Zemřít se ctí je vlastně pro
bojovníka a všechen lid velkou událostí. Za starých dob byla
násilná smrt nejčestnějším způsobem, jak přejít do říše
Swargy. Zemřít v bitvě či boji za ušlechtilou věc. Zemřít
z důvodu choroby nebo vysokého věku se pro válečníka
považovalo za nepřijatelné. Stejně tak byl sám o sobě čestný
akt zabití, tj. pokud byla smrt také poskytnuta čestným
způsobem. Na čestný boj mezi dvěma nepřáteli, kteří se
navzájem respektovali jako válečníci, nebylo pohlíženo jako
na nesmyslnou vraždu rukou vítěze. Smrt byla z rukou
váženého protivníka, bojujícího dle válečnického kodexu cti.
Proto smrt nebyla hanebným následkem hanebné vraždy.
Mohlo by se však zdát, že na
tohle se v době, v které žijeme, zapomnělo stejně jako na
mnoho dalších věcí. Velké bitvy minulosti jsou pryč,
dobývání vzdálených zemí je stará záležitost. Postavit se
tváří v tvář boji se změnilo v tajné údery komand páchaných
anonymními jednotlivci, ve zbabělé vraždy na dálku, jichž se
dopouštějí muži bez cti jen mačkající knoflík, v zabíjení
ostřelovačů na dvě míle daleko – nakolik je to čestné? Kde
je hrdost na poctivě zasloužené vítězství? Jak se někdo může
chlubit, že zastřelil na dvě míle zezadu člověka, a tvrdit,
že měl „kuráž“ to udělat. Oběť ani neví, co ji zasáhlo.
Zemřela hanebně kvůli neznámému zbabělci, který by nejspíš
nebyl schopen to udělat tváří v tvář holýma rukama. Zabít
nožem, mečem, sekerou či holýma rukama je jistým způsobem
umění… umění zabíjet. Pro pohanského bojovníka závisela
lidská hrdost a reputace na skutcích, které vykonal,
zavraždit nepřítele lstí a zezadu nepovažoval lid za příliš
hodné chvály. Čin vyžadoval kázeň a výcvik. A tváří v tvář
protivníkovi také odvahu. Vědomí toho, že sám mohu zemřít.
Alespoň víte, že si zasloužíte čestnou smrt, když se
bráníte, neocitnout se na kolenou, nezemřít tak, že půjdete
po chodníku a dostanete kulku zezadu do hlavy, nebo že
vyletíte do povětří při startování auta. To nejmenší, co
člověk může udělat, když má být použita zbraň, je mít odvahu
zpravit svou oběť o tom, jak zemře. Avšak snést pohled
druhého v takové konkrétní situaci může být pro toho, komu
chybí čest, těžké.
Válečnické umění se stalo
průmyslem, kdy výzbroj a množství „předpokládaných vojáků“
je mnohem důležitější než jejich bojové schopnosti a duch.
Muž, který nechce bojovat ze strachu nebo proto, že důvody
jsou pro něj zcela nicotné, na bitevním poli dlouho
nevydrží. Nyní patří válka tomu, kdo má nejvíc nukleárních
střel, tanků, válečných letadel a torpédoborců. Ale kde je
udatnost, válečný duch, který vede každého skutečného
bojovníka? Duch, který rozněcuje v srdci Perunovu zuřivost a
žene člověka k slavnému vítězství či slavné smrti. Duch,
který se ztratil s úpadkem člověka do stavu pacifikace. Také
v naší dekadentní společnosti se na zabíjení pohlíží pouze
jako na zlo a nikdo ze sebe nemůže udělat soudce a kata. Ale
dle koho? Těch, co jsou u moci? Křesťanských morálních
vůdců? Co ví o krásách války? Co jsou jejich morální zákony
ve vesmíru? Říkají, že člověk nemá právo zbavit jiného
člověška života, ale kdo jim dal právo o tom rozhodovat? Na
oblaku sedící přízrak s bílými vousy? Koncept „zla“ a
„dobra“ byl starým pohanům neznámý. Bohové a bohyně z Irie
nebyli bezpodmínečně dobří, protože bojovali s hordami
nestvůrných běsů. Podívejte se např. na Peruna; miloval
válku a záměrně podněcoval lidi, aby spolu bojovali,
Radogost často utíkal do Mlžných hor jen proto, aby zabil
stovky obrů. Považovaly by se dnes tyto skutky za „zlo“?
Ano. Nicméně na spor mezi Bělobogem (silami světla a řádu) a
Černobogem (silami temnoty a chaosu) se musí pohlížet jako
na nutný tvořivě-destrukční proces ve slovanské kosmologii.
Když je člověk nucen bránit svůj lid, není zabití možností,
je to nutnost! Neměla by v tom být žádný stud, ani lítost.
Naši předkové žádnou neměli, tak proč bychom měli my. Bránit
rod a čest je povinnost všech skutečných mužů a žen lidu.
Tedy, pokud v lidu stále dýchá „čest“… mnoho z ní prchlo
před klamnou morálkou moderního světa, v němž je stezka
bojovníka tak zastaralá a snaha skutečného muže osvědčit se
nenalézá žádný důvod, za nějž má cenu bojovat a umírat.
Pryč jsou heroické epochy
Týra, Bivoje a Sáma, velikánů z legend jako Dobryňi Nikitiče
a Ilji Muromece, a nezapomeňme na ženy hrdinky-bojovnice,
jako Libuše a Vlasta. Tyhle doby velkých činů a odvahy jsou
dávno ztraceny. Pouze ve svých srdcích můžeme bojovat
s draky, pouze naší neporušeností můžeme udržet naši krev
čistou, naše dědictví živé a naši kulturu v rozkvětu.
Protože čestná smrt má
stejně jako čestné zabití v naší dekadentní době, která
nezná čest, zřídka své místo.
Pohanské hnutí/Bratrství -
slovanizováno :-)
