KAPITOLA PÁTÁ - OSOBNOSTI NÁRODNÍHO BOLŠEVISMU

 Za léta své historie měl národní bolševismus mnohé skvělé osobnosti. Osobnosti, které stály u jeho zrodu, které jej pomáhaly budovat a rozvíjet, které za něj mnohdy položily i svůj život. Připomeňme si tedy některé z nich.

Ernst Niekische se narodil 23. května 1889 v Trebnitzu v Německu. Vyrůstal v Bavorsku, kde v roce 1917 vstoupil do místní Sociální demokracie. Aktivně se podílel na bavorské revoluci, za což byl odsouzen na dva a půl roku vězení. V roce 1926 se stal členem Starosocialistické strany a započal s vydáváním vlastního deníku „Widerstand“ (Odpor). V téže době se stal ideologickým vůdcem výmarských národních bolševiků. Během Třetí říše se Niekische snažil organizovat odboj okolo velkých měst, ale bez většího úspěchu. V roce 1937 byl uvězněn Gestapem a odsouzen k doživotnímu vězení. Niekische tudíž strávil zbytek války v nacistickém koncentračním táboře, z něhož se vrátil prakticky slepý a invalidní. V poválečných letech byl Niekische až do roku 1954 poslancem východoněmeckého parlamentu. Rozčarován drsným potlačením vzpoury východoberlínských dělníků se v roce 1953 vzdal svého členství ve vládnoucí Sjednocené socialistické straně. 27. května 1967 zemřel.

Nikolaj Vasilijevič Ustrjalov se narodil 25. 11. 1890 v Petrohradě. V době studií na moskevské universitě byl členem Konstitučně demokratické strany. Během občanské války podporoval bílé, ale později došel k názoru, že komunističtí bolševici jsou jedinou silou schopnou obnovit velikost a sílu Ruska a začal podporovat mladý sovětský režim. Jako disident - radikál byl násilně deportován ze země, načež strávil nějakou dobu v Číně a ve Francii. Založil časopis „Okno“, kde v roce 1921 publikoval řadu článků pod názvem „Změna směru“, které se staly ideovým základem ruských národních bolševiků. V letech 1926 – 1935 pracoval jako školitel na čínské dálněvýchodní železnici. V roce 1937, tedy v době čistek, byl Nikolaj Ustrjalov spolu s mnoha jinými obviněn ze špionáže a kontrarevoluční činnosti, za což byl následně popraven.

Eduard Limonov se narodil roku 1943 v rodině komisaře NKVD. Mládí strávil v Charkově. Roku 1967 se přestěhoval do Moskvy, kde se jako mladý básník účastnil uměleckého dění v neoficiální kultuře. Roku 1974 emigroval do USA, kde se pohyboval převážně mezi členy punkové scény a avantgardisty. V Americe začal psát prozaické texty. Jeho nejznámější román "To jsem já, Edáček" (1979) odmítlo pro jeho "protiamerickost a sexuální perverznost" vydat třicet dva nakladatelů. V téže době vyšel také výbor Limonovovy poezie Russkoje (Ruské). Roku 1982 přesídlil do Paříže a aktivně se zapojil do tamních literárních kruhů. Na začátku devadesátých let se vrátil do Ruska. Taktéž se účastnil válek v Jugoslávii, Abcházii a Podněsteří. V roce 1992 se podílel na založení Národně bolševického frontu, později přejmenovaného na Národně bolševickou stranu Ruska. V současnosti je předsedou této strany a jedním z vůdců protiputinovské formace Jiné Rusko.

Alexandr Dugin se narodil 7. ledna roku 1962 v ruské militaristicky zaměřené rodině. Jeho otec byl vysoký důstojník Rudé armády a matka doktorka. V mládí pracoval v centrálním archivu KGB, kde se setkal s informacemi o rozličných ideologiích a filozofiích, nepřijatelných pro ruské vládnoucí kruhy. Zde se v něm zrodilo jeho celoživotní nadšení pro filozofii. Po pádu Sovětského svazu založil vlastní časopis Elementy propagující spojenectví Evropy a Ruska, tzv. Euroasii. Ideologický se v této době pohyboval střídatvě na „levici“ a „pravici“. V roce 1992 se přidal k avantgardnímu spisovateli Edvardu Limonovovi a pomáhal zakládat Národně bolševickou stranu Ruska. Později však z důvodu nesplněných mocenských ambicí zběhl z NBP a přidal se na stranu současného ruského režimu. V roce 2002 Dugin založil proputinovskou stranu Euroasie, později překřtěnou na Euroasijské hnutí, v jejímž čele stojí dodnes.

Igor Letov se narodil 10. 9. 1964 v Omsku. Byl otcem ruského punku a zakladatelem legendární punkové skupiny Grazhdanskaya Oborona (Civilní obrana) vzniklé v roce 1984. V éře Sovětského svazu vystupoval proti zchátralosti, dekadenci a totalitarismu pozdněsovětského režimu, za což byl pronásledován. Dokonce byl v rámci projektu zneužívání sovětské psychiatrie k likvidaci opozice zavřen do psychiatrické léčebny. Po pádu Sovětského svazu vystupoval pro komunistickou a nacionalistickou scénu. V roce 1994 se podílel na založení Národně bolševické strany Ruska, v níž působil až do své smrti. Ta přišla 17. února 2007, kdy se mu za dosud nevyjasněných okolností zastavilo srdce (údajně ve spánku).

Mezi další významné osobnosti národního bolševismu patřili a patří Heinrich Laufenberg, Friedrich Wolfheim, Natalia Medvedava, Vladimir Linderman, Jean Thiriart, Karl Otto, Ernst von Salamon, August Winnig, Karl Petel, Harro Schultzen-Beysen, Ernst Juenger a Hans Zehrer.