Dne 5. listopadu se konalo tajné zasedání Ústředního výboru bolševiků. Byla přijata rezoluce o ozbrojeném povstání. Pro řízení povstání vytvořil ÚV politické byro v čele s Leninem. Následujícího dne si petrohradský Sovět podřídil všechny vojenské jednotky ve městě a Vojenský revoluční výbor začal rozmísťovat po městě své komisaře a nevelké vojenské oddíly k zajištění vládních budov. Dva neozbrojení komisaři se dostavili na Hlavní telegrafní úřad a podřídili ho kontrole strany. Oddíl Izmajlovského pluku se objevil na Baltském nádraží a zůstal tam, aby zajistil pořádek. Skupinky Rudých gard obsadily některé mosty, ale neobsadily jiné, ze kterých odmítly armádní hlídky odejít. Nikdo se také nepokusil o nějakou střelbu. Bitvu o Petrohrad, ve které ještě nikdo netušil, že by se mohlo jednat o střetnutí dávající v sázku osud celé země, svedlo šest až sedm tisíc vojáků na straně bolševiků, 2500 vojáků Pavlovovského pluku, 2000 námořníků z Kronštadtu a 2000 příslušníků Rudých gard. Prozatímní vládu bránilo 1500 až 2000 obránců. Mohutná Petrohradská posádka vyhlásila neutralitu a nezasáhla na ničí straně. O půl čtvrté ráno 7. listopadu křižník Aurora spustil kotvu u Nikolajevského (Mikulášova) mostu a oddíl námořníků z něj zahnal vojenskou hlídku. Zimní palác tak byl odříznut od zbytku města. Vyšly ranní noviny, ale členové vlády do té chvíle ještě netušili, že nad nimi právě zvítězila další revoluce. V novinách se o tom rozhodně nemohli dočíst. Izvěstije varovaly bolševiky před nějakým hloupým dobrodružstvím, Nový život je nabádal, aby nebyli těmi, kdo vystřelí první, a menševické Dělnické noviny vyjadřovaly naději na kompromis. Kolem desáté ráno už však věděl o svém vítězství Lenin. Sepsal, nechal vytisknout a distribuovat provolání: "OBČANŮM RUSKA: Prozatímní vláda je svržena. Státní moc přešla do rukou orgánu petrohradského sovětu dělnických a vojenských zástupců - vojenského revolučního výboru, který stojí v čele petrohradského proletariátu a posádky. Věc, za kterou bojoval lid: okamžité navržení demokratického míru, zrušení statkářského vlastnictví půdy, dělnická. kontrola nad výrobou, utvoření sovětské vlády, tato věc je zajištěna. . . Ať žije revoluce vojáků, dělníků a rolníků! Vojenský revoluční výbor při petrohradském sovětu dělnických a vojenských zástupců 25. října 1917, 10 hodin dopoledne" V těch chvílích však nebyl ještě Zimní palác obsazen, ale Lenin si přál za každou cenu oznámit sjezdu Sovětů vítězství, proto nařídil Vojenskému revolučnímu výboru, aby zahájil okamžitý útok na Zimní palác. Aurora vypálila několika slepými náboji jako signál pro dělostřelce v Petropavlovské pevnosti, kteří vystřelili proti Zimnímu paláci asi třicet ran. Dvěma, či třemi se jim podařilo cíl zasáhnout. Krátce po útoku příslušníků rudých gard se obránci Zimního paláce vzdali a V. A. Antonov-Ovsejenko, zatkl přítomné členy Prozatímní vlády a poslal Leninovi telegram: "Zimní palác byl dobyt ve dvě hodiny a čtyři minuty ráno." 8. listopadu na prvním zasedání II. sjezdu Sovětů byly schváleny a vyhlášeny dva dekrety navržené Leninem, Dekret o míru a Dekret o půdě. Dekret o míru (Lenin je oba přečetl osobně) oslovoval všechen lid a všechny vlády světa, aby usilovaly o demokratický mír bez anexí a kontribucí, a vyhlašoval s okamžitou platností tříměsíční příměří na všech frontách, které by dovolilo vyjednávání. Princip Dekretu o půdě byl shrnut ve větě: Všechna půda budiž konfiskována bez náhrady (v jakékoli formě) a stává se majetkem všeho lidu.   Jako první se pokusil vystoupit proti sovětské moci bývalý předseda sesazené prozatímní vlády Kerenskij. Sehnal 700 kavaleristů a vytáhl na Petrohrad. Obsadil Gatčinu a Carské Selo. 12. listopadu byl postup jeho jezdectva zastaven na předměstí Petrohradu oddílem Rudé gardy a námořníků. Armáda, na kterou spoléhal, ho ale nepodpořila. Jedna kontrarevoluční akce poté následovala za druhou. Hned v první den roku 1918 došlo k nezdařenému pokusu o atentát na Lenina. Všechny protisovětské akce vnitřní i zahraniční kontrarevoluce však zkrachovaly. Organizace nové státní moci a jejího aparátu byla zakotvena v usneseních III. všeruského sjezdu Sovětů v lednu 1918. Dne 11. března 1918 přesídlila vláda a ústřední výbor strany z Petrohradu do Moskvy, která se stala hlavním městem sovětského státu. Brzy vznikla velká koalice protisovětských sil. Skládala se z vnitřní bělogvardějské kontrarevoluce a agresivních sil cizích interventů z armád Anglie, Německa, Itálie, USA, Francie a Japonska. Obsadili rozlehlé oblasti Severu, Dálného východu, Sibiře, Střední Asie, Zakavkazska, vtrhli do Pobaltí, Běloruska a na Ukrajinu. Ve vnitřních oblastech země vypukly kontrarevoluční vzpoury. Ale koncem roku 1920 se udržovala už jen jednotlivá ohniska kontrarevoluce, která byla likvidována později.