65. výročie od popravy Márie Kudeříkovej

Marie Kudeříková se narodila 24. března 1921 jako nejstarší dcera tehdejšího vnorovského domkaře Josefa Kudeříka brzy po jeho návratu z ruských legií, jejichž vojákem se stal hned po založení Družiny. Rodina se hlásila ke katolickému náboženství, otec cvičil v tělovýchovné jednotě Orel a zastával řadu funkcí za lidovou stranu ve Vnorovech. Po Marušce se narodila sestra Alžběta a syn Josef. V třicátých letech získal otec jako bývalý legionář zaměstnání u Československých státních drah. Stal se železničním zřízencem ve stanici Vrbovce na moravsko-slovenském pomezí (první slovenská stanice na trati Veselí nad Moravou – Myjava – Nové Mesto nad Váhom). Kudeříkovy děti jezdily do české školy ve Velké nad Veličkou. Nejstarší dcera Marie začala dojíždět na gymnázium ve Strážnici a pak ji následovala mladší Bětka. Dusná politická situace let 1938 – 39 postihla i Kudeříkovu rodinu, která musela opustit Vrbovce a vrátit se do Vnorov. Josef Kudeřík se zúčastňoval ilegálních převodů českých vlastenců přes zavedenou česko-slovenskou hranici. Kudeříkovi začali opět ve Vnorovech hospodařit a jejich dcery jezdily na strážnické gymnázium. Marie se ve Strážnici seznámila se svým spolužákem jménem Julius Kramarič. Na gymnázium přestoupil ze Slovenska, ale narodil se také ve Vnorovech. Marie a Julek se stali nerozlučnou dvojicí. Rodiče Kudeříkovi se stavěli – zejména otec – proti této známosti, ale marně. Maruščina matka se nakonec smířila a Julkovi, který se nemohl vrátit na Slovensko, zajistila ubytování ve Vnorovech u svého bratra. Názorově se už tehdy hlásil ke komunismu a pro marxistické ideály získal i Marušku, což ostře kontrastovalo s křesťanským vyznáním Kudeříkovy rodiny. Maruška o tom píše po letech i po svém rozchodu s Julkem větou: „Julek položil teoretický základ celé mé další praxe.“ Oba úspěšně maturovali v roce 1940. Na české vysoké školy nemohli, Němci je zavřeli. Kudeříkovi rodiče poslali Marii na jazykovou školu do Brna, Julek odešel za prací mimo Vnorovy. Před Julkovým odchodem došlo k bolestnému rozchodu milenecké dvojice, což Maruška několikrát připomíná ve svých vězeňských dopisech. Maruška se zapojila do ilegální práce ve Svazu mladých, který byl napojen na ústřední výbor komunistické strany. Maruška pracovala po přestěhování do Brna v jeho vedení. Německé gestapo zatklo Marušku Kudeříkovou 5. prosince 1941 a vyslýchalo ji v Brně i v Praze. Hrdá dívka však nepromluvila. Po dlouhých výsleších a věznění následoval 16. listopadu 1942 soud ve Vratislavi (Breslau). Soudu se zúčastnili oba rodiče. Maruška byla odsouzena k trestu smrti stětí sekyrou. Po soudu následovalo více než sto dní pobytu v cele kandidátů smrti. V cele smrti napsala celkem 32 dopisů, které pomohla vynést její kamarádka a jedna obětavá dozorkyně. Psaní jí umožňovalo malování dětských figurek, což jí nařídili Němci. Škrabky, jak svým dopisům říkala, nazvala Zlomky života a myšlení. Poprava se konala 26. března 1943 v pátek - dva dny po dvaadvacátých narozeninách. Potupný způsob popravy otřásl známou společností. Smutek ovládl Kudeříkovu rodinu i příbuzné a známé. O Marušce se nesmělo mluvit. Až po osvobození se připomínalo její hrdinství, čehož plně využívala Komunistická strana Československa pro výchovu své mladé generace. Výbor z dopisů vydal v roce 1961 Mojmír Grygora s názvem Zlomky života. Kniha vyšla v několika vydáních a byla přeložena do řady světových jazyků. Dům kde kdysi bývala Marie koupilo vedení vnorovské obce. Poté obec zastavěla volnou prostoru mezi domem a školou a zbudovala zde síň Marie Kudeříkové, v níž byly soustředěny památky na hrdinku domácího odboje. Stalo se při slavnostním shromáždění v roce 1978. Maruščinu oběť připomíná také pamětní deska na čelní stěně Kudeříkova domu. Po revoluci v listopadu 1989 se přestalo o Marii Kudeříkové mluvit. Kudeříkův dům slouží školní družině, ze síně se stala školní jídelna. O památník Kudeříkové pečuje obecní úřad a škola.

Kudeříkova rodina vlastnila Maruščiny dopisy z vězení. Dopisy se dostaly k rodičům různými cestami. Marie Kudeříková je napsala v době od 7. prosince 1942 do 26. března 1943 v cele kandidátů smrti v ženské věznici ve Vratislavi (tehdejší Breslau, dnešní polská Wróclav). Zůstávají svědectvím a výrazem vnitřního zápasu čistého a statečného mladého člověka v boji proti zločinnému lidskému řádu. Literární nadání pisatelky zvyšuje jejich účinnost. Ve chvílích očekávání smrti píše o životě. O svém dětství, rodičích a přátelích, o rodných Vnorovech a o Slovácku, o chlapci, kterého milovala, o kamarádkách, s nimiž se setkala až ve vězení. V cele kandidátů smrti č. 62 očekávala osudný den popravy v pátek. Její život se zúžil do čtyř stěn, její budoucnost do několika měsíců, týdnů, dní, ale z dopisů nevyznívá aní náznak hrůzy, bolestí a muk. Pro své nepřátele má jen pohrdání. Zlomky života jsou zpovědí dvaadvacetileté dívky i odkazem tehdejší mladé generace v zápase s lidským zlem. Dopisy přesáhly rámec vesnického i národního žití. O Maruščině statečnosti podává nejprůkaznější svědectví její poslední dopis, který napsala několik málo chvil před svou popravou 26. března 1943: „Drazí moji rodiče, moje milovaná matičko, tatíčku! Moje sestro jediná a maličký bratře! Nejdražší staruško a tetičko! Moji přátelé, milí, drazí, známí! Má rodino! Vy všichni, drazí v tom, co je mému srdci nejmilejší!

Loučím se s Vámi, pozdravuji, miluji. Neplačte, nepláču. Bez nářku, bez záchvěvu strachu, bez bolesti odcházím, už přicházím k tomu, co mělo být přece jen až na konci, ne uprostřed. K odchodu od Vás, a přece k naprostému sblížení, splynutí. Tak málo Vám mohu ze své lásky dát, jen nejvážnější ujištění o její hloubce a horoucnosti. Vřelé díky. Dnes, 26. III. 1943, o půl sedmé večer, dva dny po dovršení 22. roku svého života, vydechnu naposled. A přece do posledního okamžiku! Žít a věřit! Měla jsem vždy odvahu žít, neztrácím ji ani tváří v tvář tomu, co se v lidské řeči nazývá smrtí. Chtěla bych na sebe vzít celý Váš zármutek, bolest. Cítím sílu nést ji za Vás, touhu odnést ji s sebou…“

První část posledního dopisu pisatelky podepsala. Pak dostala povolení napsat několik slov: „Co zbývá říci, milovaní? Co Vám mohu o sobě více vyprávět? Znáte mě, vždyť jsem a zůstávám Vaší dcerou, Vaší krví. Zbořili jsme zeď, která se mezi nás postavila, a stojíme tváří v tvář, ruku v ruce, srdce v srdci…“
…….
„Pan farář se přišel ještě podívat. Miluji, odcházím s vírou, pevnou vírou. Vaše milující dcera Marie Kudeříková.“

Pozdrav všem. Odpuštění. Dík. Lásku. Jsem s Vámi. Vám poděkování a lásku Vám!

Odcházím beze strachu!

Vlasy jsem sama vázala. Poslala jsem po nich vzkaz a políbení. Budou přibaleny k mým věcem, o které požádejte!“