KAPITOLA DRUHÁ - IDEOLOGIE NÁRODNÍHO BOLŠEVISMU

Nová civilizace

Národní bolševismus má mnoho podob. Je nejen ideologií, ale také filozofií, vírou a stylem života. Ať tak či onak, jeho podstatou a smyslem existence je osvobození člověka. Proto je jeho hlavním cílem vytvoření zcela nové civilizace - společnosti svobodných a nezkrotných mužů a žen umožňující každému člověku žít podle mentality, přesvědčení, kultury a životního stylu, které mu vyhovují, čímž se mu nejen zásadním způsobem zkvalitní život, ale on sám dosáhne zcela nových možností nejen v oblasti osobního rozvoje. Všechny ostatní problémy sociálního, národního, kulturního, společenského, nebo politického charakteru, v nichž se tolik utápí rozličné ideologie, filozofie a učení, jsou národním bolševismem tomuto cíli podřízeny, tak jako je potlačování symptomů nemoci podřízeno léčení samotné její příčiny.

Současná společnost je globální a centralizovaná. Centralizace společnosti vede vždy k tomu, že je lidem vnucován nějaký jednotný model toho v co mají věřit, jak mají myslet, jak se mají chovat, co mají dělat atd., což vede ke stádojizaci lidí a zotročování člověka člověkem. Globalizace tuto zákonitost jen prohlubuje a urychluje. Má-li být nová společnost jiná, musí být založena na zcela opačných principech než společnost současná - musí být decentralizovaná a atomizovaná, tj. rozdělená do sítě svobodných, na principu rovnosti a dobrovolnosti organizovaných komun(it).

Podoba nové civilizace

Tyto komuny budou zakládány a tvořeny skupinami lidí, které spojují stejné názory, mentalita, přesvědčení, životní styl, či cokoliv jiného skrze co jim vyhovuje žít spolu ve skupině. V těchto komunitách si tak budou moci žít zcela podle svých vlastních zákonů a principů, omezených jen tak, aby se komuny navzájem neutlačovaly a byla zachována funkčnost společnosti (viz. níže). Jednotlivé komuny budou z ekonomicko-společenských důvodů utvářet společnost vzájemným propojením do jim vyhovujících národních federací. V těchto národních federacích budou komuny provázány společnou národní identitou (tj. kulturou ke které se hlásí a od ní odvozeným jazykem(y) a mentalitu), společnou ekonomikou, společnou obranou politikou, společnou výchovu dětí a je zastřešujícím orgánem koordinujícím fungování federace zvaným Sněm (federální vláda). Sněmy budou tvořeny zástupci jednotlivých komun (své zástupce si každá komuna vybere sama po svém), kteří budou kolektivně řídit společnou federativní ekonomiku (na níž se budou podílet rovným dílem všechny komuny společně vlastnící výrobní prostředky), rozhodovat o společné obrané politice federace, dohlížet na to, aby žádá z komun neomezovala jiné komuny a koordinovat výchovu dětí. Vše ostatní zůstane v moci samospráv komun. Jednotlivé národní federace komun budou moci utvářet federace i mezi sebou, pořád však platí princip, že vyjma společné ekonomiky, obrané politiky, výchovy dětí a pravidla, že žádná komuna nemůže omezovat druhou, nesmí žádná forma federace zasahovat do autonomie jednotlivých komun.

Území ovládané jednotlivými národy a jejich federacemi tak nahradí starý nefunkční „model státu“. Tím, že nová společnost nabude takovéto decentralizované na principech federalismu založené podoby, budou odstraněny všechny umělé společensko-politické konstrukty a člověk začne konečně žít podle své přirozenosti dané přírodními a společenskými zákony/vůlí bohů. Tato forma společnosti není na rozdíl od stovek různých utopických teorií a představ ničím neproveditelným, neboť je to model podle kterého žili již před tisíci lety naši předkové, v našem případě staří Slované.

Návrat nové civilizace

Ti žili v kmenech tvořených rody. Tyto rody řídili povětšinou stařešinové rodů, tj. nejstarší a nejzkušenější příslušníci rodu, kteří se scházeli na sněmech, kde společně rozhodovali o osudu kmene, k němuž příslušeli. Žili jako rovný s rovným - neexistovala nějak stálá vůdčí vojenská kasta, neboť každý rolník, řemeslník, pastevec či jakýkoliv jiný člen společnosti byl v případě potřeby vojákem a neexistovala ani šlechta a panovníci. Pokud si volili knížata, tak to bylo z hlubších náboženských, politických, vojenských či jiných vážných důvodů, a to vždy po omezenou dobu. Během této doby však neměli absolutní moc a byla uchována autonomie rodů. Šlechta, dědiční panovníci, nerovnost lidí, učení o nutnosti nadvlády člověka nad člověkem - to jsou výmysly, které mezi Slovany přineslo až násilím vnucené křesťanství ve 12. století.

Taktéž vztah k bohům a náboženství byl dosti volnomyšlenkářský. Staří Slované měli jednotný panteon základních bohů a celek jednotných legend a bájesloví, ale každý kmen či rod si uctíval „své“ bohy, ať už v hlavním panteonu byli či nikoliv a uctíval je po svém. Neexistovala nějaká jednotná církevní organizace. Obřady vykonávali „potulní“ kněží (žreci), kněžky (vědmy), nebo čarodějové (volchvové), kteří sice byli vážení, ale neměli žádnou automatickou světskou (mimonáboženskou) moc, jak to známe u křesťanských církevních představitelů. Slovanští bohové měli dobré i špatné vlastnosti (nebyli bezchybní) a přistupovalo se k nim podle logiky určité vzájemné potřebnosti, což někdy vedlo až k uzavírání smluv s bohy.

Kromě bohů pak naši předkové uctívali i lesy, řeky, pole, stromy, kameny, zvířata i rostliny - celá příroda byla chápána jako všudypřítomný projev bohů a sídlo mnoha nadpřirozených bytostí a sil. Proto si staří Slované přírodu nejen ctili, ale taktéž jí považovali za svojí živitelku, svojí matku, svůj chrám a svůj domov. Žili s ní proto v souladu a podle logiky: pokud si od přírody něco beru, musím jí i něco dát. To se změnilo opět až s příchodem křesťanství, které přírodu považuje za nástroj, který dal bůh k užívání člověku, aby si s ním dělal co chtěl a veškeré projevy přírody nezapadající do tohoto konceptu odsuzuje jako ďábelské a zlé. Ve výčtů dalších charakteristik staroslovanské společnosti, které bychom mohli označit za volnomyšlenkářské (volnomyšlenkářské samozřejmě v mezích možností dané doby - byla by chyba si jí idealizovat) a enviromentalistické (tj. zajišťující žití společnosti v symbióze s přírodou) bychom pak mohli ještě dlouze pokračovat.

Národně bolševická vize nové společnosti tak zcela navazuje na tuto staletími prověřenou podobu organizace společnosti a způsob soužití s přírodou, avšak za zachování zkušeností a pokroku, které lidstvo od těch dob načerpalo.

Národ a význam různorodosti a možnosti volby

Naši předkové nám však svým způsobem života nezanechali jen společenský a enviromentální odkaz hodný následování, ale také položili základ jednotlivým národům, které jsou podstatou národního charakteru jednotlivých federací komun. Co je však vlastně národ? Národ nelze definovat rasou, etnikem, ani územím jak se snaží tvrdit ideologové současného společenského systému. Rasa neříká nic o rozdílech národů existujících v rámci určité rasy, poslední čistá etnika tu byla naposledy tak v období před stěhování národů, od něhož dochází k jejich permanentnímu míšení a území nemá žádný vliv na existenci národa, neboť opak by znamenal, že v případě jeho ztráty by přestal existovat (viz. např. německá okupace Československa), což je ahistorický nesmysl. Každý národ je definován jeho specifickou kulturou a vůlí lidí po tom, tuto kulturu a od ní odvozené jazyky a mentalitu převzít za své, ochraňovat je a usilovat o jejich rozvoj. Každá takováto unikátní kultura, jenž tvoří duši národa, je výsledkem životů mnoha generací našich předků - vším dobrým i zlým co zažili, jejich cíli, tužbami, dovednostmi, uměním, chápáním světa atd. Sebeidentifikace lidí s takovýmito kulturami a touha po jejich ochraně a rozvoji, která utváří „tělo národa“, je pak dána přirozenou lidskou potřebou přidat se k té podobě společnosti, která nejvíce odpovídá jim vrozené povaze, jejich tužbám, životnímu světonázoru, vkusu apod. Příslušníkem daného národa tak není člověk, který se narodil na nějakém území, který je nějaké rasy nebo etnika, ale každý člověk bez rozdílu, který (je-li toho schopen) za svou pojme jeho kulturu a od ní odvozenou mentalitu a jazyk/y a převezme za něj osobní odpovědnost. Snahy o vnucování národní příslušnosti lidem na základě jimi neovlivnitelných okolností vedou jen k apatii a nechuti se na životě národa jakkoliv podílet. Naproti tomu možnost volby mezi různorodými národy zajišťuje zájem jedince o život a rozvoj daného národního společenství – různorodost a možnost volby jsou tak jako vždy základem svobodnosti, prosperity a dalšího vývoje lidské pospolitosti.

Způsob zrození nové Éry

Neméně důležitý jako podoba nové společnosti je však i způsob jak bude nastolena. Jak už historie mnohokrát ukázala, starý společenský systém (včetně jeho institucí jako je např. stát) je příliš prohnilý, než aby ho po úspěšné revoluci šlo nějakým pozitivním způsobem upravit a využít při výstavbě nové společnosti. To je dáno tím, že principy jeho fungování a v něm všudypřítomná byrokracie jako virus nakazí a k obrazu svému předělají každý, s touto variantou počítající pokus o nastolení lepšího společenského pořádku. Stará společnost včetně jejích institucí musí být zničena jednou revoluční vlnou, která se přes ní přelije a nenechá kámen na kameni. Nemůžeme si však ani představovat, že je možné zničit starou společnost a bez ničeho na jejím místě vybudovat společnost novou. Tyto snahy doposud vždy vyústily v nezvladatelný chaos a nebo v tak chatrný zárodek nové společnosti, že stačilo jen fouknout a ten se rozsypal. Ne, má-li být tato společnost zničena a nahrazena novou, na zcela opačných principech stojící civilizaci, musí nová společnost, společnost svobodných komun, růst uvnitř té staré jako parazit.

Proto již dnes musí být zakládány první komuny a jejich federace. Ty budou postupně prohlubovat svou ekonomickou a správní nezávislost na tomto systému a svým příkladem přitahovat další a další lidi k novému způsobu života. Zárodek nové společnosti poroste, bude sílit, získávat zkušenosti a v okamžiku, kdy konečný revoluční výbuch smete starý pořádek vystoupí ze svého umírajícího hostitele a převezme jeho úlohu. Tak jako se otrokářská společnost zrodila v lůně společnosti prvopospolné, tak jako feudální v lůně společnosti otrokářské a kapitalistická (současná) v lůně společnosti feudální, tak se i nová společnost zrodí v lůně společnosti kapitalistické. A pak ji zničí.

V jednotě je síla, aneb třetí cesta

Aby toho mohlo býti dosaženo, je však nejdříve potřeba překonat roztříštěnost a degeneraci již existujícího hnutí bojujícího proti současnému společenskému systému, sjednotit jej projektem výstavby této nové společnosti a strhnout za ním všechny dosud vzdorující lidi. Proto musí být neprodleně zastaveny bratrovražedné boje mezi ideologicky motivovanými nepřáteli tohoto systému, tj. anarchisty, komunisty, socialisty, nacionalisty, tradicionalisty a environmentalisty, v nichž se vysilují a utápí svůj potenciál, poháněni vzájemnou nenávistí svých vůdců a našeptáváním ideologů současného systému (To se týká zejména teorie o dělbě politického spektra na proti sobě stojící ultralevici (anarchisté, socialisté, komunisté, enviromentalisté) a ultrapravici (nacionalisté, tradicionalisté), mezi nimiž má stát umírněná levice a pravice (liberálové, konzervativci, sociální demokraté atd.), proti které národní bolševismus staví teorii dělby na prosystémové a protisystémové hnutí), neuvědomujíce si společný původ a tím pádem i společnou podstatu svých ideologií a vzájemnou provázanost svých cílů. Ano, ideologie socialismu, anarchismu, komunismu, nacionalismu, tradicionalismu a environmentalismu mají společný původ, a to v radikálních náboženských sektách a heretických (kacířských) hnutích středověku.

Ty byly nositelkami na jedné straně katolickou církví potíraných tzv. tajných učení a zakázaného vědění, v nichž se odrážela zašlá moudrost antického a rodnověrného (rodná víra = původní víra jednotlivých starých lidů - např. slovanské pohanství) světa a na straně druhé radikálního náboženského pohledu na svět, lynčujícího zvrácenost a dekadenci jeho mocenských struktur a uspořádání, vyzdvihujícího rovnostářský charakter prvních křesťanských komunit a doufajícího v brzký návrat Ježíše Krista, znamenající nastolení tisíciletého spravedlivého království božího na zemi. Z této kombinace rozličných filozofií a radikálních náboženských učení vznikla unikátní, výbušná a v ostré opozici proti feudálně-římskokatolickému společenskému systému stojící směs myšlenek a názorů, obsahující požadavky sociální a společenské rovnosti, vyzdvihující úlohu kolektivu nad úlohou jednotlivce, obracející se k historickému odkazu rodnověrné, antické a prvotní křesťanské společnosti, hlásající důležitost unikátního kulturně-historického charakteru každé komunity a prosazující nový styl života navracející se k přirozeným božím zákonům (dnes bychom řekli přírodním principům). Tato směs, označovaná podle jejího vyzdvihování úlohy a zájmů společnosti (kolektivu) nad jedince jako „kolektivismus“, je tudíž pramatkou (prapůvodem) ideologií socialismu, anarchismu, komunismu, nacionalismu, tradicionalismu a environmentalismu, neboť v ní již můžeme jasně definovat jejich ideové základy.

Odhalení a demonstrace faktu, že všechny proti současnému společenskému systému stojící ideologie mají stejný původ a tudíž i podstatu však k zastavení bratrovražedných bojů a navázání spolupráce mezi jejich stoupenci nestačí. Nánosy deformací způsobených egy jejich představitelů a intervencemi ze strany ideologů tohoto systému se totiž již příliš zažraly do podoby jednotlivých protisystémových (kolektivistických) ideologií a způsobily tak jejich současnou zdegenerovanost a vzájemnou nevraživost a neslučitelnost. Má-li být tento problém překonán a protisystémové hnutí opětovně sjednoceno, musí se společné prvky všech protisystémových ideologií odvozené z jejich společné podstaty zbavit těchto nežádoucích nánosů, tj. z komunismu musí být odstraněny prvky liberalismu, z anarchismu protinárodní dětinská verze internacionalismu a egoismus, z nacionalismu šovinismus a různé formy nesnášenlivosti, ze socialismu reformismus, z tradicionalismu fixace na křesťanské principy chápání světa a z enviromentalismu jeho agresivní protipokrokovost a musí být spojeny do nové, jimi nezatížené ideologie, která se tak vlastně stane návratem ideologií komunismu, anarchismu, socialismu, nacionalismu, tradicionalismu a enviromentalismu k jejich společným kolektivistickým kořenům, avšak ve vyšší kvalitativní úrovni, obohacené mnoha staletími vývoje. Tato nová ideologie dostala jméno národní bolševismus.

Národně bolševická ideologie tak je stejně jako jí prosazovaná nová společnost, za níž sjednocuje celé protisystémové hnutí, návratem k předchozím historií ověřeným formacím (v případě NB ideologie formace ideologické a v případě nové společnosti formace společenské), avšak za zachování současných zkušeností a pokroku - kruh se tak uzavírá.