotnických pracovníků bez možnosti obhajoby. Byla jsem opravdu překvapena jejich reakcí, která byla dosti odlišná.

“Je jasné, že jsou nevinní”, řekla jsem.

Muž, jehož bych mohla neurčitě popsat jako anti-Kaddáfí zakroutil hlavou. “To není tak jisté”, odpověděl. A dozvěděla jsem se od něho totéž co o několik měsíců později z článku Harriet Washingtonové, který vyšel v New York Times kde Harriet uvádí: “Důkazy proti bulharským zdravotnickým pracovnicím založené na tom, že lahvičky s virem HIV, které byly objeveny v jejich bytě, vypadají z pohledu člověka, jenž pochází ze západu nedůvěryhodně. Nicméně pokud šmahem odmítneme obvinění Libyjců, že došlo ze strany zdravotních pracovníků k trestnému činu, zbaví nás to možnosti pochopit proč jsou obvinění proti zdravotníkům v Africe tak rozšířená.

“Afrika přijala na své území větší množství ničemů ze západu, kteří pod zástěrkou zdravotnických pracovníků úmyslně podávali lidem smrtící látky, když předstírali, že léčí nebo, že provádějí výzkumnou činnost”.

Můj rozhovor v Libyi mě nepřesvědčil, že by bulharské zdravotnické pracovnice byly vinné, nicméně mi umožnil nový vhled do toho, jaký názor mají na tuto věc Libyjci. Na území afrického kontinentu je snadné, dokonce i pro velice racionální jedince, uvěřit tomu, že cizí pracovníci ve zdravotnictví by mohli být placeni za to, aby infikovali děti, ať už z experimentálních důvodů nebo proto, aby “destabilizovali” systém veřejného zdravotnictví. Dále bylo jasné, že toto není případ toho kdy “diktátor Kaddáfí” trestá nevinné. Uvěznění, mučení a odsouzení bulharských sestřiček bylo v pravomoci úřadů v Benghazi. A skutečně, 11.března, jeden den poté co Francie uznala Národní přechodovou radu jako “jediného legitimního reprezentanta libyjského lidu”, si bulharský předseda vlády Boyko Borisov ztěžoval na evropské konferenci na nejvyšší úrovni v Bruselu, že klíčoví představitelé přechodové rady jsou titíž, kteří mučili bulharské zdravotnické pracovnice 8 let a jimž Bulharsko zaplatilo více než 60 milionů dolarů jako odškodné infikovaným dětem a jejich rodinám.

V lednu 2007 mě lidé v Tripolisu ujistili, že trest smrti, k němuž byly sestřičky odsouzeny neměl být nikdy vykonán. Byla to pravda. Zdravotnické pracovnice byly propuštěny v srpnu 2007 Kaddáfího rodinou a bylo jim umožněno vrátit se do Bulharska poté co Libyi navštívil, za velkého zájmu médií, president Sarkozy s tehdejší ženou Cecilií. Toto osvobození bylo prezentováno jako konečné usmíření mezi Kaddáfího Libyí a Evropou.
 

Závěry

Nechtěla jsem psát o tomto tématu po mnoho let, protože jsem se domnívala, že toho o Libyi nevím mnoho. Nicméně nyní vidím, že jiní, kteří o této zemi vědí ještě méně vyjadřují hlasitou podporu pro argumenty NATO, které mají podpořit rebely v občanské válce, jejíž motivy a reálné důsledky jsou nejasné.

Můj první závěr zní, že prostá skutečnost, že nějaká země nemá demokracii západního stylu neznamená, že vše co se v dané zemi odehrává je “diktováno diktátorem”. Termín “diktátor” slouží k posilování lenosti médií a politiků, kteří se nechtějí zabývat komplexní analýzou společnosti, která jim není známá.

Můj druhý a poslední závěr zní, že my na západě nemáme právo ani kapacitu na to, abychom tyto společnosti, které nám jsou neznámé a které odmítámé jako jako “diktatůry” “opravovali”. V době kdy finanční krize hrozí tím, že sníží životní úroveň části západního světa pod úroveň jaká byla v Libyi za Kaddáfího před intervencí NATO je naše západní “demokracie” v nebezpečí, že bude postupně redukována na pouhou ideologickou výmluvu pro zaútočení, zpustošení a drancování jiných zemí.
 

Démocratie et dictateurs. Le Diable est dans les Détailes, vyšel 22.srpna

na www.legrandsoir.info, překlad Zvedavec.org