KAPITOLA OSMÁ - PŘÍLOHY A VĚNOVÁNÍ

Příloha první:

Edvard Limonov „Stranický styl“

V roce 1994 jsem zakládal Národně bolševickou stranu. Já, nemocný konvenční politikou, jsem chtěl vytvořit na nové ideologii založený styl. V téže době jsem byl u toho, když se někdo zeptal Egora Letova, ruského punkového idolu, proč je tak uboze oblečený. Letov odpověděl, že se obléká tak, jak se oblékají jeho obdivovatelé. „A já vím, že to jsou chudí lidé“, řek Letov.

Vedeni Letovovým příkladem jsme v prvním čísle Limonky doporučili našim následovníkům nosit černé boty, černé džíny a nakrátko střižené vlasy, neboť přesně to je oblečení chudé moskevské mládeže. Tak náš stranický styl napodobuje styl ulice. Černá je velice praktická barva, špína a bláto jsou na ní méně viditelné. Později nějací senzace chtiví novináři začali spojovat naše černé oblečení s fašistickými černými košilemi. Na to vždy odpovídám tak, že moskevská chudá mládež chodí oblékaná v černé. A krátké vlasy jsou praktické, protože nepotřebují moc péče.

V prvních červencových dnech roku 1994 jsme byli zaměstnáni těžkým úkolem vytvořit vhodnou vlajku pro naši čerstvě vzniklou stranu, neboť se blížila konference radikální ruské opozice, svolaná na desátého června. Potřebovali jsme agresivní, živou a barevně bohatou vlajku. Nakonec jsme si jako vlajku vybrali nakladatelské ztvárnění obálky mé knihy „Úbytek divochů“, vydané v roce 1992. Zadní strana obálky byla rudá, uprostřed ní se nacházel bílý kruh a v něm černý srp a kladivo. Autorem této obálky byl Dmitrij Kedrin, který se tak stal otcem naší vlajky. Desátého srpna jsme představili ručně vyrobenou vlajku velikosti dva na čtyři metry. Od té doby naše vlajka rozčiluje, znervózňuje a provokuje ruskou společnost jako rudá hadra býka.

V této době jsme také vytvořili speciální styl pro naše demonstrace. Normální ruské manifestace byly nudné, umazané sovětským stylem tichého průvodu, tolik se podobajícímu průvodu pohřebnímu. Vrcholem pak bylo přehrávání sovětských písní z páskového magnetofonu. Národní bolševici odmítli tuto otupující praxi. Namísto toho jsme začali skandovat rytmicky skloubené pobuřující slogany jako např. „Kapitalismus je na hovno!“, „Nenávidíme vládu!“, „Jezte bohaté!“ Tyto naše slogany jsme nazvali "Krichalki" (podle slova "kritchat" znamenajícího křičet). Postupem času byl náš styl natolik křiklavý, natolik šokující a natolik populární, že si jej vypůjčily i další politické organizace. V říjnu 2000 jsme kráčeli ulicemi Moskvy se dvěma obrovskými transparenty: „Putine, my si tě nezvolili, odejdi!“ a „Pryč s absolutismem a dědici koruny!“. Ostatní opoziční strany na nás hleděly s hrůzou a mnohdy dokonce s nenávistí.

V roce 1998 jsme v rámci našich aktivit započali stádium přímé akce. V roce 1999 patnáct nacbolů obsadilo v Sevastopolu věž Námořního klubu s transparentem „Kuchto, ty udusíš Sevastopol!“ Národně bolševická vlajka vlající nad Sevastopolem ve výšce 36 metrů - to byl překvapivě okouzlující pohled. Další akce Národně bolševické strany byly více sofistikované, avšak byly vždy skandální, šokující, plné síly a energie.

7. 5. 2003, v den další Putinovy prezidentské inaugurace, národní bolševici obsadili Bolshoiské divadlo, což byla hrozivá podívaná. Na protest proti zvolení Putina jedna skupina obsadila jeviště, druhá pak prezidentskou lóži. Světlice, kouř, vlajky, letáky, naprosto zmatení diváci - to byla pořádná estráda! Skutečně si myslím, že obsazení Bolshoiského divadla byla do té doby nejlepší akce Národně bolševické strany. Je důležité vědět, že tomu tak bylo proto, že byl prezident Putin v divadle očekáván. Divadla se nezúčastnil jen kvůli této akci. Akce v Bolshoiském divadle je v povědomí veřejnosti méně známá jen díky mediální blokádě Kremlu. Kreml nechtěl být za blbce, neboť obsazení prezidentské lóže prokázalo naprostou neschopnost bezpečnostní služby.

Já sám jsem pohledný vousatý muž. Altajští horští domorodci mě nazývají „profesorem“ nebo „akademikem“. Oblékám se z praktických důvodů do černé jako mládež v ulicích ruských měst. V ruském vězení mě přátelé také nazývali „profesor“, nebo „akademik“. Pravděpodobně proto, že připomínám klasického ruského intelektuála: vědomosti, vous, knírek, brýle. Nicméně nosím černé džíny, černé trenky a všechno ostatní taktéž černé: boty, kabát, kravata atd. Pouze mé vlasy zůstávají šedé.      

Příloha druhá:

Edvard Limonov „Já mám sen“

Skoro jsem zapomněl, že jsem napsal knihu "Disciplinární sanatorium", kde jsem uvažoval nad uspořádání moderní společnosti. Dnes jsem si na to vzpomněl, když jsem obdržel dopis od jednoho muže ze Sibiře v němž se ptal, čeho že vlastně my, Národně bolševická strana Ruska, chceme dosáhnout a jakou společnost chceme budovat.

Na západě se dnes za šťastný považuje jednotvárný dlouhý život podle standardů evropské civilizace. To znamená ne zrovna těžká práce - nějaké papírování, nepřerušovaná kariéra po celý život, pak v důchodovém věku komfortní existence důchodce a následná smrt v hluboké debilitě stáří. Vlády západních zemí pokořily člověka, nechaly mu jen jednu povolenou nezávislou aktivitu – lov na samičky. Ve všem ostatním je život západního člověka krajně omezován mantinely zákonů. Muž byl zotročen a domestikován. V SSSR byl jiný režim, ale se stejným výsledkem. Skutečně, moderního muže naučili, že nic nesmí a potřebuje jen celý svůj život dřít jako mezek a pak umřít, aniž by se jakkoliv vzpíral. Za kvalitní život je tak považován život dobře živeného otroka. Ideál: rodina - pár žijící v manželství. Toto však nemusí být naše cesta. Ten, který je už od svého narození odsouzený zemřít, nemusí být mezek, nebo onen slepý kůň co chodí zapřažený v kruhu čerpajíc vodu z řeky. Je třeba se vzbouřit. Je třeba, pro nás, pro naši komunitu, pro lidi, které považujeme za své, vymyslet jiný model života a prosadit ho. Ale především, je třeba vytvořit nový národ.

Všichni zde pořád říkají: "Rusové", "Jsme Rusové", "Já jsem Rus", "pro Rusy". Ale pod tímto označením se schovává mnoho různých typů lidí. I Jelcin je Rus, i šedivý ožrala, i špinavý vandrák, taky aktivní spermatozoid Kirijenko. A jestli jsou oni Rusové, tak já Rus nejsem. Tak co máme dělat? Je nutné vybrat lidi pro nový národ. Asi se budeme nazývat nějak jinak, asi ne Rusové, ale, řekněme, „Eurasijci“ nebo „Skýti“. To není podstatné, ale nový národ je třeba postavit na jiných principech. Nikoliv na barvě vlasů nebo očí, ale na odvaze a loajalitě k naší komunitě.

Potřebujeme děti od nových lidí (příslušníků nového národa). Mnoho dětí bude zapotřebí aby národ rychle rostl. Proto povolíme hodně druhů rodin - ty co vedou k nebývalému rozmnožování. Povolíme polygamii, svobodná společenství (skupiny o více mužích a ženách) atd. Ženy tak budou obtěžkávány a budou dávat plody. Pokud jde o děti, pak ty bude živit a vychovávat komunita. Žít a vychovávat se budou uprostřed dospělých, nu, řekněme už od věku deseti let. Dnes děti hnijí v nudných školách a jejich mozky a paměť jsou zahlcovány nikomu nepotřebným svinstvem. Vzdělávání se zkrátí a bude jiné. Chlapci a děvčata se budou učit střílet z granátometů, skákat z vrtulníků, obléhat vesnice i města, stahovat a vyvrhovat ovce i prasata, připravovat dobré a teplé jídlo a psát verše. Budou se účastnit sportovních soutěží v zápasu, volném souboji, běhu, skoku atd. Číst budou básně Nikolaje Gumileva a knihy Lva Gumileva, v souladu s odkazem Konstantina Leontěva se naučí milovat Východ - rozumět kráse modrých stepí a rudých hor i celé ohavnosti betonových krychlí oplzlých moskevských předměstí. A jestli budeme vyrábět zbraně? Samozřejmě že budeme. Budeme vést války. Ale ne takové jako dřív - žádná fronta na frontu. Naši budou pronikat na jejich území, seznamovat lidi s naším způsobem života a idejemi a nejprogresivnější z nich se stanou našinci, naším národem. A pak naše oddíly zahájí invazi a budou to ony které dorazí naše nepřátele.

Zmrzlé Rusko je uchváceno tlapami netvůrčích, hloupých manažérů chudých duchem. Z Ruska je třeba odejít, začít znovu v centrálních územích (území bývalého SSSR nalézající se dnes na jihu dnešního Ruska), vybojovat je a založit tam novou nevídanou civilizaci svobodných bojovníků sjednocených v ozbrojené komunitě. Kočujících po stepích i po horách, bojujících v jižních státech.

Mnohé typy lidí budou muset zmizet – alkoholičtí strejdové, policajti, funkcionáři a jiní šmejdi ztratí ve společnosti své kořeny, vymřou.

Ozbrojenou komunitu bude možno nazvat „Eurasie“. Tak se uskuteční sny „eurasijců“ 30. let. Mnozí zatouží se k nám přidat. Možná si skrz to podmaníme celý svět. Lidé budou častěji umírat mladí, ale budou žít radostné a velké životy. Mrtvoly hrdinů budeme pálit na hranicích (staroslovanský zvyk).

Jaký smysl má dělat revoluci, když je její cíl jen zabrat ministerské posty a kabinety? Změnit budeme muset vše! A vymyslet si nového boha. Možná nějaký tunguzský meteorit, nebo železnou planetu v chladu vesmíru. Naším bohem bude ten, kdo nám bude přinášet radostnou smrt. Možná že naším bohem bude smrt.

Tak jako Martin Luther King, já mám sen. Ale jeho sen byl až příliš chudý, ubohý ...

Příloha třetí:

Ernst Niekische „Naše stanovisko“

(1926)

Pomluvy proti časopisu Wiederstand jsou zaměřeny tak, aby zpětně účinkovaly na dělnické masy - prý pěstuje „nacionalistické zpátečnictví“ v podvědomí dělnické třídy a dopomáhá tak k vítězství reakce a buržoazie. Co jsme jiného mohli očekávat? Zvěsti o nás jsou tvořeny s absolutní jistotou na základě terminologických podobností, i když jejich autoři nepředkládají žádné důkazy svých tvrzení.

Tvrdí o nás, že využíváme termíny, běžně používané reakcí. To je ovšem lež. I kdyby byly některé terminologické podobnosti reálné, nejsou použitelné, protože nám nejde o nic jiného, než o životní potřeby německého národa. Oni však rozdíl v terminologických nuancích pochopili a teď usilují o to, abychom jinými pochopeni nebyli a tak dále mlží. Nechtějí poznat pravou podstatu těch tendencí, které dávají základ našim stanoviskům. My stojíme na živých revolučních pozicích a cítíme se všemi pracujícími Německa - jejich potřeby a tužby jsou i naše.

My nechceme svést národ na scestí, nechceme jej zradit - jsme jedno tělo, jedna krev. Naše myšlenky, pocity a tužby vychází z jeho bytí a aktuálních potřeb. To co nás sužuje a vážně poznamenává naše každodenní životy je břemeno podlých a nespravedlivých válečných reparací, způsobených listopadovou pohromou. Nyní před Němci stojí velká výzva - musíme naplnit právo našeho národa na sebeurčení a uchránit naší dělnickou třídu. To pochopí pouze ti, kdo jsou víc než jen pisálci. Ti jsou totiž zaneprázdněni svými teoretickými články.

Jsme oprávněni hovořit za německé pracující. Národ je porobený a závislý, otročí pro cizáky a žije doslova z ruky do huby. Žijeme v historickém okamžiku, kdy Dělník, jako zosobnění práce, plní nacionální poslání - bojuje proti totálnímu sociálnímu útlaku zvítězivších států Versailleské smlouvy a povstává proti okovům, kterými byl náš národ spoután. V tom se liší od představ sociální demokracie, která se pasovala do role „osvoboditele dělnické třídy“, aniž by však cokoliv dělala proti společenským důsledkům politiky souhlasu s diktátem Versailles. Sociální demokrat nevěří, že se dnes dělnická třída stává zápalným knotem vědomí rovnocennosti mezi sociálním a národním bojem, kterého se tak stává podstatnou – odhodlanou a živoucí progresivní silou, kterou žádný stranický funkcionář nebude schopný kontrolovat a žádný pisálek o ní teoretizovat.

Proto tedy to ticho okolo otázky Národní výzvy! Proto, pokud má dělnický odpor svrhnout jařmo sociálního útlaku, musí být zahalen do národních barev. Jinak bude dělník neustále spoutáván a odsouzen snášet sociální jařmo. Odmítáme veškeré obelhávání dělnické třídy – to je to, co nás charakterizuje. Nikdo nás nemůže vinit, že děláme cokoli proti dělnické třídě a pracujícím jako takovým.

Osvobození dělníka – to je přesně to, co chceme. Na rozdíl od mnoha sociálně demokratických pisálků je pro nás svoboda německého dělníka více než vlastní prospěch a odměna od Brianda s Chamberlainem. Burcovat a volat do boje a přitom být zaopatřováni těmito pány, to vskutku není podstata socialismu a něco takového se nám z podstaty hnusí.

To je taky důvodem, proč máme daleko k tomu být nacionálními socialisty v běžném slova smyslu. Oni se podobně jako sociální demokraté řídí téměř výlučně jen omezeným pohledem domácí politiky. Až příliš myslí na „popravu listopadových zločinců“ a v jejich plánech příliš převládá nenávist a pomsta. Tito lidé nemyslí na to, jak se sjednotit s cílem politického pozdvihnutí německého národa.

Příloha čtvrtá:

Ernst Jünger „Nástup nacionalismu“

(1929)

Jsme nacionalisté - toto označení nám bylo přisouzeno nenávistí vzdělané i nevzdělané chátry, řadami oportunistů ducha i hmoty. Má to přinejmenším jednu výhodu - co je nenáviděno, co stojí proti povrchnímu pokrokářství, liberalismu a demokracii, to se nemůže stát všeobecně rozšířeným. Všeobecnost nežádáme. Odmítáme všeobecné pravdy a všeobecná práva a dokonce i všeobecné vzdělávání, brannou povinnost a volební právo - odmítáme všeobecnou zlotřilost, k níž to všechno vede. Všeobecné požadavky a vlastnosti jsou vlastnostmi a požadavky davu, a čím jsou obecnější, tím menší mají cenu. Vyznávat masu znamená považovat samotné množství za zásluhu, vyzdvihovat lidství znamená hledat podstatné v příslušnosti k určitému druhu savců. Všeobecnost se počítá a váží, výjimečnost se hodnotí a cení. Průměrnost znamená nehledat v sobě nic neobvyklého, být v nejlepším případě objektivní, uměřený, rozumný a vědecky "střízlivý". Být výjimečný znamená mít vlastní hodnoty, cítit odpovědnost a nanejvýš si cenit duševní síly. Moderní nacionalismus, základní životní pocit nového a frázemi osvícenství až ke zvracení znechuceného pokolení, je pro výjimečnost. Nechce formy, ale to co tyto formy vytváří - duševní sílu. Nechce jako marxismus dokazovat své pravdy vědecky, nýbrž plností života jako takového – o vědu se opírat může, ale taky nemusí. Nechce odměřování a posuzování práv, ale chce právo, které má život k životu, které s ním tvoří nedělitelný a osudový celek, a které musí jiná práva omezovat nebo potlačovat, jestliže jim nechce podlehnout. Nechce jako vládce množství, ale osobnost, jejíž suverenita se měří obsahem vnitřní hodnoty a životní energie. Nechce rovnost, spravedlnost a svobodu spočívající jen na nárocích, ale chce prožívat štěstí ze samotného bytí. Nechce socialismus nároků, ale povinností - stoický svět ve kterém člověk přináší oběti. Matkou takovéhoto nacionalismu je válka. Co na to říkají učenci a intelektuálové, to pro nás nic neznamená. Válka je krvavý zážitek, proto má význam jen to, co o ní řekli muži. Manifesty literátů se neodstraní ani válka, ani její příčiny. Jsou to prapory, které při první příležitosti povlají zase jiným směrem.

Nakolik má být válka základním měřítkem pro všední záležitosti je úvaha ryze teoretická. Jádro německé mládeže neprožilo válku v kavárně ani v teple za psacím stolem - bylo v pekle. A patří k podstatě faustovského člověka, že se ani z pekla nevrací s prázdnou. Barbuss tam dole mohl vidět sobě rovné, ale my v tom rozžhaveném očistci viděli víc.

Nevracíme se s čistou negací. Teprve síla hmoty nám ukázala sílu ideje. Teprve ochota k oběti nám umožnila v celku rozpoznati cenu člověka a rozdílné stupně charakteru. Jasněji než temně rudý žár ohně jsem viděli zářit bílý plamen vůle. Granáty, otravný plyn, tanky - může se za nimi skrývat jak brutalita, tak zbabělost. Pro nás je to však ještě méně - okrajové dění tvořící temné pozadí ze kterého povstává nové ocelové plemeno lidí dneška. Tušíme příchod tohoto plemene u všech národů Evropy, neboť stejně jako se válka netýkala pouze Němce, tak se i nový nacionalismus neomezuje jen na Německo. Vidíme všude onu sílu - z krve vzešlou energii bažící po změně, někde již vítěznou a jinde ještě bojující, lišící se jen zvláštnostmi jednotlivých národů. Těší nás to a zdravíme: „Buďte tím, čím jste!“, neboť raději budeme žít v prostředí smysluplného tvoření, než v řídké břečce bez charakteru, bez tvaru, bez individuality. Ale přece si jedno můžeme nárokovat, a to že nás válka postihla nejtvrději. Proto také, stále ohromeni hrůzami, potřebujeme nejdelší čas na rozmyšlenou, zároveň však smíme doufat že z této setby vzejde ta nejbohatší sklizeň. Boj je naším otcem - stvořil nás ve žhnoucích zákopech jako nový druh a my s pýchou hledíme na svůj původ. Proto bychom měli vše posuzovat z pozic heroismu - jako válečníci, a ne jako hokynáři, kteří chtějí měřit jen svými lokty (míra). Německý frontový voják nyní pochoduje - napravo, nalevo, ve středu. Dejme mu čas, ať si každý vyjasní svůj směr. Nakonec se ukáže, že všichni směřujeme ke stejnému cíli. Ale k němu nedojdeme, dokud nebudeme hotovi s naším světem. Naše vlajka není rudá, červeno-černo-zlatá, ani červeno-černo-bílá. Máme novou vlajku - vlajku říše, která se zrodila v našich srdcích a z nich bude utvořena. Přijde den, kdy tato vlajka bude rozvinuta. Naší společnou tradicí je válka a velké oběti - nezapomínejme na to!

Tímto textem zdravím všechny spolubojovníky, kamarády, bratry. Zanedlouho budou následovat další, ve kterých budou načrtnuty základy nového nacionalismu. Budou se líbit mládeži, která není dogmatická, liberální, reakcionářská a chce od sebe co možná nejdále držet ducha oné revoluce, kterou považuje za něco v zásadě nečistého. Tato mládež vybojovala poznání, že staré cesty končí a je třeba vyjít na nové. Jedna éra skončila, druhá začíná. Zdravím krev, kterou bitva nespálila, ale v žáru a ohni proměnila! Co v ní nemohlo být zničeno, vydrží i další boje. Zdravím ty, v nichž se hloubka mísí s tvrdostí! Pochod již začal, řady budou brzy semknuty. Zdravím mrtvé, jejichž duch nabádavě a tázavě stojí před naším svědomím. Ne, nepadli jste nadarmo - Německo, zdravím tě!!!

Příloha pátá:

Několik citátů, které vystihují myšlenky národního bolševismu

„Pravda? Je zajímavé jak jí všichni chtějí slyšet. Když jí však dostanou, nevěří ji, protože to není pravda, co chtějí slyšet.“
Helena Cassadine

„Nejhorší a nejúspěšnější formy tyranie nejsou ty, proti kterým bojujeme, ale ty, které se nám tak nenápadně vetřou do podvědomí a utváří naše životy, že je za tyranii vůbec nepovažujeme.“
Michael Parenti

,,Musíme milovat pravdu tak, abychom byli v každém okamžiku připraveni zříci se všeho, co jsme dříve považovali za pravdu, když poznáme pravdu vyšší.‘‘

Lev Nikolajevič Tolstoj

,,Nikdo není tak beznadějně zotročený, jako ti, kteří falešně věří, že jsou svobodní.“

Johan Wolfgang von Goethe

„Pohled na svět, ve kterém je sice nesprávné zavraždit civilistu-jednotlivce, ale je v pořádku shodit tuny výbušnin na obyvatelstvo cizích zemí, ve mně někdy vyvolává otázku, zda tu naší Zemi nevyužívá nějaká jiná planeta jako svůj blázinec.“

George Orwell

„Nejdříve vás ignorují. Potom se vysmívají. Pak proti vám bojují. No a nakonec vyhrajete.“

Gándhí

„Někdy je první povinností inteligentních lidí říci nahlas to, co je jinak naprosto zřejmé.“

George Orwell

„Nejsilnější zbraní v rukách utlačovatele je mysl utlačovaného.“

Steve Biko

„Najneodpustiteľnejším společenským hříchem je nezávislé myšlení.“

Emma Goldmanová, americká anarchistka

„Vědomá a inteligentní manipulace mas organizovanými zvyky a názory je důležitým prvkem v demokratické společnosti.“

Edward Bernays, „otec“ moderních Public Relations

“Zločinec je dnes osoba s dravým instinktem predátora, která nemá dostatečný kapitál na to, aby vytvořila korporaci.“

Howard Scott

“Šikovným způsobem jak držet lidi v pasivitě a poslušnosti, je přesně ohraničit spektrum přijatelných názorů, ale v rámci něho povolit velmi živou diskusi - dokonce podporovat kritické a disidentské názory. To dává lidem pocit, že existuje svobodné myšlení, zatímco východiska systému jsou po celý čas posilované represemi, které určují šířku diskuse.“

Noam Chomsky, americký lingvista

„Když vám někdo poví, že zbohatl díky tvrdé práci, zeptejte se ho „Díky čí?“

Don Marquis

„Skutečný soucit znamená víc, než jen hodit minci žebrákovi – znamená pochopit, že je třeba předělat stavbu, která žebráky produkuje.“

Martin Luther King

„Neplačte, organizujte!“

Odborový aktivista Joe Hill před svojí popravou

„Ten, kdo bojuje, může prohrát. Ten, kdo nebojuje, už prohrál.“

Bertolt Brecht

„Láska ke svobodě je láskou k jiným. Láska k moci je láska k sobě samému.“
William Hazlitt

„Svévole vlády je přímo závislá od tolerance lidí.“
Frank Kent

„Nepřicházím se klanět. Přicházím vítězit!“
Bob Marley

„Žádný šikovný diktátor není tolik hloupý, aby strhl fasádu demokratických institucí.“
Murray B. Levin

„Fakta nepřestanou existovat jen proto, že je ignorujeme.“
Oswald Spengler

„Světu vládnou úplně jiné osobnosti, než jaké vidí ti, co se nenachází za scénou.“
Benjamin Disraeli

„Bez ohledu na to, jak cynickým se stanete, je téměř nemožné držet krok.“

Lily Tomlin

„Ti, kteří se ochotně vzdávají svobody, aby si zabezpečili bezpečnost, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečnost.“
Benjamin Franklin

„Není dobré očekávat za svoje zápasy nějakou odměnu. Odměnou je samotný zápas, ne to, co se ním získá. I když nemůžeme čekat, že člověk porazí absurditu tohoto světa, pokusit se o to musí. To je morálka, to je náboženství, to je umění, to je život.“

Phil Ochs

„Nejsou poraženi ti, které srazí na zem, ale ti, kteří zůstanou ležet.“

anonym

(Jako další zdroje informací doporučuji knihy Jiné Rusko od Edvarda Limonova a Metafyziku národního bolševismu od Alexandra Dugina)

Věnování

Tuto práci věnuji Antonu Stradymovi, Juriji Červočkynovi a všem ostatním, kteří položili a položí své životy v boji za národně bolševické ideály svobody, cti, rovnosti a nezkrotnosti.

Heslem s nímž na rtech vyráží národní bolševici každý den do ulic je "Ano, smrt!" Tímto heslem demonstrujeme své odhodlání obětovat v boji za lidskou svobodu vše, včetně svého života. Mnozí z nás již tuto nejvyšší daň zaplatili. Umírali kdesi v policejních celách, na ulicích, odvlečeni někam do lesů... Umírali pro svou lásku k druhým, k životu, ke svobodě. A mnozí další budou jejich smutnou cestu ještě následovat. Žádná oběť pro blaho a lepší budoucnost lidstva však není zbytečná. Vrátí se v rozzářených očích každého spokojeně si hrajícího dítěte. Vzpomínáme na VÁS naši padlý hrdinové, budete věčně žít v našich srdcích. Nechť v síních Svargy dojdete věčné blaženosti. Ano, smrt!

J. Radegast