Michael F. Strmiska: Tradiční pohanství versus eklektické: Rekonstrukce minulosti versus její vytváření

Další důležitá otázka, s níž se dnešní pohanská hnutí potýkají, zahrnuje různorodé postoje a přístupy k textům, folklóru a dalším kulturním tradicím, jež využívají jako základ pro své soudobé praktiky a víru. Druhy kulturních zdrojů, které jsou zdrojem informací a inspirace, a způsob, jímž jsou využity, převážně určují charakter moderního pohanského hnutí. Pro všechny dnešní pohany zůstává ohromou překážkou, že pohané v minulosti převedli do psané podoby tak málo informací o dávných tradicích. Mnoho z existujících informací o pohanské mytologii, víře a rituálech bylo zapsáno křesťanskými kněžími, buď ve formě církevních listů, kronik a jiných dokumentů, které se zabývají vzestupem křesťanství a potlačováním pohanství Evropě, nebo ve formě literárního znovuvytváření pohanských mýtů, básní a eposů v období po konverzi.

V případě Islandu poskytují staré norské literární dědictví Edd a ság popis pohanských mýtů a náboženství, jehož bohatost a intenzita se mohou měřit či být překonány jen dědictvím antického Řecka. U mnoha islandských textů se má zato, že čerpají z ústní tradice pohanského období, ovšem po přechodu ke křesťanství byly převedeny do psané formy křesťanskými autory, s nezanedbatelným ovlivněním post-pohanskými a středověkými křesťanskými názory. Proto je obtížné se ujistit v tom, kolik pohanského náboženství a mytologie v islandských textech bylo skutečně „ryzí“ pohanská nauka a kolik toho překroutili, vymazali či vymysleli křesťanští pisatelé, kteří činili finální rozhodnutí ohledně podoby a obsahu těchto textů (Adalsteinsson 1990; Lönnroth 1991; Karlsson 2000). Stejný problém s rozlišením pohanských pramenů od křesťanského redakčního vlivu velmi komplikuje moderní snahy o rekonstrukci dalších pohanských náboženských tradic.

Druhou související otázkou je rozsah a způsob, jakým současní pohané přidávají nové víry a praktiky, ať už vypůjčené nebo inspirované jinými náboženskými či kulturními tradicemi nebo vytvořené na základě jejich vlastních tvořivých snah. Všechna moderní pohanská náboženská hnutí směšují a srovnávají staré, tradiční elementy s novými idejemi a praktikami z jiných zdrojů, avšak tato hnutí lze rozdělit dle modelu: na jedné straně jsou ti, kdož usilují do nejvyšší míry o rekonstrukci dávných náboženských tradic dané etnické skupiny či jazykové nebo geografické oblasti; na druhé straně ti, kteří volně míchají tradice různých oblastí, lidů a časových období. Pro zjednodušení zde tyto dva póly budeme nazývat rekonstrukcionistické a eklektické formy moderního pohanství a jejich zastánce jako rekonstrukcionisty a eklektiky.

Rekonstrukcionisté se především věnují vědeckému studiu starých textů, folklóru, archeologie a jazyků, kde panuje přesvědčení, že obsahují spolehlivé informace o zašlých náboženských tradicích lidu, který je předmětem jejich zájmu. Pro rekonstrukcionistické pohany platí, že čím starší je svědectví, které podává informaci o pohanském náboženství minulosti, tím lépe. A stejně tak, čím více moderních pohanských praktik a idejí lze uvést do souladu s tím, co je známo o pohanském náboženství minulosti, tím lépe. Nelze říci, že si rekonstrukcionisté na staré tradice netroufnou a vytváří své vlastní interpretace a adaptace, které by vyhovovaly moderním hodnotám a životnímu stylu; spíše považují starší tradice za lépe zavedené, autoritativnější a autentičtější než ty vytvořené později či jen nejasně představované. Z důvodu intenzivního zájmu o pochopení, respektování, a jak je to jen všude a vždy lze, napodobování a pokračování pohanských tradic minulosti se rekonstrukcionisté často výrazně snaží sledovat vědecké debaty a badatelské trendy v historii, archeologii, folklóru a dalších akademických oblastech souvisejících s pohanskými tradicemi, které se snaží oživit. Někteří rekonstrukcionalističtí pohané jsou sami badateli a téměř všichni mají v nějaké míře zájem o to, co vědci říkají o náboženských tradicích, které se snaží zachovat, chránit a propagovat.

Eklektičtí pohané mají také velký zájem rozumět pohanským tradicím minulosti, ale na rozdíl od rekonstrukcionistů se necítí vázáni dřívějšími náboženskými tradicemi daného regionu jakožto svým základním referenčním rámcem; místo toho považují tradice jen za jakousi provizorní bránu k hlubší duchovní zkušenosti. Eklektici vnímají evropskou pohanskou minulost jako obecný zdroj duchovní inspirace, avšak nepřistupují k obnově dřívějších rituálů, víry či jiných náboženských tradic s vědeckým ohledem na každý detail. Na rozdíl od rekonstrukcionistů např. tíhnou mnohem méně ke studiu původních jazyků svých výchozích materiálů. Jak to naznačuje, eklektici se obecně nevěnují intenzivnímu studiu či rekonstrukci dřívějšího pohanského náboženství daného regionu či lidu, tak jak to činí rekonstrukcionisté. Eklektici mají větší sklon svobodně si vybírat ideje, praktiky, a dokonce božstva, z širokého výběru zdrojů jak evropského, tak neevropského, a kombinovat je na základě toho, čím se podobají nebo doplňují. Náboženské tradice jistého lidu či oblasti se mohou stát hlavním tématem či identitou eklektického pohanského hnutí, ale neexistuje tu překážka přidávání elementů z jiných zdrojů. Čím více se eklektická forma moderního pohanství vzdaluje od konkrétního geografického či etnického původu, tím více se blíží náboženství New Age svou ideologií kosmického souladu a lidské zdokonalitelnosti, viditelně zbavené konkrétní etnické identity či zřetelného pojmu o místě či historii.

Robert Wallis (2003) popsal tuto dynamiku zevšeobecňování a zbavování etnicity odkazem na rozvíjení „niterného šamanismu“ v moderním novošamanismu. Jone Salomonsen učinil totéž pokud jde o silně zastávanou, avšak vágně podepřenou teorii o universální, prehistorické, matriarchální civilizaci, která utváří pseudohistorický základ mýtu o znovuzískání tradice a podobné druhy duchovna s bohyněmi (Salomonsen 2002; viz také Neitz 1993).

Není překvapením, že lidé, pro něž je identita velice důležitá, mají tendenci dávat přednost rekonstrukcionistické formě moderního pohanství, a lidé s malým zájmem, či dokonce pozitivním přehlížením otázky etnické identity, preferují eklektický typ. Rekonstrukcionistická forma je proto nejsilněji zastoupena ve východní Evropě, kde etnická kultura a identita zůstávají organizačním principem společenského života a kulturních aktivit, kdežto eklektické novopohanství převládá na Britských ostrovech a severní Americe, kde je sklon snižovat důraz na etnickou identitu a kde se daří formám náboženství New Age, zcela oproštěného od etnicity.

Jedním příkladem, který bohužel nemohl být zastoupen svou kapitolou v této knize, je Dievturi, moderní pohanské hnutí, které existuje pouze v Litvě a v litevské diaspoře v Kanadě, Spojených státech a jinde. Dievturi je soustředěno kolem starých písňových textů známých jako dainas a obyčejů tradičních litevských svátků (Misane 2000; Strmiska 2005). Je proto dobrým příkladem vysoce tradicionálního, rekonstrukcionistického typu moderního pohanství. Wicca se svým silně moderním balíčkem rituálů a všeobecných mužských/ženských božstev, vypůjčených z různých zdrojů, je nejlepším příkladem eklektického typu moderního pohanského náboženství.

Tato rekonstrukcionistická/eklektická polarita je vhodným námětem k diskusi, ale její aplikace na konkrétní pohanská náboženská hnutí není ani absolutní ani jednoznačná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jakkoli se možná hnutí Dievturi věnuje zachování a rozvíjení litevských tradic, někteří badatelé si povšimli, že některé aspekty jeho rituálních aktivit se silně podobají bohoslužbám luteránů – např. zpívání písní dainas na shromážděních nahrazuje křesťanské chorály a náboženský vůdce má projev ne nepodobný křesťanskému kázání faráře. Navíc u Dievturi monoteistická interpretace jeho pohanského panteonu naznačuje silný vliv křesťanství. S ohledem na Wiccu, ačkoliv i nejnadšenější wiccan by uznal, že mnoho z toho, o čem zakladatel hnutí Gerald Gardner tvrdil, že je dávná tradice, bylo ve skutečnosti jeho vlastním výtvorem, volně navazujícím na britský folklór a další mu známé prameny (Kelly 1991), není sporu o tom, že rituály, které Gardner a kolegové vymysleli, přivedly lidi z různých končin světa k upřímné a hluboce smysluplné oddanosti k bohům a bohyním pohanské minulosti. Tudíž většina z rekonstrukcionistického typu pohanství se může prokázat jen několika netradicionálními elementy skrývajícími se v pozadí , tak jako většina pohanského hnutí eklektického typu dokáže lidi přivést k prožitku imaginárního setkávání s pravou dávnou duchovní realitou.

Ve skutečnosti toto obeznámení se s příslušnými božstvy přimělo některé wiccany k vyhledání detailnějších informací o původních historických a kulturních kontextech těchto božstev, což vedlo k témuž druhu intenzivního zkoumání výchozích materiálů a regionálních tradic, jimž se věnují rekonstrukcionisté. Někteří wiccané postoupili k rozvíjení vlastních variant wiccy, které mají charakteristiky etnických, regionálně strukturovaných pohanských náboženství, dávajících vzniknout keltské wicce, norské wicce a dalším; takové úpravy wiccy se stávají postupně méně eklektickými a více rekonstrukcionistickými.

Rekonstrukcionistiké/eklektické dělení je možno chápat i na jiné úrovni, pokud jde o rozpravu o identitě. Rekonstrukcionističtí pohané se ve velké míře zabývají hlásáním nároku na svou identitu, jakožto závazné pouto v dlouhém řetězu duchovních, ale i etnických a kulturních tradic, zakořeněných v určitém místě a mezi určitými lidmi. Jim je vlastní rozprava o spojitosti s minulostí a hluboké zakořeněnosti v tradici, která je dle jejich víry spojuje s jejich předky a bohy jejich předků.

Rozprava eklektických pohanů se ubírá jiným směrem a týká se poněkud rozdílných témat. Je jim vlastní identita, která zdůrazňuje otevřenost a přirozenost, nespojené tolik s nějakým konkrétním regionem země, jako spíš se zemí samotnou, nepřidružené žádné konkrétní skupině lidí, mluvících nějakým konkrétním jazykem či praktikujících nějaké konkrétní tradice, ale s větším a také mlhavějším smyslem pro universální lidstvo (Harris 2000). Pro eklektiky nejsou duchovní tradice konkrétního lidu či regionu konečným určením; nejsou koncem v sobě samých, jak by tomu mohlo být u rekonstrukcionistů, ale jen výchozím bodem pro další duchovní cestu. Pro ekologicky a feministicky zaměřené eklektiky jsou duchovní a politické významy a motivace úzce propojeny při hledání universálního společenského růstu, který přesahuje konkrétní místo či identitu.

Na závěr této diskuse bychom mohli říci, že rekonstrukcionističtí pohané romantizují minulost, kdežto eklektičtí pohané idealizují budoucnost. V prvním případě se jedná o silně pociťovanou potřebu spojit se s minulostí, jakožto zdrojem duchovní síly a moudrosti; v druhém případě jde o idealistickou naději, že duchovnost přírody lze shromáždit ze starých zdrojů a podělit se o ni s celým lidstvem. Tento universalistický prvek eklektického pohanství je dalším dokladem jeho podobnosti s moderním náboženstvím New Age.

Slovanska jednota