Vzpomínka na Marii Louisu Berneri

Marie Louise Berneri byla vůdčí osobností kolem časopisu Freedom (Svoboda), udržovala široké mezinárodní kontakty v anarchistickém hnutí a vydobyla si i svými znalostmi přirozenou autoritu mezi anarchisty.

Marie Luisa Berneri se narodila 1. března 1918 v italském Arezzu, poblíž Florencie v rodině vysokoškolského učitele a socialisty Camilla Berneri, který se krátce po válce stal anarchistou. V roce 1926 se rodiče rozhodli opustit Itálii kvůli stále větším problémům s fašistickým režimem a emigrovali s celou rodinou do Paříže. S tím souviselo i pofrancouzštění druhého jména na Louise. Berneri vyrůstala ve francouzském intelektuálním světě a v polovině třicátých let začala v Paříži studovat psychologii. Zároveň ji od dětství ovlivňovalo prostředí pařížského domova, který se už krátce po jejich přistěhování stal centrem antifašistických a anarchistických aktivit.

Vypuknutí španělské občanské války a revoluce bylo zlomem pro celou rodinu. Camillo Berneri odešel bojovat do Španělska, kde byl v květnu 1937 zavražděn. Marie Louise Španělsko dvakrát navštívila a revolucí byla nadšena, ale vývoj událostí jí do značné míry zklamal. Začala spolupracovat s britským anarchistickým časopisem Spain and the World (Španělsko a svět). V redakci se seznámila se svým druhem, italským emigrantem Verem Recchionim známým pod jménem Vernon Richards. Berneri s ním žila od roku 1937 v Londýně a účastnila se i dalších publicistických aktivit: na čtrnáctideník Spain and the World navázal časopis Revolt! (Vzbuř se!), jenž vycházel od února do června 1939. Berneri patřila ke skupině anarchistů, kteří v listopadu 1939 založili časopis War Commentary (Válečné komentáře). Zde psala komentáře ke světovým událostem. Válka pro ni představovala výzvu k zesílení anarchistické aktivity a nastínění anarchistického programu. Fašismus a nacismus podle jejího názoru neměly být zničeny kapitalistickými „demokraciemi“, ale povstáními pracujících, které by odstranily i tyto „demokratické“ státy. Již v letech 1939-1941 prohlásila za dvě hybné síly války německý imperialismus (založený na vojenské síle) a americký imperialismus (založený na finančním kapitálu).

BerneriAle ani Sovětský svaz a stalinismus nepředstavovaly alternativu. V době, kdy se SSSR stal spojencem západních států proti nacismu a fašismu a kdy nemalá část západní levice byla nadšena úspěchy stalinismu, připomínala Berneri nepopulární fakta o tehdejším Rusku. Vedle článků se podílela na brožuře nakladatelské skupiny Freedom Press The Russian Myth (Ruský mýtus, 1941) a sama vydala brožuru Workers in Stalin's Russia (Dělníci ve Stalinově Rusku, 1944). Zde se snažila na základě dostupných informací popsat reálnou situaci v SSSR. Poukázala na cynické změny v oficiální propagandě, která po letech antikomunistické rétoriky najednou oslavovala Stalina jako spojence. Upozorňovala na různé způsoby vykořisťování pracujících v SSSR i na „otrockou práci“ milionů vězňů. Rovněž kritizovala některé doprovodné jevy války – především nesolidaritu s uprchlíky a častý rasismus.

Cílem kritik Berneri ve War Commentary byly ničivé válečné metody obou stran – včetně bombardování německých a italských měst, jimiž trpí obyčejní lidé. Kritizovala smířlivost Spojenců vůči bývalým kolaborantům s nacisty, a s tím kontrastující krutost vůči civilistům. Časopis vyvolával negativní reakce a čtyři jeho redaktoři včetně Marie Louisy Berneri byli roku 1944 obžalováni a proces s nimi proběhl v dubnu 1945 se značným ohlasem. V březnu 1945 vznikl na jejich podporu Výbor na obranu Freedom Press, který pokračoval ve svých aktivitách i po procesu pod názvem Výbor na obranu svobody. Jeho předsedou byl anarchista Herbert Read, místopředsedou se stal spisovatel George Orwell. Proces značně zpopularizoval články z War Commentary, které se staly předmětem líčení. Berneri měla na starosti časopis, který se vrátil k tradičnímu názvu Freedom.

BerneriKromě toho se Berneri zabývala psychologií. Ve svém článku „Sexualita a svoboda“ v anarchistickém literárním časopise Now! (Nyní!) byla v srpnu 1945 jednou z prvních autorek v britském prostředí, která se věnovala názorům psychologa a sexuologa Wilhelma Reicha, přičemž zdůraznila význam jeho díla pro libertariánské myšlení, upozornila na jeho názory, že neurózy mají kořen v autoritářských a patriarchálních společnostech, jako na velmi důležité východisko pro anarchismus.

Na stránkách časopisu Freedom se Marie Louise Berneri věnovala situaci ve válkou zničené Evropě i otázkám dekolonizace. Svou kritiku zaměřila také na vznikající Organizaci spojených národů. Zpřesňovala také svou analýzu stalinismu a obecně totalitarismu vůbec. Berneri ale nejen psala, ale také řečnila na politických mítincích a prodávala anarchistickou literaturu na různých demonstracích. Spolu s ostatními anarchisty podala ostře odmítavé stanovisko k oběma stranám postupně se rýsující studené války, jak o tom svědčí název jednoho jejího článku: Ani východ, ani západ“. Brojila proti kolonialismu a imperialismu západních velmocí na jedné straně a zároveň na druhé straně burcovala proti monstrprocesům v zemích pod nadvládou Moskvy: „Budeme odsuzovat politické procesy, ať už k nim dochází ve Washingtonu nebo ve Varšavě. Když vláda zavře člověka do vězení pro jeho politické názory, neptáme se na národnost té vlády. Jsme vždy na straně oběti státní tyranie.“ Upozorňovala na fakta, která v té době většina západní levice přehlížela – teror stalinistických stran proti anarchistické opozici v Bulharsku, monstrproces proti Svědkům Jehovovým v Jugoslávii i nedemokratický charakter režimu v Československu, které Berneri navštívila roku 1947. Po návratu o něm uveřejnila v časopise Freedom obsáhlý článek nadepsaný „Mýtus české demokracie“. Reálně předvídala, že „Československo bude brzy zralé pro celou řadu procesů (s možnými rozsudky smrti), pro zákaz novin a stran a pro režim policejního teroru.“ Obecnou kritiku demokracie konkretizovala na příkladu československých demokratů. Ve svém komentáři ke smrti Jana Masaryka uvedla, že „patřil k těm politikům s „dobrými úmysly“, kteří vždy vedli lid do katastrof. Byli to muži jeho druhu, kdo umožnil Mussolinimu převzít moc, to oni uvolnili ve Výmarské republice cestu Hitlerovi, právě oni odmítli dát zbraně španělským dělníkům v době, kdy se Franco pokusil převzít moc. Politici s „dobrými úmysly“ jsou zkázou pro osud lidu stejně jako nestoudní diktátoři. Jan Masaryk je mrtev, ale utrpení českého lidu teprve začalo.“

Na konci roku 1948 čekala Marii Louisu Berneri osobní tragédie – porodila mrtvé dítě a o pár měsíců později, 13. dubna 1949 zemřela na následky virového onemocnění ve věku pouhých jednatřiceti let.

BerneriObě její knihy, studii utopického myšlení Journey through Utopia (Cesta utopií, 1950) a výbor článků Neither East Nor West (Ani východ ani západ, 1952) vydali její přátelé po autorčině smrti. Přátelé z Freedom Press po smrti autorky vytvořili Marie Louise Berneri Memorial Committee, které vedle uvedených knih vydalo i pamětní sborník o Berneri.

Cesta Utopií je důkladným vypořádáním se s tématem utopie. Vznikla původně z návrhu sestavit výbor nejzajímavějších pasáží z různých utopických prací. Berneri opatřila tento výbor komentářem s objasněním historických okolností vzniku jednotlivých utopických děl, přiblížením jejich autorů a specifickou anarchistickou kritikou utopického myšlení. Práce je jakýmsi průvodcem jednotlivými utopiemi, z nichž autorka přetiskuje obsáhlé části. Kniha vynesla Berneri jistou míru známosti mezi zájemci o (anti)utopickou literaturu a byla některými autory z tohoto prostředí velice vysoce ceněna.

Práce Ani východ ani západ je shrnutí autorčiny publicistické tvorby, jež během takřka celého desetiletí vyjadřovala postoj velké části anarchistického hnutí ke třem dobovým významným událostem – druhé světové válce, dekolonizaci a počínající studené válce.

Tento text je součástí knihy Průvodce anarchismem