Eduard Limonov

se narodil roku 1943 v rodině komisaře NKVD. Mládí strávil v Charkově. Roku 1967 se přestěhoval do Moskvy, kde se jako mladý básník účastnil uměleckého dění v neoficiální kultuře. Roku 1974 emigroval do USA, kde se pohyboval převážně mezi členy punkové scény a avantgardisty. V Americe začal psát prozaické texty. Jeho nejznámější román "To jsem já, Edáček" (1979) odmítlo pro jeho "protiamerickost a sexuální perverznost" vydat třicet dva nakladatelů. V téže době vyšel také výbor Limonovovy poezie Russkoje (Ruské). Roku 1982 přesídlil do Paříže a aktivně se zapojil do tamních literárních kruhů. Na začátku devadesátých let se vrátil do Ruska. Taktéž se účastnil válek v Jugoslávii, Abcházii a Podněsteří. V roce 1992 se podílel na založení Národně bolševického frontu, později přejmenovaného na Národně bolševickou stranu Ruska. V současnosti je předsedou této strany a jedním z vůdců protiputinovské formace Jiné Rusko.

Alexandr Dugin

se narodil 7. ledna roku 1962 v ruské militaristicky zaměřené rodině. Jeho otec byl vysoký důstojník Rudé armády a matka doktorka. V mládí pracoval v centrálním archivu KGB, kde se setkal s informacemi o rozličných ideologiích a filozofiích, nepřijatelných pro ruské vládnoucí kruhy. Zde se v něm zrodilo jeho celoživotní nadšení pro filozofii. Po pádu Sovětského svazu založil vlastní časopis Elementy propagující spojenectví Evropy a Ruska, tzv. Euroasii. Ideologický se v této době pohyboval střídatvě na „levici“ a „pravici“. V roce 1992 se přidal k avantgardnímu spisovateli Edvardu Limonovovi a pomáhal zakládat Národně bolševickou stranu Ruska. Později však z důvodu nesplněných mocenských ambicí zběhl z NBP a přidal se na stranu současného ruského režimu. V roce 2002 Dugin založil proputinovskou stranu Euroasie, později překřtěnou na Euroasijské hnutí, v jejímž čele stojí dodnes.

Igor Letov

se narodil 10. 9. 1964 v Omsku. Byl otcem ruského punku a zakladatelem legendární punkové skupiny Grazhdanskaya Oborona (Civilní obrana) vzniklé v roce 1984. V éře Sovětského svazu vystupoval proti zchátralosti, dekadenci a totalitarismu pozdněsovětského režimu, za což byl pronásledován. Dokonce byl v rámci projektu zneužívání sovětské psychiatrie k likvidaci opozice zavřen do psychiatrické léčebny. Po pádu Sovětského svazu vystupoval pro komunistickou a nacionalistickou scénu. V roce 1994 se podílel na založení Národně bolševické strany Ruska, v níž působil až do své smrti. Ta přišla 17. února 2007, kdy se mu za dosud nevyjasněných okolností zastavilo srdce (údajně ve spánku).

Ernst Niekische

se narodil 23. května 1889 v Trebnitzu v Německu. Vyrůstal v Bavorsku, kde v roce 1917 vstoupil do místní Sociální demokracie. Aktivně se podílel na bavorské revoluci, za což byl odsouzen na dva a půl roku vězení. V roce 1926 se stal členem Starosocialistické strany a započal s vydáváním vlastního deníku „Widerstand“ (Odpor). V téže době se stal ideologickým vůdcem výmarských národních bolševiků. Během Třetí říše se Niekische snažil organizovat odboj okolo velkých měst, ale bez většího úspěchu. V roce 1937 byl uvězněn Gestapem a odsouzen k doživotnímu vězení. Niekische tudíž strávil zbytek války v nacistickém koncentračním táboře, z něhož se vrátil prakticky slepý. V poválečných letech byl Niekische až do roku 1954 poslancem východoněmeckého parlamentu. Rozčarován drsným potlačením vzpoury východoberlínských dělníků se v roce 1953 vzdal svého členství ve vládnoucí Sjednocené socialistické straně. 27. května 1967 zemřel.

Nikolaj Vasilijevič Ustrjalov

se narodil 25. 11. 1890 v Petrohradě. V době studií na moskevské universitě byl členem Konstitučně demokratické strany. Během občanské války podporoval bílé, ale později došel k názoru, že komunističtí bolševici jsou jedinou silou schopnou obnovit velikost a sílu Ruska a začal podporovat mladý sovětský režim. Jako disident - radikál byl násilně deportován ze země, načež strávil nějakou dobu v Číně a ve Francii. Založil časopis „Okno“, kde v roce 1921 publikoval řadu článků pod názvem „Změna směru“, které se staly ideovým základem ruských národních bolševiků. V letech 1926 – 1935 pracoval jako školitel na čínské dálněvýchodní železnici. V roce 1937, tedy v době čistek, byl Nikolaj Ustrjalov spolu s mnoha jinými obviněn ze špionáže a kontrarevoluční činnosti, za což byl následně popraven.

Juraj Jánošík

se narodil 25. ledna 1688 v Terchové. V patnácti letech byl odveden do houfů lidových vzbouřenců. Po porážce povstání se stal císařským vojákem s posádkou v Bytčanském zámku. Tam pomohl k útěku zbojníkovi Tomko Ilčíkovi-Uherčíkovi. Když Jánošíka propustili z vojny, přidal se roku 1711 ke zbojníkům – „horním chlapcům“. Horní chlapci zbojničili jen od jara do podzimu, na zimu odcházeli do vesnic jako čeledínové atd. Jánošíkova zbojnická činnost trvala pouze 2 roky, během nichž působil jako zástupce zbojnického vůdce Ilčíka. Během této doby se proslavil okrádáním zámožných šlechticů, kupců a církevních hodnostářů, jejichž bohatství rozdával chudým lidem. Jánošíkova banda působila nejen na Slovensku, ale i v moravském pomezí, Haliči a ve Slezsku. Měsíc po odsouzení Ilčíka byl  Jánošík dopaden v Ilčíkově chalupě. Po soudním řízení byl Jánošík oběšen v Liptovském Mikuláši.

Jan Žižka z Trocnova

se narodil kolem roku 1370 do zemanské rodiny. V mládí působil jako žoldnéř v několika zemích. Roku 1412 vstoupil do služby na pražském královském dvoře. Dne 30.7.1419 se podílel na defenestraci na Novoměstské radnici. V témže roce odešel s dalšími radikálními husity do Plzně. V březnu byl donucen k ústupu do nově vzniklého husitského města Tábor, během něhož svedl jednu z nejznámějších husitských vítězných bitev u Sudoměře. Táborité ho zvolili jedním ze čtyř hlavních hejtmanů a v této funkci dosáhl dalších vojenských úspěchů. Se svým vojskem úspěšně ubránil Prahu proti první křížové výpravě.  Při dobývání hradu Rabí (1421) utrpěl těžké zranění druhého oka a zcela oslepl. V letech 1421-1422 se úspěšně zúčastnil bojů proti druhé křížové výpravě. Na přelomu let 1422-1423 se ideově rozešel s tábority a odešel do východních Čech. Zde založil východočeský husitský svaz, se stálým polním vojskem. Zemřel při tažení u Přibyslavi dne 11. října 1424.

Jan Želivský

se narodil roku 1380. Z období jeho mládí o něm nemáme skoro žádné informace. Do roku 1418 kázal na Novém Městě pražském. Jeho kázání byla velmi populární, díky čemuž se postupně stal vůdcem pražského lidu. Dne 30. července 1419 vedl průvod, který vyvrcholil první pražskou defenestrací, což byl prakticky začátek husitské revoluce. Byl jedním ze čtyř hejtmanů, které si vzbouřenci zvolili. Později byl zvolen konšelem. Zhruba od poloviny roku 1420 začala Želivského moc radikálně narůstat, prostřednictvím jeho neustále narůstající obliby u lidu. Při společném tažení Pražanů a Táboritů do Východních Čech již pražskému vojsku velel. Na synodě 4. července 1420 získal prakticky neomezenou moc v Praze. Poté velel výpravě k Mostu. Postupně však proti němu sílila opozice umírněných husitů z řad šlechty. Její činnost vyvrcholila vylákáním Želivského na Staroměstskou radnici, jeho zajmutím a popravou. 

Jan Hus

se narodil asi roku 1371 v Husinci u Prachatic. Díky své píli se stal bakalářem a tři roky na to mistrem svobodných umění na Karlově univerzitě. Od roku 1402 působil jako kazatel v Betlémské kapli. Zde kázal jak proti zkaženosti katolické církve, tak proti despocii šlechty a dalším problémům doby. Na jeho kázání přicházelo až 3000 posluchačů. Na popud Jana Husa vydal Václav IV. dekret Kutnohorský, který předal moc nad Karlovou univerzitou do rukou Čechů. Církev v Husovi viděla nenáviděného protivníka. Jan Hus byl arcibiskupem označen za kacíře a roku 1411 na něj byla uvalena klatba. Papež Praze pohrozil interdiktem, načež Hus odešel z Prahy na venkov, kde kázal pod širým nebem. Nedlouho poté Hus, i přes všechna varování, odjel na církevní koncil do Kostnice, aby tam hájil své názory. Zde byl zatčen a jako kacíř a nepřítel církve 6. července roku 1415 upálen. Jeho popel byl poté nasypán do Rýna.

Julius Fučík

se narodil 23. 2. 1903 v Praze. Poté co vystudoval reálku se stal v Praze poslouchačem filozofické fakulty. Aby si mohl financovat studium pracoval jako výpomocný úředník i jako dělník na stavbě. Zároveň začal působit jako levicový novinář. V roce 1930 byl vyslán do Sovětského svazu. Během let 1934 - 36 napsal mnoho reportáži z této země. Po svém ilegálním návratu do Československa se musel skrývat před policií. Po okupaci Československa navázal spojení s prvním ilegálním stranickým vedením a po jeho rozbití gestapem utvořil s Janem Zikou a Janem Černým druhý ilegální ÚV KSČ. Dne 24. 4. 1942 byl zatčen gestapem. Až do jara 1943 byl uvězněn na Pankráci a mučen gestapem, přesto nezradil své spolubojovníky a své přesvědčení. O jeho odvaze, optimismu a lásce k životu svědčí Reportáž psaná na oprátce - kniha psaná tajně ve vězení na motáky. Po vynesení rozsudku smrti byl 8. 9. 1943 popraven.

Nestor Machno

se narodil 27. října 1889 v městečku Huljajpole na jihovýchodě Ukrajiny. V roce 1906 se přidal k Huljajpolské anarchokomunistické skupině. Zúčastnil se ozbrojeného útoku a byl odsouzen k trestu smrti. Kvůli nízkému věku dostal doživotí. Po únorové revoluci v roce 1917 byl Machno propuštěn a byl zvolen předsedou Huljajpolského dělnicko-rolnického sovětu. Z jeho pověření sestavil partyzánskou jednotku a v boji s velkostatkáři, vojsky Rakouska-Uherska a milicemi hejtmana Skoropadského prokázal své kvality velitele. Posléze se stal velitelem Revoluční povstalecké armády Ukrajiny. Její ideologií byla anarchistická idea zřízení městských a venkovských rad (sovětů), zbavených nadvlády politických stran. V létě roku 1919 se povstalecká armáda o síle 50 tisíc mužů začala bouřit proti ruským komunistickým bolševikům. Machnovskému hnutí, které mělo širokou podporu venkovského rolnického obyvatelstva, se jim dařilo vzdorovat až do srpna 1921, kdy podlehlo přesile a Machno uprchl ze země. Zemřel v Paříži dne 25. července 1934.

Ernesto Che Guevara

 
se narodil 14. mája 1928 v argentinském Rosariu. O dva roky později onemocněl astmatem, které jej sužovalo celý život. V roce 1944 se zapsal na studium medicíny se specializací na lepru. Nějaký čas pracoval jako dobrovolník v leprosáliích. Následně odjel do Guatemaly, odkud po porážce místního socialistického režimu uprchl do Mexika. Zde se seznámil s bratry Fidelovými a nabídl se jim jako lékař pro vylodění na Kubě. Mezi roky 1956 až 1959 se díky svým kvalitám stal jedním z předních gerilových velitelů a výrazně přispěl k vítězství kubánské revoluce. Po vítězství revoluce se stal prezidentem kubánské Národní banky a ministrem průmyslu. Následně se však dostal do sporu  s Fidelem Castrem a odešel do Afriky na pomoc místním socialistickým revolucionářům. Po krachu těchto snah odešel roku 1966 do Bolivie, aby zde pomohl po vzoru Kuby vybojovat socialistickou revoluci. Po těžkých bojích s vládními vojsky podporovanými CIA byl Che zajat a v noci na 9. října po krutém mučení popraven.