KAPITOLA ČTVRTÁ - HISTORIE NÁRODNÍHO BOLŠEVISMU

Národní bolševismus se zrodil prakticky zároveň v Německu a Rusku počátkem dvacátých let minulého století.

V Německu se národní bolševismus objevil jako reakce na nesmírné zubožení německého národa, vzešlé z podmínek Versailleské mírové smlouvy. Ty pro Německo znamenaly odvádění natolik velkých válečných reparací a natolik rozsáhlé hospodářské a územní ztráty, že se německá ekonomika zhroutila jako domeček z karet. Následovala chudoba, nezaměstnanost a hlad.

Následná vlna národní jednoty v odporu proti podmínkám Versailleského míru a jeho důsledkům bez ohledu na rozdílné ideologie, sjednotila cíle německých radikálních socialistů a nacionalistů. Dřívější nepřátelé tak nyní vedli společný boj proti společnému nepříteli, což vedlo k jejich postupnému sbližování. Začali vznikat jich první společné „bojové“ koalice, ve kterých docházelo k pozvolnému míšení sociálních a nacionálních myšlenek, až vznikla zcela unikátní směs názorů, postojů a idejí.

První kdo tuto směs rozvinul do podoby nové ideologie byla dvojice bývalých levých komunistů Heinrich Laufenberg a Friedrich Wolfheim. Na ně pak navázal Ernst Niekische, který pro ní poprvé použil označení národní bolševismus. Své myšlenky šířil prostřednictvím svého časopisu „Widerstand“ (Odboj), který měl vliv zejména na německou mládež, mezi kterou se národní bolševismus významně rozšířil. Poté co se v Německu dostali k moci nacisté se Niekische společně s dalšími národními bolševiky podílel na organizaci odbojového hnutí, za což byl zatčen a poslán do koncentračního tábora. Ten ale naštěstí přežil, i když se z něj vrátil skoro slepý. Mnozí jiní národní bolševici takové štěstí neměli.

Ruský národní bolševismus šel jinou cestou. Jeho ideovým otcem se stal profesor Nikolaj Ustrialov. Ten patřil k části elity „bělogvardějců“ (protikomunistických armád), která přešla na stranu „rudogvardějců“ (komunistických armád) pod vlivem jejich četných vojenských, sociálních a ekonomických úspěchů. Ustrialov dospěl k názoru, že by obohacením komunistického bolševismu o nacionální rozměr vznikla ideologie, která by zajistila další vývoj Ruska směrem k síle a prosperitě. Na jeho myšlenky navázali a dále je rozvíjeli tzv. smenavekhisté, nazvaní podle série Ustrialových článků Smena vekh (Změna názorů) napsaných v roce 1921. Ti začali sami sebe nazývat národními bolševiky, přičemž tak činili po vzoru německého národního bolševika Ernsta Niekischeho. Zajímavostí je, že se první konference ruských národních bolševiků uskutečnila u nás v Praze. Většina představitelů ruského národního bolševismu byla zavražděna během čistek v třicátých letech.

Kromě Ustiralova a smenavekhistů můžeme za ruské národní bolševiky také označit řadu dalších osobností ruského politického života včele s Radkem a Lezhnevem a levé euroasiaty.

Po druhé světové válce našly národně bolševické myšlenky vyjádření v organizaci Mladá Evropa, vedené žákem Ernsta Niekischeho Jeanem Thiartem. Thiart vytvořil ideovou platformu hnutí nazvanou „národně evropský komunitarismus“, obohacující národně bolševickou ideologii o myšlenku svébytných národních komunit.

Na odkaz Mladé Evropy, která se rozpadla v roce 1966, navázala Národně evropská komunitaristická strana (P.C.N.), založená roku 1984 v Belgii a fungující dodnes. Pod vlivem její činnosti pak v devadesátých letech založili avantgardní spisovatel Edvard Limonov, filozof Alexandr Dugin a zakladatel ruského punku Igor Letov dnes největší národně bolševickou stranu světa Národně bolševickou stranu Ruska. V současnosti tvoří mezinárodní národně bolševické hnutí řada rozličných organizací a uskupení působících prakticky po celém světě.